Na osm ročníků Open Hell Festu má řada lidí stále pěkné vzpomínky, což neplatí jen o fanoušcích, ale i organizátorech. Letos se na tradici takřka kultovní akce pokusila po deseti letech navázat přehlídka jiná, dramaturgicky podobná, leč v jiném areálu, protože ten původní již ke svému účelu neslouží. Ale prostředí koupaliště nabízí podobný genius loci jako někdejší letní kino, na papíře taky vypadal ETEF skvěle – vedle tuzemské špičky se objevily kapely ze zahraničí, které by měly metalisty oslovit, nejen proto, že jsou prostě dobré, ale i kvůli tomu, že u nás hrají jednou za uherský rok, nebo vůbec. (Johan)
První den znovuobnoveného festivalu ve Volyni lákal na pár zajímavých jmen, ale mně bylo od začátku jasné, že pro mě se bude hrát především až druhý den. V pětičlenné sestavě dorážíme na sluncem zalité koupaliště kolem šesté hodiny večer, kdy se program rozbíhá. Návštěvnost je zklamáním. Sice se během dvou dnů o něco zlepší, ale i tak zde mělo být dvakrát tolik lidí. Holt festivalů je mraky a lidé si čím dál více vybírají a nebo volí velké a osvědčené festivaly. Jenže ve Volyni Rámus a spol. akce dělat umějí. V rámci undergroundu se jedná o totálně profesionální přístup. Organizace nijak nevázla, zvuk byl po většinu festivalu více než dobrý. Počasí se také podařilo objednat na jedničku a tak jedinou kaňkou zůstala zmiňovaná návštěvnost. Na rovinu říkám, že pátek jsem pojal spíše společensky než hudebně. Bylo fajn popít s kamarády, se kterými se vidím často, i s těmi, co potkám jednou za čas. Kapely proto vezmu jen z rychlíku (úsměv). (Peťan)
Naše výprava zamířila do Volyně s předstihem, protože se nám s Davidem (a v sobotu i s Immortalem, který v pátek slavil 60. narozeniny svého mladšího kamaráda – smích) dostalo cti ujmout se role backstage manažerů (ha ha!!!), prostě jsme byli jmenováni do funkcí nosičů a pomocníků všeho druhu, já nakonec „povýšen“ i na vrátného. I tak jsme ale měli dost času vidět kapely, protože nějaká ta aktivita probíhala hlavně v době přestaveb pódia či příjezdů a odjezdů kapel; navíc jsme si taky mohli ověřit známé rčení „čím větší hvězda, tím menší požadavky, manýry, ego“. Které se neukázalo pravdivé, protože za celé dva dny jsme nenarazili na žádného namachrovance, naopak, většina muzikantů působila srdečně a všechno probíhalo s úsměvem na tváři, ať už šlo o české mladíky, nebo cizozemské veterány. (Johan)
Vzhledem k tomu, že se necítím úplně hoden k hodnocení setů kapel hrajících v páteční večer, neboť jsem se spíše věnoval rozmluvám s mnoha známými ve Volyni přítomnými a zároveň jsem vypil ne úplně málo likérů, po kterých bývá schopnost soustředit se lehce omámena, bude můj příspěvek k pátečnímu reportu o mnoho kratší než k tomu ze dne druhého. (Opat)
ET MORIEMUR by se hodili na samotný závěr, kdy by jejich doom metal stylově uzavřel noční program, ale kvůli dalším povinnostem členů kapely vystoupali pánové na pódium jako první krátce před 18. hodinou. Denní světlo pomalé posmutnělé muzice nedělalo dobře, ale když se člověk odprostil od slunečních paprsků, mohl vnímat na žánrové poměry pestré kompozice plné zmaru a nihilismu, ostatně poslední řadovka „Ex Nihilo In Nihilum“ už svým názvem naznačuje, kam kapela míří. Zpěvák Zdeněk opět vkládal do zpěvu veškeré potřebné emoce, zvuk byl také na velmi dobré úrovni, takže start se povedl. (Johan)
