V řadě záležitostí jsem pozadu. Chodím nemoderně oblečenej ve starejch džínách a vytahanejch tričkách. Přes rameno mi visí staletá lesácká kožená taška, která by potřebovala zašít. Čumím dokola na starý český filmy a pořád mě baví. Poslouchám starý kapely a dělá mi to dobře. A jinejma dávno objevený kapely objevuju pozdě. Třeba KALLE. Vím o nich, díky NOD NOD, ale z netu, kde visej MP3, mě to nějak nechytlo, což beztak platí obecně, páč mě z bedniček u PC baví máloco. Nahrávka vyšla původně jen na kazetě, a ač staromilec, zabedněnec a konzerva(tivec), kazety si kupovat nehodlám. Mám jich doma dost, sem tam mi někdo nějakou daruje (což mi i udělá radost), ale abych je cíleně hromadil, to už ne. Zato tak nějak pozvolna rozšiřuju sbírčičku gramodesek, zarytě kupuju jen ty český, protože jinak bych asi zcvoknul. Proč tenhle zbytečnej úvod? Protože jsem si zase jednou koupil desku pod dojmem koncertního vystoupení. Ta deska se jmenuje „Live from the Room“ a nahrála ji dvojka říkající si KALLE. KALLE třeba jako Kalle Blomkvist, tudíž severské křestní jméno, i když původně si duo říkalo KALL a prapůvodně Veronika & David.
Veronika a David jsou původem z Tábora, mají za sebou štaci zvanou VEENA (kterou jsem úplně náhodou viděl kdysi – v roce 2008 – na fesťáku Přeštěnice Open Air v neopen air stanu a kde mě už tehdy zpěvandule Veronika svým výrazem posadila na lavici od pivního setu), pak se ščuchli s FIVE SECOND TO LEAVE a postavili sludge divočinu NOD NOD, a vedle toho si doma v obejváku hráli jen tak pro radost a když jim spad do klína čtyřstopý analogový kazetový magnetofon, pro radost si svou tvorbu živě nahráli. A vydali na tý kazetě, napřed limitovaný, pak i nelimitovaný, i když teď prej už další kazety nebudou. Zato je tu nosič, kterej má smysl si pořídit, protože za a) nahrávka prošla remasteringem (Ondřej Ježek), za b) je to gramofonová deska (černá), za c) má pěknej obal se zlatou liškou na vrchu a s vloženou textovou knížečkou (s kresbičkami rostlinek od Magdaleny Hromádkové) a za d) je v ní vloženej kód pro frý stažení (kterej jsem původně považoval za zbytečnej, ale nakonec jsem si nahrávku stáhl, abych ji mohl poslouchat i v práci, kde, nevím proč, nemám gramofón); nakonec jsem si to dokázal i z těch PC repráčků užít, když jsem se to naučil z vinylu.
Už na zmíněným koncertu v Čermný u Sushice se mnou mládenec a slečna zametli, ale domácí poslech má zase jinej rozměr. Rok a něco stará nahrávka má zvláštní dar – pohltivost. Když mě tohle divný slovo napadlo, myslel jsem si, že asi ani nebude ve slovníku, ale šikula word mi to ani nepodtrhnul, takže asi bude korektní. „Živák z obejváku“ mě při poslechu z vinylu dokáže tak pěkně pohltit, že zapomenu psát nějakou rádoby recenzi a jen tak se nechám kolíbat na kytarových vybrnkávačkách a hlavně uhranout Veroničiným hlasem. Jak to tahle slečna dělá, netuším, ale její hlas má dvě roviny – ta první je v krásný barvě, ta druhá by se snad dala nazvat procítěnost. On by měl bejt procítěnej asi každej zpěv, ale tady tohle slovo dostává úplně jinej rozměr. Veronika je prostě zpěvačka s velkým Z, s hlasem krásně pracuje, s každým slovem si hraje tak, aby mělo tu správnou barvu a ve finále je přímo uhrančivá. David ji doprovází hlavně na kytaru, sem tam zazní basa, piáno, či samplovaný ruchy, všechno je citlivě zkomponovaný, takže výsledkem je přesvědčivá nahrávka prostá slabších míst.
