Probouzíme se do krásného rána. Kousek nad námi vyhrávají nějací Chorvati. Dáváme se do řeči a oni mi ihned nabízí k snídani červené s colou. Vysvětlujeme si, že u nás se to jmenuje houba a u nich se tomu říká bambus. Dost se smějeme a je nám fajn. Dopoledne se s kamarádem RKP jdeme vykoupat na Dolce, je sice trochu pod mrakem, ale stále přijatelné teplo a voda v nádrži je skvělá. Kolem třetí se sytí a osvěžení vracíme k autu, kde už staví stany zbytek jihočeské výpravy, který v pořádku dorazil. (Štěpán)
Čtvrteční ráno nás vítá pochmurným počasím, které každou chvíli hrozí deštěm. Ráno se vydáváme do Trutnova na procházku a dopolední oběd. Potkáváme se s Bilosem a nakonec z toho vznikne dvou a půl hodinový fajn pokec, při kterém přečkáme i první ze slejváků. Vracíme se do kempu s tím, že vyrazíme odpoledne do areálu, žel znovu přichází pořádnej plavák, který strávíme na benzínce. Venku je chladno a je jasné, že tohle nebude tropický Obscene. V podvečer přijíždí další vlny kamarádů, jihočeská sekce je už konečně kompletní a vyrážíme do areálu. (Peťan)
Jelikož noci na OEF bývají dlouhé, je pro mou fyzickou schránku většinou nemožné dostavit se na koncert první kapely. A jelikož první noc byla výjimečně dlouhá, Francouze UNTAMED jsem nestihl, i když hráli v jednu odpoledne. S obtížemi jsem se došoural až na německé UxLxCxM (Undying Lust For Cadaverous Molestation), kterým se podařilo dostat mě do správně obscénní nálady. Tuhle mladou kapelu jsem nedávno slyšel v klubovém prostředí, ale jejich „tupa-tupa“ goregrind mi mnohem více sedl pod širým nebem. Ony tyhle primitivní tancovačky v dechovkovém rytmu získávají extra přidanou hodnotu, pokud sdílíte moshplatz s tlupou rozesmátých, krásných a nadšených lidí v kostýmech berušek, jeptišek a víl. (Vykuch)
Na Brity FOETAL JUICE jsem se nesmírně těšil – a musím říct, že na výbornou naplnili mé očekávání! I když se jejich hudební projev pohybuje někde na pomezí brutal death metalu a grindu, jejich skladby v živém provedení disponovaly až punkovou hitovostí. Písně jako „Service Station Masturbation“ nebo „Albert Grindstein“ podle mě mají tak silný potenciál, že by si kapela mohla najmout na vystoupení člověka, který pro muzikanty bude sbírat vykloktané krční obratle jako trofeje. (Vykuch)
O následujících intenzivních dvacet minut se postarali dánští TEETHING. Jejich energická show v sobě zahrnovala prvky hardcoru, power-violence i klasického těžkotonážního grindu – to vše okořeněné nekompromisně pohyblivým vystupováním kapely. Rozhodně poctivá muzika, která mě po celou dobu naléhavě přesvědčovala, ať vstanu z lavičky a jdu si zaběhat do pitu. To se však povedlo až severským kolegům FREDAG DEN 13:E - jejich staroškolskými riffy nabitý crust’n’roll přivedl přední část publika do pořádného varu. Atmosférický vývoj jejich setu bohužel trochu zhatil asi pětiminutový výpadek proudu, během kterého se fanoušci pomalu začali vytrácet. (Vykuch)
První, co dnes odpoledne vstřebávám, je holandský grindcore TEETHGRINDER. Tato čtveřice necitlivých zubařů dvacet minut drtila poslouchatelný a v rámci žánru rozmanitý grind místy načichlý pomalejšími téměř sludgovými rytmy. K určité pestrosti přispěl i vokál Jonathana Edwardse, který nejen hystericky vyřvával, ale pouštěl se i do hlubší téměř deathové podlohy hlasu. Po chvíli nastupuje na pódium švédský crust punk KORSFÄST. Po hudební, tedy hlavně instrumentální stránce, mi přišlo jejich vystoupení trochu jednoduché, ale to asi k tomuto žánru patří, nicméně kapele nelze upřít působivost a schopnost si na svou stranu naklonit publikum. Sympatický, do půl těla vysvlečený blonďák Henke za mikrofonem, odskákal celé vystoupení na hraně pódia. Jinak vůdčí osobností je kytarista Åke, který se za necelou hodinu objeví s téměř totožnou sestavou muzikantů v dalším projektu nazvaném LAUTSTÜRMER. Jiný název, jen muzikanti si trochu proházeli nástroje, ale jinak muzika založená na crust/d-beatu nebyla zase tak odlišná. Mezi švédský duble se vklínila italská deathmetalová formace HIDEOUS DIVINITY a musím říci, že technický brutal death vystřihli pánové v černých stejnokrojích a svým znakem na pravém rameni košilí na výbornou. Obzvlášť kytarista Enrico Schettino, kdysi spjatý s výbornými HOUR OF PENANCE, obsluhoval svůj nástroj bezvadně, konečně za dva dny byla kytara poprvé nějak rozumně slyšet. A pak tu byl taky hodně zajímavý pěvecký výkon Enrica Di Lorenza, který plynule měnil hnilobné hluboké hrdlo za nakřáplý řev. A hlavně skladby měly koncepci, rytmickou rozmanitost a délku, což jsem po minutových záležitostech předešlých partiček velmi uvítal. (Štěpán)