První kapelu ET MORIEMUR sleduji zpovzdálí. Ač mám doom hodně rád, tomuto asi nikdy na chuť nepřijdu. Z nahrávky mě to celkem i bavilo, naživo tentokrát nikoliv. (Peťan)
ET MORIEMUR jsem bohužel tentokrát poslouchal jen z backstage při přípravách na náš set s MALLEPHYR, tudíž jsem se nemohl ponořit do melancholické lázně, kterou tito doomaři pravidelně umně obecenstvu připravují. K našemu koncertu se mohu vyjádřit jen se slovy díků směrem k publiku, které nám vytvořilo příjemnou atmosféru, a celé ETEF crew a zvukaři za výborný přístup. Poděkování pořadatelům si nechám na závěr reportu, abych nenarušil jeho celistvost. (Opat)
Jestli lze nějakou kapelu v současnosti označit jako kometku na naší scéně, pak jsou to MALLEPHYR. Během pár měsíců se Západočeši dokázali dostat do povědomí, aniž by disponovali řadovou nahrávkou. Neutuchající koncertní činnost prostě nese ovoce, ale sama by nezmohla nic, kdyby kapela nepředváděla tak suverénní výkony. Už na posledním Pekle nad Otavou mě pánové dokázali přesvědčit, ve Volyni pak usadit. Kapela má drive, na pódiu působí skvělým dojmem (teď nemyslím jen co se týká „stejnokrojů“, i když ty potrhané mikiny s kapucemi mají něco do sebe) a hlavně se našla v kombinaci death a black metalu. Precizní výkon podtrhl skvostný zvuk, který (s minimem výjimek) vydržel celý první den. (Johan)
Druhé MALLEPHYR sleduji také z uctivé dálky. U téhle party oceňuji hlavně muzikantkou vyspělost relativně mladé sestavy. (Peťan)
Následovat měli death metalisté BRUTALLY DECEASED, avšak kvůli logistickým problémům byli přesunuti na závěr pátečního programu a jejich místo zaujala TRANSCEATLA z Rumunska. V jejich čele nestojí nikdo jiný, nežli Edmond Karban alias Hupogrammos, bývalý člen NEGURĂ BUNGET a v současnosti lídr DORDEDUH. Kapela se charakterizuje jako groove death metal, já bych k této škatulce přidal ještě špetku black metalu, doomu a také melancholie, charakteristické pro již zmiňované kapely. Spíše pomalejší kompozice, v nichž se střídají podmanivé pasáže s čistým vokálem (pravda, občas ne úplně ladícím) a ostřejší výjezdy, zněly velmi příjemně a vystoupení mně do té doby absolutně neznámé rumunské čtveřice potěšilo. (Opat)
Na řadě byli BRUTALLY DECEASED, leč v areálu se nacházel akorát Štembus dorazivší veřejnou dopravou; nějakých 90 kilometrů mu kvůli několika výlukám trvalo tři hodiny. Kapele pak hodin ještě více, protože se vracela pro zapomenutý kus aparátu a taky jí začala cestou stávkovat dodávka... Takže se musel program za pochodu měnit, naštěstí byla na místě s velkým předstihem rumunská kapela TRANSCEATLA. Když se u nás v souvislosti s metalem řekne Rumunsko, každého napadne NEGURA BUNGET, každého druhého DORDEDUH a každého třetího nenapadne nic. TRANSCEATLA nepatří mezi známé koně, ale nejde o žádné mladíky, spíše naopak. Jejich tvorbu těžko jednoznačně zařadit, objevují se v ní prvky melodic deathové, doomové, místy takřka rockové, a k tomu snad i nějaké náznaky lidové muziky. Tohle spojení, na pohled nepříliš kooperující, ale živě vyznělo výborně, horší to bylo s vokálem... Sympatická parta možná čekala větší publikum, někteří si prý pamatovali atmosféru Open Hellů, ale co se dá dělat... ani za tmy, kdy měli původně hrát, by na ně víc lidí nekoukalo. (Johan)
Rumuni TRANSCEATLA se v programu přesunuli za zpožděné BRUTALLY DECEASED a jejich hudba mě jednoduše nebavila. Hlavně vokál bych nevydržel poslouchat déle než pět minut a tak jsem se raději odporoučel stavět stan. (Peťan)
