Kříž Tau má v religiózních dějinách neobyčejně zajímavé postavení. Jednak je spojován s historií Egypta, později ve středověku si ho vzal za symbol svatý František z Assisi, ale zejména je chápán jako starozákonní kříž, znak, jímž byla značena popelem čela mužů, kteří pláčou a trápí se nade všemi ohavnostmi, které se dějí mezi lidmi. Tato symbolika mi hlavně vzhledem k lyrickému zaměření textů, které jsou nám prostřednictvím této desky předkládány, přijde asi nejpříznačnější. Ovšem nebudu se zde hrabat v náboženských dějinách, leč pokusím se téměř o nemožné, tedy pouhými slovy přiblížit nesmazatelné dojmy, které ve mně toto dílo zanechalo.
Tak od začátku. Název kapely je zvolen dobře, má v sobě zmíněnou symboliku, s přihlédnutím k obsahu následných sdělení to považuji za velmi trefné. Dále logo kapely a vůbec grafika obalu je vynikající. Kříže v poli s ukřižovanými panáky z větviček a suché trávy. Koho mají vyplašit tito strašáci, mají nám snad nahnat strach, nebo snad naznačit, jak jsme my lidé směšní a nicotní? A opět se obracím k muzice, která se pod obalem skrývá a čím dál víc na něj koukám, tím víc různých myšlenek symboliky mi proudí hlavou. Umístění názvu desky a loga do levého horního rohu je po grafické stránce naprosto geniální, nenásilné, elegantní. Vždyť odtud se začíná číst každá stránka v knížce, tam vévodily odpradávna iniciály, ta zdobná písmena počátků textu.
Další souvislosti jsou snad ještě zajímavější. Personální obsazení je neskutečné, že by se objevila další superkapela, alespoň podle toho, kdo tam hraje, se takovýto přívlastek nabízí. Kytary mají v rukou Jon Miser, člověk zabývající se mimo hraní na kytaru hlavně výrobou a mixem a dále Andy Lefton, který působí v americkém začernalém crust thrash uskupení WAR//PLAGUE. Ještě větší persóna je dvaapadesátiletý bubeník kanadských VOIVOD Michel (Away) Langevin a asi nejvýraznější osobností a pravděpodobně vůdčím typem je basový kytarista a zpěvák Rob (The Baron) Miller z legendárních crust/punk/thrash AMEBIX. Tento Angličan, poté, co AMEBIX vydali v roce 2011 svoji poslední desku „Sonic Mass“ a v podstatě ukončili činnost, nezahálel a hudební nápady a texty rodící se v jeho hlavě přetavil spolu s ostatními zmíněnými členy TAU CROSS v nevídanou stejnojmennou desku. Pro kompletní informaci o kapele jen dodávám, že se dali dohromady před dvěma lety a toto album je jejich faktickým debutem.
Co dál? Vrazit konečně cédéčko do přehrávače a na necelou hodinu se nechat ždímat tak neobyčejnou muzikou, že člověk jen nevěřícně kroutí hlavou, jak je toto všechno vůbec možné, jak takovouto krásu, nepřeháním, může někdo vymyslet. Zvuk, samply, akustické pasáže, zkreslení, druhoplánové podkreslení hudby, vše je vyváženo. Potichu, nahlas, obojí zní skvěle. Harmonie, rytmus, změny tempa či intenzity hlasitosti jsou podle mě bezchybné. Každá skladba má svoji vnitřní strukturu, nejedná se jen o opakování nebo improvizace základního motivu, ale všude je vývoj, žádná ze skladeb nevyznívá jako výplň. A celkově potom, jak má neobyčejnou kompozici každá píseň, tak celé album je uspořádané do takové hyperboly. Jako když se s nadšením šplháte nahoru, každý krok je spojení bolesti a zároveň vám přináší uspokojení, pak jste na vrcholu, šťastni a závěrečná cesta dolů je pak klidná, je odměnou. Možná se zdá, že nějak zveličuji, ale tato deska mě semlela, melodie i texty mi zní v hlavě, vážně, dlouho jsem neslyšel něco tak působivého a vůbec mi nevadí, že když si „Tau Cross“ pustím, tak u toho tu hodinu strávím, to není ztráta času, to je povznášející zážitek.
