V roce 1977 se ve městě Sheffield ve Velké Británii dala dohromady parta kamarádů, která chtěla hrát rock´n´roll a bavit jím celý svět. Původní název ATOMIC MASS záhy změnila na DEF LEPPARD a od veleúspěšné desky „Pyromania“ (prodáno 10 milionů!) se děly věci... Přišel úspěch a renomé, které je dostalo do USA. DEF LEPPARD byli v osmdesátkách minulého století předním představitelem stylu, který se dá charakterizovat jako stadiónový hard rock. Chytlavé refrény, přímočaré riffy a pohodové texty, které neměly za úkol filozofovat nebo vnášet těžká témata. Pro mě osobně jsou synonymem pro osmdesátkový rock. Právě deska „Pyromania“ a videoklip „Rock Of Ages“ mě přivedly k jejich poslechu. Je to už skoro 16 let, co jsem je prvně slyšel. Na koncert do O2 arény jsem šel ze dvou důvodů. Za prvé jsem si chtěl připomenout osmdesátky s veškerým špatným i dobrým k tomu. Druhý důvod je spojený s prvním, protože aktuální turné se skládalo z materiálu nejlepšího období kapely. V sobotu 23. května se konal návrat do hudební minulosti.
Před arénu jsem s partou dorazil v časovém předstihu, lístek jsem měl, ale ostatní ještě ne. Ale zřejmě jsem vzbuzoval vzezření člověka bez lístku a tak se kolem mojí osoby rojili lidé, kterým nepřišlo padesát kamarádů. (úsměv) Po zakoupení jsme se šli občerstvit v blízkém napájecím zařízení, hodinu před začátkem předkapely jsme šli k O2 aréně, kde jsou velké fronty jako na letišti koloritem každé akce. Před týdnem se zde odehrávalo mistrovství světa v hokeji - fanoušci zřejmě museli chodit už půl dne předem, protože si to neumím jinak představit.
Dopředu se omlouvám fanouškům kapely CITRON, že zde nebude jejich set zhodnocen. Byť jsme vyšli před halu ve velkém předstihu, tak jsme se do prostor ke stání dostali až těsně po konci jejich setu. Já jsem především šel na hlavní jméno, tak mě to tolik nevadilo.
Po příchodu na plac jsem měl dobrý přehled o návštěvnosti, na stání bylo hodně místa, tak se člověk nikde netlačil, aby měl dobrý výhled. Můj odhad počtu fanoušků je někde kolem šesti až sedmi tisíci. To je počet, který byl i na předchozích zastávkách (Kanada, Polsko apod.). Základna fanoušků stárne a pamětníci převažovali nad mladší generací, což je obvyklé u každé legendy hudební historie. Zažil jsem to i u ZZ TOP. Zvolil jsem místo blízko zvukaře, abych neměl nouzi o lepší zvukový dojem. Nástupní intro obstarali legendární THE WHO a megahit „Who Gets Fooled Again“. Je velká škoda, že k nám nezavítají. Užil jsem si THE WHO ve velké hale aspoň v reprodukované podobě. Po instrumentálce „Disintigred“ se okamžitě přešlo do prvního fláku večera „Rock, Rock (Till You Drop)“, který se dobře propojil s další peckou „Animal“. V začátku nebyl košer zvuk, vokál/y nebyly pořádně rozpoznat a celé to znělo přehuleně. Vše se zlepšilo až u čtvrté „Foolin“. DEF LEPPARD jsou hodně silní ve středních pasážích a v baladách a to se dostavuje u „Promises“, která se mě naživo líbila ještě více než z desky.
Druhá polovina celého setu se vyšvihla o další level víše. Nastartovala to intimní akustická chvilka zpěváka Joe Elliota, který jen s kytarou odehrál „Two Step Blind“. I po těch letech na scéně nebyl znát velký výkyv. Naopak tento kousek byl osvěžujícím elementem, který polil živou vodou i sedící diváky. Někteří povstali a až do konce koncertu pařili stejně jako my, stojící. Každá větší kapela předvádí sólová čísla svých členů. Ten večer se díky výborné instrumentální „Switch 625“ předvedli všichni včetně bubeníka Ricka Allena, který i přes handicap (od roku 1984 má po autonehodě jen jednu ruku) polaskal své bicí. To už se blížil absolutní vrchol celé show. Na obrazovkách se při písni „Hysteria“ ze stejnojmenné veleúspěšné desky prezentovaly historické fotografie z dané doby. Pro pamětníky i celou kapelu dojemná chvíle, protože se na těchto fotkách představil již nežijící kytarista Steve Clark. Joe Elliot pak předložil publiku otázku „Praha dů yů wana rájd?“ a rozjela se další hitovka „Lets Get Rock“ a to už se umně přejelo do megahitu hitů osmdesátých let „Pour Some Sugar On Me“, kdy se celá hala hýbala do rytmu a ústřední popěvek křičela z plných plic. Přídavek na sebe nenechal dlouho čekat. Stejně jako v začátku celého večera se opět dostalo na mojí oblíbenou desku „Pyromania“. Songy „Rock Of Ages“ a „Photograph“ zakončily celý výlet do minulosti. Joe Elliot se poté rozloučil s Prahou a řekl, že na ně nemáme zapomenout, protože oni nezapomenou na nás. Já rozhodně budu mít na co vzpomínat.