Jak to tak bývá, festivaly nejsou pouze o hudbě, ale také o navazování nových přátelství a prohlubování těch starých – k čemuž tak nějak patří konzumace alkoholu a měkkých drog ve stanovém městečku, kterážto je s trvalým pobytem u pódia neslučitelná. Z tohoto důvodu jsem se šel podívat až na HIDEOUS DIVINITY. Technický death metal, který chlapi na pódiu předváděli, byl bezesporu precizně provedený, zábavný – a především vůbec nepůsobil jako do vlastní muzikální preciznosti zahleděná instrumentální onanie. I přesto jsem se po většinu hrací doby této skupiny nějak nedokázal dostat na tu správnou vlnu. Můj problém, no. (Vykuch)
První kapelou je pro mě brazilská holčičí trojice NERVOSA. Tři thrasherky jsou lákadlo pro slušný počet návštěvníků a i u mě převládá zvědavost. Nahrávky znějí celkem slušně, ale videa dávala tušit, že to prostě nebude ono. Mé očekávání se potvrdilo hned s první skladbou. Jednoduchý thrash metal, tak nějak bez potřebné energie i techniky. Sympatická baskytaristka/zpěvačka Fernanda a bubenice Pitchu hrát umějí a bavily mě, jenže thrash je hodně o kytarách a tam NERVOSA výrazně zaostávala. Zpočátku kapelu zlobil špatný zvuk, který se během setu výrazně zlepšil, ale i tak se z mého pohledu jednalo o podprůměrný thrashing. NERVOSA je ale svým způsobem unikát a je fajn ho podporovat. Alespoň příjemná změna, než koukat pořád na ošklivý vousatý chlapy (smích). Koneckonců třeba nejznámější skladbu „Into Moshpit“ jsem si užil i já. (Peťan)
Atmosféra začíná houstnout, alespoň podle toho, kolik lidí se tlačí pod pódiem. Aby ne, vždyť nahoře mají vystoupit tři Brazilky. Deska NERVOSY „Victim of Yourself“ mě bavila tak napůl, a tak jsem si chtěl spravit mínění živým vystoupením. Thrash metal v jejich podání je založený na přitažlivosti protagonistek. Hezky se na ně dívá, po koncertě jsou velmi přátelské, ale kriticky vzato zvlášť Prika Amaral těžce pokulhává s kytarou a celou kapelu táhne Fernanda Lira basovou linkou. A to je na dobré thrashové vystoupení málo. Ovšem mně to nedá a stejně využiji backstage pass, abych si mohl dámy prohlédnou z blízka. Jsou moc fajn, ochotně se fotí, k tomu všemu se ještě nachomýtnou takové hvězdy jako je Žrout z LAHAR a Katon z HIRAX, no to jsem se octnul ve vzácné společnosti. Když už se zmiňuji o HIRAX, tak se tak strašně těším na jejich vystoupení, že po dvou skladbách vynechávám zakrvácené GENERAL SURGERY a uchyluji se na kávu mimo areál, protože se mi zdá, že uši už jsou nějak mírně znavené. (Štěpán)
Následoval alternativní program, kvůli němuž jsem si nechal ujít d-beatery LAUTSTÜRMER, brazilské thrasherky NERVOSA a bůhvíproč i vyhřezlými orgány sexuálně přitahované chirurgy z GENERAL SURGERY. Pauza však byla nutná. No uznejte - jak jinak má člověk vydržet peckami napěchovaný maratón skládající se z HIRAX, BROKEN HOPE, TERRORIZER, PIG DESTROYER a OBITUARY? No, bylo to náročné. Ale popořadě... Z původní „osmdesátkové“ sestavy HIRAX dorazil na trutnovské pódium pouze sympaťák Katon W. De Pena, což však této old-school thrashové smečce vůbec neubralo na kráse. Katon přistupoval ke svému řemeslu neskutečně oddaně – byl pro mě živoucím důkazem pravdivosti teze, že komunikace s publikem sice není naprosto nezbytná, avšak pokud se podá dobře a živelně, může celé vystoupení vyšvihnout o několik úrovní výš. V případě HIRAX na OEF to platilo dvojnásob! Kromě výtečného vokálního projevu vrhal Katon do běsnícího davu démonické úsměvy, paralyzoval fanoušky v prvních řadách pomocí ukazováčku a pronikavého očního bělma, zatímco zbytek ansámblu bezbožně drtil pódium perfektním thrashem. Bomba! (Vykuch)
