BRUTAL ASSAULT 2015 – den první

Na Brutal Assault jezdíme od prvního ročníku v pevnosti Josefov, což už je pěkná řada let. Letos jsme si ho vůbec poprvé užili jako 4denní festival. Tento rok Brutal po odpadnuvších MASTODON nelákal na nějaké obrovské jméno, jako tomu bylo v minulých ročnících např. v případě SLAYER, nebo MOTÖRHEAD, ale dle návštěvnosti soudím, že to nikomu nevadilo. Mraky lidí se neustále hrnuly doslova každým cípem pevnosti, až se divím, že to areál nakonec ustál. Asi kvalitně postavená pevnost (úsměv). Až na příšerné fronty na brutalácké žetony jsem na nic nějak dlouho nečekal, na kapely jsem stál povětšinou pohodlně a na sezení se také vždy místo našlo... a to je hlavní. (Honza)

Dvacátý Brutal Assault - pro mě však historicky první. Není tedy divu, že jsem byla plná očekávání a děsila se toho, co mě zklame. Předpověď počasí slibovala nebe bez mráčku a nekomfortní teploty těžce přes třicet, prostě takové osobní krematorium. Hned při vstupu do areálu jsem byla nadšena tamním servisem, kdy se při odbavení, opáskovávání a podobných rituálech prakticky vůbec nečekalo. Systém dvou vedle sebe stojích hlavních stagí, všude spousta občerstvovacích stánků, velký výběr jídla... Prostě vše, co si jen člověk na festivalu může přát. K tomu ještě třetí stage celá schovaná pod stanem, kde často i příjemně profukovalo a kterou jsem si zamilovala také díky tomu, že na ní vystupovala skoro většina mých festivalových želízek v ohni. (Niviat)

Jubilejní dvacátý ročník největšího (možná ne návštěvností, ale rozhodně nabídkou kapel) a nejrozmanitějšího festivalu v České republice se nesl ve znamení téměř dvojnásobného počtu stupňů Celsia, což značně ovlivnilo množství kapel, které jsem za ty čtyři dny viděl. Z mých hlavních taháků jsem si ale nenechal ujít nic kromě DØDHEIMSGARD, což mě velmi mrzí, leč po drtivých MARDUK jsem v sobotních 2:10 ráno už neměl sílu. Vynechal jsem pak spíše několik (do)poledních kapel, jako byli PSYCROPTIC, BLOOD RED THRONE, DEFEATED SANITY, ANTROPOMORPHIA či KRISIUN. Jakožto absolutní hater slunečného a výrazně teplého počasí (není to žádná BM póza, prostě mám rád zimu) jsem to prostě nedal, ač bych si zejména první dvě jmenované bandy s chutí dal. Dalších několik formací (př. NEGLECTED FIELDS, AGALLOCH, SKEPTICISM či AT THE GATES) jsem vynechal z důvodu programového krytí s jinou očekávanou kapelou. Přes to všechno jsem za několik dní zhlédl mnoho povedených setů, z nichž některé se zaryly hodně hluboko do mysli. (Opat)

Pořadatelé si pro zakončení druhé dekády existence připravili několik novinek, z nichž jednu musím vyzdvihnout hned na začátku: z třetí scény alias šapitó, o kterém se po loňském ročníku mluvilo velmi často nelibě, se stal klasický stan s otevřenými bočními stranami a u většiny kapel, které jsem zde viděl, také se skvělým zvukem. To pro mě byla opravdu zásadní změna i proto, že na MetalGate stage za festival vystoupilo nemálo mých oblíbených interpretů a dokonce i ten, který se pro mě stal nejlepším celého festivalu – o tom ale až v příhodném reportu (napovím, že v sobotním). V tom se také dočtete více o nové čtvrté stage, která byla postavena v útrobách pasáže zvané Octagon pro pouhé dva interprety: PHURPA a CULT OF FIRE. (Opat)

Ne úplně pozitivní novinkou bylo zdražení žetonů o dvě koruny za kus, což možná více než návštěvníkům přidělalo problémy slečnám a pánům za kasami, kteří se občas při nákupu většího množství žetonů sekli v počtech. Ceny občerstvení v areálu byly občas docela husté, navíc někteří prodejci je dokonce zvyšovali v průběhu festivalu. Na druhou stranu kvalita většiny z nich byla příjemná, velkou tržbu jistě měly například dámy se zmrzlinami. Pivo neřeším, v areálu jej téměř nepiji, natož v tomhle vedru – pravidelné noční pivko (výborný Krakonoš 12° za 20,- Kč, v neděli ráno dokonce o pět korun levněji) nám natočil neúnavný pán u křižovatky ve městě. (Opat)

