Nejbližší koncerty
  • 29. 03. 2024NAURRAKAR Nuclear Misanthropic Black Metal https://www....
  • 03. 04. 2024Gurs - post punk z Baskicka ve šlépějích kapel jako Chain...
  • 04. 04. 2024Conflict (uk), Ginnungagap (cz)
  • 05. 04. 2024Conflict (uk), Eye for an Eye (pl), Lucifer Efekt (cz)
  • 05. 04. 2024Black thrash metalová formace Unpure ze Švédska a black m...
  • 05. 04. 2024Hrají: N.V.Ú. punk ( Východní Čechy ), STREET MACHINE har...
  • 06. 04. 2024Conflict (uk), Eye for an Eye (pl)
  • 08. 04. 2024Pestilence se vrací do Ostravy! Tentokrát je doprovodí Ca...
INSANIA

6.5.2015, Praha - Modrá Vopice

Pohled první: administrátor pohřebiště Štěpán

Pěkná noc, jasná – v tu dobu – spěchají živí ke hrobu... Tohle a obdobné klasické říkanky vykládám žákům ve škole. A jelikož jsem pedagog, který se svědomitě připravuje na výuku, vydal jsem se na tématickou, poznávací exkurzi, hlavně, co se týká hrobnické, hřbitovní či pohřební lyriky. A že z jihu Evropy dorazili lektoři v jádru morbidní, o tom nebylo pochyb. Že to ovšem bude funus se vší parádou, to jsem nečekal.

Celá ceremonie byla zahájena motivačním vstupem pražské čtveřice THE TOWER. V únoru si kapela vykopala první mělký hrobeček v podobě čtyřpísničkového dema, které nezní vůbec špatně a tradičně pojatý doom metal zněl i na koncertě pěkně. Jejich půlhodinový set začal se zpožděním způsobeným jakýmisi technickými problémy na Lacově base, ale mně to tedy vůbec nevadilo, alespoň jsem měl čas žvanit a pít pivo, domů jsem nespěchal, tak co. Ovšem poté, co se vše dalo do pořádku a zazněla první píseň „Blood of the Romains“, jsem byl rád, že už hrají, protože mně se to líbilo dost a s přibývajícím časem čím dál víc. Následovaly dva nové songy „ Bloody Fields“ a „Virgin Commando“. Tohle je mimochodem hodně povedená písnička, rytmicky i melodicky v rámci žánru pestrá, kterou bych moc rád slyšel znovu, třeba před SAINT VITUS. Rozloučení s pozůstalými obstarala „Ageless Slumber“, podle mě taky výborná skladba se silným emocionálním nábojem a oproti předešlým se silně sludgovým nádechem, s temnějšími kytarami, agresivními zdvojenými vokály obou kytaristů Ondry a Igora. Já byl spokojen, ale kluci už méně, prý se moc neslyšeli a měli pocit, že to nemohlo být dobré. Já ten pocit neměl.

O pokračování smutečního obřadu se postaral dívčí kvintet SATURNINE přednášející v duchu začernalého sludge/doom metalu. Čtyři Italky, dvě kytaristky Giulia a Samantha, bubenice Angelica, markýza démonů a basistka Jex (působící mimochodem i v CHILDREN OF TECHOLOGY) doplněné o belgickou holčičku za mikrofonem Katrien s vokálem temnějším než nejtemnější hřbitovní uslzené zákoutí tvoří tuto bezútěšnou kapelu. Jejich velmi dobré vystoupení čítalo čtyři skladby a pro mě by mohlo být i delší, leč právě zpěvačka byla mírně zdravotně indisponována, a tak děvčata svůj set trochu zkrátila. Zazněly skladby z jejich dema „Saturnine“ z roku 2012, jako například „Abyss“ nebo „Orgy of Blood“, ale i nové věci a zejména závěrečná „Bones And Regrets“ se vyznačovala skutečně atmosférou práchnivění danou drtivými pomalými riffy a zároveň Giuliina kytarová sóla z ní činila zajímavý nejednotvárný poslech. Ale nejen zvuková stránka byla velmi slušná, na černokněžnice se i dobře koukalo, převážně černé oblečky nechávaly místy vyniknout ženský tvar, zajímavé bylo i zdobení z kostěných doplňků. A aby byly téměř všechny smysly uspokojeny, tak ponuré ovzduší prosáklo vůní kadidla a postupně zhasínajících svící.

