Opat:
Čtvrtá orientální scéna, jež sloužila pouze pro dvě kapely v sobotní večer, mi přišla jako zajímavý nápad, který by mohl v tom nejlepším případě značně přispět k atmosféře vystoupení uskupení PHURPA a CULT OF FIRE. První dojem ale nebyl příliš valný. Za prvé jsem vzhledem k názvu Oriental stage doufal v mnohem propracovanější vizuální podobu scény, nežli pouze jednu obvyklou plachtu v místě za bubeníkem, jejímž autorem byl Dávid Glomba. Neškodilo by třeba zakrýt i postranní části pódia či okolní zdi dalšími kresbami, aby mohl člověk při příchodu opravdu plnými doušky inhalovat atmosféru orientu. Takhle šlo prostě a jednoduše o další stage uvnitř Octagonu, nic víc, nic míň.
Coornelus:
Zkracuju si cestu od hlavní scény Octagonem a i ze zvědavosti se chci podívat, jak vypadá pódium, kde mají hrát CULT OF FIRE, o kterých už dopředu vím, že neuvidím (bylo mi jasné, že nemám šanci). Ač jsou dvě hodiny po avizovaném začátku vystoupení ruských PHURPA, k mému velkému překvapení tohle uskupení ještě hraje. I když hraje... Tři v hábitech zahalení démoni sedí do půlkruhu a bručí. Prý se jedná o hrdelní zpěv, který vyloudit není žádná legrace. Věřím tomu. Jdu se kouknout až k pódiu, cestu si musím proklestit mezi x ležícími a sedícími lidmi, (některým to fakt myslelo, natáhnout se na zem jak kus prkna dva metry od zábran, to chce velkého fištróna). Celá scéna je lehce nasvícena do modra a vše působí tajemně, nicméně těch deset minut, co jsem sledoval, mi bohatě stačilo. Nic pro mě, ale jako předkrm před CULT OF FIRE a jako zpestření festivalu rozhodně palec nahoru.
Oliva:
Čtvrtá orientální scéna, jež sloužila pouze pro dvě kapely v sobotní večer, mi přišla jako zajímavý nápad, který by mohl v tom nejlepším případě značně přispět k atmosféře vystoupení uskupení PHURPA a CULT OF FIRE. První dojem ale nebyl příliš valný. Za prvé jsem vzhledem k názvu Oriental stage doufal v mnohem propracovanější vizuální podobu scény, nežli pouze jednu obvyklou plachtu v místě za bubeníkem, jejímž autorem byl Dávid Glomba. Neškodilo by třeba zakrýt i postranní části pódia či okolní zdi dalšími kresbami, aby mohl člověk při příchodu opravdu plnými doušky inhalovat atmosféru orientu. Takhle šlo prostě a jednoduše o další stage uvnitř Octagonu, nic víc, nic míň.
Coornelus:
Zkracuju si cestu od hlavní scény Octagonem a i ze zvědavosti se chci podívat, jak vypadá pódium, kde mají hrát CULT OF FIRE, o kterých už dopředu vím, že neuvidím (bylo mi jasné, že nemám šanci). Ač jsou dvě hodiny po avizovaném začátku vystoupení ruských PHURPA, k mému velkému překvapení tohle uskupení ještě hraje. I když hraje... Tři v hábitech zahalení démoni sedí do půlkruhu a bručí. Prý se jedná o hrdelní zpěv, který vyloudit není žádná legrace. Věřím tomu. Jdu se kouknout až k pódiu, cestu si musím proklestit mezi x ležícími a sedícími lidmi, (některým to fakt myslelo, natáhnout se na zem jak kus prkna dva metry od zábran, to chce velkého fištróna). Celá scéna je lehce nasvícena do modra a vše působí tajemně, nicméně těch deset minut, co jsem sledoval, mi bohatě stačilo. Nic pro mě, ale jako předkrm před CULT OF FIRE a jako zpestření festivalu rozhodně palec nahoru.
Oliva:
Každý ročník Brutal Assaultu přináší nové nápady a ani tento nebyl výjimkou. Tím pro leckoho asi nejzajímavějším se stala Oriental Stage, umístěná na dvoře chladných prostor galerie Octagon. Toto v rámci areálu již čtvrté pódium se jako další osvěžující prvek festivalu dalo chápat i přesto, že bylo postaveno jen pro sobotní večer a pouhé dvě programové položky.
Tou první byl ruský šamanský rituál PHURPA, který setrval mimo mou pozornost, tím druhým pak vystoupení českých blackmetalových černokněžníků CULT OF FIRE, jejichž set byl tím nejlepším možným soundtrackem k právě zde probíhající výstavě jejich malíře Dávida Glomby, jenž je v této důležité roli plným právem považovatelný za dalšího člena souboru.