ROOT jsou naprostou klasikou, jež asi nikdy nezklame. Poprvé jsem je viděl s kytaristou Aleshem, jenž v kapele působil už v minulém tisíciletí a podílel se na desce „The Book“. Big Boss klasicky slovně perlil a bavil mezi skladbami publikum, vše bylo perfektně zahrané, setlist vyvážený, naprosto OK! (Opat)
ROOT jsou legenda, ale opět se u mě jedná o kapelu, u které se mi líbí jen první dvě alba. Dočkal jsem se tedy až v závěru tradiční „666“. Starej satanáš Jirka (čti Big Boss) z toho asi už nikdy nevyroste a tak nás svými tradičně oplzlými řečmi pobavil. (Peťan)
ROOT dorazili velmi dobře naladěni, Big Boss evidentně ve slušné formě, Igor samý úsměv... pohoda. Ač jsem byl některými minulými vystoupeními trochu zklamán, tentokrát si u mě Brňáci spravili reputaci. Všechno si sedlo, jak mělo, což platí jak o muzikantech, tak hlavně frontmanovi, na kterém, ať si kdo chce říká co chce, ROOT stojí. Jirka byl ale opravdu ve skvělé hlasové formě, dlouho jsem ho takhle parádně zpívat neslyšel. Chvílemi v mém případě možná hrála roli nostalgie, chvílemi ale regulérní nadšení, to když se ozvaly jeho klasické klenuté vokály, které zněly jako z desek. Setlist byl taky vystavěný ideálně, vedle „nutných“ prahitů („Hřbitov“ nečekaně hned jako druhý či třetí, „Píseň pro Satana“ a „666“ samozřejmě na konci) se objevily i epické záležitosti typu „The Mystical Words Of The Wise“ nebo „The Temple In The Underworld“. Odmyslím-li si tradiční proslovy, které zrovna nemusím, předvedli se ROOT ve skvělé formě. (Johan)
Podobnými slovy bych mohl popsat i koncert headlinera pátečního večera, skupiny LOUDBLAST (tedy kromě těch „proslovů“, bez kterých se zpěvák obešel - úsměv). Francouzi dorazili v osmi lidech v mega dodávce, ve které měli kompletní aparát včetně bicích, a taky čtyři pomocníky, kteří se o aparaturu a další věci starali. Kapela si v backstage udělala piknik, pánové posedávali jak někde v kempu, popíjeli, zdálo se, že je slabší návštěva nijak nermoutila, a když došlo na lámání chleba, ukázali se jako profíci a odehráli hodinový set v plném nasazení, během kterého přihlížející neustále burcovali k nějaké aktivitě. Neznám pořádně tvorbu kapely, ale mix death a thrash metalu s častými změnami tempa na mě působil výborným dojmem. Jak jsem psal v nedávném reportu z Festy, líbí se mi v poslední době skoro všechno, co na živo slyším. (úsměv) (Johan)
Páteční headliner LOUDBLAST z Francie disponoval nejlepším zvukem prvního dne. Tuhle partu jsem nikdy nijak neposlouchal, ale staré thrash/deathové věci mě baví. Samozřejmě LOUDBLAST vsadili na novější melodičtější tvorbu a i ta se mi naživo líbila. Polovinu setu jsem sledoval od distra Monster Nation a rozhodně mě LOUDBLAST příjemně překvapili. (Peťan)
PANYCHIDA odehrála velmi dobrý koncert plný tradičních válů jako „Running out of Rules“, „Ryhope“ nebo „Minnestund“, a stejně jako na dubnovém koncertě v Plzni, i ve Volyni pětice zahrála song „Josafat“ z chystané desky. Oproti zmiňovanému vystoupení skladba tentokrát vyzněla lépe zejména díky dobře slyšitelné symfonické mezihře. Jediné, co bych setu PANYCHIDY trochu vytknul, byl trochu nevýrazný vokál, přišlo mi, že Vlčák úplně neměl svůj den. To se stává, jako celek jsem si PANYCHIDU užil a slušně si zapařil před pódiem. (Opat)