A  to nás ještě čeká smuteční hostina, na kterou nás zvou ABYSMAL GRIEF. Za svitu černých svící se podávají hlavně věnečky, rakvičky a doom. Černý havran, pečlivě ustrojený funebrák Labes C. Necrothytus, na chvíli i ve svém typickém cylindru a černých kulatých brýlích, přednášel svůj pohřební proslov s razancí a mnohem větším zanícením, než pozoruji z desky. Jeho hlubší, rezonanční, drsný hlas a zrychlené tempo zbytku kapely rozdivočí během chvíle publikum k okultním tanečním kreacím. Navíc jeho klávesy znějí skutečně jako nějaké elektrické varhany v koutě smuteční síně. Ale atmosféru to tvoří výbornou. Další postavou, jež na sebe na pódiu strhávala pozornost, byl v mnišské sutaně s mohutnou kápí basový kytarista Lord Alastair. Na druhou stranu vizuálně méně nápadný kytarista Regen Graves vynikal hrou a zaujal mě zvuk jeho kytary, jenž mi v rámci takovéto ponuré hudby nepřišel téměř zkreslený a nebyl ani příliš podladěný. Nicméně dohromady vše znělo výborně a kapela dokázala strhnout mnohé svou nápaditě pojatou podívanou. A zase jsem měl pocit, že by se mohlo hrát trochu déle. K šesti, sedmi odehraným skladbám, převážně z novější produkce, bych pro sebe ještě dvě klidně přidal. Chybělo mi na závěr jakési vyvrcholení, náhle byl konec a já koukal trochu nevěřícně, jestli to myslí s těmi sfouknutými svícemi vážně. Truchlete a vzpomínejte, nebožtík má malý příbytek, ale velký klid.


Pohled druhý: převozník zemřelých Johan

Tak jsem zase jednou vyrazil na koncert, na kterém jsem prakticky neznal jedinou kapelu. Což bylo dáno omezeným časem na případnou přípravu – o tom, že pojedu, se rozhodlo až den před akcí, kdy mi zoufalý občan Dobříše volal, že mu soudružka žena doma zakázala poslouchat ABYSMAL GRIEF, protože se bála, a tím pádem že on se bude bát cestou domů z koncertu, takže by přivítal jednoho vtipného spolucestovatele. Věc se nakonec měla tak, že těch cestovatelů bylo víc, protože když se občan ze Lhoty u Kestřan domákl, že vyrážím, ráno v den akce se rozhodl, že bude jedině dobře, abych nejel sám, protože bych se mohl bát cestou z Dobříše do Strakonic. Udělal mi radost, syčák jeden, protože vždycky se líp jede ve dvou. Cestou do Dobříše jsme probrali životní kotrmelce, cestou z Dobříše do Prahy se auto proměnilo v kobku infantilů, případně senilů, hranice mezi nimi žádné velké nejsou; chvílemi mě od smíchu tak bolela ústa, že jsem měl strach, že nebudu moci druhý den ani zívat. Dobře naladěni vjíždíme drze na dvůr Vopice, kde už nás vyhlížejí Peťan s Evičkou, záhy doráží Bubu, po chvíli i Duzl, takže porážíme počtem nasazených redaktorů nebohý Echoes zine reprezentovaný Bhutem na hlavu.

„Na hlavu“ jsou i průtahy provázející začátek akce, což jedince mířící druhý den do zaměstnání dost irituje; lenochodi mající dovolenou (Peťan) a pedagogové to neřeší. Až před devátou začínají THE TOWER, mně dosud neznámí doomaři, kteří podle zpráv informovanějších přísahají na ten nejstarší doom metal na světě. To není zrovna můj šálek smutku, ale naštěstí se fámy ukazují lichými a THE TOWER až tak hluboko pod zem nekopali. Na žánrové poměry docela pestrá muzika mě bavila, každá ze čtyř odehraných skladeb byla jiná, k dobrému dojmu pomohl i kvalitní zvuk, i variabilní vokály, o které se dělili oba kytaristé. Na úvod velmi příjemné překvapení od kapely, o které jsem neměl potuchy.