Kalifornská thrash metalová legenda HIRAX patří v americkém thrashi mezi mé top kapely a tentokrát to znovu dokázala. Od začátku do konce pětatřicetiminutového setu HIRAX překypovali neskutečnou energií, kterou do početného kotle pumpoval sympaťák Katon De Pena. Jeho vokál je nezaměnitelný a lehce rozpoznatelný, jeho charisma neskutečné. Zbytek kapely mu zdatně sekundoval a výsledkem byl strhující koncert nefalšovaného thrash metalu se všemi sóly, kytarovými riffy a pekelným ježkem. Veteráni zase jednou vyučovali mladší ročníky, jak se to má hrát. HIRAX zahráli své největší fláky doplněné i o věci z nedávné éry kapely jako „Hellion Rising“ nebo „Lucifer´s Inferno“. Mosh, stage diving na plné obrátky a HIRAX se okamžitě v mém žebříčku zařadili do špičky. Díky! (Peťan)
Před osmou už netrpělivě vyhlížím sympaťáky z Kalifornie, protože jejich loňské brněnské klubové vystoupení byla bomba. Je mi jasné, že HIRAX v klubu a na festu bude něco jiného, nicméně změnila se jen délka setu, nátlak, energie a čistá radost z poslechu i pohledu byla identická. Katon je fakt démon, škoda, že nebyla trochu tma, pak by jeho bělmo a zuby svítily daleko více. Výborný zvuk, skvělá nálada, pódium bylo najednou plné, zkrátka thrash jak má být, bez diskuzí. (Štěpán)
Čtvrteční soumrak ještě více potemněl s nástupem legendárních Američanů BROKEN HOPE. Jejich brutální, těžký death metal mě usadil, do slova a do písmene, na lavičku těsně pod zvukaře. Jejich reunionová nahrávka „Omen of Disease“ z před dvou roků mi nepřišla nikterak originální, ale na Bojišti to bylo něco jiného. Atmosféra mrtvolného rozkladu čišela z každého riffu a hrdelní zpěv Damiana Leskiho až naháněl hrůzu. To bylo dobré vystoupení, přesně tak dlouhé, aby neztrácelo na působivosti. (Štěpán)
Netrvalo dlouho a na stage se objevila další nemalá legenda svého žánru – BROKEN HOPE. Tihle nestoři hned od začátku chrlili těžkotonážní brutal death metal starého střihu, technicky skvěle zahraného. Nové věci od kapely neznám, vlastně mám naposlouchaný jen debut „Swamped in Gore“, ze kterého mě skladby bavily nejvíce. Jen ten vokál Damiana Leskiho byl na můj vkus místy až moc ukvičený. Ale BROKEN HOPE jsem si užil. I když tentokrát pouze v sedě v rámci úspor svých sil. (Peťan)
BROKEN HOPE byli skvělí. Alespoň mám teda ten pocit. Pamatuju si nekompromisně brutální death metal, pamatuju si nekompromisně brutální pecku do hlavy a nekompromisně rozhodný odchod z kotle. Vzpomínky na následující půlhodinu nejsou moc zřetelné, ale mám dojem, že ke konci jsem byl zpátky u pódia a nadšeně tleskal. Takže se mi vystoupení těchto amerických šílenců asi moc líbilo! (Vykuch)
Velký set visel ve vzduchu a na podium vtrhli TERRORIZER LA. Čurby sliboval, že tahle sestava kolem zakládajícího člena Oscara Garcii stojí za to a je těmi pravými TERRORIZER a jeho slib byl splněn do posledního puntíku. TERRORIZER LA nastoupili ve velkém stylu a téměř bez přestávky sypali jeden válec za druhým takovým způsobem, že mě okamžitě strhli. Nesmrtelnou desku „World Downfall“ jsem slyšel snad tisíckrát a naživo je i po těch letech ten materiál naprosto zničující. Obrovské nasazení, příval energie a ten nejautentičtější old school grindcore jaký si vůbec umíte představit. TERRORIZER LA během necelých padesáti minut vyplenili Bojiště do posledního zákoutí a odměnou jim byla non-stop divoká párty na a pod pódiem. Mistr Jesse Pintado již dlouho není mezi námi, ale tohle zaručeně slyšel a vesele pařil s námi. Jeden z nejlepších grind koncertů, které jsem kdy viděl! (Peťan)
Během kultovních TERRORIZER LA se to šíleně kotlilo a pobyt v předních „řadách“ (v předním kole – hehe), byl tak trochu boj o život. Kde se nepogovalo hodně, tam se pogovalo o trochu míň – a tam, kde se nepogovalo vůbec, hrozilo, že se v nejbližších sekundách pogovat začne. Ne, vážně. Byla to skvělá show, na které nechyběla spousta pecek z legendárního alba „World Downfall“ ani všemožné ochutnávky z novější tvorby. Dokonce se mi podařilo i trochu vystřízlivět! (Vykuch)
TERRORIZER LA je sice další legenda, která mě ovšem nějak míjela, nic moc jsem nečekal, ale to, jakým způsobem uchopili vystoupení na OEF, tak to bylo něco. Padesát minut grindcoru s tak silným punkovým nástřelem mě zvedlo z lavičky a uvedlo do extáze. A nejen mě, pod pódiem se strhlo peklo, griners létali vzduchem spolu s nafukovacím delfínem a vším možným, co létat sice nemůže, ale pod vlivem TERRORIZER to dokáže. Naprosto energická muzika, riffy jako břitva, jednoduše pecka a pro mě největší překvapení dosavadního ročníku. Se zaťatou pěstí vyhledávám kamarády a odcházím se osvěžit na pumpu studeným pivem, přestože se citelně ochlazuje. PIG DESTROYER vynechávám s naprostým klidem. (Štěpán)