Kempovali jsme letos ve VIP campu 2, jenž byl zařízen asi dva týdny před festivalem z důvodu vyprodání kapacity VIP campu prvního. Ač cenově vyšel druhý kemp stejně, chyběla v něm byť jediná sprcha a nebyla zde možnost dobití telefonu, tak jako tomu je v prvním. Pak při dlouhé cestě právě do původního VIP campu do sprchy přišlo neblahé zjištění, že je vyprodán tak z poloviny a v některých sektorech členové security hlídali absolutně prázdné sektory… (Opat)

Do areálu jsme dorazili před šestnáctou hodinou, kdy na pódiu svůj čas využívala slovenská drtička OBLITERATE. Pánové se předvedli v dobré formě a skladby z tři roky starého, ale stále aktuálního alba „Superboring“ zněly naživo naprosto vražedně. Pro mě dost dobrý začátek festu. (Luma)

Konečně jsem po roce stanul na Brutalu. Po výstavbě stanu, bezproblémovém přijetí do areálu a tradičním postesknutím nad Budvarem jsme se vydali na malou scénu. Chystali se zde POSTCARDS FROM ARKHAM, na které jsem byl velmi zvědav. Měl jsem obrovskou radost, že namísto šapitó vyrostl na MetalGate stage prodyšný stan se střechou chránící před zničujícím sluncem. A tak jsem se v očekávání připojil k rostoucímu davu a Brutal Assault pro mě mohl začít. POSTCARDS FROM ARKHAM zahráli set představující skladby převážně z nové desky, první klip z ní „Aeon Echoes“ dopadl živě na výbornou. Jejich hudba ale není zrovna stavěná pro příznivce postových kývaček v jednom tempu, kompozice mají tendenci skákat do různých poloh a rytmů. Vše bylo výborně zahrané, ač kapela příliš zkoušek neměla, atmosféra příjemná – můj úvodní koncert tedy nemohl dopadnout lépe. (Aleš)

Program pro mě začínal českou progressive post rockovou parádou POSTCARDS FROM ARKHAM, kterou jsem zaregistrovala již po vydání jejich prvního řadového alba „Oceanize“. V současné době se partička okolo Frodyse chystá vydat jejího následovníka pod názvem „ÆØN5“. Jak bylo avizováno před Brutalem, mělo zde zaznít hned několik skladeb z nového želízka v ohni na hudebním nebi. Po velice povedené klipovce jsem se opravdu hodně těšila a celý set si nakonec užila naplno. Bez naprostých výhrad smekám před rozmanitými hudebními postupy, které vytváří příjemnou, elektrizující atmosféru a kytarovými vyhrávkami lahodícím sluchu. Opravdu se těším, až se zaposlouchám do novinky v klidu domova. (Niviat)

POSTCARDS FROM ARKHAM mají mé sympatie, leč na jejich vlnu jsem se v MetalGate megastanu nedokázal naladit. Bylo to takové ospalé, nebo jak lépe popsat nepříliš živé vystoupení, ale možná jsem jen neměl dost trpělivosti... (Johan)

TORTHARRY nejsou pro našince, a věřím, že ani pro spoustu cizinců, žádnou neznámou. Během roku máme nespočet příležitostí je vidět na malých festivalech, či klubových vystoupeních. Přesto jsem si nemohl nechat ujít příležitost vidět tohle, dnes už trio, na velkém pódiu. Moc jsem byl zvědavý, jak se pánové poperou s prostorem, a musím uznat, že to zvládli na jedničku. Jejich death metal byl valivý jako buldozer a všichni členové působili dost uvolněně. To se projevilo i v prostoru před pódiem. Snad ihned byl doslova plný. (Luma)

Ryzí black/death, to jsou MALLEPHYR z Rokycan. Pokud by se soutěžilo o to, kdo na české hudební scéně stoupá nejrychleji ke hvězdám, patřil by tento titul bezesporu těmto muzikantům v otrhaných kapucích. Jejich dechberoucí hudební smršť se zařezává na správná místa a nikdy nezapomenete na to, že jste tuto partu někdy slyšeli. Vystoupení na Brutalu bylo to nejlepší, jaké jsem od nich zatím zažila a smekám. Podpora lidí byla neuvěřitelná a vybičovala je k výkonu hodnému velkého pódia. Opět byl největším plusem charismatický zjev a vystupování páně Opata, který nejlépe zvládá mimickou hru a snad nikdy se nesměje. (smích) (Niviat)

