Jako klid před bouří a náhle rozstříknuté řezavé světlo blesku a ohlušující hřmění přinášející stavy úleku a úzkosti, jako zdánlivý lom světla přes krystalky ledu vznášející se nad zálivem a navozující iluzi, že jsou na obzoru tři slunce, jako pohled přes šupinatý průsvitný zelený křemen evokující zdánlivou krásu je OCEANWAKE. Ale stačí se jen chvíli zasnít a nádhera je pryč, optické klamy jsou lži a pomíjivost, i to je OCEANWAKE. Kontrasty temných hlubin zatracení a vznášení se v nadpozemských výškách, to je OCEANWAKE. Propracovaný rozbor dočasnosti života, OCEANWAKE.
Druhé album těchto Finů „Sunless“ přináší hudbu převážně postavenou na neslučitelných protikladech citlivého roztesknění a tvrdého smrtícího úderu. Již to první, „Kingdom“ z roku 2013, pracovalo s principem uspávací melancholické melodiky nečekaně střídané nesmlouvavým a nečekaně tvrdým procitnutím. Tehdy se jednalo o debut, možná o hledání cesty nebo žánrové vyhraněnosti. Tady se už jedná o mnohem celistvější snahu o komponování hudby, o komplexnější emocionální účinek a sahá proto k různým kombinacím hudebních způsobů. Převládá tu samozřejmě tklivý doom metal, místy inklinující k psychedelickému rocku, nechybí tu však ani tvrdé a agresivněji pojaté momenty deathmetalových postupů či progresivní ladění. Oproti prvotině tady skladeb ubylo, zato se prodloužily a nabyly na hloubce a naléhavosti. Čtyři písně tvořící „Sunless“ se rozprostřou do více jak čtyřiceti tří minut a musím upozornit, že se nejedná o nějakou jednoduchou posluchačskou záležitost. Pro ctitele přímočařeji hrané muziky tohle opravdu nic není. Tady je potřeba soustředění a svým způsobem i trpělivosti, a mám pocit, že kouzlo tohoto počinu se dostaví až po několikerém poslechu.
Toto „bezeslunečné“ album má výborný zvuk, nemusí se poslouchat ani moc nahlas a veškeré křehké nuance zvuku jsou zřetelné. Není od věci zmínit, že právě za produkcí a mixem stojí Jonne Järvelä, známý kytarista a zpěvák z KORPIKLAANI. Jinak, vyjma poslední skladby, na které se autorsky podílel basový kytarista Jarkko Mäkelä, pochází veškerá skladatelská práce z pera kytaristy Ville-Veikko Laaksonena, jenž je i autorem textů. Výše zmíněný basák je tvůrcem povedeného obalu i uspořádání celého bookletu. Grafika jednoduše, ale působivě koresponduje s hudbou – pocitově laděné rozklady světelného spektra v kontrastu černých stránek s texty vypadají výborně. Instrumentální rozbor, to je tady celkem oříšek. Kromě zpěvu Eero Hauly, který tu dle aktuálnosti výpovědi střídá hluboký hrdelní vokál, ostrý řezavý zpěv a čistý hlas, jsou výjimečné pasáže akusticky znějících kytar. Občas je tento čistý projev odspodu rušen vrčivou basovou kytarou, ale nic tu nikterak nástrojově nevyčnívá, nic nedominuje, nicméně to neznamená, že by celek byl fádní, naopak, kapela chce dojít k jisté celistvosti a utaženosti vyjádření. Důraz je tu kladen na celkovou dynamiku a změny nálad, atmosférickou působivost i agresivitu.
