Skoro se nechce věřit, že táborské kapele F.O.B. bude letos na podzim 20 let. Položení základního kamene pamatuje ze současné sestavy jen basák Corbow, kolem kterého se sestava vyměnila v podstatě dvakrát, nejčastěji se muzikanti točili v posledních pěti letech, kdy bylo možno za bicími zaregistrovat hned čtyři borce (Márty -> Haty/Patrik -> Filip), k výměně došlo i na postu kytarovém (Bendise nahradil Profesor; Daniela, který nastoupil v r. 2012 na post druhé kytary, vystřídal loni Honza).
I přes personální kolotoče ale kapela doslova chrlí nahrávky, co dva roky přichází s náloží nových skladeb. Sotva na „Reap What You Sow“ zaschla barva, je tu album s ještě krkolomnějším (a delším) názvem „...And The Foes Have Become Our Masters“, o kterém vydavatel prohlašuje, že „oproti minulým deskám zde dostávají daleko větší prostor death metalové postupy a kompozice, čímž F.O.B. rozehrávají určitý návrat ke kořenům...“. I když je jasné, že hned po politicích a novinářích jsou největšími lháři pod Sluncem i Lunou hudební promotéři, uvěřil jsem solidnosti MetalGate (úsměv), leč po pár posleších se kloním k názoru, že tady o žádný návrat ke kořenům a k death metalu nejde. Což není nutno brát jako něco zločinného, jen nechápu, proč promo list obsahuje tahle slova a komu jsou vlastně určena. Jen úplný novic na poli tuzemského undergroundu netuší, co F.O.B. od nástupu Máry k mikrofonu produkují a že po postupném omlazování sestavy těžko začnou hrát jako ENTOMBED nebo ASPHYX.
A taky ne. „...And The Foes Have Become Our Masters“ přímo a logicky navazuje na svého předchůdce, jen je možná ještě o něco rozkročenější, vedle pořádného death/thrash nářezu se objevují pasáže vysloveně cukrkandlové. S těmi sice kapela nakládá vcelku s rozumem, přesto jich je na albu více než bych si přál. Třeba hned v úvodní „The Adults Toys“ mě melodický zpěv vyloženě ruší; nářez, místy doslova drtivý, s řevem, variabilním, od corového po brutální deathový, dostatečně zpestřuje volnější pasáž s šepotem, po němž právě onen „cukr“ v podstatě rozbíjí dosud pečlivě vystavěnou kompozici. I druhá polovina je dostatečně silná, pestrá, nápady na sebe přirozeně navazují, jen ten melodický zpěv, jen ten melodický zpěv... Tím nechci říci, že by nebyl kvalitní, naopak, Mára to dává s přehledem, obecně k vokálům na albu co do provedení nemám výhrady, navíc bych řekl, že jsou nejpestřejší v historii F.O.B. Jinou polohu nabízí hned úvod potemnělé sáhodlouze pojmenované písně, v intencích kapely poměrně netradičně pojaté, překvapivě ve středních až pomalých tempech; a právě nejpomalejší úseky s takřka strašidelným hlasem mně přijdou nejzajímavější. Jestli mají někde melodické vokály své místo, tak v „Infinite Cloud“, kde zapadají do kontextu; ony zapadají i do kontextu „The Hallway To Nowhere“, zprvu melodické, přístupné písničky, kterou na chvíli pánové zdrsní, nicméně nebýt několika okamžiků s drsným zpěvem, klidně by mohla zaznít v rádiu ve dne. (úsměv) Tím chci naznačit, že tady s táborskými chlapci začínám míjet, a aby toho míjení nebylo málo, v „Debts Of Imperfection“ pokračuje. Hardcore/thrash úvod po předchozím slaďáku přichází vhod, po stopce to pořád vypadá jako parádní jízda, než zase Mára začne zpívat melodicky. Možná už jsem tím otravný, ale v předchozí skladbě mi to stačilo, tady bych to valil a valil... Leč nejsem cílová skupina, alespoň v klidu domova. Už jsem to kdesi psal, F.O.B. jsou jedinou kapelou z tohoto ranku, která mě baví, což platí hlavně pro koncerty, kde to kapela umí pěkně rozbalit a nespoutaní živlové Mára s Corbowem dokáží fanoušky okamžitě dostat na svou stranu.
Na tu mou desku posunuje „Sons Of Oblivion“, svěží nadupaná věcička, a můj zájem ještě podtrhuje „My Failures Your Pleasures“, hlavně valivá deathmetalová pasáž i, po naštěstí kratinké melo vsuvce, kytarové hrátky, podpořené pestrou rytmikou. V tomto směru je nahrávka propracovaná jako žádný předchozí F.O.B.ácký počin, jak rytmika, tak kytary odvádějí perfektní a hlavně zajímavou práci. Leč to je dnes povinnost, bez toho by tahle muzika nemohla existovat, stejně jako bez moderního nadupaného zvuku. Ten již tradičně vznikal ve studiu Kocis, mix a mastering pak obstarali v Empire Studios.