MALLEPHYR jsem viděl necelý týden před Brutalem ve Volyni na ETEF festu, před měsícem ve Strakonicích na Pekle, takže jsem věděl, do čeho jdu. (úsměv) Věděli to i Opatovci, přesto po koncertu přiznali, že nervozita tam byla... Ta ale nebyla z výkonu vůbec patrná, naopak, MELLEPHYR opět potvrdili, že jestli to někdo z Čech může někam dotáhnout, jsou to právě tihle mladíci s jedním staříkem. (úsměv) Západočeši měli i kvalitní sound, který ostatně na malé scéně převažoval, měli ve svém středu dost naštvaného Opata (co do výrazu...) a hlavně disponují zajímavým materiálem, který je technický, ale nikoliv přetechnizovaný. Temné melodie, blackové výjezdy, přesvědčivé instrumentální výkony... už aby byla venku plnohodnotná nahrávka. (Johan)

Pokud někdo alespoň trochu sleduje českou scénu, musel již nutně natrefit na MALLEPHYR. Po jejich zteči na republiku dokázali své kvality a na BA je jen umocnili. Nemohl jsem si nevšimnout klepající se Opatovy ruky, která i přes všechnu nervozitu drtila riffy stejně dobře jako vždy. Zvuk byl excelentní, dav ryčel nadšením a MALLEPHYR podle mě předvedli asi nejlepší výkon, jaký jsem od nich slyšel. Atmosféra byla ale podobná jako při jejich prvním koncertě Pod Lampou. Když kapela takhle dokáže rozsekat obecenstvo, má to zkrátka vždycky stejný konec. (Aleš)

Letošní Brutal pro mě začínal netypicky, neboť jsme s MALLEPHYR jakožto druzí v pořadí od půl páté hráli na zadní MetalGate stage. Na těch 35 minut, které jsme prožili na pódiu, nikdy nezapomenu… Už to, že jsme si po necelých jedenácti měsících koncertování mohli zahrát na prestižním festivalu, jakým Brutal bezesporu je, bylo neuvěřitelné. Ale tohle předčilo veškerá má očekávání. Nezmohu se na nic víc, než na vyjádření slov upřímných DÍKŮ a RESPEKTU všem za atmosféru, kterou jste nám vytvořili. Snad se nám ještě poštěstí někdy na Brutalu zahrát, ale i kdyby ne, tenhle zážitek bude ve vzpomínkách navždy. Díky patří také MetalGate, že nás vybrali jako jednu ze čtyř kapel pro BA, a samozřejmě pořadatelům Brutalu a příjemné crew u třetí stage. (Opat)

MINORITY SOUND propagují nové album „Drowner´s Dance“ a na Brutalu dostali prostor na velkém pódiu. Zaslouženě. Viděl jsem sice jen druhou polovinu setu, ale vystoupení to bylo přesvědčivé, živelné, kapela si hraní před spoustou lidí užívala, zvuk jí šel naproti (dobře slyšet byly jak samply, tak ostatní nástroje), takže oněch dvacet viděných minut v pekelném vedru jsem si zapsal do kolonky „dobře strávené“. (Johan)

Po TORTHARRY nadešel čas na tanečky v podání MINORITY SOUND. Tato pražská parta v nedávné době vydala nové album. Ještě jej nemám dostatečně protočené, ale musím uznat, že nové štychy jsou nesmírně chytlavé. Kapela si vystoupení užívala stejně, jako spousta fanoušků pod pódiem, jen s rozdílem, že muzikanti byli proti všeobjímajícímu vedru vyzbrojeni větráky. Zvukově taky není co vytknout. Samply byly stejně vyvážené, jako metalová složka, což se většinou nestává. (Luma)

Zahrát si na velkém pódiu bylo pro MORTIFILII určitě terno, sušická mordparta zahájila svůj set s chutí, ale při vědomí, že ji uvidím za necelý měsíc znovu, jsem dal přednost menšímu prostoru, v němž se právě vyskytovala liberecká parta DROM. Už za pozvání téhle kapely jsme pořadatelům tleskali, nakonec jsem ale zůstal na tleskání u stage sám, protože nešťastný Coornelus přijel, až když DROM dohráli. A že jsem tleskal hodně a právem, o tom žádná. DROM jsou takový zajímavý úkaz. Sami o sobě píší, že hrají doom metal, ale to asi jen aby se neřeklo, že nemají na BZ vyplněnou kolonku. Jejich hudba sice nemá k doomu až tak daleko, ale spíše bych poměrně dlouhé skladby označil jako doom/sludge/HC záležitosti. Kapela si pohrává s každým motivem, některé možná opakuje až příliš často, ale ve finále jde o strhující emotivní podívanou, hlavně ve chvílích, kdy Charlie otevře pusu a začne freneticky řvát. To pak padá omítka a slabší jedinci upalují ze stínu na slunce... (úsměv) DROM pro mě patřili k vrcholům prvního dne a spolu s MALLEPHYR na dělené první místo co do tuzemských kapel celého Brutalu. (Johan)

