V první polovině devadesátých let PARADISE LOST uhranuli davy příznivců melodického, ale zároveň tvrdého metalu. Vrchol popularity přišel s „Draconian Times“, ale mně se nejvíce pod kůži zaryla až následující, už ne tak vstřícně přijatá deska „One Second“. Pak začali Britové trochu tápat, párkrát se spálili, fanoušci na ně zanevřeli atd., vždyť to znáte. Zašlou slávu začali pomalu leštit pozvolným návratem ke kořenům a letos se hlásí s albem, které by bývalo klidně mohlo vyjít mezi „Draconian Times“ a „Icon“. Na místě je tady otázka, zda je to dobře nebo špatně...
A já si myslím, že je to logický krok. Remcalů se jistě najde spousta, budou blábolit o vykrádání sebe sama, ale nikdo už neřekne, co by vlastně od Mackintoshovců chtěl. Experimenty typu „Host“? Hrubost debutu? Těžko, přetěžko... Většina prostě chce silné skladby s typickým Holmesovým zpěvem, s melodiemi, které nejsou vlezlé, ale přesto dokáží zaujmout, se zemitými riffy, a hlavně s melancholickou atmosférou, takovou, jakou umí navodit právě a jen tihle pánové. A „Tragic Idol“ tohle všechno přináší.
Jestli si teď někdo klepe na čelo, celkem ho chápu. (úsměv) I když slova v závěru výše uvedených odstavců leccos napovídají... Prostě jde o citaci z mé recenze na předchozí počin anglické party, která už tu „straší“ dvacet sedm let a čtvrtstoletí patří k pilířům metalové scény. Jak jsem výše vzpomenul, slabší okamžiky si Holmesovci vybrali, ale už minule chytili druhý dech a letos dýchají z plných plic. Těžko říci, nakolik se na vyznění „The Plague Within“ podílely bokovky tří pětin sestavy (VALLENFYRE, BLOODBATH), ale určitý podíl bych těmhle angažmá asi připsal. Nová deska PARADISE LOST totiž zní o poznání zemitěji a tradičněji než předchozí „Tragic Idol“, ale i tradičněji a zlověstněji než všechna alba po „Draconian Times“. Hned první poslech mě dokonale uzemnil a říkal jsem si „Sakra, je to vůbec možný? Je možný, že by tahle parta ještě přišla s takovou šlehou mezi voči?“ Stalo se...
Hned úvodní „No Hope In Sight“ disponuje návykovým riffem, ale není to nic proti neuvěřitelnému Nickovu zpěvu. Jedna věc je, jak to mistr Holmes dává na živo (blbě), druhá studiová práce. A k ní nelze mít připomínek. Nick proti předchozím albům pěkně zhrubl a když už se uchýlí k čistějšímu zpěvu, nešponuje ho a drží se citlivě při zemi. Kapela jako celek drží parádně pohromadě, pěkně odspodu vše jistí bicmen a podle toho jak on „píská“, tak ostatní „skákají“. Vezměte si třeba úvod pětky „Beneath Broken Earth“, to je něco, co by od PARADISE LOST už čekal málokdo. Čistokrevný doom metal jako z učebnice, pomalý, ponurý... Ale abych nepředbíhal, nejdříve je třeba si užít trochy valivého death metalu („Terminal“), k němuž Greg s Adrianem přičichli ve VALLENFYRE, a hlavně nádheru „An Eternity Of Lies“. Smyčce s klavírem na úvod, krásná melodie... kdo u tohohle zářezu neuroní slzu, tak je lhář. (úsměv) Nick zpívá takovým zvláštně zastřeným hlasem, případně pěkně hrubým, zdatně mu vyššími polohami sekunduje hostující Heather Thomson a právě momenty, v nichž zní duet, patří k nejsilnějším; v závěsu se pak drží prostřední pasáž s překvapivě prosvětlenými kytarovými vyhrávkami.
