Peťan:
Nikdy jsem si nemyslel, že pojedu na festival Rock For People. Roky tam pro mě nic nehrálo, dokonce jsem i cítil k tomuto festivalu odpor, protože podle zvaných kapel to nikdy příliš rockově nevypadalo. Alespoň já si pod rockovou hudbou představuji něco jiného. Nicméně letos, po rozdělení festivalu do Hradce a Plzně, se naskytla možnost návštěvy. Tím jediným důvodem bylo potvrzení legendy legend MOTÖRHEAD! Ihned po potvrzení kupujeme jednodenní vstupenky. MOTÖRHEAD jsou pro mě modla, dvakrát jsem je viděl a dobře vím, že se nejspíš jedná o poslední šanci je u nás potkat.
Do Plzně za příšerného vedra dorážím v půl jedné a s Anet a ve dvě dorazivším Lukášem jdeme na jídlo. Mexická kuchyně? Proč ne, asi nám je málo vedro (úsměv). Pohoda, popíjíme ve stínu a čekáme na večer. V sedm vyzvedáváme početnou slovenskou partičku na hlaváku a míříme do areálu, kde potkáváme „divnolidi“, na které nejsme z koncertů příliš zvyklí. Na druhou stranu se to tu hemží tričky MOTÖRHEAD a potkávám hodně kamarádů z různých končin. Zkrátka, tento koncert si nikdo nechtěl nechat ujít. A protož jdeme na MOTÖRHEAD, musíme si dát ve stánku Jacka Danielse a připít na Lemmyho zdraví (úsměv). Smích nás přejde ve chvíli, kdy jdeme na pivo. Nekonečná fronta a výsledek je desítka ve čtyřce kelímku, samozřejmě teplá jako chcanky. Tohle jsem snad na žádným festivalu nezažil. Míříme pomalu k hlavní stage, odkud proudí davy lidí z právě skončivších GUANO APES. Utíkají se schovat, protože to co přijde po nich, by asi nemuseli vydržet, hahaha…
Zaujímáme místo proti Lemmymu nedaleko zábran a pak to přišlo. „Good Evening! We´re MOTÖRHEAD, We play Rock´n Roll!“. Tradičně bez jakéhokoliv zdlouhavého intra světoznámá trojice nastoupila s touto otřepanou frází a odpálila set totální hitovkou „We are MOTÖRHEAD“. Zpočátku je sice horší zvuk, ale vlna nadšení a euforie, že ještě vůbec vidíme MOTÖRHEAD, to přebíjí. Lemmy po vleklých zdravotních problémech výrazně sešel a pohubl, ale charisma nezmizelo. Jedinečná osobnost, která tentokrát s fans nekomunikovala tolik jako v letech minulých, ale vzhledem k jeho odkazu, věku a vůbec způsobu života zasluhuje můj nejvyšší obdiv a respekt. Zakroucené kníry, klobouk, nějaká ta bradavice a chroptící, totálně charakteristický vokál, pobrukující basa a je to Lemmy Kilmister jako dříve. Na druhé straně kytarista Phil Campbell více mluvil, uváděl několik skladeb a především sypal jeden riff za druhým, sólo za sólem. Perfektní kytarista s lehce rozpoznatelným rukopisem. Posledním do party je bubeník Mikkey Dee. Tenhle chlapík má z celé kapely nejvíce energie a za celý koncert se nezastavil. Je bezpochyby hnacím motorem MOTÖRHEAD a i jeho bubenické sólo mě bavilo. Klasika.
MOTÖRHEAD za hodinu a kousek nasypali své roky prověřené hitovky a odměnou byla perfektní odezva od publika, které bylo pořádně slyšet. Především při skladbách jako „Stay Clean“, „Over the Top“, „Doctor Rock“ nebo „Going to Brasil“. Největší výbuch nastal samozřejmě v závěru při totální klasice „Ace of Spades“ a přídavku „Overkill“. MOTÖRHEAD jsou dokonalým propojením klasického rock´n´rollu, punku a heavy metalu. A ačkoliv bylo slyšet pár chyb, tohle je kapela, které to bez mrknutí oka odpustím. Smekám až na zem. MOTÖRHEAD se loučí a já, ačkoliv nadšený, jsem trochu smutný. Smutný z toho, že tyhle legendy tady už dlouho nebudou a ať se to někomu líbí nebo ne, klasiky žánru žádná mladá kapela nikdy nenahradí. Nezbývá než popřát Lemmymu pevné zdraví a ještě hodně let na pódiu. I v necelých sedmdesáti to valí stále parádně a je posledním opravdovým rockerem. Bylo to pořádně nahlas! Byl to ten pravý rock´n roll!! Díky!