Největší hit (jestli se na tomhle skromném albu dá o hitech vůbec mluvit) začíná hned na první drážce, v emotivní skladbě „My Lost Child“ Veronika zpívá spíše vyšším hláskem, aby hned v následující „Fat Wizard“ ukázala úplně jinou, zachmuřenější polohu, přičemž její hlas s jakoby nejistým Davidovým tvoří výtečnou symbiózu, v refrénu pak oba pějí spolu a dosahují i určitý intimity; nevím, jak to líp vyjádřit. Nejméně nápadnou položkou první strany je „By All Acounts“, křehká věcička s jiskřivou kytárkou, zato „Black Water“ dělá čest svýmu názvu a po minimalistickým úvodu, v němž opět exceluje zpěvačka, se nenápadně vespod přidávají znepokojující zvuky, které z ničeho nic přechází v zlou elektroniku, která zkresluje údery udávající rytmus. Kombinace éterickýho hlasu a dusivejch samplů vyznívá jako práce rozervanejch duší, a korunu tíživý atmosféře nasazuje drnčící kytara. Na poměry alba nezvyklý přitvrzení, možná naznačení toho, co by nás od KALLE mohlo potkat v budoucnosti.
Druhá strana začíná další křehkou skladbičkou, kytara se jen tak převaluje v pozadí, Veronika nenuceně prozpěvuje, je to celý hodně pomalý, vyklidněný, až na další zkreslení v samotným závěru. Jestliže při „My Lost Child“ naskakovala husina, tak při „Our Name“ je tu zas. Vedle kytary se objevují snad i smyčce, nebo alespoň jejich imitace, Veronika vytahuje další a další výrazy, včetně šepotu a místy její hlas asi ohýbají nějaký efekty. I tady si zahrála ostřejší kytara, tradičně v samotným závěru songu. Obecně platí, že i s málem lze vystačit a udělat hodně parády, což platí i pro elektronikou vyzdobenou „Fixed in the Morning“, v níž neustálý opakování názvu skladby nabírá na intenzitě. Překvapení na závěr („Through the Tape“) se nazývá piáno, který střídá ve výsostným postavení kytaru a, ač se nerad opakuju, taky to možná dává signály pro příště.
KALLE jsou důkazem toho, že i s omezeným nástrojovým a technickým vybavením je možné nahrát silnou a zajímavou desku. Desku, která mi dělá radost.
Seznam skladeb:
Čas: cca 39 min.
Sestava:
https://kallesound.bandcamp.com/
https://cs-cz.facebook.com/kallesound
www.dayafter.cz
Veronika a David jsou původem z Tábora, mají za sebou štaci zvanou VEENA (kterou jsem úplně náhodou viděl kdysi – v roce 2008 – na fesťáku Přeštěnice Open Air v neopen air stanu a kde mě už tehdy zpěvandule Veronika svým výrazem posadila na lavici od pivního setu), pak se ščuchli s FIVE SECOND TO LEAVE a postavili sludge divočinu NOD NOD, a vedle toho si doma v obejváku hráli jen tak pro radost a když jim spad do klína čtyřstopý analogový kazetový magnetofon, pro radost si svou tvorbu živě nahráli. A vydali na tý kazetě, napřed limitovaný, pak i nelimitovaný, i když teď prej už další kazety nebudou. Zato je tu nosič, kterej má smysl si pořídit, protože za a) nahrávka prošla remasteringem (Ondřej Ježek), za b) je to gramofonová deska (černá), za c) má pěknej obal se zlatou liškou na vrchu a s vloženou textovou knížečkou (s kresbičkami rostlinek od Magdaleny Hromádkové) a za d) je v ní vloženej kód pro frý stažení (kterej jsem původně považoval za zbytečnej, ale nakonec jsem si nahrávku stáhl, abych ji mohl poslouchat i v práci, kde, nevím proč, nemám gramofón); nakonec jsem si to dokázal i z těch PC repráčků užít, když jsem se to naučil z vinylu.