O ryze slečnovité kapele SATURNINE jsem také neměl potuchy, na netu jsem poslechl jeden song, přečetl si žánrové zařazení (blackened sludge doom) a řekl si, že by to nemuselo být špatné. Když už nic, aspoň se budu koukat na holky a ohřeju si oči. Hřály i svíce zdobící pódium, ale zbytek už byl spíše mrazivý. Děvčata se tvářila nepřístupně, chladně, podobně zněla jejich ponurá muzika, ještě ponuřeji pak zpěv drobné zpěvandule (jež větší část vystoupení strávila vkleče s vlasy přes obličej, což k atmosféře zmaru dobře pasovalo), která vypadala na šestnáct, ale hlas měla jak padesátiletý metrákový pořízek; ve skutečnosti jí je 28, což zvědavý Štěpán vytáhl z oranžové basistky, která mu vyloženě padla do oka; nevěřil jsem mu, ale gotická bubenice, která padla do oka mně, info potvrdila. Jediný, komu nepadla do oka ani jedna slečna, byl vybíravý Neymar (čti Coornelus), přitom co do účesů měli s Giulií hodně společného, ostatně slečnu jsem záhy překřtil na Neymarku.

ABYSMAL GRIEF fungují skoro 20 let, ale mě nějak míjeli nebo co. Škoda, protože pro podobnou muziku mám vytvarované ušní boltce, pro rakve a netopýry v logách zase slabost. Italský kvartet si napřed vyzdobil pódium hororovými proprietami (takže jsem si připadal jako na hřbitově) a záhy rozjel neskutečně energické a zábavné vystoupení, které sneslo i ta nejpřísnější měřítka pana Buba. Coornelus odhodil foťák na mou hlavu (omluvte prosím sníženou kvalitu fotek pocházejících od foto-analfabeta) a jal se křepčit se zhruba polovinou příchozích, takže na pohřební teatrální doom se strhla rotyka jako na thrash metal, což potvrzovala Peťanova účast v kotli. Jednu přiopilou slečnu dokonce nosili kamarádi na rukou, takže jsem si připadal jako na koncertu LAHAR. Nevím, jestli jsou ABYSMAL GRIEF na podobnou atmosféru zvyklí, pár dní předtím prý vyhnali ¾ příchozích ze sálu v dánské Kodani, ale v Praze na ně došli jen ti, kteří věděli, nač jdou (což se netýká akorát mě). A i těch 30 lidí se dokázalo postarat o skvělou odezvu. Muzika oscilující mezi pokleslostí a genialitou mě zaujala natolik, že když píšu tyhle řádky, poslouchám už podruhé parádní album „Feretri“, které jsem si na rozdíl od kolegů nekoupil na vinylu, ale na ulozto.

Akce skončila krátce před půlnocí, shopaholici místo cesty domů čekali, až se kapela vrátí ze světa fantazie do reálu a podepíše jim desky, a teprve pak jsme vyrazili k domovům. A zas nás bylo víc, napřed o dva – Evičky jsme se zbavili ještě v Praze, ale Peťana se nám odehnat nepodařilo, tak s námi zamířil na jih. Cestou jsme chválili akci jako celek, v podstatě nás bavily všechny kapely, zvuk byl celý večer výborný, panovala přátelská atmosféra a tak jsme účasti ani trochu nelitovali.