A konečně PIG DESTROYER! Na tyhle maniaky jsem se strašně těšil, a proto jsem se rozhodl, že si jejich koncert poslechnu v klidu z lavičky. Víte co, všechno to pobíhání, vrážení do lidí, skákání z pódia a zvedání soudruhů grinderů ze země člověka po nějaké době nejen unaví, ale také může lehce oslabit onen jemný estetický prožitek, který přináší samotné múzické umění. Jakmile se však rozezněl drone známý ze skladby „Hyperviolet“ následovaný progresivně-buldozerovou smrští, věděl jsem, že to vsedě nevydržím. Během třetí skladby vbíhám do vroucího kotle, ze kterého už se nejde dostat zpět. PIG DESTROYER podle mě předvedli nádherně různorodou show, ve které nechyběly doomové pasáže ani téměř herecké vokální vystoupení J. R. Hayese. Jako komická třešnička na dortu působil Blake Harrison, který většinu času stál na kraji pódia, kouřil cigarety, pil pivo, zdravil se s fanoušky – a občas nějakému z nich šetrně pomohl nohou dolů z pódia. Kamarádka jeho vystoupení dodatečně komentovala slovy: „ty vole, to byl někdo z kapely? No, mně bylo hrozně divný, proč toho týpka sekuriťák neshodí, když tam prudí už tak dlouho.“ (Vykuch)
Death/grindové komando PIG DESTROYER mi letos uniklo z důvodu nucené návštěvy kempu. Škoda, tak snad příště, ale zdraví kámoše je důležitější. Všechno jsem dohnal na další legendě legend OBITUARY. Tuhle old school death metalovou mašinérii jsem viděl už několikrát a tento koncert se bez váhání zařadil mezi ty nejlepší. OBITUARY zválcovali Obscene Extreme svými údernými i plíživými chorobnými skladbami, kterým svým nezaměnitelným řevem vládl John Tardy. Jeho brácha Donald vše dirigoval za bicími a floridská death metalová škola zase jednou převzala otěže. Setlist byl postaven z roky prověřených skladeb z prvních tří (nejlepších) desek a nechyběly ani pecky z loni vydaného alba „Inked in Blood“, ze kterých vynikala hlavně nelítostná „Violence“. Při závěrečné hymně „Slowly We Rot“ musel třepat palicí i Krakonoš a nedaleká Sněžka se musela pěkně otřásat. OBITUARY mě jednoduše semleli. Ostatně tak jako vždycky se stali ozdobou večera a jedním z vrcholů celého letošního ročníku. Na podzim pánové přijedou do Prahy v rámci monstrózního tour s CARCASS, NAPALM DEATH a VOIVOD. To si nenechte ujít! Naprosto zničený dávám ještě nějaký pivko s kamarády a padám do stanu kolem druhé hodiny na pokraji sil. (Peťan)
Nějak rozvláčně rozebírat OBITUARY asi nemá valný význam. Bratři Tardyové a spol. pod plachtou děsuplného motivu z poslední desky „Inked in Blood“ rozmasakrovali svým poctivým death metalem vše. Devět skladeb plus dva přídavky, plus nezbytná „Slowly We Rot“ na závěr, přineslo, jako obvykle neobyčejný zážitek. Tyto pány je radost slyšet i vidět. Po jejich koncertu jsme umluvili pořadatele, abychom s Peťanem protáhli do zákulisí i Anetku, která si moc přála fotku s Johnem Tardym. S mistrem jsme se sešli, fotku udělali, ale zjevně utahaný umělec neměl absolutně náladu na sebemenší slovo a nekompromisně zmizel. (Štěpán)
No – a skoro nakonec klasici OBITUARY. Jiný než bezvadně odehraný a prožitý výkon se od nich snad ani nečekal. Většina lidí vepředu byla v naprostém rauši a kapela si ten bordel evidentně užívala. Kromě samotného vystoupení mě hrozně bavilo pozorovat (a vlastně se na tom i podílet), jak si do rytmu se hýbající fanoušci navzájem snaží dát nonverbálně najevo, jak moc si libé tóny floridských bardů užívají. Urputné pohledy. Vážná pokývání hlavou. Dojaté úsměvy. Šílené škleby. Pantomimická masturbace. Prostě vážně paráda. Jen některé delší pomalé pasáže mi úplně nesedly – ale to je opět jen otázka toho, že mám vkus posunutý trochu jinde, no. (Vykuch)
Následovalo legrační propichování kůže a věšení na háky v podání masochistických sexy zvířat z FLYING HIGH TRIBE. Parádní a vtipná podívaná, po které jsem se odebral do stanového městečka. Holt jsem dal přednost paření na disco muziku před toitoikami před BDSM show, no. Nesuďte mě. Minulý rok jsem je ale viděl a bylo to fajn. (Vykuch)
