S takřka ročním zpožděním doputoval na redakční stůl bezesporu zajímavý produkt, CD nového projektu EINE STUNDE MERZBAUTEN, za nímž stojí starý známý hlukař Radek Kopel, letitý tahoun NAPALMED. Ti jsou dnes nejspíš v hibernaci a na jejich tradici navazují právě EINE STUNDE MERZBAUTEN, jejichž první počin má být revivalový, neboť na něm zrecyklovali skladby NAPALMED, EINSTÜRZENDE NEUBAUTEN a MERZBOW. Nejsem žádný znalec dvou zahraničních part, jejich existenci registruju, ale stylově se pohybují jinde než já, zato s NAPALMED jsem měl tu čest nejednou s týmž výsledkem... hudbu si představuju jinak.
Hlavně kvůli sympatiím k Radkově vytrvalosti hraničící s umíněností jsem na recenzi téhle placky kývl s tím, že to nejspíš dopadne jako vždycky... jako vždycky napřed pochválím pěkně zpracovaný obal a pak nechápavě zlomím hůl na hlukem a bordelem, který se „nedá poslouchat“. (úsměv) Ale třeba to tentokrát bude jiné, namlouval jsem si s trochou naivity.
Takže pěkně popořadě. Obal je parádní, kombinace matné černé a lesklé černé barvy vypadá honosně, čtyři panely ale trochu postrádají smysl, neboť na informace je digipack poměrně skoupý, kromě seznamu skladeb a „fotek“ dvou členů základní sestavy toho moc neobsahuje, když tedy nepočítám návod k použití, který praví: „Pokud nemáš osmdesát minut volného času, neposlouchej tuto desku!“
Desku, jejíž autoři se hlásí k vlně „revivalismu“, ale zároveň odmítají „tupé přehrávání skladeb ostatních“ a snaží se „najít v 666 směrech podstatu, ohraničenou žánry industrial a noise“. Mám taky snahu něco objevit, mám i oněch 80 minut volného času, takže s chutí do toho.
Když tak poslouchám úvodní sekvenci, napadá mě, kolik lidí na planetě by mohlo poznat, že jde o nějaký cover. Pro mě je to uspořádaný neuspořádaný rambajz, byť tentokrát o něco stravitelnější než klasická NAPALMEDÍ produkce. Zvuky jsou sice zlé, případně ještě zlejší, ale nepůsobí na mě vyloženě zničujícím dojmem, což bude zčásti dáno kvalitním čistým zvukem (snad lze v tomto ranku o čistém zvuku mluvit), takže nahrávka nehučí, ale hlučí. U mě v obýváku asi ne tolik, kolik by si zasloužila (v promo letáku je uvedeno, že se ovladač hlasitosti měl nastavit na polovinu hlasitosti; můj zesilovač dělá bengál už při nějakých 15 %), ale v podstatě mě tahle žádná hudba znamenající hluk neničí tolik jako dřívější setkání s Radkovou tvorbou. Po patnácti minutách tempo (nebo co to je) lehce polevuje, intenzita hluku lehce klesá a ke slovu se dostávají jednotlivé zvuky, což mi přijde o něco zajímavější než předcházející monotónnější tvorba. Další předěl, lze-li to tak napsat (tři tracky uvedené v seznamu jsou vlastně jedinou dlouhou stopou bez mezer), přichází kolem 25. minuty, kdy se nejdříve objevují i jakési samply, které by se mohly vyskytovat i v běžné tvorbě nějaké psycho industriální kapely. Poté následuje koláž nejvíce připomínající vyfiltrované zvuky z nějaké průmyslové haly; snad tedy začíná pocta EINSTÜRZENDE NEUBAUTEN – hlavně plechů si tady posluchač užije až až. Ale taky se objevují zvuky kytarové, byť tak nějak potrhané. Po snesitelnějším středu alba se v poslední třetině zase hraje na těžší notu, nehudba se zahušťuje a stává čím dál tím hůře vstřebatelnější; zřejmě variace na MERZBOW.
Když tak nad touhle podivnou nahrávkou přemítám, musím vlastně autory pochválit, protože neustále vymýšlet další a další divnosti tak, aby to nepůsobilo křečovitě a uměle slepeně, není zrovna jednoduché. Na první poslech neposlouchatelný randál nějaká pravidla ctí a nahrát 80 minut lomozu tak, aby se pořád něco nového dělo, to už potřebuje fištrón. Mě to samozřejmě nebaví, nedokážu se s tímto žánrem ztotožnit a jeden poslech za účelem recenze považuji za dostatečný pro nejbližší roky, ale dokážu pochopit i jedince, kteří si v tomto prostředí libují.