Na nepříliš velký a tedy kapacitně omezený dvůr Octagonu se sice vešla více než tisícovka zájemců, přesto se ani zdaleka nedostalo na všechny. Vedly sem tři vchody, z nichž dva hlavní byly už dlouho předem hlídané ochrankou, jež další lidi pouštěla jen tehdy, pokud někdo z dříve příchozích dvorek opustil. Tohle opatření bylo možná zbytečně přísné, neboť prostor nebyl zcela zaplněn a pár desítek lidí by se sem ještě vešlo. Drtivá většina zájemců dlouze a mnohdy i zbytečně vyčkávala u hlavních vchodů, zatímco o tom třetím a nehlídaném věděl zřejmě jen málokdo.
Šel jsem ze směru od louky a když jsem před vchodem na dvůr spatřil marně čekající lidi, metr před ochrankou jsem učinil vpravo v bok, vystoupal po prknech nahoru, kolem press centra a za ním zase dolů, kde byl onen malý a nikým nehlídaný vchod, vedoucí přímo před pódium. Úplně snadno jsem se tam dostal, jen pár minut před začátkem. Pokud někdo šel ze směru od hlavních pódií, tak byl asi bez šance. Bylo třeba jít od louky a pak provést malý úhybný manévr.
Koncertu CULT OF FIRE předcházelo dlouhé vizuální intro, při němž si člověk mohl prohlédnout pódium, kde stály dva stoly plné lebek, kostí, sošek, mís, kočičích mumií a dalších podivuhodných předmětů, ale především pak hořících svíček a svícnů, což v souznění s vydatnou kouřovou clonou, hemžením reflektorů či velkým obrazem bohyně Kálí dotvářelo skutečně mystickou atmosféru, jež vyloženě lákala do prostoru a skvěle navnadila na následující dění.
Když se konečně rozezněla pouze zde zahraná a v budoucnu prý už nikdy neopakovatelná singlová „Vltava“ od Bedřicha Smetany, symfonie ohně počala gradovat. Zlověstně temné postavy v černých kápích předvedly několik dlouhých kompozic, které nejsou vždy hudebními klenoty, ale ve spojení s vizuálním ztvárněním vytvářejí magickou náladu a výrazný novodobý fenomén černé scény. Před vokalistou se nacházely dvě vzájemně překřížené kosy a zcela nahoře na hradbě pak dlouhé desítky minut hořela mocně planoucí hranice, jež uhrančivě podpořila celý tento velkolepý kult ohně. Také minimálně jeden z hlavních pořadatelů, jmenovitě Tomáš Fiala, se přišel podívat, a působil poměrně fascinovaným dojmem. Podobně jako zřejmě většina zúčastněných.
Hořce litovat mohou ti, kteří nevěděli o třetím vchodu a tohle divadlo nechtěně propásli, protože šlo opravdu o skvělý nápad a pro mnohé přítomné snad i vrchol festivalu.
Opat:
Druhá věc, jíž jsem se obával už předem, byl malý prostor před pódiem. Na CULT OF FIRE se i podle předfestivalových reakcí na brutalovském eFBéčku těšilo mnoho lidí ze zahraničí i tuzemska, což se ukázalo i v čase vystoupení česko-slovenské skupiny.
Úvod v podobě „Vltavy“ a další jedné skladby jsem prožil v sedě na schodech u jednoho ze vstupů, kde pracovník security v roli vrátného vpouštěl vždy jen takové množství lačnících fanoušků, jaké odešlo z náměstíčka. Z tohoto předsálí jsem toho příliš neslyšel a mé oko dohlédlo pouze na jednu stranu pódia a Devilishe, kázajícího za dvěma zkříženými kosami. Více mi ale v hlavě utkvěl s prominutím totální idiot, který jaksi nepochopil, že takhle svorně všichni před vchodem sedíme ne z důvodu nějaké společné modlitby, ale aby každý z nás alespoň něco málo z dění na scéně pochytil… A tak si stoupl přímo do dveří, načež se na něj snesla anglická slovíčka ne zrovna lichotivého rázu. Normálnímu člověku by asi došlo, že je něco špatně, ne však tomuto agresivnímu jedinci, který by podle svých reakcí na jednu z dívek neměl problém ani s násilím páchaném na něžném pohlaví.
S třetí písní už na nás přišla řada a dostali jsme se přímo na místo činu s údivem, že by se sem klidně vešlo dalších několik desítek lidí bez toho, že bychom si vzájemně stáli na hlavách.