Jestli mám k něčemu lehké výhrady, pak je to úvod „Punishment Through Time“, jenže po trochu váhavém začátku se i čtvrtá položka rozjede v neokázalou, přesto strhující jízdu, v níž opět exceluje Nick... Překvapuje prakticky každým slovem, nabroušení hlasivek v BLOODBATH mu evidentně prospělo a kdyby dneska zabouchal na domek kůzlátek, určitě by jej dovnitř nepustila... (úsměv)
Nejen v „An Eternity...“ se k „lizu“ dostávají smyčcové nástroje, vedle houslí je tu v „Sacrifice The Flame“ viola da gamba (což je něco jako zvětšená viola držená mezi koleny), ale samozřejmě hlavně kytary, které zase kouzlí neobyčejné melodie... A nejen v „Sacrifice...“, i v následující „Victim Of The Past“. Ta se zpočátku tváří poněkud „onesecondovsky“, jen se místo kláves prezentují smyčce, aby znenadání zesílila a silou vichru rozbořila všechny pochybnosti, které možná někomu v úvodu skladby přišly na mysl. A když Nick zařve a Adrian začne mlátit do bicích, kytaristé s basákem se přidají a citlivě zakomponované klávesy už jen dotvářejí děj... který se v půli opět vrátí na začátek.
Ani s blížícím se závěrem úroveň nahrávky neklesá, celých padesát minut se děje něco interesantního, a když náhodou v 70. až 102. sekundě „Flesh From Bone“ začnu trochu pochybovat, tak přesně v onom pochybovačném okamžiku to PARADISE LOST opět rozčísnou a posadí mě zpátky na zem nebeskými chorály, které podporují ďábelsky pějícího Nicka. Trochu progrese pak ještě chlapi nachystají v „Cry Out“, která mě jako celek asi v kontextu alba baví nejméně, aby závěrečnou megatryznou podtrhli výtečný dojem z celé placky, resp. dvou, neboť kromě CD vychází i 2CD a 2LP...
A aby toho nebylo málo, i titulní cover je jedním slovem luxusní. Perokresba polského výtvarníka Zbigniewa M. Bielaka dává netušený prostor fantazii, kromě na první pohled zřejmé lebky je možné zaregistrovat tolik detailů, že to vystačí na hodinové zkoumání, ale co je důležitější, obrázek dopředu signalizuje, že hudební obsah nebude vydlážděná cestička v růžovém sadu, ale stezka plná bláta, vedoucí strašidelným lesem.
Na závěr jen dvě slova: Všechna čest!
Seznam skladeb:
Čas: 50:10
Sestava:
https://www.facebook.com/paradiselostofficial
http://paradiselost.co.uk/
http://www.reverbnation.com/paradiselostband
A já si myslím, že je to logický krok. Remcalů se jistě najde spousta, budou blábolit o vykrádání sebe sama, ale nikdo už neřekne, co by vlastně od Mackintoshovců chtěl. Experimenty typu „Host“? Hrubost debutu? Těžko, přetěžko... Většina prostě chce silné skladby s typickým Holmesovým zpěvem, s melodiemi, které nejsou vlezlé, ale přesto dokáží zaujmout, se zemitými riffy, a hlavně s melancholickou atmosférou, takovou, jakou umí navodit právě a jen tihle pánové. A „Tragic Idol“ tohle všechno přináší.
Jestli si teď někdo klepe na čelo, celkem ho chápu. (úsměv) I když slova v závěru výše uvedených odstavců leccos napovídají... Prostě jde o citaci z mé recenze na předchozí počin anglické party, která už tu „straší“ dvacet sedm let a čtvrtstoletí patří k pilířům metalové scény. Jak jsem výše vzpomenul, slabší okamžiky si Holmesovci vybrali, ale už minule chytili druhý dech a letos dýchají z plných plic. Těžko říci, nakolik se na vyznění „The Plague Within“ podílely bokovky tří pětin sestavy (VALLENFYRE, BLOODBATH), ale určitý podíl bych těmhle angažmá asi připsal. Nová deska PARADISE LOST totiž zní o poznání zemitěji a tradičněji než předchozí „Tragic Idol“, ale i tradičněji a zlověstněji než všechna alba po „Draconian Times“. Hned první poslech mě dokonale uzemnil a říkal jsem si „Sakra, je to vůbec možný? Je možný, že by tahle parta ještě přišla s takovou šlehou mezi voči?“ Stalo se...