Míra:
Čtvrtého července je v USA den nezávislosti, ale v České republice ten den přišel sám Bůh. Lemmy zavítal s MOTÖRHEAD do Plzně na festival Rock For People Europe. Složení festivalu bylo hodně úsměvné, protože to byl hlavně pop/rockový festival než čistokrevně rockový či metalový, na který je fanoušek „motoráčů“ zvyklý. Byly vidět kontrasty mezi pankáčema a metalistama na jedné straně a většinovou populací festivalu. Okamžitě šlo poznat, kdo přijel jen na Lemmyho. Snad jen, že než člověk našel cestu k festivalu, tak docela bloudil. Nebýt chytrých telefonů a navigací, tak by naše fantastická čtyřka (já, Kubajz, Jenz a Syky) nenašla prostor, kde se festival konal. V Plzni nebylo vidět ani živáčka, nikde žádná černá trička, která vždy určovala aktivitu fesťáku. Přiznám se, že ani areál mě nenadchl. V horkém počasí ale bylo fajn, že si člověk mohl sednout k řece na lavičku.
Nejsem fanda GUANO APES, ale zahráli celkem solidně. Zvuk měli výborný, setlist neskřípal a zpěvačka vypadá dnes lépe než před lety (smích).
Na MOTÖRHEAD už se začínal zaplňovat hlavní areál a naše parta si vybrala místo, aby hlavně dobře viděla na Lemmyho. Letos mu bude sedmdesát let (!!!) a tak panovaly obavy, zda vystoupí. Cestou do Plzně nás předjela sanitka a to nás polil studený pot. Už jsme si říkali, zda nejede také do Plzně. Ve 21:40 božský Lemmy vystoupil a hodina nefalšovaného rock´n´rollu započala. Bubenické i kytarové sólo nerušilo a bylo vkusně dlouhé. Čas akorát pro Lemmyho nasát další energii. Ten tolik ani nemluvil a veškeré povzbuzování měl na starost Phil Campbell. Setlist byl uzpůsoben, aby to Lemmy zvládl. Vyjma bluesové „Lost Woman Blues“ se i tak jednalo o svižné pecky. Mně osobně udělaly radost „Goin to Brazil“ , „Doctor Rock“ a „The Chase Is Better Than the Catch“. Závěr gradoval a to nejlepší v podobě velehitu „Ace of Spades“ nesmělo chybět. Po vyvolávání přišel „Overkill“ a ten uzavřel celý ten horký rock´n´rollový večer v Plzni. Podruhé jsem zažil legendu a líbilo se mi to více než na festivalu Brutal Assault před 4 lety. Snad naplní Lemmy a spol. svoje slova „See you again“ a opět přijedou do České republiky nebo okolí. Pokud by tohle byla rozlučka, pak stála za to. Děkuji Lemmy za všechno!
Setlist MOTÖRHEAD:
Nikdy jsem si nemyslel, že pojedu na festival Rock For People. Roky tam pro mě nic nehrálo, dokonce jsem i cítil k tomuto festivalu odpor, protože podle zvaných kapel to nikdy příliš rockově nevypadalo. Alespoň já si pod rockovou hudbou představuji něco jiného. Nicméně letos, po rozdělení festivalu do Hradce a Plzně, se naskytla možnost návštěvy. Tím jediným důvodem bylo potvrzení legendy legend MOTÖRHEAD! Ihned po potvrzení kupujeme jednodenní vstupenky. MOTÖRHEAD jsou pro mě modla, dvakrát jsem je viděl a dobře vím, že se nejspíš jedná o poslední šanci je u nás potkat.
Do Plzně za příšerného vedra dorážím v půl jedné a s Anet a ve dvě dorazivším Lukášem jdeme na jídlo. Mexická kuchyně? Proč ne, asi nám je málo vedro (úsměv). Pohoda, popíjíme ve stínu a čekáme na večer. V sedm vyzvedáváme početnou slovenskou partičku na hlaváku a míříme do areálu, kde potkáváme „divnolidi“, na které nejsme z koncertů příliš zvyklí. Na druhou stranu se to tu hemží tričky MOTÖRHEAD a potkávám hodně kamarádů z různých končin. Zkrátka, tento koncert si nikdo nechtěl nechat ujít. A protož jdeme na MOTÖRHEAD, musíme si dát ve stánku Jacka Danielse a připít na Lemmyho zdraví (úsměv). Smích nás přejde ve chvíli, kdy jdeme na pivo. Nekonečná fronta a výsledek je desítka ve čtyřce kelímku, samozřejmě teplá jako chcanky. Tohle jsem snad na žádným festivalu nezažil. Míříme pomalu k hlavní stage, odkud proudí davy lidí z právě skončivších GUANO APES. Utíkají se schovat, protože to co přijde po nich, by asi nemuseli vydržet, hahaha…
Zaujímáme místo proti Lemmymu nedaleko zábran a pak to přišlo. „Good Evening! We´re MOTÖRHEAD, We play Rock´n Roll!“. Tradičně bez jakéhokoliv zdlouhavého intra světoznámá trojice nastoupila s touto otřepanou frází a odpálila set totální hitovkou „We are MOTÖRHEAD“. Zpočátku je sice horší zvuk, ale vlna nadšení a euforie, že ještě vůbec vidíme MOTÖRHEAD, to přebíjí. Lemmy po vleklých zdravotních problémech výrazně sešel a pohubl, ale charisma nezmizelo. Jedinečná osobnost, která tentokrát s fans nekomunikovala tolik jako v letech minulých, ale vzhledem k jeho odkazu, věku a vůbec způsobu života zasluhuje můj nejvyšší obdiv a respekt. Zakroucené kníry, klobouk, nějaká ta bradavice a chroptící, totálně charakteristický vokál, pobrukující basa a je to Lemmy Kilmister jako dříve. Na druhé straně kytarista Phil Campbell více mluvil, uváděl několik skladeb a především sypal jeden riff za druhým, sólo za sólem. Perfektní kytarista s lehce rozpoznatelným rukopisem. Posledním do party je bubeník Mikkey Dee. Tenhle chlapík má z celé kapely nejvíce energie a za celý koncert se nezastavil. Je bezpochyby hnacím motorem MOTÖRHEAD a i jeho bubenické sólo mě bavilo. Klasika.
