Finální den každého ročníku Masters of Rock má pachuť sladkobolu. Po třech dnech, strávených poslechnem hudby, nepříliš zdravým stravováním, důkladným pitným režimem, návštěvami mobilních hygienických zařízeních a dalšími "peripetiemi" čekalo na poslední tisícovky odvážných něco přes desítku kapel. A - mezi nimi - i headliner celého čtyřdenního maratonu...
Premiéru na domácí půdě si v nedělní odpoledne odbyli němečtí VOODOO CIRCLE, složení ze členů kapel, pro které není vizovický festival žádná neznámá. Ústředními postavami spolku jsou Alex Beyrodt a Matt Sinner z PRIMAL FEAR (nebo také nového uskupení LEVEL 10), frontmanem je pak David Readman (PINK CREAM 69). Právě hudební pozadí této trojice se do produkce kapely promítá v organicky protnuté rovině. Řízný hard rock s osmdesátkovým feelingem, doplněný o postupy, typické pro power metal. Ač vůkol areálu panovala dusivá horka, kapela předvedla chytlavou show; co do hudební invenčnosti nejsou VOODOO CIRCLE žádným hlásným prorokem, řemeslnou stránku mají však zmáknutou dokonale.
Powermetalový podtón závěrečného dne hrál do karet finským SONATA ARCTICA. Formace ze severu Evropy zná naše končiny důvěrně, ty vizovické však navštívila teprve podruhé. Jejich premiéru na Masters of Rock upozadily přívalové deště, které se na roku 2008 na jižní Moravu snesly; však také frontman a ústřední skladatel kapely, Tony Kakko, vzpomínal na chvíle, kdy byl po výpadku proudu vybičován k a capella interpretaci hitu "Full Moon". V sedmiletém mezidobí vystřídala kapela basáka, vydala 3 studiovky - a v podstatě se kruhem vrátila ke svým počátkům, které při svém prvním vystoupení ve Vizovicích začala zdárně opouštět. Pryč jsou progresivní nálady a snahy o symfonické opulentnosti. SONATA ARCTICA nyní "jede" power metal toho nejhrubšího zrna - a aby nedošlo mezi metalovou veřejností k mýlce, své směřování stvrdila znovuvydáním svého debutu "Ecliptica". Tuto desku ostatně přehrála během svého vystoupení celou; jenže - z nějakého důvodu jsem jim to nadšení nevěřil. Z Tonyho se s postupujícími léta stává egomaniak, který využívá pódium ke svým pseudohereckým etudám. Svůj zevnějšek navíc přizpůsobuje svému nitru; na pódiu působil tedy podobně, jako kdysi Anette Olzon (ex-NIGHTWISH), která před lety přiskotačila na pódium v bilo-růžových šatech. Zbytek kapely působil vyloženě jako křoví - odehrát si to svoje, dát prostor frontmanovi a zase jít. Přehráním "Eclipticy" se mi splnil sen - svého času jsem se na tomto albu ujížděl. Jeho znovuvydání však vidím jako špatný nápad, Tonyho vokální dispozice navíc s materiálem, který na desce je, přiliš nekorespondují. SONATA ARCTICA tak ve výsledku působí jako uskupení, které má své jisté - a nehodlá se z vytyčeného směru odvrátit.
S GAMMA RAY mám jeden zásadní problém. Nemám rád hlas Kaie Hansena - tedy, alespoň ze studiových desek. Instrumentálně mi jejich současná produkce sedí více, než v případě jejich spřízněných bratří HELLOWEEN, ale ten vokál... proto jsem byl příjemně překvapen tím, jak Kai zněl naživo. Přiznávám, vystoupení této kapely jsem absolvoval především kvůli dobrému místu na vystoupení NIGHTWISH. Nemůžu ale tvrdit, že by šlo o špatně strávenou hodinu a čtvrt; ve společnosti GAMMA RAY čas odsýpal rychle. Kapela házela hladovému publiku jednu pecku za druhou, ze všech přehraných záležitostí jsem rozeznal jen "předělávku" "I Want Out", kterou - narozdíl od originálních interpretů - Hansen přiliš nenatahoval. Potěšila i vsuvka, laděná v rytmu jamajského reggae; a pak... pak už už nastal čas na hlavní hvězdu.