Zavěšená těla na hácích, pouta a řetězy mě nedojímají, tak po OBITUARY okamžitě odcházím z areálu, u stanu dáváme na dobrou moc kapku kořalky a s RKP si dáváme závod, kdo dřív usne. Ráno jsem se dozvěděl, že jsem prý vyhrál, ale sám nevím. (Štěpán)
Fotky: Štěpán, Syky
Sykyho galerie
Sykyho videa
Čtvrteční ráno nás vítá pochmurným počasím, které každou chvíli hrozí deštěm. Ráno se vydáváme do Trutnova na procházku a dopolední oběd. Potkáváme se s Bilosem a nakonec z toho vznikne dvou a půl hodinový fajn pokec, při kterém přečkáme i první ze slejváků. Vracíme se do kempu s tím, že vyrazíme odpoledne do areálu, žel znovu přichází pořádnej plavák, který strávíme na benzínce. Venku je chladno a je jasné, že tohle nebude tropický Obscene. V podvečer přijíždí další vlny kamarádů, jihočeská sekce je už konečně kompletní a vyrážíme do areálu. (Peťan)
Jelikož noci na OEF bývají dlouhé, je pro mou fyzickou schránku většinou nemožné dostavit se na koncert první kapely. A jelikož první noc byla výjimečně dlouhá, Francouze UNTAMED jsem nestihl, i když hráli v jednu odpoledne. S obtížemi jsem se došoural až na německé UxLxCxM (Undying Lust For Cadaverous Molestation), kterým se podařilo dostat mě do správně obscénní nálady. Tuhle mladou kapelu jsem nedávno slyšel v klubovém prostředí, ale jejich „tupa-tupa“ goregrind mi mnohem více sedl pod širým nebem. Ony tyhle primitivní tancovačky v dechovkovém rytmu získávají extra přidanou hodnotu, pokud sdílíte moshplatz s tlupou rozesmátých, krásných a nadšených lidí v kostýmech berušek, jeptišek a víl. (Vykuch)
Na Brity FOETAL JUICE jsem se nesmírně těšil – a musím říct, že na výbornou naplnili mé očekávání! I když se jejich hudební projev pohybuje někde na pomezí brutal death metalu a grindu, jejich skladby v živém provedení disponovaly až punkovou hitovostí. Písně jako „Service Station Masturbation“ nebo „Albert Grindstein“ podle mě mají tak silný potenciál, že by si kapela mohla najmout na vystoupení člověka, který pro muzikanty bude sbírat vykloktané krční obratle jako trofeje. (Vykuch)
O následujících intenzivních dvacet minut se postarali dánští TEETHING. Jejich energická show v sobě zahrnovala prvky hardcoru, power-violence i klasického těžkotonážního grindu – to vše okořeněné nekompromisně pohyblivým vystupováním kapely. Rozhodně poctivá muzika, která mě po celou dobu naléhavě přesvědčovala, ať vstanu z lavičky a jdu si zaběhat do pitu. To se však povedlo až severským kolegům FREDAG DEN 13:E - jejich staroškolskými riffy nabitý crust’n’roll přivedl přední část publika do pořádného varu. Atmosférický vývoj jejich setu bohužel trochu zhatil asi pětiminutový výpadek proudu, během kterého se fanoušci pomalu začali vytrácet. (Vykuch)
První, co dnes odpoledne vstřebávám, je holandský grindcore TEETHGRINDER. Tato čtveřice necitlivých zubařů dvacet minut drtila poslouchatelný a v rámci žánru rozmanitý grind místy načichlý pomalejšími téměř sludgovými rytmy. K určité pestrosti přispěl i vokál Jonathana Edwardse, který nejen hystericky vyřvával, ale pouštěl se i do hlubší téměř deathové podlohy hlasu. Po chvíli nastupuje na pódium švédský crust punk KORSFÄST. Po hudební, tedy hlavně instrumentální stránce, mi přišlo jejich vystoupení trochu jednoduché, ale to asi k tomuto žánru patří, nicméně kapele nelze upřít působivost a schopnost si na svou stranu naklonit publikum. Sympatický, do půl těla vysvlečený blonďák Henke za mikrofonem, odskákal celé vystoupení na hraně pódia. Jinak vůdčí osobností je kytarista Åke, který se za necelou hodinu objeví s téměř totožnou sestavou muzikantů v dalším projektu nazvaném LAUTSTÜRMER. Jiný název, jen muzikanti si trochu proházeli nástroje, ale jinak muzika založená na crust/d-beatu nebyla zase tak odlišná. Mezi švédský duble se vklínila italská deathmetalová formace HIDEOUS DIVINITY a musím říci, že technický brutal death vystřihli pánové v černých stejnokrojích a svým znakem na pravém rameni košilí na výbornou. Obzvlášť kytarista Enrico Schettino, kdysi spjatý s výbornými HOUR OF PENANCE, obsluhoval svůj nástroj bezvadně, konečně za dva dny byla kytara poprvé nějak rozumně slyšet. A pak tu byl taky hodně zajímavý pěvecký výkon Enrica Di Lorenza, který plynule měnil hnilobné hluboké hrdlo za nakřáplý řev. A hlavně skladby měly koncepci, rytmickou rozmanitost a délku, což jsem po minutových záležitostech předešlých partiček velmi uvítal. (Štěpán)
