Listuju si takhle bookletem CD německé kapely GREY SEASON, říkám si, že Noizgate opět nezklamali a na obalu nešetřili (má 28 stran) a najednou bác, detailní fotka lahve od piva, jejíž etiketa je v Česku známá snad každému – Budweiser Budvar. A není to možná jediná česká stopa, potenciální druhá se jmenuje Thomas Sladek, který se postaral o nahrávání a mix, mastering pak kapela svěřila do Skyline Tonfabrik v Düsseldorfu. Ale ještě k bookletu, který je plný nepěkných hmyzáků, fotek kapely, nechybí ani fotky extravagantní modelky Candy Crimson (oděné zřejmě v exkluzivních kostýmech pořízených pouze pro účely bookletu) a samozřejmě texty. V tomto směru dobrá práce, jak po stránce informační, tak grafické; za tou druhou stojí Max Görlitz.
GREY SEASON u nás asi příliš známí nejsou, tak letecky něco málo o historii souboru. Ten vznikl před devíti lety, v roce 2009 stabilizoval sestavu, v roce 2013 vydal debut „Septem“, který v následujícím roce vyšel v reedici u Deafground Records, letos pak u Noizgate druhý zářez „Invidia“.
„Invidia“ není album, které by zaujalo na první poslech. Je to dáno nejen nejednoznačně zařaditelnou muzikou, ale i vcelku velkorysou stopáží. Hodina a kousek těžko stravitelné muziky dokáže celkem obstojně pocuchat nervovou soustavu, ale zároveň potěšit duši. To první obstarávají zatěžkané groovy pasáže dotýkající se i sludge či stoneru, to druhé pak melodičtější úseky, přičemž v jednom případě zpěvák Blazej freneticky řve (a hlas poctivě porůznu ohýbá), v druhém se nebojí zabrousit do melodických sfér. Jako chvilková poezie pak fungují klavírní vstupy, snad aby posluchače před další masáží trochu uklidnily. Vedle výše naznačeného se objevují náznaky industriálu, zejména v podobě strojových temp (druhá „Reflections“), ale i ozvěny sedmdesátkového hard rocku (občasný zvuk kláves). Tohle všechno zní překvapivě silně, byť ona rozevlátost má vedle plusů i nějaké ty mínusy. To nemyslím jako obecné konstatování, ale spíše jako povzdech nad nevyrovnaností materiálu, což ale může být jen můj dojem. Mně se třeba třetí „Reclusive Years“ nelíbí kvůli dle mého soudu přílišné rozháranosti, ale dokáži si představit, že někdo jiný právě ji označí jako vrchol alba. Pro mě jím je pomalá „Maere“, v níž klavír tvoří pozadí procítěnému zpěvu, s kterým vokalista pokračuje i v úvodu titulní skladby, která se ale zlomí v ponurý marš s hrdelním řevem. Další hodně podařený štych se nazývá „Captain Trips“; v něm nechybí avantgardní melodie ani rozevlátý, takřka teatrální zpěv, navíc jde o poměrně rychlou skladbu, která by mohla potěšit i příznivce ARCTURUS či VULTURE INDUSTRIES. V osmé, sáhodlouhé „Red Forest“, pak kvintet koketuje s jazzem a místy i ambientem; to je žel poloha, která mi příliš po chuti není, i když právě z ní se vynořuje další emotivní pasáž. Stopáž téhle podivnosti ale není nic proti délce následující „Black Seas Of Infinity“, v které kapela opět potvrzuje, že jí není cizí žádné experimentování, ani odbočky k doom rocku či AOR, z nichž se vydávají do dech beroucích natlakovaných pasáží, z nichž naskakuje husí kůže. A to ještě pořád není všechno, závěrečná „Venenum“ je ryze vážnohudební záležitost v režii klavíru a cella, jež obsluhuje hostující Daniel Heitkamp a vyluzuje z něj přesně ty smutné tóny, pro které je tento nástroj i v metalu poměrně hojně využíván.
Když tak CD poněkolikáté poslouchám, marně vymýšlím nějaké jednoznačné stylové označení, berte tedy raději nahoře uvedený progressive metal jen jako přibližné vodítko, protože album je rozkročené různými směry, místy mi dokonce ve vypjatých pasážích „Invidia“ připomene i náladotvůrce SÓLSTAFIR, i když ideově ani hudebně s nimi GREY SEASON nemají vůbec nic společného. Je to prostě jen takový zvláštní pocit...
Parta slušně vypadajících mladíků se vydala nelehkou cestou, která je schůdná jen pro fanoušky okrajových metalových subžánrů. Ti si z alba vyzobají to své, ctitelé přehledných záležitostí ale nejspíš mávnou rukou řka, že jde o neposlouchatelné psycho...