Můj trojlístek českých kapel, na který jsem byl toho dne zvědav, uzavřeli DROM. Jejich proslovy pro přijetí uprchlíků a lepší starání se o planetu podle mě do hudby nepatří, v jejich rozhodnutí je ale respektuji. Z davu se po těchto deklamacích ozvalo i pár nelichotivých odpovědí. Už od začátku jejich setu jsem byl pohlcen stěnami, které kapela tvoří. V závěru pak Charlie odhodil kytaru, jako v transu vtrhl mezi lidi a atmosféra byla v tu chvíli opravdu neuvěřitelná. Ze všech postových spolků na BA si u mě DROM vysloužili jednu z pomyslných příček nejvyšších pozic. (Aleš)

Kde se vzali, tu se vzali sludge doom metaloví DROM z Liberce a moje srdce zaplesalo. Jakožto milovník tohoto stylu jsem byla překvapena, že tuhle partičku vlastně neznám, a tak děkuji dramaturgii Brutalu za obohacení mého hudebního rozhledu. Již při prvních tónech jsem propadla do zádumčivého sledu tónů a nechala se pozvolna unášet na jejich vlnách. Z koncentrace mě vytrhlo až seznámení s Coornelusem, netrvalo to však dlouho a byla jsem v podobném transu jako před tím. Musím zde vyzdvihnout zvukaře, vše bylo krásně slyšet a posluchači tak nebyli o nic ochuzeni. (Niviat)

Prvním zahraničním želízkem v ohni, na které jsem se opravdu těšila, byli MELECHESH, které jsem kdysi dávno objevila díky Pařátu. Orientální rytmy, které se promítají do celé jejich tvorby, ozvláštňují poměrně tuctové pojetí black metalu a spolu s odlišnou rytmikou posouvají skladby do úplně jiné roviny. Z nudy se stává velkolepý zážitek. Ten mi však pokazil velmi špatný zvuk. Kytary se schovávaly někde v pozadí, přebuzený kopák mi způsoboval infarktové bušení srdce a ta basa... Basákovo ego muselo však plesat, protože se konečně naplno ukázalo, jak kvalitní je, když měl skoro celou jednu skladbu v podstatě sólo. Vše se zlepšilo až při posledních třech skladbách a já si tak mohla konečně naplno užít jejich set. (Niviat)

Poslední kapelou, kterou jsem ve středu dokázal zhlédnout, byli MELECHESH. Nikdy jsem hudbu tohoto tělesa neměl příliš v lásce, ale právě dnes jsem doufal, že se to třeba změní. Nezměnilo. Ne, že by kapela měla vyloženě špatné vystoupení, ale já jsem si myslel, že to bude podstatně větší jízda. (Luma)

První, co jsem stihl zhlédnout, byla část vystoupení původně izraelských, nyní v Nizozemsku pobývajících MELECHESH, kteří se svým orientálním black metalem rozhodně nezklamali. Skočné melodie vybízely až k tanečním pohybům a bylo vidět, že středeční program se nestal regulérním festivalovým dnem pouze z hlediska kapelního obsazení, ale také návštěvnosti, neboť v kotli už bylo pěkně narváno. Jedině dobře, MELECHESH si podporu zasloužili a Ashmedi znovu potvrdil roli charismatického frontmana. (Opat)

MELECHESH mám raději z nahrávek než živých koncertů, hlavně album „The Epigenesis“ mě svého času hodně bavilo. Živě to pochopitelně nebylo vůbec špatné, ale ani natolik přesvědčivé, takže mě panující vedro asi po třech skladbách vyhnalo do stínu ve stánku s nejpunkovějším distrem (o něm možná ještě někde něco utrousíme...). (Johan)

Ve středu dorážíme do areálu bohužel až na poslední dva kousky od NUCLEAR ASSAULT. Dělat z takového malého vzorku závěry není úplně ideální, natož když kytary nepříjemně řezaly. A tak vypíchnu dvě věci, které mě zaujaly. V první řadě to byl kytarista a zpěvák John Connelly. Jeho vizuální proměna z mladého hubeného chlapíka  v dědu v pantoflích je hodně kontrastní v porovnání s jeho parťákem Danem Lilkerem. Tady si zub času vážně zašpásoval. Proměna naštěstí jen vzhledová, vokální forma byla naprosto v pořádku. Druhou věcí, která zaujala, bylo tričko GRIDE, které měl na sobě druhý kytarista Scott Harrington. (Coornelus)