„(úsměv)“ si prosím přimyslete kdekoliv vám přijde adekvátní. (úsměv)


Pohled třetí: stavitel podzemních hrobek Coornelus

Poslední týden klidně nespím. V noci mě probouzí zvuk kostelních zvonů, slyším jak si Zubatá brousí kosu. Hrobník právě zničil svou oblíbenou lopatu a na blízkém hřbitově kleje. Mrtví se radují, jejich živí příbuzní jim donesli na hrob květiny, sice umělé, ale na druhou stranu díky jim za to, že si vůbec vzpomněli. Už týden mám mrazení v zádech a můžou za to ABYSMAL GRIEF. Jejich desky, EP, splity a bůh ví co ještě poslouchám v kuse a na psychice se to začíná projevovat. Došlo to tak daleko, že mi manželka  poslech ABYSMAL GRIEF zatrhla – prý zas budu v noci křičet ze spaní. Dějí se kolem mě podivuhodné věci, už to nezvládám a bojím se, že mi z mozku vyteče mozkomíšní mok. Ještě, že už je středa a moje chmury ze mě můžou ven. Mám plán, předám je někomu z účastníků koncertu.

V podobně infantilním tónu by šel vést celý report, ale raději přistoupím k faktům. Od této akce jsem čekal hodně a jsem fakt moc rád, že se z ní i stal takový menší sraz Fobie. Šest členů redakce na jedné akci není obvyklé číslo. To mi udělalo velkou radost. Navíc se Johan zachoval jako správný kamarád a nedopustil, abych musel jet z Prahy na Dobříš sám a celou cestu se bát. To menší radost mi udělaly technické problémy, s kterými se trápila první předkapela a to místní THE TOWER. Koncert se tak o hodinu natáhl, ale na druhou stranu jsme si toho stihli víc říct (úsměv). THE TOWER – vím o nich, ale jejich demo, které už nějaký čas visí na Bandcampu, jsem si ještě pořádně neposlechl. Chyba! Jejich set mi udělal obří radost. Kapela sází na tradiční doom metal, který ale není vyloženě o jedno hoblovacím riffu. Přes svou ponurou a pomalejší náladu se ve finále ukázal jako poměrně hravý. Závěrečná „Ageless Slumber“ svým vygradovaným doom stonerovým koncem potom vyloženě potěšila. THE TOWER se hudebně hlásí k poctivému starému doomu, přesto z novodobějších kapel lze pocítit podobnou esenci s jakou pracují PALLBEARER. Zkrátka kapela mě velmi příjemně potěšila zejména svou smysluplnou strukturou svých skladeb a vyzrálým hráčským umem. Za mě velké plus. V červnu na viděnou.

Od spolku kopretin ze SATURNINE jsem si moc nesliboval. Dalo by se říct, že spíš než svým umem pro mě představovaly určitou exotiku. Pět bab na pódiu hrající smradlavé sludge je sice fajn, ale na rozdíl od zbytku mých kolegů mi holky nepřišly hudebně nijak zajímavé a vizuálně se s tímhle světem slečen vamp a potemnic míjím úplně. Na druhou stranu nemůžu kapele upřít, že se jí podařilo vytvořit žánrově správnou, temnou atmosféru. Pomohlo k tomu zapálené kadidlo a svíčky a vůbec celkově takový zvláštní odstup, jakým slečny působily. Celkově krátké vystoupení bylo pro mě tak akorát dlouhé, potom už bych se nudil. Uznávám, že jsem byl ten večer z mých známých jediný, co se neradoval, ale mně SATURNINKY přišly ryze jako průměrný spolek holek, tak i tak.

Za zvuku pokleslého zvuku kláves vstupujeme do Vopice a hned v první vteřině cítím, že to bude ten koncert, který zůstane navěky hluboko v myšlenkách. Svítící potemnělé červené světlo, plno kouře, smrad z kadidel, zapálené svíce. Na pódiu jako dekor kříže, lebky, vedle bubeníka rakvička s panenkou. Do toho oděv – kápě basáka a bubeníka, vrchní principál v saku s kravatou... Kýč všech kýčů. Na tuhle kapelu platí, že je vlastně tak trapná, až je geniální (úsměv). Podobně by se dalo nahlížet i na hudbu ABYSMAL GRIEF. Kolikrát laciné a teatrální zvuky kláves, jednoduší postupy, ale to kouzlo a auru jakou tahle italská parta funebráků dokáže vytvořit, by si mohla patentovat. Po první zahřívací skladbě se dostavil i skvělý zvuk, vše sedí, tak jak to znám z desek, akorát je to vše  v trochu rychlejším tempu, což koncertu jen prospívá. Vokálně se Labes C. Necrothytus vyšponoval k nadstandardnímu výkonu a s přehledem dává svůj hlasový rejstřík. Vrchol show nastává při jedné z největších hitovek „Hiddeen In The Graveyard“; aby se na doom metalu vytvořil mosh pit, nebývá úplně normální (úsměv). Koncert si užívám a zdá se, že to tak má většina přítomných. Kapele pak směřuje velké plus za to, že i přes tristní návštěvu, max. 30 platících, jde do akce na plno. Zpěvák nešetří grimasami, z bubeníka s basákem stříká pot, nic není odfláklé. Naprosto profi výkon. Jediná vada je, že koncert rychle utekl. Zpěvák nasadil cylindr a ze zbytkem ansámblu odešel do backstage. Fenomenální, ale krátké.