První píseň „Lazarus“ okamžitě nastaví vysokou laťku hudebního a emocionálního působení. Vtáhne posluchače do mezních okamžiků balancování na hranici ostré jak břitva, na hranici mezi životem a smrtí. Ale přestože byl Lazar pohřben, povstane z hrobu a je naživu a my s ním. Tato zdánlivá neslučitelnost je tu ještě podtržena samply zvonů a nevtíravého industriálního efektu helikoptéry, který se táhne pod celou skladbou. Výrazný text je Baronem protlačen jeho typickým rozbrázděným vokálním projevem. Člověk se nestačí ani nadechnout a „Fire in the Sky“ předloží další silný riff, melodii a naléhavou, spalující muziku. Ale co je nejzajímavější, že tu vlastně nejde o nikterak závratné instrumentální orgie, žádný nástroj výrazně nevyčnívá, ale jako komplet zní hudba vskutku neskutečně pevně. A to platí o celém albu. K rozmanitosti poslechu přispívá i o hodně agresivnější třetí skladba „Stonecracker“, kde se dočkáme zrychlení a kdy prolézá ven i taková hutnější thrashová složka, nebo kdy Away za bicími sáhne k punkovému rytmu. A postupně se přitvrzuje, hlavně myslím v té pocitové tvrdosti, nikoli v rychlosti, protože skladby „Midsummer“ a hlavně geniální „Hangmans Hyll“ drtí a obzvlášť druhá jmenovaná mi přijde neuvěřitelná. Baron tu mění polohu hlasu do kňučivější anglické nosové polohy a instrumentální jednoduchost dává vyniknout obsahu, kdy jdeme někam na druhou stranu, tančíme mezi světy bolesti. No, jeden z vrcholů alba. Tady se zpěvák skutečně vyřádil v zajímavém míchání segmentů textu, který v nespočetném opakování vyznívá mnohosmyslně. Jakési uklidnění přináší „We Control the Fear“, šestá věc, jsme v půlce, ale ještě se zdaleka nevracíme. Harmonie jak od PINK FLOYD, od něžného akustického začátku k silnějšímu pokračování, nátlaková záležitost. A zase změna, tentokrát kytara, znějící ostře jak pila, vytrhne z mírné letargie předchozích chvil. Drsná riffová věc a zase ten drásavý Baronův přednes a výborné melodické harmonie. Podobné bušení se přelije i do následující „Prison“, kde si kapela nebere servítky s lidstvem a jeho sobeckou touhou se povyšovat, ale co jsme vymysleli je jen sex, válku, vědu a náboženství, hmm, tak to jsou vymoženosti, bohatí vězni, perfektní vězni... Pomalu se blížíme, plížíme k závěru, kdy se hudba převaluje a já pod ní celý pohmožděný, pokaždé však překvapený dech beroucí intenzitou. Od předposlední skladby je zřetelný výše zmíněný návrat, tempo se nezklidňuje, zato zpěv jde nad muzikou jakoby pomaleji, unaveněji, ale výborně. A poslední „The Devil Knows His Own“, nejkratší, čistě akusticky zahrané, odšeptané i odeřvané. Závěr, jak má být.
Vnitřně absolutně neváhám s hodnocením, pro mě je to momentálně absolutní pecka a další slova považuji za zbytečná.
Seznam skladeb:
Čas: 56:24
Sestava:
https://taucross.bandcamp.com/
https://www.facebook.com/TauCrossOfficial
Tak od začátku. Název kapely je zvolen dobře, má v sobě zmíněnou symboliku, s přihlédnutím k obsahu následných sdělení to považuji za velmi trefné. Dále logo kapely a vůbec grafika obalu je vynikající. Kříže v poli s ukřižovanými panáky z větviček a suché trávy. Koho mají vyplašit tito strašáci, mají nám snad nahnat strach, nebo snad naznačit, jak jsme my lidé směšní a nicotní? A opět se obracím k muzice, která se pod obalem skrývá a čím dál víc na něj koukám, tím víc různých myšlenek symboliky mi proudí hlavou. Umístění názvu desky a loga do levého horního rohu je po grafické stránce naprosto geniální, nenásilné, elegantní. Vždyť odtud se začíná číst každá stránka v knížce, tam vévodily odpradávna iniciály, ta zdobná písmena počátků textu.
Další souvislosti jsou snad ještě zajímavější. Personální obsazení je neskutečné, že by se objevila další superkapela, alespoň podle toho, kdo tam hraje, se takovýto přívlastek nabízí. Kytary mají v rukou Jon Miser, člověk zabývající se mimo hraní na kytaru hlavně výrobou a mixem a dále Andy Lefton, který působí v americkém začernalém crust thrash uskupení WAR//PLAGUE. Ještě větší persóna je dvaapadesátiletý bubeník kanadských VOIVOD Michel (Away) Langevin a asi nejvýraznější osobností a pravděpodobně vůdčím typem je basový kytarista a zpěvák Rob (The Baron) Miller z legendárních crust/punk/thrash AMEBIX. Tento Angličan, poté, co AMEBIX vydali v roce 2011 svoji poslední desku „Sonic Mass“ a v podstatě ukončili činnost, nezahálel a hudební nápady a texty rodící se v jeho hlavě přetavil spolu s ostatními zmíněnými členy TAU CROSS v nevídanou stejnojmennou desku. Pro kompletní informaci o kapele jen dodávám, že se dali dohromady před dvěma lety a toto album je jejich faktickým debutem.