Ano, nemám k produkci NIGHTWISH příliš mnoho odstupu. Vlastně takřka žádný - jejich hudební produkce byla mým prvním "vážným" setkáním s metalovým žánrem. A ač jsem od té doby pronikl snad všemi subžánry a objevil jsem interprety, jejichž hudba výtvory finsko-holandsko-anglického sexteta převyšuje o několik řádů, pro NIGHTWISH budu mít zkrátka vždy slabost. Navíc po vystoupení, které předvedli - a které bylo dodatečnou omluvou za nepůsobivé koncerty s někdejší zpěvačkou Anette Olzon. Nová tvář kapely (a její nejvyšší člen) Floor Jansen zapadla do soukolí skupiny tak dokonale, že povýšila kvality formace o několik latěk. Její obrovskou devízou je schopnost důstojného zvládnutí songů ze všech období kapely; především je ale neuvěřitelnou showmankou - což je pro koncertní pódia naprosto zásadní vlastnost, kterou její dvě předchůdkyně přiliš neoplývaly. Tradiční soundtrackové intro nahradilo něco málo slov od evolučního biologa Richarda Dawkinse. A pak - tma; a oslepení všech smyslů. Počáteční šok z pyrotechnických efektů vystřídal příval euforie. Úvodní "Shudder Before Beautiful" sloužila zvukaři na doladění posledních detailů (přebasovaného zvuku se však zbavit nepovedlo), následující "Yours is an Empty Hope" byla ale syntézou všeho, co může vynikající koncert nabídnout. Skvělá hudba, ohromující pyrotechnika, úžasné výkony a nakažlivé nadšení. Skladby z novinky fungují naživo perfektně a zásadní podíl má na tom právě Floor - vždyť jen v "Yours is an Empty Hope" předvedla operní rejstřík, rockové vokály i growling! NIGHTWISH si jsou svou novou tváří za mikrofonem jisti - a ukazují to i v setlistu. Pryč jsou časy, kdy se výběr skladeb musel přizpůsobovat možnostem zpěvačky - kapela nyní může ze svého rozsáhlého katalogu zvolit jakýkoliv song. Mj. proto zazněla "She is My Sin", Vizovicemi se ale nesly i archivní kousky - "Stargazers" (s operním zpěvem!) a "Sleeping Sun". Koncert neměl hluchá místa, překvapily i písně, ve kterých má slovo Troy Donackley. Jeho folklorní nástroje si uzmuly hlavní slovo v "My Walden" nebo skotačivé "I Want My Tears Back", skvěle kapele sekundoval ale i v tvrdší "Weak Fantasy". V té přišla i hvězdná chvíle Marca Hietaly, který je od odejití Anette lehce upozaděný a jeho vokály jsou spíše doplňkem. Vrcholem koncertu - a potažmo i celého festivalu - byla ale "The Greatest Show on Earth"; vůbec nejambicióznější skladba, kterou kdy NIGHTWISH napsali. Ač má v originále takřka 24 minut, koncertní provedení je poloviční, stále je ale na co koukat. Jemné pasáže střídá metalová agrese, tu se mihne Beethoven, o chvíli později METALLICA - a nade vším se vznáší výjevy ze světa divoké fauny. A závěr? Nesmrtelná klasika "Ghost Love Score", ze které se v podání Floor Jansen stala o třídu lepší záležitost...
Fotky: Seanínel
Galerie Seanínel na FB
Premiéru na domácí půdě si v nedělní odpoledne odbyli němečtí VOODOO CIRCLE, složení ze členů kapel, pro které není vizovický festival žádná neznámá. Ústředními postavami spolku jsou Alex Beyrodt a Matt Sinner z PRIMAL FEAR (nebo také nového uskupení LEVEL 10), frontmanem je pak David Readman (PINK CREAM 69). Právě hudební pozadí této trojice se do produkce kapely promítá v organicky protnuté rovině. Řízný hard rock s osmdesátkovým feelingem, doplněný o postupy, typické pro power metal. Ač vůkol areálu panovala dusivá horka, kapela předvedla chytlavou show; co do hudební invenčnosti nejsou VOODOO CIRCLE žádným hlásným prorokem, řemeslnou stránku mají však zmáknutou dokonale.
Powermetalový podtón závěrečného dne hrál do karet finským SONATA ARCTICA. Formace ze severu Evropy zná naše končiny důvěrně, ty vizovické však navštívila teprve podruhé. Jejich premiéru na Masters of Rock upozadily přívalové deště, které se na roku 2008 na jižní Moravu snesly; však také frontman a ústřední skladatel kapely, Tony Kakko, vzpomínal na chvíle, kdy byl po výpadku proudu vybičován k a capella interpretaci hitu "Full Moon". V sedmiletém mezidobí vystřídala kapela basáka, vydala 3 studiovky - a v podstatě se kruhem vrátila ke svým počátkům, které při svém prvním vystoupení ve Vizovicích začala zdárně opouštět. Pryč jsou progresivní nálady a snahy o symfonické opulentnosti. SONATA ARCTICA nyní "jede" power metal toho nejhrubšího zrna - a aby nedošlo mezi metalovou veřejností k mýlce, své směřování stvrdila znovuvydáním svého debutu "Ecliptica". Tuto desku ostatně přehrála během svého vystoupení celou; jenže - z nějakého důvodu jsem jim to nadšení nevěřil. Z Tonyho se s postupujícími léta stává egomaniak, který využívá pódium ke svým pseudohereckým etudám. Svůj zevnějšek navíc přizpůsobuje svému nitru; na pódiu působil tedy podobně, jako kdysi Anette Olzon (ex-NIGHTWISH), která před lety přiskotačila na pódium v bilo-růžových šatech. Zbytek kapely působil vyloženě jako křoví - odehrát si to svoje, dát prostor frontmanovi a zase jít. Přehráním "Eclipticy" se mi splnil sen - svého času jsem se na tomto albu ujížděl. Jeho znovuvydání však vidím jako špatný nápad, Tonyho vokální dispozice navíc s materiálem, který na desce je, přiliš nekorespondují. SONATA ARCTICA tak ve výsledku působí jako uskupení, které má své jisté - a nehodlá se z vytyčeného směru odvrátit.