Už na zmíněným koncertu v Čermný u Sushice se mnou mládenec a slečna zametli, ale domácí poslech má zase jinej rozměr. Rok a něco stará nahrávka má zvláštní dar – pohltivost. Když mě tohle divný slovo napadlo, myslel jsem si, že asi ani nebude ve slovníku, ale šikula word mi to ani nepodtrhnul, takže asi bude korektní. „Živák z obejváku“ mě při poslechu z vinylu dokáže tak pěkně pohltit, že zapomenu psát nějakou rádoby recenzi a jen tak se nechám kolíbat na kytarových vybrnkávačkách a hlavně uhranout Veroničiným hlasem. Jak to tahle slečna dělá, netuším, ale její hlas má dvě roviny – ta první je v krásný barvě, ta druhá by se snad dala nazvat procítěnost. On by měl bejt procítěnej asi každej zpěv, ale tady tohle slovo dostává úplně jinej rozměr. Veronika je prostě zpěvačka s velkým Z, s hlasem krásně pracuje, s každým slovem si hraje tak, aby mělo tu správnou barvu a ve finále je přímo uhrančivá. David ji doprovází hlavně na kytaru, sem tam zazní basa, piáno, či samplovaný ruchy, všechno je citlivě zkomponovaný, takže výsledkem je přesvědčivá nahrávka prostá slabších míst.
Největší hit (jestli se na tomhle skromném albu dá o hitech vůbec mluvit) začíná hned na první drážce, v emotivní skladbě „My Lost Child“ Veronika zpívá spíše vyšším hláskem, aby hned v následující „Fat Wizard“ ukázala úplně jinou, zachmuřenější polohu, přičemž její hlas s jakoby nejistým Davidovým tvoří výtečnou symbiózu, v refrénu pak oba pějí spolu a dosahují i určitý intimity; nevím, jak to líp vyjádřit. Nejméně nápadnou položkou první strany je „By All Acounts“, křehká věcička s jiskřivou kytárkou, zato „Black Water“ dělá čest svýmu názvu a po minimalistickým úvodu, v němž opět exceluje zpěvačka, se nenápadně vespod přidávají znepokojující zvuky, které z ničeho nic přechází v zlou elektroniku, která zkresluje údery udávající rytmus. Kombinace éterickýho hlasu a dusivejch samplů vyznívá jako práce rozervanejch duší, a korunu tíživý atmosféře nasazuje drnčící kytara. Na poměry alba nezvyklý přitvrzení, možná naznačení toho, co by nás od KALLE mohlo potkat v budoucnosti.
Druhá strana začíná další křehkou skladbičkou, kytara se jen tak převaluje v pozadí, Veronika nenuceně prozpěvuje, je to celý hodně pomalý, vyklidněný, až na další zkreslení v samotným závěru. Jestliže při „My Lost Child“ naskakovala husina, tak při „Our Name“ je tu zas. Vedle kytary se objevují snad i smyčce, nebo alespoň jejich imitace, Veronika vytahuje další a další výrazy, včetně šepotu a místy její hlas asi ohýbají nějaký efekty. I tady si zahrála ostřejší kytara, tradičně v samotným závěru songu. Obecně platí, že i s málem lze vystačit a udělat hodně parády, což platí i pro elektronikou vyzdobenou „Fixed in the Morning“, v níž neustálý opakování názvu skladby nabírá na intenzitě. Překvapení na závěr („Through the Tape“) se nazývá piáno, který střídá ve výsostným postavení kytaru a, ač se nerad opakuju, taky to možná dává signály pro příště.
KALLE jsou důkazem toho, že i s omezeným nástrojovým a technickým vybavením je možné nahrát silnou a zajímavou desku. Desku, která mi dělá radost.
Seznam skladeb:
- My Lost Child
- Fat Wizard
- By All Accounts
- Black Water
- Ten Hours
- Our Name
- Fixed in the Morning
- Through the Tape
Čas: cca 39 min.
Sestava:
- Veronika Buriánková
- David Zeman
https://kallesound.bandcamp.com/
https://cs-cz.facebook.com/kallesound
www.dayafter.cz