Co dál? Vrazit konečně cédéčko do přehrávače a na necelou hodinu se nechat ždímat tak neobyčejnou muzikou, že člověk jen nevěřícně kroutí hlavou, jak je toto všechno vůbec možné, jak takovouto krásu, nepřeháním, může někdo vymyslet. Zvuk, samply, akustické pasáže, zkreslení, druhoplánové podkreslení hudby, vše je vyváženo. Potichu, nahlas, obojí zní skvěle. Harmonie, rytmus, změny tempa či intenzity hlasitosti jsou podle mě bezchybné. Každá skladba má svoji vnitřní strukturu, nejedná se jen o opakování nebo improvizace základního motivu, ale všude je vývoj, žádná ze skladeb nevyznívá jako výplň. A celkově potom, jak má neobyčejnou kompozici každá píseň, tak celé album je uspořádané do takové hyperboly. Jako když se s nadšením šplháte nahoru, každý krok je spojení bolesti a zároveň vám přináší uspokojení, pak jste na vrcholu, šťastni a závěrečná cesta dolů je pak klidná, je odměnou. Možná se zdá, že nějak zveličuji, ale tato deska mě semlela, melodie i texty mi zní v hlavě, vážně, dlouho jsem neslyšel něco tak působivého a vůbec mi nevadí, že když si „Tau Cross“ pustím, tak u toho tu hodinu strávím, to není ztráta času, to je povznášející zážitek.
První píseň „Lazarus“ okamžitě nastaví vysokou laťku hudebního a emocionálního působení. Vtáhne posluchače do mezních okamžiků balancování na hranici ostré jak břitva, na hranici mezi životem a smrtí. Ale přestože byl Lazar pohřben, povstane z hrobu a je naživu a my s ním. Tato zdánlivá neslučitelnost je tu ještě podtržena samply zvonů a nevtíravého industriálního efektu helikoptéry, který se táhne pod celou skladbou. Výrazný text je Baronem protlačen jeho typickým rozbrázděným vokálním projevem. Člověk se nestačí ani nadechnout a „Fire in the Sky“ předloží další silný riff, melodii a naléhavou, spalující muziku. Ale co je nejzajímavější, že tu vlastně nejde o nikterak závratné instrumentální orgie, žádný nástroj výrazně nevyčnívá, ale jako komplet zní hudba vskutku neskutečně pevně. A to platí o celém albu. K rozmanitosti poslechu přispívá i o hodně agresivnější třetí skladba „Stonecracker“, kde se dočkáme zrychlení a kdy prolézá ven i taková hutnější thrashová složka, nebo kdy Away za bicími sáhne k punkovému rytmu. A postupně se přitvrzuje, hlavně myslím v té pocitové tvrdosti, nikoli v rychlosti, protože skladby „Midsummer“ a hlavně geniální „Hangmans Hyll“ drtí a obzvlášť druhá jmenovaná mi přijde neuvěřitelná. Baron tu mění polohu hlasu do kňučivější anglické nosové polohy a instrumentální jednoduchost dává vyniknout obsahu, kdy jdeme někam na druhou stranu, tančíme mezi světy bolesti. No, jeden z vrcholů alba. Tady se zpěvák skutečně vyřádil v zajímavém míchání segmentů textu, který v nespočetném opakování vyznívá mnohosmyslně. Jakési uklidnění přináší „We Control the Fear“, šestá věc, jsme v půlce, ale ještě se zdaleka nevracíme. Harmonie jak od PINK FLOYD, od něžného akustického začátku k silnějšímu pokračování, nátlaková záležitost. A zase změna, tentokrát kytara, znějící ostře jak pila, vytrhne z mírné letargie předchozích chvil. Drsná riffová věc a zase ten drásavý Baronův přednes a výborné melodické harmonie. Podobné bušení se přelije i do následující „Prison“, kde si kapela nebere servítky s lidstvem a jeho sobeckou touhou se povyšovat, ale co jsme vymysleli je jen sex, válku, vědu a náboženství, hmm, tak to jsou vymoženosti, bohatí vězni, perfektní vězni... Pomalu se blížíme, plížíme k závěru, kdy se hudba převaluje a já pod ní celý pohmožděný, pokaždé však překvapený dech beroucí intenzitou. Od předposlední skladby je zřetelný výše zmíněný návrat, tempo se nezklidňuje, zato zpěv jde nad muzikou jakoby pomaleji, unaveněji, ale výborně. A poslední „The Devil Knows His Own“, nejkratší, čistě akusticky zahrané, odšeptané i odeřvané. Závěr, jak má být.
Vnitřně absolutně neváhám s hodnocením, pro mě je to momentálně absolutní pecka a další slova považuji za zbytečná.
Seznam skladeb:
- Lazarus
- Fire in the Sky
- Stonecracker
- Midsummer
- Hangmans Hyll
- We Control the Fear
- You People
- Prison
- Sons of the Soil
- The Lie
- Our Day
- The Devil Knows His Own
Čas: 56:24
Sestava:
- Rob (The Baron) Miller - bass, vocals
- Michel (Away) Langevin - drums
- Jon Misery - guitars
- Andy Lefton - guitars
https://taucross.bandcamp.com/
https://www.facebook.com/TauCrossOfficial
