Finské „šnečí“ sdružení už je třeba brát jako ikonu žánru. SHAPE OF DESPAIR sice oficiálně vznikli „až“ v roce 1998, nicméně jejich kořeny sahají ještě o tři roky hlouběji; zprvu totiž krákorali pod havraní korouhví (neboli jako RAVEN). Od počátku jim ale učaroval ten nejpomalejší metal, jaký je na světě k mání, funeral doom, a tomu zůstali věrní až do dnešních dnů. V uplynulých jedenácti letech o sobě sice dávali vědět pouze sporadicky formou EP nebo splitka, ale pod povrchem zemským (když už jsme u toho funeralu...) pomalu (když už jsme u toho funeralu...) kuli pikle, spíš obvyklé, než neobvyklé. Ale dost legrace, na tu si Finové a Finka příliš nepotrpí.
Oni si potrpí hlavně na jednotvárné („Monotony“) plochy („Fields“), kterými své fanoušky uvádějí do speciálního rozpoložení, v němž se ti vnímaví mohou udržet sáhodlouhých 76 minut. Při takhle velkorysé stopáži je nasnadě, že sextet nikam nespěchá a každý tón/úder/slovo si náležitě užívá. Ponurý úvod nejspíš nepřipraveného posluchače rovnou otráví, ale ono se vyplatí počkat si, až se intro-neintro, jež je součástí úvodní kompozice, překlopí v pasáž s významným příspěvkem kláves, které se zemitými kytarami hrají remízovou partii. Na vokál si trpěliví posluchači musí počkat déle než je běžná délka skladby u konvenčních metalových kapel; ono obecně SHAPE OF DESPAIR vše trvá ne dvakrát, ale spíš třikrát déle než ostatním. (úsměv) Henri poprvé otevře ústa po pěti minutách, slavice Natalie po sedmi a půl, ale právě ženský vokál je tím ideálním zpestřením jinak sevřené hudby. Natalie má přesně tu barvu hlasu, která do muziky ideálně zapadá a její příspěvek zvedá již tak cenné akcie kapely o třídu výš.
Osm skladeb na ploše hodiny a čtvrt dává jasně na srozuměnou, že skladby jsou dlouhé a ještě delší, přesto se mi nestává, že bych se nudil. Muzika celkem vychytrale osciluje mezi úplně nejvíc nejsmutnějšími melodiemi a nějakými těmi náznaky světla na konci tunelu. Ty jsou v mase zmaru umně skryty a lze je objevit i pod smrtícím mužským chropotem, což je poměrně překvapivá věc. Nataliiny vstupy pak k jistému prosvětlení přímo svádějí, ale ono zdání leckdy klame, protože kapela chytře pod ženský zpěv klade klávesy jen výjimečně, aby toho světla nebylo najednou příliš. Ale i Henri umí zapět čistěji, což předvádí (nejen) v „The Distant Dream Of Life“, doslova nádherné skladbě, při jejímž poslechu mi po zádech přechází mráz... A taky mě napadá, že ač jsou SHAPE OF DESPAIR řazení do funeral doomu, až tak jednoznačné to s nimi není; i kvůli vzletnějším melodiím jsem si do záhlaví dovolil uvést slovo atmospheric, protože jestli se tento termín k nějaké partě hodí, jsou to právě tihle posmutnělí seveřané. Kytary sice většinou řežou do živého, jsou naostřené jako břitva profesionálního lazebníka, ale vedle nich rozkvétají do krásy klávesové melodie a čas od času i ty kytary trochu zjemní, a když už se kytara ujme sóla, je to další lahůdka a pastva pro uši.
Myslím, že důležitým faktem je i plnohodnotná sestava, šest lidí je přece jen o poznání kreativnější kolektiv než řada one man projektů, kde si vše bere na bedra jedinec, kterému pak chybí nějaký další pohled, někdo, kdo by jej korigoval a doplnil. SHAPE OF DESPAIR by se klidně obešli bez bicmena, protože počet jeho úderů není zrovna závratný a někdo by to celkem snadno naprogramoval, ale já mám pocit, že je to zahrané živě, protože bicí zní hodně věrohodně, plně, hlavně kotel (aspoň doufám, že je to kotel) funguje jako stěžejní nástroj, který jakoby odpočítával čas... Pro bicmena je bezesporu pomalé tempo výhodou, každý jeho úder je slyšet, na druhou stranu si při koncertech musí dávat extra bacha, aby se nesekl, protože každá chybka by hned byla znát.
Funeral doom je sice žánr na okraji okraje, ale kapel, jež mu upsaly duši, je poměrně hojný počet. Leč kvalita je mnohdy všelijaká. Ne, že bych si tenhle pomalý a ještě pomalejší subžánr těžkého kovu rval do hlavy dnes a denně, ale pár nahrávek se mi v posledním půlroce přehrávačem protočilo. A bez uzardění můžu konstatovat, že právě SHAPE OF DESPAIR jsou jednoznačnými vítězi onoho miniklání, s přehledem ukazují záda většině souputníků a v podstatě jedinou konkurenci pro ně představují SKEPTICISM, na jejichž nový počin jsem hodně zvědavý.