Na NUCLEAR ASSAULT jsem se těšil. Minimálně z nostalgie. Vzpomínám, kterak jsem v první polovině devadesátých let sjížděl jejich alba. A byť nikdy nepatřili do úplného top mých thrashových kapel, nechat si ujít vystoupení těchto klasiků by bylo hříchem. Pánové nám od těch dob zestárli, ale energie mají stále dostatek. Hrálo se dle očekávání především z alb „Game over“, „Survive“ a „Handle with care“, takže kdo čekal klasické vály jako „New song“, „Hang the pope“, „My America“ nebo „Critical mass“, dočkal se. Nicméně dostalo se i na novinkové EP „Pounder“ z letošního roku v podobě dvou kousků. Výhodou jsou poměrně krátké stopáže jednotlivých skladeb, takže jich NUCLEAR stihli odehrát dostatek. A pohled na klátící se kultovní postavu páně Lilkera je prostě k nezaplacení. Navíc díky jeho častému pobytu u nás zvládne i nějaké to české slovíčko. Nic, co by mne poslalo do úplné extáze, ale příjemné vzpomínání s thrashovou legendou, kterou už jsem ani nedoufal, že kdy živě spatřím. (Goro)

Po zhlédnutí „nukleárního“ setu jsem pochopil, proč jihočeská thrashová sekce na tuhle partu vyrazila před pár dny do Rakouska. NUCLEAR ASSAULT se prezentovali jako opravdu zábavná kapela, jejich thrashík působil uvolněně, pánové v letech se dobře bavili a navíc asi na dálku pozdravili našince GRIDE, jejichž triko si jeden z muzikantů oblékl. (Johan)

Zpoza pódia MetalGate stage jsem sledoval vystoupení italských AD NAUSEAM, kteří jsou sice popisováni jakožto technický death metal, o žádné druhé ORIGIN ale rozhodně nešlo. V hudbě jihoevropského kvartetu je kladen výrazný důraz na atmosféru, která občas nechá vzpomenout například na francouzské zlo DEATHSPELL OMEGA (v jejichž triku kytarista koncert odehrál). Některé momenty byly opravdu zničující, muzikantská vyspělost všech členů nepopiratelná. AD NAUSEAM potvrzují, že death metal nemusí být jen mlátička od začátku do konce: když totiž přidáte esenci zla a disharmonií, vznikne něco víc. (Opat)

První kapelou, kterou jsem si ve středu vychutnal celou, byli CARNIFEX, kteří hráli už za přijatelnější teploty okolo půl deváté. Američané pod podium přilákali početný houf circlepittujících a v agonii svíjejících se corařů tak, jak se sluší a patří. Klasická deathcoreová smršť plná houpavých riffů, v pravidelném střídání s death metalovými sypačkami. Překvapil mě zvuk, který byl na poměry BA nadprůměrný. Vystoupení bylo přesně takové, jaké jsem očekával, což se u všech kapel samozřejmě říci nedá. Naštěstí v případě CARNIFEX ke zklamání nedošlo. (Honza)

Ne, že bych byla velkým příznivcem deathcoru, ale američtí CARNIFEX se pro mě stali takřka poslechovou povinností. Jejich set neměl chybu. Pozornost mi však odváděli dva zvláštní zjevové a jejich pohybové kreace hodné gay show. Taneční kreace v elasťácích byly natolik fascinující, až jsem po chvíli nevěděla, jestli se mám smát, nebo brečet. Nakonec jsem se rozhodla opustit svoje stanoviště a jít si zabrat místo na TRIPTYKON. (Niviat)

Při toulkách areálem jsem se ocitl na začátku vystoupení TOUCHÉ AMORÉ. Název mi sic evokoval něco, co se mi nebude líbit, ale v rámci boje proti předsudkům jsem se do nich přeci jen zaposlouchal. Když jsem se ponořil do jejich hudby, z postrockového úvodu se najednou přešlo do středoškolského post hardcoru a kouzlo bylo pryč. Screamo vokál jejich zpěváka jsem kvůli mému špatnému vkusu nezvládl, a tak jsem zbaběle prchl. (Aleš)