Když už jsem měl možnost sledovat vše ze širší perspektivy, byl jsem naprosto zaujat nejen samotnou hudbou CULT OF FIRE, jejichž druhá deska „Ascetic Meditation of Death“ je něco naprosto úžasného, ale i podobou samotného pódia. Po obou stranách stály stolky s enormním množstvím svíček a dalších propriet, již jsem zmiňoval atypický Devilishův stojan na mikrofon; vše a všichni vystupující objati vydatným kouřem. Nejsilnějším momentem bylo zapálení hranice i s něčím připomínajícím lidské tělo na hradbě pevnosti. Přistihl jsem se, jak chvílemi pouze zírám vzhůru k mocnému živlu a k tomu mi hraje famózní soundtrack. Na druhé straně na hradbě zase nehnutě stála postava zahalená v kápi, jež přispěla ke komplexnosti rituálu.
Samotní CULT OF FIRE pak zněli naprosto majestátně a když zahráli moji nejoblíbenější „Khaṇḍa maṇḍa yōga“, byl jsem v sedmém nebi. Neopomněli ani „On the Funeral Pyre of Existence“, z debutu pak první dvě skladby „Závěť světu“ a „Satan Mentor“. Instrumentální sekce zvukově nestrádala, zpěv ale chvílemi nebyl dostatečně výrazný. Jinak ale nemohu tomuto vystoupení nic vytknout, obrovský zážitek.
Osobně mě mrzí, že jsem nenavštívil rituál made by PHURPA, bohužel se kryl s několika kapelami, jež jsem vynechat nemohl. Možná by nebylo od věci, kdyby ruské uskupení vystoupilo až na naprostý závěr festivalu, řekněme od tří do šesti hodin ranních. Věřím, že lehnout si, zavřít oči, nechat se unášet na vlnách jiné sféry a následně se probouzet do svítajícího světa, by bylo něco neobyčejného. Na druhou stranu je otázkou, kolik lidí by se po náročném čtyřdenním maratonu na PHURPU v takovém případě dostavilo.
Fotky: sachtikus.com pre Brutal Assault, Ignor
Tou první byl ruský šamanský rituál PHURPA, který setrval mimo mou pozornost, tím druhým pak vystoupení českých blackmetalových černokněžníků CULT OF FIRE, jejichž set byl tím nejlepším možným soundtrackem k právě zde probíhající výstavě jejich malíře Dávida Glomby, jenž je v této důležité roli plným právem považovatelný za dalšího člena souboru.
Na nepříliš velký a tedy kapacitně omezený dvůr Octagonu se sice vešla více než tisícovka zájemců, přesto se ani zdaleka nedostalo na všechny. Vedly sem tři vchody, z nichž dva hlavní byly už dlouho předem hlídané ochrankou, jež další lidi pouštěla jen tehdy, pokud někdo z dříve příchozích dvorek opustil. Tohle opatření bylo možná zbytečně přísné, neboť prostor nebyl zcela zaplněn a pár desítek lidí by se sem ještě vešlo. Drtivá většina zájemců dlouze a mnohdy i zbytečně vyčkávala u hlavních vchodů, zatímco o tom třetím a nehlídaném věděl zřejmě jen málokdo.
Šel jsem ze směru od louky a když jsem před vchodem na dvůr spatřil marně čekající lidi, metr před ochrankou jsem učinil vpravo v bok, vystoupal po prknech nahoru, kolem press centra a za ním zase dolů, kde byl onen malý a nikým nehlídaný vchod, vedoucí přímo před pódium. Úplně snadno jsem se tam dostal, jen pár minut před začátkem. Pokud někdo šel ze směru od hlavních pódií, tak byl asi bez šance. Bylo třeba jít od louky a pak provést malý úhybný manévr.
Koncertu CULT OF FIRE předcházelo dlouhé vizuální intro, při němž si člověk mohl prohlédnout pódium, kde stály dva stoly plné lebek, kostí, sošek, mís, kočičích mumií a dalších podivuhodných předmětů, ale především pak hořících svíček a svícnů, což v souznění s vydatnou kouřovou clonou, hemžením reflektorů či velkým obrazem bohyně Kálí dotvářelo skutečně mystickou atmosféru, jež vyloženě lákala do prostoru a skvěle navnadila na následující dění.