Seznam skladeb:
Čas: 76:20
Sestava:
http://www.shapeofdespair.com/
https://www.facebook.com/shapeofdespairofficial
http://www.season-of-mist.com/Oni si potrpí hlavně na jednotvárné („Monotony“) plochy („Fields“), kterými své fanoušky uvádějí do speciálního rozpoložení, v němž se ti vnímaví mohou udržet sáhodlouhých 76 minut. Při takhle velkorysé stopáži je nasnadě, že sextet nikam nespěchá a každý tón/úder/slovo si náležitě užívá. Ponurý úvod nejspíš nepřipraveného posluchače rovnou otráví, ale ono se vyplatí počkat si, až se intro-neintro, jež je součástí úvodní kompozice, překlopí v pasáž s významným příspěvkem kláves, které se zemitými kytarami hrají remízovou partii. Na vokál si trpěliví posluchači musí počkat déle než je běžná délka skladby u konvenčních metalových kapel; ono obecně SHAPE OF DESPAIR vše trvá ne dvakrát, ale spíš třikrát déle než ostatním. (úsměv) Henri poprvé otevře ústa po pěti minutách, slavice Natalie po sedmi a půl, ale právě ženský vokál je tím ideálním zpestřením jinak sevřené hudby. Natalie má přesně tu barvu hlasu, která do muziky ideálně zapadá a její příspěvek zvedá již tak cenné akcie kapely o třídu výš.
Osm skladeb na ploše hodiny a čtvrt dává jasně na srozuměnou, že skladby jsou dlouhé a ještě delší, přesto se mi nestává, že bych se nudil. Muzika celkem vychytrale osciluje mezi úplně nejvíc nejsmutnějšími melodiemi a nějakými těmi náznaky světla na konci tunelu. Ty jsou v mase zmaru umně skryty a lze je objevit i pod smrtícím mužským chropotem, což je poměrně překvapivá věc. Nataliiny vstupy pak k jistému prosvětlení přímo svádějí, ale ono zdání leckdy klame, protože kapela chytře pod ženský zpěv klade klávesy jen výjimečně, aby toho světla nebylo najednou příliš. Ale i Henri umí zapět čistěji, což předvádí (nejen) v „The Distant Dream Of Life“, doslova nádherné skladbě, při jejímž poslechu mi po zádech přechází mráz... A taky mě napadá, že ač jsou SHAPE OF DESPAIR řazení do funeral doomu, až tak jednoznačné to s nimi není; i kvůli vzletnějším melodiím jsem si do záhlaví dovolil uvést slovo atmospheric, protože jestli se tento termín k nějaké partě hodí, jsou to právě tihle posmutnělí seveřané. Kytary sice většinou řežou do živého, jsou naostřené jako břitva profesionálního lazebníka, ale vedle nich rozkvétají do krásy klávesové melodie a čas od času i ty kytary trochu zjemní, a když už se kytara ujme sóla, je to další lahůdka a pastva pro uši.
Myslím, že důležitým faktem je i plnohodnotná sestava, šest lidí je přece jen o poznání kreativnější kolektiv než řada one man projektů, kde si vše bere na bedra jedinec, kterému pak chybí nějaký další pohled, někdo, kdo by jej korigoval a doplnil. SHAPE OF DESPAIR by se klidně obešli bez bicmena, protože počet jeho úderů není zrovna závratný a někdo by to celkem snadno naprogramoval, ale já mám pocit, že je to zahrané živě, protože bicí zní hodně věrohodně, plně, hlavně kotel (aspoň doufám, že je to kotel) funguje jako stěžejní nástroj, který jakoby odpočítával čas... Pro bicmena je bezesporu pomalé tempo výhodou, každý jeho úder je slyšet, na druhou stranu si při koncertech musí dávat extra bacha, aby se nesekl, protože každá chybka by hned byla znát.
Funeral doom je sice žánr na okraji okraje, ale kapel, jež mu upsaly duši, je poměrně hojný počet. Leč kvalita je mnohdy všelijaká. Ne, že bych si tenhle pomalý a ještě pomalejší subžánr těžkého kovu rval do hlavy dnes a denně, ale pár nahrávek se mi v posledním půlroce přehrávačem protočilo. A bez uzardění můžu konstatovat, že právě SHAPE OF DESPAIR jsou jednoznačnými vítězi onoho miniklání, s přehledem ukazují záda většině souputníků a v podstatě jedinou konkurenci pro ně představují SKEPTICISM, na jejichž nový počin jsem hodně zvědavý.
Seznam skladeb:
- Reaching the Innermost
- Monotony Fields
- Descending Inner Night
- The Distant Dream Of Life
- Withdrawn
- In Longing
- The Blank Journey
- Written In My Scars
Čas: 76:20
Sestava:
- Henri Koivula - vocals
- Natalie Koskinen - vocals
- Jarno Salomaa - guitars, keyboard
- Tomi Ullgren - guitars
- Sami Uusitalo - bass
- Samu Ruotsalainen - drums
http://www.shapeofdespair.com/
https://www.facebook.com/shapeofdespairofficial