Seznam skladeb:
Čas: 62:23
Sestava:
www.grey-season.de
www.facebook.com/greyseasonmetal
www.noizgate.com
GREY SEASON u nás asi příliš známí nejsou, tak letecky něco málo o historii souboru. Ten vznikl před devíti lety, v roce 2009 stabilizoval sestavu, v roce 2013 vydal debut „Septem“, který v následujícím roce vyšel v reedici u Deafground Records, letos pak u Noizgate druhý zářez „Invidia“.
„Invidia“ není album, které by zaujalo na první poslech. Je to dáno nejen nejednoznačně zařaditelnou muzikou, ale i vcelku velkorysou stopáží. Hodina a kousek těžko stravitelné muziky dokáže celkem obstojně pocuchat nervovou soustavu, ale zároveň potěšit duši. To první obstarávají zatěžkané groovy pasáže dotýkající se i sludge či stoneru, to druhé pak melodičtější úseky, přičemž v jednom případě zpěvák Blazej freneticky řve (a hlas poctivě porůznu ohýbá), v druhém se nebojí zabrousit do melodických sfér. Jako chvilková poezie pak fungují klavírní vstupy, snad aby posluchače před další masáží trochu uklidnily. Vedle výše naznačeného se objevují náznaky industriálu, zejména v podobě strojových temp (druhá „Reflections“), ale i ozvěny sedmdesátkového hard rocku (občasný zvuk kláves). Tohle všechno zní překvapivě silně, byť ona rozevlátost má vedle plusů i nějaké ty mínusy. To nemyslím jako obecné konstatování, ale spíše jako povzdech nad nevyrovnaností materiálu, což ale může být jen můj dojem. Mně se třeba třetí „Reclusive Years“ nelíbí kvůli dle mého soudu přílišné rozháranosti, ale dokáži si představit, že někdo jiný právě ji označí jako vrchol alba. Pro mě jím je pomalá „Maere“, v níž klavír tvoří pozadí procítěnému zpěvu, s kterým vokalista pokračuje i v úvodu titulní skladby, která se ale zlomí v ponurý marš s hrdelním řevem. Další hodně podařený štych se nazývá „Captain Trips“; v něm nechybí avantgardní melodie ani rozevlátý, takřka teatrální zpěv, navíc jde o poměrně rychlou skladbu, která by mohla potěšit i příznivce ARCTURUS či VULTURE INDUSTRIES. V osmé, sáhodlouhé „Red Forest“, pak kvintet koketuje s jazzem a místy i ambientem; to je žel poloha, která mi příliš po chuti není, i když právě z ní se vynořuje další emotivní pasáž. Stopáž téhle podivnosti ale není nic proti délce následující „Black Seas Of Infinity“, v které kapela opět potvrzuje, že jí není cizí žádné experimentování, ani odbočky k doom rocku či AOR, z nichž se vydávají do dech beroucích natlakovaných pasáží, z nichž naskakuje husí kůže. A to ještě pořád není všechno, závěrečná „Venenum“ je ryze vážnohudební záležitost v režii klavíru a cella, jež obsluhuje hostující Daniel Heitkamp a vyluzuje z něj přesně ty smutné tóny, pro které je tento nástroj i v metalu poměrně hojně využíván.
Když tak CD poněkolikáté poslouchám, marně vymýšlím nějaké jednoznačné stylové označení, berte tedy raději nahoře uvedený progressive metal jen jako přibližné vodítko, protože album je rozkročené různými směry, místy mi dokonce ve vypjatých pasážích „Invidia“ připomene i náladotvůrce SÓLSTAFIR, i když ideově ani hudebně s nimi GREY SEASON nemají vůbec nic společného. Je to prostě jen takový zvláštní pocit...
Parta slušně vypadajících mladíků se vydala nelehkou cestou, která je schůdná jen pro fanoušky okrajových metalových subžánrů. Ti si z alba vyzobají to své, ctitelé přehledných záležitostí ale nejspíš mávnou rukou řka, že jde o neposlouchatelné psycho...
Seznam skladeb:
- Inferiors
- Reflections
- Reclusive Years
- Maere
- Invidia
- Captain Trips
- Pandemic Winter
- Red Forest
- Black Seas Of Infinity
- Venenum
Čas: 62:23
Sestava:
- Blazej Lominski – vocal
- Roman Gatzka – guitars
- Jan Schweigler – drums
- Bodo Strauß – bass
- Pascal Horn – keyboards
www.grey-season.de
www.facebook.com/greyseasonmetal
www.noizgate.com