Jak to tak bývá, festivaly nejsou pouze o hudbě, ale také o navazování nových přátelství a prohlubování těch starých – k čemuž tak nějak patří konzumace alkoholu a měkkých drog ve stanovém městečku, kterážto je s trvalým pobytem u pódia neslučitelná. Z tohoto důvodu jsem se šel podívat až na HIDEOUS DIVINITY. Technický death metal, který chlapi na pódiu předváděli, byl bezesporu precizně provedený, zábavný – a především vůbec nepůsobil jako do vlastní muzikální preciznosti zahleděná instrumentální onanie. I přesto jsem se po většinu hrací doby této skupiny nějak nedokázal dostat na tu správnou vlnu. Můj problém, no. (Vykuch)
První kapelou je pro mě brazilská holčičí trojice NERVOSA. Tři thrasherky jsou lákadlo pro slušný počet návštěvníků a i u mě převládá zvědavost. Nahrávky znějí celkem slušně, ale videa dávala tušit, že to prostě nebude ono. Mé očekávání se potvrdilo hned s první skladbou. Jednoduchý thrash metal, tak nějak bez potřebné energie i techniky. Sympatická baskytaristka/zpěvačka Fernanda a bubenice Pitchu hrát umějí a bavily mě, jenže thrash je hodně o kytarách a tam NERVOSA výrazně zaostávala. Zpočátku kapelu zlobil špatný zvuk, který se během setu výrazně zlepšil, ale i tak se z mého pohledu jednalo o podprůměrný thrashing. NERVOSA je ale svým způsobem unikát a je fajn ho podporovat. Alespoň příjemná změna, než koukat pořád na ošklivý vousatý chlapy (smích). Koneckonců třeba nejznámější skladbu „Into Moshpit“ jsem si užil i já. (Peťan)
Atmosféra začíná houstnout, alespoň podle toho, kolik lidí se tlačí pod pódiem. Aby ne, vždyť nahoře mají vystoupit tři Brazilky. Deska NERVOSY „Victim of Yourself“ mě bavila tak napůl, a tak jsem si chtěl spravit mínění živým vystoupením. Thrash metal v jejich podání je založený na přitažlivosti protagonistek. Hezky se na ně dívá, po koncertě jsou velmi přátelské, ale kriticky vzato zvlášť Prika Amaral těžce pokulhává s kytarou a celou kapelu táhne Fernanda Lira basovou linkou. A to je na dobré thrashové vystoupení málo. Ovšem mně to nedá a stejně využiji backstage pass, abych si mohl dámy prohlédnou z blízka. Jsou moc fajn, ochotně se fotí, k tomu všemu se ještě nachomýtnou takové hvězdy jako je Žrout z LAHAR a Katon z HIRAX, no to jsem se octnul ve vzácné společnosti. Když už se zmiňuji o HIRAX, tak se tak strašně těším na jejich vystoupení, že po dvou skladbách vynechávám zakrvácené GENERAL SURGERY a uchyluji se na kávu mimo areál, protože se mi zdá, že uši už jsou nějak mírně znavené. (Štěpán)
Následoval alternativní program, kvůli němuž jsem si nechal ujít d-beatery LAUTSTÜRMER, brazilské thrasherky NERVOSA a bůhvíproč i vyhřezlými orgány sexuálně přitahované chirurgy z GENERAL SURGERY. Pauza však byla nutná. No uznejte - jak jinak má člověk vydržet peckami napěchovaný maratón skládající se z HIRAX, BROKEN HOPE, TERRORIZER, PIG DESTROYER a OBITUARY? No, bylo to náročné. Ale popořadě... Z původní „osmdesátkové“ sestavy HIRAX dorazil na trutnovské pódium pouze sympaťák Katon W. De Pena, což však této old-school thrashové smečce vůbec neubralo na kráse. Katon přistupoval ke svému řemeslu neskutečně oddaně – byl pro mě živoucím důkazem pravdivosti teze, že komunikace s publikem sice není naprosto nezbytná, avšak pokud se podá dobře a živelně, může celé vystoupení vyšvihnout o několik úrovní výš. V případě HIRAX na OEF to platilo dvojnásob! Kromě výtečného vokálního projevu vrhal Katon do běsnícího davu démonické úsměvy, paralyzoval fanoušky v prvních řadách pomocí ukazováčku a pronikavého očního bělma, zatímco zbytek ansámblu bezbožně drtil pódium perfektním thrashem. Bomba! (Vykuch)
Kalifornská thrash metalová legenda HIRAX patří v americkém thrashi mezi mé top kapely a tentokrát to znovu dokázala. Od začátku do konce pětatřicetiminutového setu HIRAX překypovali neskutečnou energií, kterou do početného kotle pumpoval sympaťák Katon De Pena. Jeho vokál je nezaměnitelný a lehce rozpoznatelný, jeho charisma neskutečné. Zbytek kapely mu zdatně sekundoval a výsledkem byl strhující koncert nefalšovaného thrash metalu se všemi sóly, kytarovými riffy a pekelným ježkem. Veteráni zase jednou vyučovali mladší ročníky, jak se to má hrát. HIRAX zahráli své největší fláky doplněné i o věci z nedávné éry kapely jako „Hellion Rising“ nebo „Lucifer´s Inferno“. Mosh, stage diving na plné obrátky a HIRAX se okamžitě v mém žebříčku zařadili do špičky. Díky! (Peťan)