Když se konečně rozezněla pouze zde zahraná a v budoucnu prý už nikdy neopakovatelná singlová „Vltava“ od Bedřicha Smetany, symfonie ohně počala gradovat. Zlověstně temné postavy v černých kápích předvedly několik dlouhých kompozic, které nejsou vždy hudebními klenoty, ale ve spojení s vizuálním ztvárněním vytvářejí magickou náladu a výrazný novodobý fenomén černé scény. Před vokalistou se nacházely dvě vzájemně překřížené kosy a zcela nahoře na hradbě pak dlouhé desítky minut hořela mocně planoucí hranice, jež uhrančivě podpořila celý tento velkolepý kult ohně. Také minimálně jeden z hlavních pořadatelů, jmenovitě Tomáš Fiala, se přišel podívat, a působil poměrně fascinovaným dojmem. Podobně jako zřejmě většina zúčastněných.
Hořce litovat mohou ti, kteří nevěděli o třetím vchodu a tohle divadlo nechtěně propásli, protože šlo opravdu o skvělý nápad a pro mnohé přítomné snad i vrchol festivalu.
Opat:
Druhá věc, jíž jsem se obával už předem, byl malý prostor před pódiem. Na CULT OF FIRE se i podle předfestivalových reakcí na brutalovském eFBéčku těšilo mnoho lidí ze zahraničí i tuzemska, což se ukázalo i v čase vystoupení česko-slovenské skupiny.
Úvod v podobě „Vltavy“ a další jedné skladby jsem prožil v sedě na schodech u jednoho ze vstupů, kde pracovník security v roli vrátného vpouštěl vždy jen takové množství lačnících fanoušků, jaké odešlo z náměstíčka. Z tohoto předsálí jsem toho příliš neslyšel a mé oko dohlédlo pouze na jednu stranu pódia a Devilishe, kázajícího za dvěma zkříženými kosami. Více mi ale v hlavě utkvěl s prominutím totální idiot, který jaksi nepochopil, že takhle svorně všichni před vchodem sedíme ne z důvodu nějaké společné modlitby, ale aby každý z nás alespoň něco málo z dění na scéně pochytil… A tak si stoupl přímo do dveří, načež se na něj snesla anglická slovíčka ne zrovna lichotivého rázu. Normálnímu člověku by asi došlo, že je něco špatně, ne však tomuto agresivnímu jedinci, který by podle svých reakcí na jednu z dívek neměl problém ani s násilím páchaném na něžném pohlaví.
S třetí písní už na nás přišla řada a dostali jsme se přímo na místo činu s údivem, že by se sem klidně vešlo dalších několik desítek lidí bez toho, že bychom si vzájemně stáli na hlavách.
Když už jsem měl možnost sledovat vše ze širší perspektivy, byl jsem naprosto zaujat nejen samotnou hudbou CULT OF FIRE, jejichž druhá deska „Ascetic Meditation of Death“ je něco naprosto úžasného, ale i podobou samotného pódia. Po obou stranách stály stolky s enormním množstvím svíček a dalších propriet, již jsem zmiňoval atypický Devilishův stojan na mikrofon; vše a všichni vystupující objati vydatným kouřem. Nejsilnějším momentem bylo zapálení hranice i s něčím připomínajícím lidské tělo na hradbě pevnosti. Přistihl jsem se, jak chvílemi pouze zírám vzhůru k mocnému živlu a k tomu mi hraje famózní soundtrack. Na druhé straně na hradbě zase nehnutě stála postava zahalená v kápi, jež přispěla ke komplexnosti rituálu.
Samotní CULT OF FIRE pak zněli naprosto majestátně a když zahráli moji nejoblíbenější „Khaṇḍa maṇḍa yōga“, byl jsem v sedmém nebi. Neopomněli ani „On the Funeral Pyre of Existence“, z debutu pak první dvě skladby „Závěť světu“ a „Satan Mentor“. Instrumentální sekce zvukově nestrádala, zpěv ale chvílemi nebyl dostatečně výrazný. Jinak ale nemohu tomuto vystoupení nic vytknout, obrovský zážitek.
Osobně mě mrzí, že jsem nenavštívil rituál made by PHURPA, bohužel se kryl s několika kapelami, jež jsem vynechat nemohl. Možná by nebylo od věci, kdyby ruské uskupení vystoupilo až na naprostý závěr festivalu, řekněme od tří do šesti hodin ranních. Věřím, že lehnout si, zavřít oči, nechat se unášet na vlnách jiné sféry a následně se probouzet do svítajícího světa, by bylo něco neobyčejného. Na druhou stranu je otázkou, kolik lidí by se po náročném čtyřdenním maratonu na PHURPU v takovém případě dostavilo.
Fotky: sachtikus.com pre Brutal Assault, Ignor