PANYCHIDA, která na to šla krátce před půlnocí, se mi líbila taky. Jejich pohanský black metal plný melodií dělají ještě atraktivnějším z playbacku pouštěné dudy či flétny (ve studiu tyhle nástroje nahrávají živí muzikanti, takže žádné umělé zvuky...), sehraná kapela to do lidí sázela s elánem, takže půlnoční jízda se taky povedla. Na mě už se trochu začínala projevovat únava, takže jsem si potřeboval na chvíli odpočinou, co to ale bylo proti únavě, s jakou se potýkali Peťan s Opatem. (smích) (Johan)
Přesto jsem je na place potkal i na BRUTALLY DECEASED. Ti nakonec museli hrát na konec (úsměv), a byli první kapelou, u které mi neseděl zvuk. Tedy chvíli, zhruba dvě skladby, jsem těžko hledal kytary, které byly přehlušeny výraznou basou a bicími. Po chvíli ale zvukař usoudil, že takhle by to nešlo a když se začaly do noci zařezávat severem ovlivněné chladné melodie i řezavé riffy, opět jsem se dostal do fáze „všechno se mi líbí“. Nejvíc songy z poslední řadovky „Black Infernal Vortex“, protože doma stejně jinou nemám. (úsměv)
Další kapelu programu PANYCHIDU s chutí vynechávám, protože jsem je nikdy neměl rád (úsměv). Zbývají tak přesunutí BRUTALLY DECEASED. Budu se opakovat, ale jejich old school švédský death metal mě pokaždé uzemní. Tentokrát to bylo s horším zvukem a nebo jsem byl moc zlitý (smích), ale i tak mě BRUTALLY DECEASED v čele se Žlábou bavili. Někteří odpadají, my s Růžou dáváme ještě pivo, dvě, panáka, probíráme všechno možné a v závěru nás pobaví dva ještěři, kteří si k nám přisedli s cílem probrat, co je nového na scéně (smích). V půl třetí se dopotácím do stanu, kde s pocitem, že letím na kolotoči, usínám… (Peťan)
Úderem jedné hodiny ranní první den skončil, a ač co do návštěvnosti panovaly rozpaky, co do kvality vystupujících nemohl říct nikdo ani popel. Jistě, ne každého baví všechny prezentované žánry, ale objektivním pohledem se na pódiu neobjevila kapela, která by mohla vzbuzovat rozpaky nebo něco takového. I počasí vyšlo na jedničku, odpoledne bylo ideálně, v noci to chtělo něco teplejšího na sebe (nebo do sebe)... (Johan)
Fotky: Nothingface
První den znovuobnoveného festivalu ve Volyni lákal na pár zajímavých jmen, ale mně bylo od začátku jasné, že pro mě se bude hrát především až druhý den. V pětičlenné sestavě dorážíme na sluncem zalité koupaliště kolem šesté hodiny večer, kdy se program rozbíhá. Návštěvnost je zklamáním. Sice se během dvou dnů o něco zlepší, ale i tak zde mělo být dvakrát tolik lidí. Holt festivalů je mraky a lidé si čím dál více vybírají a nebo volí velké a osvědčené festivaly. Jenže ve Volyni Rámus a spol. akce dělat umějí. V rámci undergroundu se jedná o totálně profesionální přístup. Organizace nijak nevázla, zvuk byl po většinu festivalu více než dobrý. Počasí se také podařilo objednat na jedničku a tak jedinou kaňkou zůstala zmiňovaná návštěvnost. Na rovinu říkám, že pátek jsem pojal spíše společensky než hudebně. Bylo fajn popít s kamarády, se kterými se vidím často, i s těmi, co potkám jednou za čas. Kapely proto vezmu jen z rychlíku (úsměv). (Peťan)
Naše výprava zamířila do Volyně s předstihem, protože se nám s Davidem (a v sobotu i s Immortalem, který v pátek slavil 60. narozeniny svého mladšího kamaráda – smích) dostalo cti ujmout se role backstage manažerů (ha ha!!!), prostě jsme byli jmenováni do funkcí nosičů a pomocníků všeho druhu, já nakonec „povýšen“ i na vrátného. I tak jsme ale měli dost času vidět kapely, protože nějaká ta aktivita probíhala hlavně v době přestaveb pódia či příjezdů a odjezdů kapel; navíc jsme si taky mohli ověřit známé rčení „čím větší hvězda, tím menší požadavky, manýry, ego“. Které se neukázalo pravdivé, protože za celé dva dny jsme nenarazili na žádného namachrovance, naopak, většina muzikantů působila srdečně a všechno probíhalo s úsměvem na tváři, ať už šlo o české mladíky, nebo cizozemské veterány. (Johan)