Hned úvodní „No Hope In Sight“ disponuje návykovým riffem, ale není to nic proti neuvěřitelnému Nickovu zpěvu. Jedna věc je, jak to mistr Holmes dává na živo (blbě), druhá studiová práce. A k ní nelze mít připomínek. Nick proti předchozím albům pěkně zhrubl a když už se uchýlí k čistějšímu zpěvu, nešponuje ho a drží se citlivě při zemi. Kapela jako celek drží parádně pohromadě, pěkně odspodu vše jistí bicmen a podle toho jak on „píská“, tak ostatní „skákají“. Vezměte si třeba úvod pětky „Beneath Broken Earth“, to je něco, co by od PARADISE LOST už čekal málokdo. Čistokrevný doom metal jako z učebnice, pomalý, ponurý... Ale abych nepředbíhal, nejdříve je třeba si užít trochy valivého death metalu („Terminal“), k němuž Greg s Adrianem přičichli ve VALLENFYRE, a hlavně nádheru „An Eternity Of Lies“. Smyčce s klavírem na úvod, krásná melodie... kdo u tohohle zářezu neuroní slzu, tak je lhář. (úsměv) Nick zpívá takovým zvláštně zastřeným hlasem, případně pěkně hrubým, zdatně mu vyššími polohami sekunduje hostující Heather Thomson a právě momenty, v nichž zní duet, patří k nejsilnějším; v závěsu se pak drží prostřední pasáž s překvapivě prosvětlenými kytarovými vyhrávkami.
Jestli mám k něčemu lehké výhrady, pak je to úvod „Punishment Through Time“, jenže po trochu váhavém začátku se i čtvrtá položka rozjede v neokázalou, přesto strhující jízdu, v níž opět exceluje Nick... Překvapuje prakticky každým slovem, nabroušení hlasivek v BLOODBATH mu evidentně prospělo a kdyby dneska zabouchal na domek kůzlátek, určitě by jej dovnitř nepustila... (úsměv)
Nejen v „An Eternity...“ se k „lizu“ dostávají smyčcové nástroje, vedle houslí je tu v „Sacrifice The Flame“ viola da gamba (což je něco jako zvětšená viola držená mezi koleny), ale samozřejmě hlavně kytary, které zase kouzlí neobyčejné melodie... A nejen v „Sacrifice...“, i v následující „Victim Of The Past“. Ta se zpočátku tváří poněkud „onesecondovsky“, jen se místo kláves prezentují smyčce, aby znenadání zesílila a silou vichru rozbořila všechny pochybnosti, které možná někomu v úvodu skladby přišly na mysl. A když Nick zařve a Adrian začne mlátit do bicích, kytaristé s basákem se přidají a citlivě zakomponované klávesy už jen dotvářejí děj... který se v půli opět vrátí na začátek.
Ani s blížícím se závěrem úroveň nahrávky neklesá, celých padesát minut se děje něco interesantního, a když náhodou v 70. až 102. sekundě „Flesh From Bone“ začnu trochu pochybovat, tak přesně v onom pochybovačném okamžiku to PARADISE LOST opět rozčísnou a posadí mě zpátky na zem nebeskými chorály, které podporují ďábelsky pějícího Nicka. Trochu progrese pak ještě chlapi nachystají v „Cry Out“, která mě jako celek asi v kontextu alba baví nejméně, aby závěrečnou megatryznou podtrhli výtečný dojem z celé placky, resp. dvou, neboť kromě CD vychází i 2CD a 2LP...
A aby toho nebylo málo, i titulní cover je jedním slovem luxusní. Perokresba polského výtvarníka Zbigniewa M. Bielaka dává netušený prostor fantazii, kromě na první pohled zřejmé lebky je možné zaregistrovat tolik detailů, že to vystačí na hodinové zkoumání, ale co je důležitější, obrázek dopředu signalizuje, že hudební obsah nebude vydlážděná cestička v růžovém sadu, ale stezka plná bláta, vedoucí strašidelným lesem.
Na závěr jen dvě slova: Všechna čest!
Seznam skladeb:
- No Hope In Sight
- Terminal
- An Eternity Of Lies
- Punishment Through Time
- Beneath Broken Earth
- Sacrifice The Flame
- Victim Of The Past
- Flesh From Bone
- Cry Out
- Return To The Sun
Čas: 50:10
Sestava:
- Nick Holmes - vocals
- Greg Mackintosh - lead guitar
- Aaron Aedy - rhythm guitar
- Steve Edmondson - bass guitar
- Adrian Erlandsson - drums
https://www.facebook.com/paradiselostofficial
http://paradiselost.co.uk/
http://www.reverbnation.com/paradiselostband