K TRIPTYKON mám opravdu vřelý vztah. Navíc v minulém roce natočili skvost „Melana Chasmata“, který se pro mě stal tím nejlepším, co vloni vyšlo. Tudíž o největším lákadle prvního dne bylo jasno. A hned úvodní pecka „Procreation (of the wicked)“ od CELTIC FROST potvrdila, že velká očekávání budou naplněna. Od prvního hrábnutí do strun jsem okamžitě pohlcen a to končí až odezněním posledního tónu. Ať už se hraje z repertoáru zmiňovaných CELTIC FROST (zazněla i „Circle of the tyrants“), nebo TRIPTYKON (např. majestátní „Tree of suffocating souls“), užívám si. Skvělý zvuk, perfektně sehraná kapela, ale především dokonalá hudba s charakteristickým rukopisem, který je rozpoznatelný po několika vteřinách. Charismatický mistr Fischer dokazuje, že byť by mohl, nežije pouze z minulosti, ale stále má co nabídnout. Jeho klasické „uuh“ mi znělo v uších ještě hodně dlouho. Pro moji osobu jedno z nej vystoupení celého jubilejního ročníku. (Goro)

Thomas Gabriel Fischer a jeho TRIPTYKON mi znovu vyrazili dech, tentokrát asi nejvíce ze všech dosavadních zkušeností. Začátek v podobě klasické skladby CELTIC FROST „Procreation (of the Wicked)“ nebyl nikterak překvapivý, více mě zaskočila vynikající „Messiah“ předchůdců předchůdců TRIPTYKON – HELLHAMMER. Setlist mi naprosto seděl, došlo na oblíbené „Goetia“ či „Tree of Suffocation Souls“ a závěr v podobě devatenáctiminutové „The Prolonging“ měl neskutečnou atmosféru. TRIPTYKON navíc disponovali perfektním zvukem, Tom G. Warrior a jeho nenahraditelný vokál pořádně řezal. Hned středeční program se tak vytasil z jedním z TOP vystoupení celého festivalu. As you Perish, I shall live! (Opat)

Chvilková aklimatizace v areálu, srovnání se s tím, že Sparta posrala, co mohla, a jsou tady TRIPTYKON. Jedna z mých top kapel festu. A Fischerovci velké očekávání rozhodně naplnili. Perfektní zvuk dal vyniknout charakteristickému soundu kytar a vůbec stylu, který T.G. se svými kapelami piluje už desítky let. Kompaktní set, v kterém se i zavzpomínalo na HELLHAMMER, mě neuzemnil tak jako ten před léty, ale to jsem ani nečekal. Dvakrát do jedné řeky nevstoupíš. I tak pro mě jedno top pěti vystoupení celého festu. Možná kdyby zazněla hitovka „Boleskine House“ (vím, se zpěvačkou je problém), bylo by to možná to nej. (Coornelus)

Black doom (thrash) v podání TRIPTYKON jsem si nemohla nechat ujít kvůli historii kapely a také z čisté zvědavosti. Jejich tvorba mě z desek příliš nebaví, nechtěla jsem ji však zavrhnout, aniž bych se v tomto soudu utvrdila i naživo. Nakonec jsem objevila pár pasáží, které jsem si užila a s údivem sledovala zvláštní hru basistky. Vypadalo to, že má spíš za úkol dobře vypadat, než pořádně hrát. (Niviat)

TRIPTYKON jsem slyšel vícekrát a tohle byl určitě nejlepší koncert, který mi předvedli. Děsila mě sice silová hra baskytaristky a bylo mi líto jejích strun, ale metal je holt metal. Díky skvělému zvuku jsem se až tentokrát do jejich hudby dokázal ponořit naplno a konečně uznat jejich kvality. (Aleš)

KATATONIA loni neměla zrovna štěstí a kvůli technickým problémům odehrála zkrácený set. Nyní si to mohla vynahradit. Při prvním kontaktu s čistým a naprosto nezefektovaným vokálem Jonase Renkseho jsem se ale otočil na podpadku a vytratil se ještě britštěji, nežli kdejaký angličan. To se zkrátka nedalo poslouchat. (Aleš)

Jedním z největších taháků pro mě byla jednoznačně KATATONIA, kterou jsem v loňském roce ostudně propásl. Minulý rok se potýkali s technickými problémy, a tak dostali šanci vystoupit letos znovu. Nikomu nic špatného nepřeji, ale jsem rád, že jsem si díky tomu mohl konečně jejich živé vystoupení vychutnat. Dostalo se mi velmi precizně zahraného vystoupení, kde nadprůměrná zručnost všech členů s jejich nástroji zněla doslova v každé notě. Instrumentálně byl v průběhu koncertu zvuk skvělý. Pokulhával snad jen zpočátku a to vzhledem ke způsobu zvučení ani neberu v potaz. Mrzel mě jen poněkud utopený zpěv, který možná i kvůli tomu zněl v některých pasážích nepřesvědčivě, ale ve výsledku to nic zásadního nebylo a koncert jsem si neskutečně užil. (Honza)