Před osmou už netrpělivě vyhlížím sympaťáky z Kalifornie, protože jejich loňské brněnské klubové vystoupení byla bomba. Je mi jasné, že HIRAX v klubu a na festu bude něco jiného, nicméně změnila se jen délka setu, nátlak, energie a čistá radost z poslechu i pohledu byla identická. Katon je fakt démon, škoda, že nebyla trochu tma, pak by jeho bělmo a zuby svítily daleko více. Výborný zvuk, skvělá nálada, pódium bylo najednou plné, zkrátka thrash jak má být, bez diskuzí. (Štěpán)
Čtvrteční soumrak ještě více potemněl s nástupem legendárních Američanů BROKEN HOPE. Jejich brutální, těžký death metal mě usadil, do slova a do písmene, na lavičku těsně pod zvukaře. Jejich reunionová nahrávka „Omen of Disease“ z před dvou roků mi nepřišla nikterak originální, ale na Bojišti to bylo něco jiného. Atmosféra mrtvolného rozkladu čišela z každého riffu a hrdelní zpěv Damiana Leskiho až naháněl hrůzu. To bylo dobré vystoupení, přesně tak dlouhé, aby neztrácelo na působivosti. (Štěpán)
Netrvalo dlouho a na stage se objevila další nemalá legenda svého žánru – BROKEN HOPE. Tihle nestoři hned od začátku chrlili těžkotonážní brutal death metal starého střihu, technicky skvěle zahraného. Nové věci od kapely neznám, vlastně mám naposlouchaný jen debut „Swamped in Gore“, ze kterého mě skladby bavily nejvíce. Jen ten vokál Damiana Leskiho byl na můj vkus místy až moc ukvičený. Ale BROKEN HOPE jsem si užil. I když tentokrát pouze v sedě v rámci úspor svých sil. (Peťan)
BROKEN HOPE byli skvělí. Alespoň mám teda ten pocit. Pamatuju si nekompromisně brutální death metal, pamatuju si nekompromisně brutální pecku do hlavy a nekompromisně rozhodný odchod z kotle. Vzpomínky na následující půlhodinu nejsou moc zřetelné, ale mám dojem, že ke konci jsem byl zpátky u pódia a nadšeně tleskal. Takže se mi vystoupení těchto amerických šílenců asi moc líbilo! (Vykuch)
Velký set visel ve vzduchu a na podium vtrhli TERRORIZER LA. Čurby sliboval, že tahle sestava kolem zakládajícího člena Oscara Garcii stojí za to a je těmi pravými TERRORIZER a jeho slib byl splněn do posledního puntíku. TERRORIZER LA nastoupili ve velkém stylu a téměř bez přestávky sypali jeden válec za druhým takovým způsobem, že mě okamžitě strhli. Nesmrtelnou desku „World Downfall“ jsem slyšel snad tisíckrát a naživo je i po těch letech ten materiál naprosto zničující. Obrovské nasazení, příval energie a ten nejautentičtější old school grindcore jaký si vůbec umíte představit. TERRORIZER LA během necelých padesáti minut vyplenili Bojiště do posledního zákoutí a odměnou jim byla non-stop divoká párty na a pod pódiem. Mistr Jesse Pintado již dlouho není mezi námi, ale tohle zaručeně slyšel a vesele pařil s námi. Jeden z nejlepších grind koncertů, které jsem kdy viděl! (Peťan)
Během kultovních TERRORIZER LA se to šíleně kotlilo a pobyt v předních „řadách“ (v předním kole – hehe), byl tak trochu boj o život. Kde se nepogovalo hodně, tam se pogovalo o trochu míň – a tam, kde se nepogovalo vůbec, hrozilo, že se v nejbližších sekundách pogovat začne. Ne, vážně. Byla to skvělá show, na které nechyběla spousta pecek z legendárního alba „World Downfall“ ani všemožné ochutnávky z novější tvorby. Dokonce se mi podařilo i trochu vystřízlivět! (Vykuch)
TERRORIZER LA je sice další legenda, která mě ovšem nějak míjela, nic moc jsem nečekal, ale to, jakým způsobem uchopili vystoupení na OEF, tak to bylo něco. Padesát minut grindcoru s tak silným punkovým nástřelem mě zvedlo z lavičky a uvedlo do extáze. A nejen mě, pod pódiem se strhlo peklo, griners létali vzduchem spolu s nafukovacím delfínem a vším možným, co létat sice nemůže, ale pod vlivem TERRORIZER to dokáže. Naprosto energická muzika, riffy jako břitva, jednoduše pecka a pro mě největší překvapení dosavadního ročníku. Se zaťatou pěstí vyhledávám kamarády a odcházím se osvěžit na pumpu studeným pivem, přestože se citelně ochlazuje. PIG DESTROYER vynechávám s naprostým klidem. (Štěpán)