Vzhledem k tomu, že se necítím úplně hoden k hodnocení setů kapel hrajících v páteční večer, neboť jsem se spíše věnoval rozmluvám s mnoha známými ve Volyni přítomnými a zároveň jsem vypil ne úplně málo likérů, po kterých bývá schopnost soustředit se lehce omámena, bude můj příspěvek k pátečnímu reportu o mnoho kratší než k tomu ze dne druhého. (Opat)
ET MORIEMUR by se hodili na samotný závěr, kdy by jejich doom metal stylově uzavřel noční program, ale kvůli dalším povinnostem členů kapely vystoupali pánové na pódium jako první krátce před 18. hodinou. Denní světlo pomalé posmutnělé muzice nedělalo dobře, ale když se člověk odprostil od slunečních paprsků, mohl vnímat na žánrové poměry pestré kompozice plné zmaru a nihilismu, ostatně poslední řadovka „Ex Nihilo In Nihilum“ už svým názvem naznačuje, kam kapela míří. Zpěvák Zdeněk opět vkládal do zpěvu veškeré potřebné emoce, zvuk byl také na velmi dobré úrovni, takže start se povedl. (Johan)
První kapelu ET MORIEMUR sleduji zpovzdálí. Ač mám doom hodně rád, tomuto asi nikdy na chuť nepřijdu. Z nahrávky mě to celkem i bavilo, naživo tentokrát nikoliv. (Peťan)
ET MORIEMUR jsem bohužel tentokrát poslouchal jen z backstage při přípravách na náš set s MALLEPHYR, tudíž jsem se nemohl ponořit do melancholické lázně, kterou tito doomaři pravidelně umně obecenstvu připravují. K našemu koncertu se mohu vyjádřit jen se slovy díků směrem k publiku, které nám vytvořilo příjemnou atmosféru, a celé ETEF crew a zvukaři za výborný přístup. Poděkování pořadatelům si nechám na závěr reportu, abych nenarušil jeho celistvost. (Opat)
Jestli lze nějakou kapelu v současnosti označit jako kometku na naší scéně, pak jsou to MALLEPHYR. Během pár měsíců se Západočeši dokázali dostat do povědomí, aniž by disponovali řadovou nahrávkou. Neutuchající koncertní činnost prostě nese ovoce, ale sama by nezmohla nic, kdyby kapela nepředváděla tak suverénní výkony. Už na posledním Pekle nad Otavou mě pánové dokázali přesvědčit, ve Volyni pak usadit. Kapela má drive, na pódiu působí skvělým dojmem (teď nemyslím jen co se týká „stejnokrojů“, i když ty potrhané mikiny s kapucemi mají něco do sebe) a hlavně se našla v kombinaci death a black metalu. Precizní výkon podtrhl skvostný zvuk, který (s minimem výjimek) vydržel celý první den. (Johan)
Druhé MALLEPHYR sleduji také z uctivé dálky. U téhle party oceňuji hlavně muzikantkou vyspělost relativně mladé sestavy. (Peťan)
Následovat měli death metalisté BRUTALLY DECEASED, avšak kvůli logistickým problémům byli přesunuti na závěr pátečního programu a jejich místo zaujala TRANSCEATLA z Rumunska. V jejich čele nestojí nikdo jiný, nežli Edmond Karban alias Hupogrammos, bývalý člen NEGURĂ BUNGET a v současnosti lídr DORDEDUH. Kapela se charakterizuje jako groove death metal, já bych k této škatulce přidal ještě špetku black metalu, doomu a také melancholie, charakteristické pro již zmiňované kapely. Spíše pomalejší kompozice, v nichž se střídají podmanivé pasáže s čistým vokálem (pravda, občas ne úplně ladícím) a ostřejší výjezdy, zněly velmi příjemně a vystoupení mně do té doby absolutně neznámé rumunské čtveřice potěšilo. (Opat)