S blížícím se závěrem alba si říkám, že mě jako celek víceméně baví, stopáž songů i celého alba je optimální (tudíž se nenudím), každý song je jiný, což potvrzují i závěrečné tři štychy, třeba v „Point Of View“ dostávají prostor i syntezátory, „In The Name...“ míří oním proklamovaným deathovým směrem, „The Grand Collapse“ rozhodně neznamená, že by deska končila kolapsem, naopak, tohle je asi nejméně očekávaná poloha F.O.B., hned úvodní hrátky nemají daleko k progresivnímu metalu, a hlavně mě těší, že přes kytarovou melodii Mára zpívá zastřeným hlasem, nikoliv čistě, k čemuž by muzika sváděla.
CD je zabaleno v třípanelovém digipacku, vnitřní strany skládačky obsahují fotky tváří muzikantů a texty, vnější pak kromě titulní strany fotku kapely bez obličejů... ty jsou vyřezány a použity uvnitř i na potisku CD. Docela zajímavý nápad. Titulka pak pracuje s obdobným motivem, ve výřezu ale není tma, nýbrž nějaká nešťastnice, na kterou dotírají nenechavé ruce. Asi si každý může přebrat, co tím chtěl autor říci...
Recenzi na minulé album F.O.B. jsem uzavřel těmito slovy:
Ač víceméně jenom chválím, nedokážu posoudit, nakolik je tahle placka srovnatelná se zahraničními extraligovými spolky věnujícími se obdobné muzice, tedy nadupané moderně, kterou poslouchají hlavně mladí. Nemám prostě přehled, takže to vezmu ryze subjektivně – deska mě baví, považuji ji za podařenou, nikoliv však za nadčasovou. Tudíž osm.
Tentokrát váhám, zda těch osm bodů není příliš... Obecně jsme asi přísnější, v textu výše jsem poměrně často s něčím nesoucítil, ale když to zobecním, tak jedinou výhradu mám k několika přeslazeným pasážím, které, předpokládám, udělají fanouškům žánru radost. Za muziku, vokální i instrumentální výkony si F.O.B. ty vysoké body zaslouží.
Seznam skladeb:
Čas: 38:40
Sestava:
www.fob.cz
www.bandzone.cz/fob
www.metalgate.cz
I přes personální kolotoče ale kapela doslova chrlí nahrávky, co dva roky přichází s náloží nových skladeb. Sotva na „Reap What You Sow“ zaschla barva, je tu album s ještě krkolomnějším (a delším) názvem „...And The Foes Have Become Our Masters“, o kterém vydavatel prohlašuje, že „oproti minulým deskám zde dostávají daleko větší prostor death metalové postupy a kompozice, čímž F.O.B. rozehrávají určitý návrat ke kořenům...“. I když je jasné, že hned po politicích a novinářích jsou největšími lháři pod Sluncem i Lunou hudební promotéři, uvěřil jsem solidnosti MetalGate (úsměv), leč po pár posleších se kloním k názoru, že tady o žádný návrat ke kořenům a k death metalu nejde. Což není nutno brát jako něco zločinného, jen nechápu, proč promo list obsahuje tahle slova a komu jsou vlastně určena. Jen úplný novic na poli tuzemského undergroundu netuší, co F.O.B. od nástupu Máry k mikrofonu produkují a že po postupném omlazování sestavy těžko začnou hrát jako ENTOMBED nebo ASPHYX.