A konečně PIG DESTROYER! Na tyhle maniaky jsem se strašně těšil, a proto jsem se rozhodl, že si jejich koncert poslechnu v klidu z lavičky. Víte co, všechno to pobíhání, vrážení do lidí, skákání z pódia a zvedání soudruhů grinderů ze země člověka po nějaké době nejen unaví, ale také může lehce oslabit onen jemný estetický prožitek, který přináší samotné múzické umění. Jakmile se však rozezněl drone známý ze skladby „Hyperviolet“ následovaný progresivně-buldozerovou smrští, věděl jsem, že to vsedě nevydržím. Během třetí skladby vbíhám do vroucího kotle, ze kterého už se nejde dostat zpět. PIG DESTROYER podle mě předvedli nádherně různorodou show, ve které nechyběly doomové pasáže ani téměř herecké vokální vystoupení J. R. Hayese. Jako komická třešnička na dortu působil Blake Harrison, který většinu času stál na kraji pódia, kouřil cigarety, pil pivo, zdravil se s fanoušky – a občas nějakému z nich šetrně pomohl nohou dolů z pódia. Kamarádka jeho vystoupení dodatečně komentovala slovy: „ty vole, to byl někdo z kapely? No, mně bylo hrozně divný, proč toho týpka sekuriťák neshodí, když tam prudí už tak dlouho.“ (Vykuch)
Death/grindové komando PIG DESTROYER mi letos uniklo z důvodu nucené návštěvy kempu. Škoda, tak snad příště, ale zdraví kámoše je důležitější. Všechno jsem dohnal na další legendě legend OBITUARY. Tuhle old school death metalovou mašinérii jsem viděl už několikrát a tento koncert se bez váhání zařadil mezi ty nejlepší. OBITUARY zválcovali Obscene Extreme svými údernými i plíživými chorobnými skladbami, kterým svým nezaměnitelným řevem vládl John Tardy. Jeho brácha Donald vše dirigoval za bicími a floridská death metalová škola zase jednou převzala otěže. Setlist byl postaven z roky prověřených skladeb z prvních tří (nejlepších) desek a nechyběly ani pecky z loni vydaného alba „Inked in Blood“, ze kterých vynikala hlavně nelítostná „Violence“. Při závěrečné hymně „Slowly We Rot“ musel třepat palicí i Krakonoš a nedaleká Sněžka se musela pěkně otřásat. OBITUARY mě jednoduše semleli. Ostatně tak jako vždycky se stali ozdobou večera a jedním z vrcholů celého letošního ročníku. Na podzim pánové přijedou do Prahy v rámci monstrózního tour s CARCASS, NAPALM DEATH a VOIVOD. To si nenechte ujít! Naprosto zničený dávám ještě nějaký pivko s kamarády a padám do stanu kolem druhé hodiny na pokraji sil. (Peťan)
Nějak rozvláčně rozebírat OBITUARY asi nemá valný význam. Bratři Tardyové a spol. pod plachtou děsuplného motivu z poslední desky „Inked in Blood“ rozmasakrovali svým poctivým death metalem vše. Devět skladeb plus dva přídavky, plus nezbytná „Slowly We Rot“ na závěr, přineslo, jako obvykle neobyčejný zážitek. Tyto pány je radost slyšet i vidět. Po jejich koncertu jsme umluvili pořadatele, abychom s Peťanem protáhli do zákulisí i Anetku, která si moc přála fotku s Johnem Tardym. S mistrem jsme se sešli, fotku udělali, ale zjevně utahaný umělec neměl absolutně náladu na sebemenší slovo a nekompromisně zmizel. (Štěpán)
No – a skoro nakonec klasici OBITUARY. Jiný než bezvadně odehraný a prožitý výkon se od nich snad ani nečekal. Většina lidí vepředu byla v naprostém rauši a kapela si ten bordel evidentně užívala. Kromě samotného vystoupení mě hrozně bavilo pozorovat (a vlastně se na tom i podílet), jak si do rytmu se hýbající fanoušci navzájem snaží dát nonverbálně najevo, jak moc si libé tóny floridských bardů užívají. Urputné pohledy. Vážná pokývání hlavou. Dojaté úsměvy. Šílené škleby. Pantomimická masturbace. Prostě vážně paráda. Jen některé delší pomalé pasáže mi úplně nesedly – ale to je opět jen otázka toho, že mám vkus posunutý trochu jinde, no. (Vykuch)
Následovalo legrační propichování kůže a věšení na háky v podání masochistických sexy zvířat z FLYING HIGH TRIBE. Parádní a vtipná podívaná, po které jsem se odebral do stanového městečka. Holt jsem dal přednost paření na disco muziku před toitoikami před BDSM show, no. Nesuďte mě. Minulý rok jsem je ale viděl a bylo to fajn. (Vykuch)
Zavěšená těla na hácích, pouta a řetězy mě nedojímají, tak po OBITUARY okamžitě odcházím z areálu, u stanu dáváme na dobrou moc kapku kořalky a s RKP si dáváme závod, kdo dřív usne. Ráno jsem se dozvěděl, že jsem prý vyhrál, ale sám nevím. (Štěpán)
Fotky: Štěpán, Syky
Sykyho galerie
Sykyho videa