Jedeme domů, hodnotíme akci a já zjišťuju, že chmury jsou ty tam. V noci potom usínám s úsměvem na tváři a s tím, že jsem prožil skvělý koncert a večer. Díky za takovéhle zážitky.


Pohled čtvrtý: smuteční aranžér Peťan

Jaro plné koncertů pokračovalo dalším dostavením v klubu Modrá Vopice. Zlámané kosti, zatuchlá krev, vyhřezlá střeva, otevřená rakev, pohřební obřad… Kdepak, tyhle pohádky dnes opravdu ne, jsme tu přece hlavně za muzikou (úsměv). I když tentokrát v případě hlavních protagonistů večera ABYSMAL GRIEF jsme nebyli od našeho posledního pomazání daleko. Italská horor-doomová sebranka si na své tour vzala i spřízněné souputnice SATURNINE a o rozjezd celého obřadu se postarali domácí THE TOWER. Do Vopice dorážím se ségrou s předstihem, pivo jako křen a po chvíli doráží mnou očekávaná výprava Coornelus s Johanem. K mému velkému překvapení přivážejí i Štěpána, přichází Lukáš, Bubu, Bhut, Kozel s Evou… Krásná sešlost, kterou jsem ani nečekal (úsměv).

S více než půlhodinovým zpožděním začínají pražští THE TOWER. První skladba mě příliš nebaví. Možná ještě nejsem naladěn na jejich vlnu, ale přijde mi to dost chaotické, neurovnané a vlastně i zvláštní. Jenže klukům okamžitě odpouštím s druhou skladbou, kdy jako mávnutím kouzelného proutku mě THE TOWER začnou bavit. Jejich doom metal se silným vlivem BLACK SABBATH mě mile překvapuje a celý set graduje. Závěr si opravdu užívám. Plus má tahle parta i za trika – ANGEL WITCH a především MANILLA ROAD. I odkaz klasickýho heavíku je v hudbě THE TOWER cítit. Jsem maximálně spokojen a těším se na další brzké setkání. Něco mi našeptává, že SAINT VITUS budou mít kvalitní support.

Kolem pódia svíce a své nádobí si chystají italské divoženky SATURNINE. Pětice slečen s temnými dušemi mě baví. Ponurý doom/sludge, hodně načichlý špinavým crustem (však také basistka Jex to drhne i v CHILDREN OF TECHNOLOGY) a blackem válcoval celý klub. Zpěvačka polovinu setu odeřvala na kolenou a to i přes vizáž nevinné šestnáctky (úsměv) – nasazení této pětici nechybělo. Set SATURNINE o něco zkrátily. Důvodem bylo nachlazení zpěvačky Katrien, která toho již má zřejmě na konci turné dost a dost. I ta půlhodinka mi však stačila k tomu, abych si SATURNINE zařadil do „sekce“ oblíbených kapel. Hrálo se z jediného dema a zazněly i nové skladby.