MOTÖRHEAD za hodinu a kousek nasypali své roky prověřené hitovky a odměnou byla perfektní odezva od publika, které bylo pořádně slyšet. Především při skladbách jako „Stay Clean“, „Over the Top“, „Doctor Rock“ nebo „Going to Brasil“. Největší výbuch nastal samozřejmě v závěru při totální klasice „Ace of Spades“ a přídavku „Overkill“. MOTÖRHEAD jsou dokonalým propojením klasického rock´n´rollu, punku a heavy metalu. A ačkoliv bylo slyšet pár chyb, tohle je kapela, které to bez mrknutí oka odpustím. Smekám až na zem. MOTÖRHEAD se loučí a já, ačkoliv nadšený, jsem trochu smutný. Smutný z toho, že tyhle legendy tady už dlouho nebudou a ať se to někomu líbí nebo ne, klasiky žánru žádná mladá kapela nikdy nenahradí. Nezbývá než popřát Lemmymu pevné zdraví a ještě hodně let na pódiu. I v necelých sedmdesáti to valí stále parádně a je posledním opravdovým rockerem. Bylo to pořádně nahlas! Byl to ten pravý rock´n roll!! Díky!
Míra:
Čtvrtého července je v USA den nezávislosti, ale v České republice ten den přišel sám Bůh. Lemmy zavítal s MOTÖRHEAD do Plzně na festival Rock For People Europe. Složení festivalu bylo hodně úsměvné, protože to byl hlavně pop/rockový festival než čistokrevně rockový či metalový, na který je fanoušek „motoráčů“ zvyklý. Byly vidět kontrasty mezi pankáčema a metalistama na jedné straně a většinovou populací festivalu. Okamžitě šlo poznat, kdo přijel jen na Lemmyho. Snad jen, že než člověk našel cestu k festivalu, tak docela bloudil. Nebýt chytrých telefonů a navigací, tak by naše fantastická čtyřka (já, Kubajz, Jenz a Syky) nenašla prostor, kde se festival konal. V Plzni nebylo vidět ani živáčka, nikde žádná černá trička, která vždy určovala aktivitu fesťáku. Přiznám se, že ani areál mě nenadchl. V horkém počasí ale bylo fajn, že si člověk mohl sednout k řece na lavičku.
Nejsem fanda GUANO APES, ale zahráli celkem solidně. Zvuk měli výborný, setlist neskřípal a zpěvačka vypadá dnes lépe než před lety (smích).
Na MOTÖRHEAD už se začínal zaplňovat hlavní areál a naše parta si vybrala místo, aby hlavně dobře viděla na Lemmyho. Letos mu bude sedmdesát let (!!!) a tak panovaly obavy, zda vystoupí. Cestou do Plzně nás předjela sanitka a to nás polil studený pot. Už jsme si říkali, zda nejede také do Plzně. Ve 21:40 božský Lemmy vystoupil a hodina nefalšovaného rock´n´rollu započala. Bubenické i kytarové sólo nerušilo a bylo vkusně dlouhé. Čas akorát pro Lemmyho nasát další energii. Ten tolik ani nemluvil a veškeré povzbuzování měl na starost Phil Campbell. Setlist byl uzpůsoben, aby to Lemmy zvládl. Vyjma bluesové „Lost Woman Blues“ se i tak jednalo o svižné pecky. Mně osobně udělaly radost „Goin to Brazil“ , „Doctor Rock“ a „The Chase Is Better Than the Catch“. Závěr gradoval a to nejlepší v podobě velehitu „Ace of Spades“ nesmělo chybět. Po vyvolávání přišel „Overkill“ a ten uzavřel celý ten horký rock´n´rollový večer v Plzni. Podruhé jsem zažil legendu a líbilo se mi to více než na festivalu Brutal Assault před 4 lety. Snad naplní Lemmy a spol. svoje slova „See you again“ a opět přijedou do České republiky nebo okolí. Pokud by tohle byla rozlučka, pak stála za to. Děkuji Lemmy za všechno!
Setlist MOTÖRHEAD:
- We Are MOTÖRHEAD
- Damage Case
- Stay Clean
- Metropolis
- Over the Top
- The Chase Is Better Than the Catch
- Rock It
- Lost Woman Blues
- Doctor Rock
- Orgasmatron
- Going to Brazil
- Ace of Spades
- Overkill