DEF LEPPARD i po třiceti letech od dob největší slávy nedali znát, že už nevyprodávají velké stadiony a ani neprodávají desky po miliónech. Pro své věrné fanoušky si připravili výběr písní, které se dají zařadit do best of celé jejich kariéry. V O2 aréně byl i překvapivě dobrý zvuk a celé vystoupení nikde nezadrhávalo. Jen škoda dlouhé fronty u vstupu, protože po konci byli paradoxně všichni do dvou minut venku.
Setlist:
Před arénu jsem s partou dorazil v časovém předstihu, lístek jsem měl, ale ostatní ještě ne. Ale zřejmě jsem vzbuzoval vzezření člověka bez lístku a tak se kolem mojí osoby rojili lidé, kterým nepřišlo padesát kamarádů. (úsměv) Po zakoupení jsme se šli občerstvit v blízkém napájecím zařízení, hodinu před začátkem předkapely jsme šli k O2 aréně, kde jsou velké fronty jako na letišti koloritem každé akce. Před týdnem se zde odehrávalo mistrovství světa v hokeji - fanoušci zřejmě museli chodit už půl dne předem, protože si to neumím jinak představit.
Dopředu se omlouvám fanouškům kapely CITRON, že zde nebude jejich set zhodnocen. Byť jsme vyšli před halu ve velkém předstihu, tak jsme se do prostor ke stání dostali až těsně po konci jejich setu. Já jsem především šel na hlavní jméno, tak mě to tolik nevadilo.
Po příchodu na plac jsem měl dobrý přehled o návštěvnosti, na stání bylo hodně místa, tak se člověk nikde netlačil, aby měl dobrý výhled. Můj odhad počtu fanoušků je někde kolem šesti až sedmi tisíci. To je počet, který byl i na předchozích zastávkách (Kanada, Polsko apod.). Základna fanoušků stárne a pamětníci převažovali nad mladší generací, což je obvyklé u každé legendy hudební historie. Zažil jsem to i u ZZ TOP. Zvolil jsem místo blízko zvukaře, abych neměl nouzi o lepší zvukový dojem. Nástupní intro obstarali legendární THE WHO a megahit „Who Gets Fooled Again“. Je velká škoda, že k nám nezavítají. Užil jsem si THE WHO ve velké hale aspoň v reprodukované podobě. Po instrumentálce „Disintigred“ se okamžitě přešlo do prvního fláku večera „Rock, Rock (Till You Drop)“, který se dobře propojil s další peckou „Animal“. V začátku nebyl košer zvuk, vokál/y nebyly pořádně rozpoznat a celé to znělo přehuleně. Vše se zlepšilo až u čtvrté „Foolin“. DEF LEPPARD jsou hodně silní ve středních pasážích a v baladách a to se dostavuje u „Promises“, která se mě naživo líbila ještě více než z desky.
Druhá polovina celého setu se vyšvihla o další level víše. Nastartovala to intimní akustická chvilka zpěváka Joe Elliota, který jen s kytarou odehrál „Two Step Blind“. I po těch letech na scéně nebyl znát velký výkyv. Naopak tento kousek byl osvěžujícím elementem, který polil živou vodou i sedící diváky. Někteří povstali a až do konce koncertu pařili stejně jako my, stojící. Každá větší kapela předvádí sólová čísla svých členů. Ten večer se díky výborné instrumentální „Switch 625“ předvedli všichni včetně bubeníka Ricka Allena, který i přes handicap (od roku 1984 má po autonehodě jen jednu ruku) polaskal své bicí. To už se blížil absolutní vrchol celé show. Na obrazovkách se při písni „Hysteria“ ze stejnojmenné veleúspěšné desky prezentovaly historické fotografie z dané doby. Pro pamětníky i celou kapelu dojemná chvíle, protože se na těchto fotkách představil již nežijící kytarista Steve Clark. Joe Elliot pak předložil publiku otázku „Praha dů yů wana rájd?“ a rozjela se další hitovka „Lets Get Rock“ a to už se umně přejelo do megahitu hitů osmdesátých let „Pour Some Sugar On Me“, kdy se celá hala hýbala do rytmu a ústřední popěvek křičela z plných plic. Přídavek na sebe nenechal dlouho čekat. Stejně jako v začátku celého večera se opět dostalo na mojí oblíbenou desku „Pyromania“. Songy „Rock Of Ages“ a „Photograph“ zakončily celý výlet do minulosti. Joe Elliot se poté rozloučil s Prahou a řekl, že na ně nemáme zapomenout, protože oni nezapomenou na nás. Já rozhodně budu mít na co vzpomínat.
DEF LEPPARD i po třiceti letech od dob největší slávy nedali znát, že už nevyprodávají velké stadiony a ani neprodávají desky po miliónech. Pro své věrné fanoušky si připravili výběr písní, které se dají zařadit do best of celé jejich kariéry. V O2 aréně byl i překvapivě dobrý zvuk a celé vystoupení nikde nezadrhávalo. Jen škoda dlouhé fronty u vstupu, protože po konci byli paradoxně všichni do dvou minut venku.
Setlist:
- Rock! Rock! (Till You Drop)
- Animal
- Let It Go
- Foolin'
- Promises
- Paper Sun
- Love Bites
- Armageddon It
- Bass Solo
- Rock On (David Essex cover)
- Two Steps Behind
- Rocket
- Bringin' on the Heartbreak
- Switch 625
- Hysteria
- Let's Get Rocked
- Pour Some Sugar on Me
- Rock of Ages
- Photograph