ABYSMAL GRIEF
jsou na scéně již zavedeným jménem, vždyť začátky kapely se datují až do roku 1996. Na pódiu přibyly klávesy, ona rakev a ještě více svící. Spustil se obřad, který se jen tak nevidí. Melodická přehlídka ne zrovna typického doom metalu měla razanci, energii a především atmosféru. Kvalitní nazvučení nedovolilo klávesám přehlušit ostatní nástroje a tak jsme si z přední řady mohli užívat všechny skladby perfektně vykreslené. Démonický Labes C. Necrothytus za klávesami a mikrofonem v cylindru neměl slitování a vyprovodil nás na poslední cestě se vší grácií. ABYSMAL GRIEF táhne kytarák Regen, radost se dívat a poslouchat. Živé pasáže vyvolaly v hrstce věrných mosh a tanec. Jen to bylo krátké a rád bych si přidal ještě alespoň dva vály. Kupujeme desky, necháváme podepsat, popíjíme a vstřebáváme další silný hudební zážitek. Škoda, že nepřišlo víc lidí, tyto kapely by si to jistě zasloužily. Pořadateli patří velký dík! Speciální díky pak patří strakonickému věrozvěstovi Johanovi a knížeti Coornelusovi I. z Dobříše za nečekaný odvoz domů, čímž mě ušetřili ranní kocoviny v autobuse cestou z Prahy do nejhezčího kraje na světě. Toho Jihočeskýho samozřejmě (smích).


Pohled pátý: smuteční řečník Bubu

Doom u nás nemá na růžích zrovna ustláno a ten klasický sabbatovského střihu už vůbec ne. Pražští THE TOWER jsou v současné době bez řečí jeho nejnadějnějším pekelným výhonkem u nás. Suverénně zahraný doom zmíněného typu s chytlavými nápady plně srovnatelný se zahraniční produkcí. Už se těším, až bude venku kromě  čtyřskladbového dema, dostupného na bandcampu, k mání i první oficiální nosič.

Na kraji pódia se objevily svíce, vzduch zatěžkala vůně kadidla a spustily italské divoženky SATURNINE. Vizuálně poměrně rozmanitý ansámbl s rozpětím od gotiku přes punk až někam k Osadě havranů, kterému dominovala drobná zpěvačka Katrien s nevinným dětským obličejíkem. Zdání ale v tomhle případě klamalo víc než hodně. Odkud ten hlas tahala, nevím, ale myslím, že takové surovosti by ze sebe měli problém vyloudit i leckteří pánové. Hudebně SATURNINE hrají špinavý, očerněný doom se silnými riffy. Ve spojení s výše zmíněnou recitací opravdu příjemný, pekelnými čmoudy páchnoucí zážitek.

Počet svící se navýšil, ozón ve vzduchu dával tušit příchod věcí posledních a šílený italský pohřebák se se skřípěním kol rozjel. ABYSMAL GRIEF dokážou spojením morbidního tématu a rozené italské teatrálnosti navodit opravdu hodně specifickou atmosféru. Sabbatovký doom naředěný gotikem TYPE O NEGATIVE je dostatečně chytlavý sám o sobě, ale ve spojení s přednesem vokalisty, keybordisty a hrobníka v jednom, Labese C. Necrothyta, dostává úplně nový rozměr. Jeho záhrobní recitace v sobě mají něco z projevu Carla McCoye z FIELDS OF THE NEPHILIM a zvráceného humoru už zmíněných TYPE O NEGATIVE. Takový až skoro funerální kabaret, ale občas z něj pěkně zamrazí v zádech. Opravdu povedený večer.

Fotky: Coornelus, Johan


Zveřejněno: 09. 05. 2015
Přečteno:
3720 x
Autor: Redakce | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

09. 05. 2015 15:48 napsal/a Smuteční aranžér
Taky jsem se zděsil...
...při pohledu na tak dlouhej report, ale po dočtení jsem se zase znovu začal bát :-))) Admin pohřebiště má vždy vše do puntíku správně, ale tentokrát se sestlisty opravdu pochybil :-)))
09. 05. 2015 15:13 napsal/a stavitel podzemních hrobek
Kdo to má číst
tak dlouhý :-))) Jediný co žalostně postrádám jsou setlisty. Tohle jde vyloženě na vrub administrátora pohřebiště. To je na dutku a na snížení platu:-)))