A taky ne. „...And The Foes Have Become Our Masters“ přímo a logicky navazuje na svého předchůdce, jen je možná ještě o něco rozkročenější, vedle pořádného death/thrash nářezu se objevují pasáže vysloveně cukrkandlové. S těmi sice kapela nakládá vcelku s rozumem, přesto jich je na albu více než bych si přál. Třeba hned v úvodní „The Adults Toys“ mě melodický zpěv vyloženě ruší; nářez, místy doslova drtivý, s řevem, variabilním, od corového po brutální deathový, dostatečně zpestřuje volnější pasáž s šepotem, po němž právě onen „cukr“ v podstatě rozbíjí dosud pečlivě vystavěnou kompozici. I druhá polovina je dostatečně silná, pestrá, nápady na sebe přirozeně navazují, jen ten melodický zpěv, jen ten melodický zpěv... Tím nechci říci, že by nebyl kvalitní, naopak, Mára to dává s přehledem, obecně k vokálům na albu co do provedení nemám výhrady, navíc bych řekl, že jsou nejpestřejší v historii F.O.B. Jinou polohu nabízí hned úvod potemnělé sáhodlouze pojmenované písně, v intencích kapely poměrně netradičně pojaté, překvapivě ve středních až pomalých tempech; a právě nejpomalejší úseky s takřka strašidelným hlasem mně přijdou nejzajímavější. Jestli mají někde melodické vokály své místo, tak v „Infinite Cloud“, kde zapadají do kontextu; ony zapadají i do kontextu „The Hallway To Nowhere“, zprvu melodické, přístupné písničky, kterou na chvíli pánové zdrsní, nicméně nebýt několika okamžiků s drsným zpěvem, klidně by mohla zaznít v rádiu ve dne. (úsměv) Tím chci naznačit, že tady s táborskými chlapci začínám míjet, a aby toho míjení nebylo málo, v „Debts Of Imperfection“ pokračuje. Hardcore/thrash úvod po předchozím slaďáku přichází vhod, po stopce to pořád vypadá jako parádní jízda, než zase Mára začne zpívat melodicky. Možná už jsem tím otravný, ale v předchozí skladbě mi to stačilo, tady bych to valil a valil... Leč nejsem cílová skupina, alespoň v klidu domova. Už jsem to kdesi psal, F.O.B. jsou jedinou kapelou z tohoto ranku, která mě baví, což platí hlavně pro koncerty, kde to kapela umí pěkně rozbalit a nespoutaní živlové Mára s Corbowem dokáží fanoušky okamžitě dostat na svou stranu.
Na tu mou desku posunuje „Sons Of Oblivion“, svěží nadupaná věcička, a můj zájem ještě podtrhuje „My Failures Your Pleasures“, hlavně valivá deathmetalová pasáž i, po naštěstí kratinké melo vsuvce, kytarové hrátky, podpořené pestrou rytmikou. V tomto směru je nahrávka propracovaná jako žádný předchozí F.O.B.ácký počin, jak rytmika, tak kytary odvádějí perfektní a hlavně zajímavou práci. Leč to je dnes povinnost, bez toho by tahle muzika nemohla existovat, stejně jako bez moderního nadupaného zvuku. Ten již tradičně vznikal ve studiu Kocis, mix a mastering pak obstarali v Empire Studios.
S blížícím se závěrem alba si říkám, že mě jako celek víceméně baví, stopáž songů i celého alba je optimální (tudíž se nenudím), každý song je jiný, což potvrzují i závěrečné tři štychy, třeba v „Point Of View“ dostávají prostor i syntezátory, „In The Name...“ míří oním proklamovaným deathovým směrem, „The Grand Collapse“ rozhodně neznamená, že by deska končila kolapsem, naopak, tohle je asi nejméně očekávaná poloha F.O.B., hned úvodní hrátky nemají daleko k progresivnímu metalu, a hlavně mě těší, že přes kytarovou melodii Mára zpívá zastřeným hlasem, nikoliv čistě, k čemuž by muzika sváděla.
CD je zabaleno v třípanelovém digipacku, vnitřní strany skládačky obsahují fotky tváří muzikantů a texty, vnější pak kromě titulní strany fotku kapely bez obličejů... ty jsou vyřezány a použity uvnitř i na potisku CD. Docela zajímavý nápad. Titulka pak pracuje s obdobným motivem, ve výřezu ale není tma, nýbrž nějaká nešťastnice, na kterou dotírají nenechavé ruce. Asi si každý může přebrat, co tím chtěl autor říci...
Recenzi na minulé album F.O.B. jsem uzavřel těmito slovy:
Ač víceméně jenom chválím, nedokážu posoudit, nakolik je tahle placka srovnatelná se zahraničními extraligovými spolky věnujícími se obdobné muzice, tedy nadupané moderně, kterou poslouchají hlavně mladí. Nemám prostě přehled, takže to vezmu ryze subjektivně – deska mě baví, považuji ji za podařenou, nikoliv však za nadčasovou. Tudíž osm.
Tentokrát váhám, zda těch osm bodů není příliš... Obecně jsme asi přísnější, v textu výše jsem poměrně často s něčím nesoucítil, ale když to zobecním, tak jedinou výhradu mám k několika přeslazeným pasážím, které, předpokládám, udělají fanouškům žánru radost. Za muziku, vokální i instrumentální výkony si F.O.B. ty vysoké body zaslouží.
Seznam skladeb:
- The Adults Toys
- Where The Spirits Of The Dead Wander In The Living World
- Infinite Cloud
- The Hallway To Nowhere
- Debts Of Imperfection
- Sons Of Oblivion
- My Failures Your Pleasures
- Point Of View
- In The Name Of The Good We Spread Evil
- The Grand Collapse
Čas: 38:40
Sestava:
- Corbow – baskytara
- Mára – zpěv
- Profesor – kytara
- Honza – kytara
- Filip – bicí
www.fob.cz
www.bandzone.cz/fob
www.metalgate.cz
