PTAO – Ptaoism

„Lidová tvorba amatérské kapely PTAO je organizovaný systém šíření zvuku. Kompozice a následná dekompozice v rychlém kakofonním sledu je pro posluchače hlavním atributem pro určení stupnice únosnosti poslechu.“ 

No teda - uf. Vzhledem k tomu, že mi tahle výborná věc napáchala celkem solidní mrdník v hlavě, rozhodl jsem se začít něčím, co možná bude trochu připomínat verdikt.

Hlukovým veteránům PTAO (Pár Teček A Otazník) se ve spolupráci se studiem Bizzare Leprous Production podařilo natočit rozmanité, dobře nazvučené album plné kontrastů. Máte-li v oblibě extrémní noisecorové sebranky jako SORE THROAT, 7 MINUTES OF NAUSEA, ARSEDESTROYER, FINAL EXIT nebo rané ANAL CUNT, pak se vám deska „Ptaoism“ nejspíš bude moc líbit. Ovšem jen v případě, že jí odpustíte „nežádoucí“ rozmanitost a „zbytečně“ dobře vyvedenou zvukovou produkci. V případě, že se vám však při vyslovení pojmu „noisecore“ ježí vlasy hrůzou / pronásleduje vás utkvělá představa, že píseň prostě musí  trvat déle než půl sekundy / máte pocit, že do čtyřiceti minut stopáže v žádném případě nelze narvat 355 skladeb / nenávidíte zvuk saxofonu a piána / ve skutečnosti nevěříte tomu, že smrtelný chropot chlapa trpícího zhoubnou plynatostí je poslouchatelnější než hity z výtahu od Reggieho Dixona – pak se vám tohle album možná bude líbit také – ale moc bych tomu nevěřil. Spíše ho budete nenávidět do morku kosti.

Ptáte se, co se to v téhle recenzi ksakru děje? Pak vězte, že já se při prvním poslechu „Ptaoism“ tázal na to samé.

V tomhle případě PTAO zdaleka nestvořili pouhý stereotypní hlukový výplach. Ano, je pravda, že během první stopy trvající necelé dvě minuty pánové stihnou odehrát nejméně osmadvacet písní. Ano, je pravda, že většina z nich zní jako výstřel z brokovnice do probíjejícího basového komba. Ano, pravda je i to, že písně, které zrovna neznějí jako výstřel z brokovnice do probíjejícího basového komba, znějí jako dvousekundová nahrávka nějakého prastarého démona, který je hrozně nasraný z epileptického záchvatu, co právě prodělává. Na druhou stranu, při odbytí dvanácté sekundy alba poprvé slyšíme vysoko položený saxofon. Při odbytí osmatřicáté sekundy slyšíme první kytarové minisólo - a v první minutě jsme poprvé svědky toho, jak startuje auto. Člověk po prvních dvou stopách (odhadem devětapadesát písní) vůbec neví, jaký z toho všeho přerušovaného, roztěkaně kontrastního chaosu má mít pocit. Jenže – věřte či nevěřte – s ubíhajícím časem a přibývajícími (anti)hudebními polohami to celé začne dávat smysl.

Co mě na „Ptaoism“ hodně baví, jsou pomalejší, ucelenější části plné zatraceně nařvaného basového zvuku, hluků z efektových krabiček, grindového chropotu – a především perfektně střeleného saxofonu. I když to zní bizarně, právě tenhle dechový nástroj se v mnoha pasážích dostává do role jakési sofistikované dominy, jež dodává křečovitě těkající a neustále se transformující mase hluku nový rozměr. Například začátek třetí stopy je až znepokojivě poslouchatelný. Táhlý a potemnělý zvuk saxofonu skoro připomíná temně jazzové spolky jako THE MOUNT FUJI DOOMJAZZ CORPORATION nebo DALE COOPER QUARTET & THE DICTAPHONES. V rychlejších (i v těch ultrarychlých) pasážích mi saxík pro změnu občas vzdáleně připomněl působení JOHNA ZORNA v jazzcorové kapele NAKED CITY - no, musím říct, že když to zrovna bylo v rámci mých fyzických schopností možné, tak jsem si chrochtal blahem do rytmu.

Abych však nezapomněl na ostatní nástroje – basa, kytary, bicí, efektové krabičky i samplery spolu rozjíždějí slušnou kakosymfonii, vůči které po formální stránce nelze vznést žádnou výtku. Zpěv je v žánrových mezích v pohodě. Žádné extrémní growly, žádné extrémně vysoko posazené skřípavé ječáky – spíše hluboký, nasraný, neartikulovaný, místy až do hrdelního falsetta přecházející řev. Trochu jsem si v tomhle ohledu vzpomněl na zpočátku zmíněné 7 MINUTES OF NAUSEA. No, a jako bonus tu máme piáno, které místy drnká jazzové vyhrávky, zatímco jindy vypouští melodie á la hudebně nadaný, ale moc zlobivý chlapeček v hudební škole. Zkrátka šílenost na entou.

Staroškolští noisecoroví nadšenci a ortodoxní vyznavači přeškrtnuté noty možná budou prskat nejen kvůli melodickým motivům, ale také kvůli produkci. Nahrávka totiž vůbec nezní, jako by ji nahrával brácha bubeníka kazeťákem z vedlejší místnosti – naopak. Nechutně bahenní zvuk je zde hutný až mohutný a detaily jsou v něm výborně čitelné. Takže jediná výhrada, kterou vůči „Ptaoismu“ mám, je stopáž. Nehledě na rozmanitost a originalitu, kterou PTAO posluchačům nabízejí, jednačtyřicet minut je přeci jen trochu moc.