S GAMMA RAY mám jeden zásadní problém. Nemám rád hlas Kaie Hansena - tedy, alespoň ze studiových desek. Instrumentálně mi jejich současná produkce sedí více, než v případě jejich spřízněných bratří HELLOWEEN, ale ten vokál... proto jsem byl příjemně překvapen tím, jak Kai zněl naživo. Přiznávám, vystoupení této kapely jsem absolvoval především kvůli dobrému místu na vystoupení NIGHTWISH. Nemůžu ale tvrdit, že by šlo o špatně strávenou hodinu a čtvrt; ve společnosti GAMMA RAY čas odsýpal rychle. Kapela házela hladovému publiku jednu pecku za druhou, ze všech přehraných záležitostí jsem rozeznal jen "předělávku" "I Want Out", kterou - narozdíl od originálních interpretů - Hansen přiliš nenatahoval. Potěšila i vsuvka, laděná v rytmu jamajského reggae; a pak... pak už už nastal čas na hlavní hvězdu.
Ano, nemám k produkci NIGHTWISH příliš mnoho odstupu. Vlastně takřka žádný - jejich hudební produkce byla mým prvním "vážným" setkáním s metalovým žánrem. A ač jsem od té doby pronikl snad všemi subžánry a objevil jsem interprety, jejichž hudba výtvory finsko-holandsko-anglického sexteta převyšuje o několik řádů, pro NIGHTWISH budu mít zkrátka vždy slabost. Navíc po vystoupení, které předvedli - a které bylo dodatečnou omluvou za nepůsobivé koncerty s někdejší zpěvačkou Anette Olzon. Nová tvář kapely (a její nejvyšší člen) Floor Jansen zapadla do soukolí skupiny tak dokonale, že povýšila kvality formace o několik latěk. Její obrovskou devízou je schopnost důstojného zvládnutí songů ze všech období kapely; především je ale neuvěřitelnou showmankou - což je pro koncertní pódia naprosto zásadní vlastnost, kterou její dvě předchůdkyně přiliš neoplývaly. Tradiční soundtrackové intro nahradilo něco málo slov od evolučního biologa Richarda Dawkinse. A pak - tma; a oslepení všech smyslů. Počáteční šok z pyrotechnických efektů vystřídal příval euforie. Úvodní "Shudder Before Beautiful" sloužila zvukaři na doladění posledních detailů (přebasovaného zvuku se však zbavit nepovedlo), následující "Yours is an Empty Hope" byla ale syntézou všeho, co může vynikající koncert nabídnout. Skvělá hudba, ohromující pyrotechnika, úžasné výkony a nakažlivé nadšení. Skladby z novinky fungují naživo perfektně a zásadní podíl má na tom právě Floor - vždyť jen v "Yours is an Empty Hope" předvedla operní rejstřík, rockové vokály i growling! NIGHTWISH si jsou svou novou tváří za mikrofonem jisti - a ukazují to i v setlistu. Pryč jsou časy, kdy se výběr skladeb musel přizpůsobovat možnostem zpěvačky - kapela nyní může ze svého rozsáhlého katalogu zvolit jakýkoliv song. Mj. proto zazněla "She is My Sin", Vizovicemi se ale nesly i archivní kousky - "Stargazers" (s operním zpěvem!) a "Sleeping Sun". Koncert neměl hluchá místa, překvapily i písně, ve kterých má slovo Troy Donackley. Jeho folklorní nástroje si uzmuly hlavní slovo v "My Walden" nebo skotačivé "I Want My Tears Back", skvěle kapele sekundoval ale i v tvrdší "Weak Fantasy". V té přišla i hvězdná chvíle Marca Hietaly, který je od odejití Anette lehce upozaděný a jeho vokály jsou spíše doplňkem. Vrcholem koncertu - a potažmo i celého festivalu - byla ale "The Greatest Show on Earth"; vůbec nejambicióznější skladba, kterou kdy NIGHTWISH napsali. Ač má v originále takřka 24 minut, koncertní provedení je poloviční, stále je ale na co koukat. Jemné pasáže střídá metalová agrese, tu se mihne Beethoven, o chvíli později METALLICA - a nade vším se vznáší výjevy ze světa divoké fauny. A závěr? Nesmrtelná klasika "Ghost Love Score", ze které se v podání Floor Jansen stala o třídu lepší záležitost...
Fotky: Seanínel
Galerie Seanínel na FB