Na řadě byli BRUTALLY DECEASED, leč v areálu se nacházel akorát Štembus dorazivší veřejnou dopravou; nějakých 90 kilometrů mu kvůli několika výlukám trvalo tři hodiny. Kapele pak hodin ještě více, protože se vracela pro zapomenutý kus aparátu a taky jí začala cestou stávkovat dodávka... Takže se musel program za pochodu měnit, naštěstí byla na místě s velkým předstihem rumunská kapela TRANSCEATLA. Když se u nás v souvislosti s metalem řekne Rumunsko, každého napadne NEGURA BUNGET, každého druhého DORDEDUH a každého třetího nenapadne nic. TRANSCEATLA nepatří mezi známé koně, ale nejde o žádné mladíky, spíše naopak. Jejich tvorbu těžko jednoznačně zařadit, objevují se v ní prvky melodic deathové, doomové, místy takřka rockové, a k tomu snad i nějaké náznaky lidové muziky. Tohle spojení, na pohled nepříliš kooperující, ale živě vyznělo výborně, horší to bylo s vokálem... Sympatická parta možná čekala větší publikum, někteří si prý pamatovali atmosféru Open Hellů, ale co se dá dělat... ani za tmy, kdy měli původně hrát, by na ně víc lidí nekoukalo. (Johan)
Rumuni TRANSCEATLA se v programu přesunuli za zpožděné BRUTALLY DECEASED a jejich hudba mě jednoduše nebavila. Hlavně vokál bych nevydržel poslouchat déle než pět minut a tak jsem se raději odporoučel stavět stan. (Peťan)
ROOT jsou naprostou klasikou, jež asi nikdy nezklame. Poprvé jsem je viděl s kytaristou Aleshem, jenž v kapele působil už v minulém tisíciletí a podílel se na desce „The Book“. Big Boss klasicky slovně perlil a bavil mezi skladbami publikum, vše bylo perfektně zahrané, setlist vyvážený, naprosto OK! (Opat)
ROOT jsou legenda, ale opět se u mě jedná o kapelu, u které se mi líbí jen první dvě alba. Dočkal jsem se tedy až v závěru tradiční „666“. Starej satanáš Jirka (čti Big Boss) z toho asi už nikdy nevyroste a tak nás svými tradičně oplzlými řečmi pobavil. (Peťan)
ROOT dorazili velmi dobře naladěni, Big Boss evidentně ve slušné formě, Igor samý úsměv... pohoda. Ač jsem byl některými minulými vystoupeními trochu zklamán, tentokrát si u mě Brňáci spravili reputaci. Všechno si sedlo, jak mělo, což platí jak o muzikantech, tak hlavně frontmanovi, na kterém, ať si kdo chce říká co chce, ROOT stojí. Jirka byl ale opravdu ve skvělé hlasové formě, dlouho jsem ho takhle parádně zpívat neslyšel. Chvílemi v mém případě možná hrála roli nostalgie, chvílemi ale regulérní nadšení, to když se ozvaly jeho klasické klenuté vokály, které zněly jako z desek. Setlist byl taky vystavěný ideálně, vedle „nutných“ prahitů („Hřbitov“ nečekaně hned jako druhý či třetí, „Píseň pro Satana“ a „666“ samozřejmě na konci) se objevily i epické záležitosti typu „The Mystical Words Of The Wise“ nebo „The Temple In The Underworld“. Odmyslím-li si tradiční proslovy, které zrovna nemusím, předvedli se ROOT ve skvělé formě. (Johan)
Podobnými slovy bych mohl popsat i koncert headlinera pátečního večera, skupiny LOUDBLAST (tedy kromě těch „proslovů“, bez kterých se zpěvák obešel - úsměv). Francouzi dorazili v osmi lidech v mega dodávce, ve které měli kompletní aparát včetně bicích, a taky čtyři pomocníky, kteří se o aparaturu a další věci starali. Kapela si v backstage udělala piknik, pánové posedávali jak někde v kempu, popíjeli, zdálo se, že je slabší návštěva nijak nermoutila, a když došlo na lámání chleba, ukázali se jako profíci a odehráli hodinový set v plném nasazení, během kterého přihlížející neustále burcovali k nějaké aktivitě. Neznám pořádně tvorbu kapely, ale mix death a thrash metalu s častými změnami tempa na mě působil výborným dojmem. Jak jsem psal v nedávném reportu z Festy, líbí se mi v poslední době skoro všechno, co na živo slyším. (úsměv) (Johan)