KATATONIA mě tentokrát příliš neoslovila. Za prvé to bylo tím, že následovala po geniálním koncertu TRIPTYKON, který byl v ten den už zkrátka nepřekonatelný. Jenže i tak bych se třeba dokázal postupně naladit na melancholickou notu švédské pětice, kdyby mě dokázala vtáhnout do děje. Sound ale byl o několik úrovní níže nežli v případě předešlých Švýcarů a celé vystoupení na mě působilo tak nějak… nudně. Zpěvák Jonas neměl úplně svůj den, občas to neladilo ani jeho kolegům za kytarami, nebylo to prostě ono. Na druhou stranu třeba „My Twin“ zněla dobře a trochu celkový dojem vylepšila, ne však natolik, aby mě KATATONIA tentokrát výrazněji ohromila, jako například za deštivého koncertu na plzeňském Metalfestu pár let zpátky. (Opat)

Ze studiových nahrávek KATATONIE jsem pokaždé nadšený, z live provedení už mi to tak silné nepřijde. Své určitě sehrálo i to, že předchozí kapela (TRIPTYKON) josefovské nádvoří srovnala takovým způsobem, že hrát po ní bylo hodně těžké, ale na mě na začátku setu působila KATATONIA poněkud nevýrazným dojmem, což platí hlavně o zpěvu. Ale vydržel jsem jen krátce, takže nechci paušalizovat, podle dalších ohlasů se Švédi postupně rozjeli... (Johan)

Patřím k fanouškům staré tvorby KATATONIE, naživo jsem je však ještě neměla možnost slyšet a proto jsem to hodlala na BA napravit. To se také stalo, ale odcházela jsem zklamaná. Po hudební stránce mě hudba stále baví, zabíjí mě však vokál, který naživo stál obzvlášť za to. Snad by zefektování hlasu mírně zakrylo skutečnost, že zpěvák nezvládá čistý zpěv a jeho projev po chvíli člověka unudí. Tato kouzla však chyběla a proto jsem raději odešla. (Niviat)

Potom se něco stalo, udělalo se mi zle a nebylo to z tepla. Vypadla i Plzeň a nálada na cokoliv spadla na dno. Těžko mě z chmur mohli vytrhnout SOULFLY. I když taková sepulturovská „Territory“ mi dokázala oživit příjemné vzpomínky na mládí, ale naladit se na vlnu euforie mi už nešlo. Každopádně Max a jeho choť ten cirkus z hlediska byznysu kočírují dobře a pořád mi jsou jeho halekačky příjemnější než soptící draci. (Coornelus)

Stejná kapela, stejné pódium, jen o osm let později. SOULFLY. Vzpomínám si, jak jsem byl tenkrát blahem bez sebe, když jsem poprvé slyšel „Seek 'N' Strike“, „Prophecy“ nebo „Back to the Primitive“ v živém podání. Stejné pecky zazněly i tentokrát, ale stejný pocit jsem u toho už neměl. Sice když zazněly staré kusy od SEPULTURY „Roots Bloody Roots“, „Refuse/Resist“, nebo „Territory“, pěkně jsem si podupával, ale to bylo tak vše. Max obklopený omladinou mě zkrátka nepřesvědčil. Možná to bylo i tím, že jsem se dostatečně namlsal na předcházející KATATONII. (Honza)

Stejná kapela, stejné pódium, jen o osm let později. V roce 2007 mě Max s odpuštěním tak nasral, že jsem o jeho tvorbu prakticky ztratil zájem. Až do letošní nové desky „Archangel“, která se mi překvapivě docela líbí a některé songy považuji za opravdu vydařené. Ne tak ale živé představení rodinné kapely doplněné o Marca Rizza. Ač Cavalerovci vytáhli i jistoty od SEPUTURY, koncert mě vůbec nebavil a raději jsem obtloustlého kašpara opustil a šel si spravit chuť na PETRUBATOR. (úsměv) To se taky neukázalo jako zrovna šťastné řešení, ale čím dál jsem od SOULFLY byl, tím jsem byl v tu chvíli spokojenější. (smích) Uznávám, že má slova směrem k SOULFLY jsou nekorektní, ale já je prostě nemůžu mít rád... (Johan)

SOULFLY mě moc nezajímali, ale na pár desítek minut jsem se ocitl u třetí stage na vystoupení Jamese Kenta alias PERTURBATORA a jeho dark synthpop inspirovaný lety osmdesátými mě vskutku zaujal. Podobný druh elektroniky mi je při chuti a zdá se, že na Brutalu slavil mezi mnoha návštěvníky oblečenými v černých metalových oděvech velký úspěch. Tohle prostě mělo, jak se říká, „koule“ a kvituji podobné oživení festivalové soupisky. (Opat)