Bez bodového hodnocení, pochopitelně... (úsměv)
Seznam skladeb:
Čas: 78:49
Sestava:
Hosté:
http://bandzone.cz/merzbauten
Hlavně kvůli sympatiím k Radkově vytrvalosti hraničící s umíněností jsem na recenzi téhle placky kývl s tím, že to nejspíš dopadne jako vždycky... jako vždycky napřed pochválím pěkně zpracovaný obal a pak nechápavě zlomím hůl na hlukem a bordelem, který se „nedá poslouchat“. (úsměv) Ale třeba to tentokrát bude jiné, namlouval jsem si s trochou naivity.
Takže pěkně popořadě. Obal je parádní, kombinace matné černé a lesklé černé barvy vypadá honosně, čtyři panely ale trochu postrádají smysl, neboť na informace je digipack poměrně skoupý, kromě seznamu skladeb a „fotek“ dvou členů základní sestavy toho moc neobsahuje, když tedy nepočítám návod k použití, který praví: „Pokud nemáš osmdesát minut volného času, neposlouchej tuto desku!“
Desku, jejíž autoři se hlásí k vlně „revivalismu“, ale zároveň odmítají „tupé přehrávání skladeb ostatních“ a snaží se „najít v 666 směrech podstatu, ohraničenou žánry industrial a noise“. Mám taky snahu něco objevit, mám i oněch 80 minut volného času, takže s chutí do toho.
Když tak poslouchám úvodní sekvenci, napadá mě, kolik lidí na planetě by mohlo poznat, že jde o nějaký cover. Pro mě je to uspořádaný neuspořádaný rambajz, byť tentokrát o něco stravitelnější než klasická NAPALMEDÍ produkce. Zvuky jsou sice zlé, případně ještě zlejší, ale nepůsobí na mě vyloženě zničujícím dojmem, což bude zčásti dáno kvalitním čistým zvukem (snad lze v tomto ranku o čistém zvuku mluvit), takže nahrávka nehučí, ale hlučí. U mě v obýváku asi ne tolik, kolik by si zasloužila (v promo letáku je uvedeno, že se ovladač hlasitosti měl nastavit na polovinu hlasitosti; můj zesilovač dělá bengál už při nějakých 15 %), ale v podstatě mě tahle žádná hudba znamenající hluk neničí tolik jako dřívější setkání s Radkovou tvorbou. Po patnácti minutách tempo (nebo co to je) lehce polevuje, intenzita hluku lehce klesá a ke slovu se dostávají jednotlivé zvuky, což mi přijde o něco zajímavější než předcházející monotónnější tvorba. Další předěl, lze-li to tak napsat (tři tracky uvedené v seznamu jsou vlastně jedinou dlouhou stopou bez mezer), přichází kolem 25. minuty, kdy se nejdříve objevují i jakési samply, které by se mohly vyskytovat i v běžné tvorbě nějaké psycho industriální kapely. Poté následuje koláž nejvíce připomínající vyfiltrované zvuky z nějaké průmyslové haly; snad tedy začíná pocta EINSTÜRZENDE NEUBAUTEN – hlavně plechů si tady posluchač užije až až. Ale taky se objevují zvuky kytarové, byť tak nějak potrhané. Po snesitelnějším středu alba se v poslední třetině zase hraje na těžší notu, nehudba se zahušťuje a stává čím dál tím hůře vstřebatelnější; zřejmě variace na MERZBOW.
Když tak nad touhle podivnou nahrávkou přemítám, musím vlastně autory pochválit, protože neustále vymýšlet další a další divnosti tak, aby to nepůsobilo křečovitě a uměle slepeně, není zrovna jednoduché. Na první poslech neposlouchatelný randál nějaká pravidla ctí a nahrát 80 minut lomozu tak, aby se pořád něco nového dělo, to už potřebuje fištrón. Mě to samozřejmě nebaví, nedokážu se s tímto žánrem ztotožnit a jeden poslech za účelem recenze považuji za dostatečný pro nejbližší roky, ale dokážu pochopit i jedince, kteří si v tomto prostředí libují.
Bez bodového hodnocení, pochopitelně... (úsměv)
Seznam skladeb:
- Žádná hudba znamená hluk (cover N......D)
- Deutsch Rum im Wasserturm (cover E............ ........N)
- Japahnis (cover M.....W)
Čas: 78:49
Sestava:
- R...K - hluková kontrola
- P...L - chtěné zvuky
Hosté:
- MartiN B. - opatrné kovy
- VíT M. - objevující kytara
- DaviD L. - překvapivé kovy
http://bandzone.cz/merzbauten