Páteční headliner LOUDBLAST z Francie disponoval nejlepším zvukem prvního dne. Tuhle partu jsem nikdy nijak neposlouchal, ale staré thrash/deathové věci mě baví. Samozřejmě LOUDBLAST vsadili na novější melodičtější tvorbu a i ta se mi naživo líbila. Polovinu setu jsem sledoval od distra Monster Nation a rozhodně mě LOUDBLAST příjemně překvapili. (Peťan)
PANYCHIDA odehrála velmi dobrý koncert plný tradičních válů jako „Running out of Rules“, „Ryhope“ nebo „Minnestund“, a stejně jako na dubnovém koncertě v Plzni, i ve Volyni pětice zahrála song „Josafat“ z chystané desky. Oproti zmiňovanému vystoupení skladba tentokrát vyzněla lépe zejména díky dobře slyšitelné symfonické mezihře. Jediné, co bych setu PANYCHIDY trochu vytknul, byl trochu nevýrazný vokál, přišlo mi, že Vlčák úplně neměl svůj den. To se stává, jako celek jsem si PANYCHIDU užil a slušně si zapařil před pódiem. (Opat)
PANYCHIDA, která na to šla krátce před půlnocí, se mi líbila taky. Jejich pohanský black metal plný melodií dělají ještě atraktivnějším z playbacku pouštěné dudy či flétny (ve studiu tyhle nástroje nahrávají živí muzikanti, takže žádné umělé zvuky...), sehraná kapela to do lidí sázela s elánem, takže půlnoční jízda se taky povedla. Na mě už se trochu začínala projevovat únava, takže jsem si potřeboval na chvíli odpočinou, co to ale bylo proti únavě, s jakou se potýkali Peťan s Opatem. (smích) (Johan)
Přesto jsem je na place potkal i na BRUTALLY DECEASED. Ti nakonec museli hrát na konec (úsměv), a byli první kapelou, u které mi neseděl zvuk. Tedy chvíli, zhruba dvě skladby, jsem těžko hledal kytary, které byly přehlušeny výraznou basou a bicími. Po chvíli ale zvukař usoudil, že takhle by to nešlo a když se začaly do noci zařezávat severem ovlivněné chladné melodie i řezavé riffy, opět jsem se dostal do fáze „všechno se mi líbí“. Nejvíc songy z poslední řadovky „Black Infernal Vortex“, protože doma stejně jinou nemám. (úsměv)
Další kapelu programu PANYCHIDU s chutí vynechávám, protože jsem je nikdy neměl rád (úsměv). Zbývají tak přesunutí BRUTALLY DECEASED. Budu se opakovat, ale jejich old school švédský death metal mě pokaždé uzemní. Tentokrát to bylo s horším zvukem a nebo jsem byl moc zlitý (smích), ale i tak mě BRUTALLY DECEASED v čele se Žlábou bavili. Někteří odpadají, my s Růžou dáváme ještě pivo, dvě, panáka, probíráme všechno možné a v závěru nás pobaví dva ještěři, kteří si k nám přisedli s cílem probrat, co je nového na scéně (smích). V půl třetí se dopotácím do stanu, kde s pocitem, že letím na kolotoči, usínám… (Peťan)
Úderem jedné hodiny ranní první den skončil, a ač co do návštěvnosti panovaly rozpaky, co do kvality vystupujících nemohl říct nikdo ani popel. Jistě, ne každého baví všechny prezentované žánry, ale objektivním pohledem se na pódiu neobjevila kapela, která by mohla vzbuzovat rozpaky nebo něco takového. I počasí vyšlo na jedničku, odpoledne bylo ideálně, v noci to chtělo něco teplejšího na sebe (nebo do sebe)... (Johan)
Fotky: Nothingface