Posledním hudebním zážitkem prvního dne pro mě byl PERTURBATOR z Francie. Jsem absolutně nadšen skladbou kapel a umělců na BA, je rok od roku zajímavější. Díky tomuto báječnému trendu jsem si mohl užít skvělou retro elektroniku a přesunout se do časů osmibitových a dosových her, kterým by tenhle chlapík z fleku mohl udělat nové soundtracky. Pohled na pařící metly byl k nezaplacení stejně jako ten zážitek, který jsem z celého setu měl. (Aleš)

Poslední kapelou středečního programu na hlavním pódiu byli kultovní norští MAYHEM v čele s démonem Attilou Csiharem, který byl hlavní postavou celé show. Jeho vokální projev byl naprosto maniakální, a to nejen při skladbách samotných, ale i mezi nimi. Rituální atmosféře dodávalo také celkové vzezření pódia: Attila stál za pultem, sestaveným z dlouhých hřebíků, kostí a lebek. Nevynechal ani klasické „hrátky s lebkou či oprátkou“. Show to byla výborná, zvukově už to takový skvost nebyl, přesto asi nejlepší, jaký jsem zatím u MAYHEM zažil. Co mě ale mrzí je trvající absence skladeb z poslední desky „Esoteric Warfare“ při živých vystoupeních. Klasiky „Freezing Moon“ či „De Mysteriis Dom Sathanas“ samozřejmě vždy potěší, MAYHEM ostatně nezapomněli na žádnou z řadovek kromě té loňské. Nechápu to, kdyby se vytasili s válem jako „Watchers“, „VI.Sec.“ nebo „Corpse of Care“, tak by byl rituál ještě úplnější. Současná sestava údajně „Esoteric Warfare“ nahrávala, tak v čem je problém? Takhle to bylo sice velmi dobré, ale ne TOP.  (Opat)

MAYHEM mně poslední dobou dělají radost. Točí skvělé desky a hlavně se jim daří i koncertně. Jejich set na letošním ročníku BA to potvrdil. V minulém roce jsem je viděl v pařáku za denního světla a nebylo to ono. Tentokráte za tmy (byť opět v pařáku) byla atmosféra o něčem úplně jiném. Attilova kazatelna s lebkami a kostmi znamenitě vynikla. Vynikla i hudba a to díky slušnému zvuku. MAYHEM vsadili na svoji klasiku a dle očekávání zazněly především léty prověřené tutovky („Deathcrush“, „Pure fucking armageddon“, „Freezing moon“). Což je trochu škoda, protože pokud se nepletu, tak skvělou poslední studiovku „Esoteric warfare“ úplně opomněli. Ale tak to na festech prostě je. Každopádně, za mě spokojenost. (Goro)

I přes značnou únavu a bolest zad jsem se rozhodl, že vydržím i na legendární MAYHEM. Z posledních sil jsem stál před podiem, vyhlížel mistra Hellhammera a čekal, až ten divný pult, co postavili přesně před bicí tak, že na ně vůbec nebylo vidět, dají někam… do pryč. K mému překvapení pult pryč nedali. Zůstal tam jako rekvizita, za kterou si šel zpěvák Attila občas stoupnout. Hellhammer je ústřední postava MAYHEM a oni ho schovají za nějaký pult? S prominutím debilnější nápad jsem na pódiu ještě neviděl a tak po pár písničkách znechuceně odcházím. (Honza)

MAYHEM představili zajímavou pódiovku, za kterou ale Hellhammera vidět nebylo, což mi přišlo škoda. Jinak pult zdobený kostmi, za kterým se Atilla mazlil se svými nezbytnými rekvizitami, vypadal efektně. Nicméně nadchnout se z MAYHEM, v kombinaci s totální únavou, už mi jde dneska jenom stěží. (Coornelus)

Fotky: Ignor

Top 3:

• Aleš: DROM, PERTURBATOR, MALLEPHYR
• Coornelus: TRIPTYKON
• Goro: NUCLEAR ASSAULT, TRIPTYKON, MAYHEM
• Honza: CARNIFEX, KATATONIA
• Johan: TRIPTYKON, MALLEPHYR, DROM
• Márty: NUCLEAR ASSAULT
• Niviat: POSTCARDS FROM ARKHAM, MALLEPHYR, DROM
• Opat: TRIPTYKON, AD NAUSEAM, MAYHEM