První skladba „The Lay of a Comming Storm“ vystřídá naprosto odlišné tváře tvrdého death/doom metalu a meditativní akustické lehkosti, či elektronického rušivějšího bzučení. Na první pohled by se zdálo, že všichni se tu exponují na maximum a že jen bubeník se moc nepředře, ovšem jeho údery, to je propracovaná intenzivní přesnost. Také je dobře, že zrovna nejdelší, patnáctiminutová věc album otvírá a vtáhne posluchače do dobrodružství, které ho při dalším poslechu čeká. Druhá píseň „Parhelion“ volně přechází v jemném přechodu vznášejícího se melodického kytarového riffu nad hutnější rytmikou, než tomu bylo u první skladby. S kontrastními momenty se tu nepracuje tak intenzivně, jen vokál je tu stále tak rozporuplný a v čistých polohách velmi svíravý. Třetí a nejkratší „Aventurine“, nejdůraznější a asi nejtvrději působící kus, předkládá takovou nejucelenější a hodně propracovanou melodii, směřující k post-metalovému přívlastku, kterým je kapela také charakterizována. Závěrečná „Ephemeral“ začíná zlověstným vrčením skřípavé basové kytary, do jejíž hrozby vniká drsný vokál a postupně i ostatní instrumenty, ale v první třetině skladby je stále dominantní, aby postupně uvolnila místo akustické kytaře velice tíživého smutného ladění, ale někde dole, tam je stále její výstraha znát. Přelévají se tu zvuky různě modifikovaných kytar, kvílivé i drsně zkreslené. Píseň zdánlivě svojí kompozicí připomíná první skladbu a mně dochází, že to je vlastně záměrné kruhové ukončení celého tohoto silného alba.
OCEANWAKE mi poskytli moc pěkný hudební zážitek, nádherný i zničující zároveň, melodie ve mně znějí, rytmy rezonují, ale něco jsem si nechal na závěr. Kapela pochází z malého idylického městečka Luvia, ležícího na břehu Botnického zálivu a podle jejích slov oplývá toto místo specifickým geniem loci, který může za onu symbiózu křehkosti a neúprosné devastace. Škoda, že když člověk poslouchá muziku a dozvídá se i takovéto souvislosti, že si nemůže vzít přehrávač a odjet někam, v tomto případě daleko na sever. Jsem přesvědčen, že by takováto hudba na takovémto místě působila ještě mnohem intenzivněji.
Seznam skladeb:
Čas: 43:24
Sestava:
https://www.facebook.com/OceanwakeFi
https://soundcloud.com/oceanwake
Druhé album těchto Finů „Sunless“ přináší hudbu převážně postavenou na neslučitelných protikladech citlivého roztesknění a tvrdého smrtícího úderu. Již to první, „Kingdom“ z roku 2013, pracovalo s principem uspávací melancholické melodiky nečekaně střídané nesmlouvavým a nečekaně tvrdým procitnutím. Tehdy se jednalo o debut, možná o hledání cesty nebo žánrové vyhraněnosti. Tady se už jedná o mnohem celistvější snahu o komponování hudby, o komplexnější emocionální účinek a sahá proto k různým kombinacím hudebních způsobů. Převládá tu samozřejmě tklivý doom metal, místy inklinující k psychedelickému rocku, nechybí tu však ani tvrdé a agresivněji pojaté momenty deathmetalových postupů či progresivní ladění. Oproti prvotině tady skladeb ubylo, zato se prodloužily a nabyly na hloubce a naléhavosti. Čtyři písně tvořící „Sunless“ se rozprostřou do více jak čtyřiceti tří minut a musím upozornit, že se nejedná o nějakou jednoduchou posluchačskou záležitost. Pro ctitele přímočařeji hrané muziky tohle opravdu nic není. Tady je potřeba soustředění a svým způsobem i trpělivosti, a mám pocit, že kouzlo tohoto počinu se dostaví až po několikerém poslechu.
Toto „bezeslunečné“ album má výborný zvuk, nemusí se poslouchat ani moc nahlas a veškeré křehké nuance zvuku jsou zřetelné. Není od věci zmínit, že právě za produkcí a mixem stojí Jonne Järvelä, známý kytarista a zpěvák z KORPIKLAANI. Jinak, vyjma poslední skladby, na které se autorsky podílel basový kytarista Jarkko Mäkelä, pochází veškerá skladatelská práce z pera kytaristy Ville-Veikko Laaksonena, jenž je i autorem textů. Výše zmíněný basák je tvůrcem povedeného obalu i uspořádání celého bookletu. Grafika jednoduše, ale působivě koresponduje s hudbou – pocitově laděné rozklady světelného spektra v kontrastu černých stránek s texty vypadají výborně. Instrumentální rozbor, to je tady celkem oříšek. Kromě zpěvu Eero Hauly, který tu dle aktuálnosti výpovědi střídá hluboký hrdelní vokál, ostrý řezavý zpěv a čistý hlas, jsou výjimečné pasáže akusticky znějících kytar. Občas je tento čistý projev odspodu rušen vrčivou basovou kytarou, ale nic tu nikterak nástrojově nevyčnívá, nic nedominuje, nicméně to neznamená, že by celek byl fádní, naopak, kapela chce dojít k jisté celistvosti a utaženosti vyjádření. Důraz je tu kladen na celkovou dynamiku a změny nálad, atmosférickou působivost i agresivitu.
První skladba „The Lay of a Comming Storm“ vystřídá naprosto odlišné tváře tvrdého death/doom metalu a meditativní akustické lehkosti, či elektronického rušivějšího bzučení. Na první pohled by se zdálo, že všichni se tu exponují na maximum a že jen bubeník se moc nepředře, ovšem jeho údery, to je propracovaná intenzivní přesnost. Také je dobře, že zrovna nejdelší, patnáctiminutová věc album otvírá a vtáhne posluchače do dobrodružství, které ho při dalším poslechu čeká. Druhá píseň „Parhelion“ volně přechází v jemném přechodu vznášejícího se melodického kytarového riffu nad hutnější rytmikou, než tomu bylo u první skladby. S kontrastními momenty se tu nepracuje tak intenzivně, jen vokál je tu stále tak rozporuplný a v čistých polohách velmi svíravý. Třetí a nejkratší „Aventurine“, nejdůraznější a asi nejtvrději působící kus, předkládá takovou nejucelenější a hodně propracovanou melodii, směřující k post-metalovému přívlastku, kterým je kapela také charakterizována. Závěrečná „Ephemeral“ začíná zlověstným vrčením skřípavé basové kytary, do jejíž hrozby vniká drsný vokál a postupně i ostatní instrumenty, ale v první třetině skladby je stále dominantní, aby postupně uvolnila místo akustické kytaře velice tíživého smutného ladění, ale někde dole, tam je stále její výstraha znát. Přelévají se tu zvuky různě modifikovaných kytar, kvílivé i drsně zkreslené. Píseň zdánlivě svojí kompozicí připomíná první skladbu a mně dochází, že to je vlastně záměrné kruhové ukončení celého tohoto silného alba.
OCEANWAKE mi poskytli moc pěkný hudební zážitek, nádherný i zničující zároveň, melodie ve mně znějí, rytmy rezonují, ale něco jsem si nechal na závěr. Kapela pochází z malého idylického městečka Luvia, ležícího na břehu Botnického zálivu a podle jejích slov oplývá toto místo specifickým geniem loci, který může za onu symbiózu křehkosti a neúprosné devastace. Škoda, že když člověk poslouchá muziku a dozvídá se i takovéto souvislosti, že si nemůže vzít přehrávač a odjet někam, v tomto případě daleko na sever. Jsem přesvědčen, že by takováto hudba na takovémto místě působila ještě mnohem intenzivněji.
Seznam skladeb:
- The Lay of a Coming Storm
- Parhelion
- Avanturine
- Ephemeral
Čas: 43:24
Sestava:
- Jarkko Mäkelä - basová kytara
- Mikko Kulju - bicí
- Martti Koski - kytara
- V-V Laaksonen - kytara, zpěv
- Eero Haula - zpěv
https://www.facebook.com/OceanwakeFi
https://soundcloud.com/oceanwake
