Francouzský black metal se v posledních letech dostal na výsluní a tak není divu, že v zemi galského kohouta vznikají další a další načernalé kapely. V roce 2011 se dali dohromady STRYNN, původně jako trio, v němž chyběl basák, nebo možná basačka, kytary si totiž na krky pověsili Anadrark a Dwimorberg, přičemž druhý pseudonym patří slečně slyšící v civilu na jméno Eléonore. Partu doplnil bicmen Obscurisis, i když doplnil... všichni tři spolu dříve hráli ve skupině BLACK STORM. Jako STRYNN trio debutovalo splitkem s GALVAUDER (2012), následovalo CD „Decadance“ (2013) a letos na začátku roku vyšlo album „Alienation“, na kterém se podílel i novic třímající baskytaru a slyšící na nevyslovitelnou přezdívku Arzhkrug.
Už titulní cover svádí k domněnce, že by mohlo jít o něco depresivního či sebevražedného, a STRYNN to od prvního okamžiku potvrzují. Nikam se neženou, do pomalé ponuré muziky Dwimorberg (alespoň doufám že většinu vokálů obstarává slečna) freneticky řve, kytary bzučí jako onen pověstný včelí roj a bicí odklepávají čas chybějící do smrti... Postupně se ale obrátky zvyšují, a aniž by ono zrychlování bylo patrné (= skokové), najednou se hraje svižně. Trochu mi nesedí zvuk, i když je mi jasné, že to tak kapela cíleně chtěla; nejvýraznější jsou prakticky všudypřítomné vokály, pak kytary a basa, a až v poslední řadě registruji bicí, které mi přijdou divně zahrané a divně nazvučené. Mnohem zajímavěji je pojata baskytara, která je jednak dobře čitelná, jednak pestrá; o kytarovém úlu už řeč byla, poměrně dlouho se v kytarovém poli nic moc neděje, aby se tu a tam objevila nějaká vyhrávka nebo psycho pasáž. Poslední dvě věty už se netýkají jen úvodní skladby, ale platí obecně na celé album, které mi přijde jako jedna dlouhá kompozice. Kompozice plná zla, zmaru a temnoty, kterou dotvářejí vokály jak od nějakého šílence, případně šílenkyně – stejně nepoznám, kdo zrovna řve tak, jako kdyby jej trýznili. I rádoby melodičtější vstřícnější pasáže jsou oním zlověstným vokálem posunuty do hororového hájemství a ač jsem zpočátku nad kapelou lámal hůl, nějakým zvláštním, těžko popsatelným způsobem mě ten schizoidní nervy drásající hukot začíná bavit. Nejvíc asi sedmá morová rána, která začíná zlověstným pískáním, po němž to chvíli vypadá takřka idylicky (melodicky), aby se postupně (oblíbený to postup francouzské družiny) rozjela vichřicoidní palba, z níž na všechny strany tryská nejen hnis z rozjitřených ran, ale i špetka rock´n´rollu.
Nevím, jakým kouzlem mě tahle kapela postupně dokázala dostat na svou stranu, když jsem po prvním poslechu přemýšlel o polovičním počtu bodů. Ono to tak u leckoho může i skončit, ale mně nakonec nahrávka přes padesát minut přijde zajímavá, neotřelá, a s chutí (a zvědavostí) bych hned vyrazil na koncert. Proč „přes padesát“, když je dole minut šedesát čtyři? Protože to s tou depkou a dekou pánové s dámou přeťápli, poslední čtvrthodinová skladba sice polovinu hrací doby jede v trochu jiném rozměru než předchozí položky, ale po nějakých sedmi minutách následuje sáhodlouhé vazbení, „noise-ování“, prostě divnost nad divnost, která asi alternativním blackmetalistům bude připadat jako ideální zakončení už tak dost divné nahrávky, zatímco mně přijde jako zbytečné natahování alba, jehož stopáž je na hraně snesitelnosti... Čímž chci naznačit, že STRYNN rozhodně nejsou pro slabé povahy a že před poslechem jejich novinky je třeba se obrnit nejen trpělivostí, ale taky je třeba mít pro strach uděláno, protože strašpytlové by při noční seanci snadno mohli ztratit rozum.
Seznam skladeb:
Čas: 64:02
Sestava:
www.strynn.eu
www.mortishumanae.com
Už titulní cover svádí k domněnce, že by mohlo jít o něco depresivního či sebevražedného, a STRYNN to od prvního okamžiku potvrzují. Nikam se neženou, do pomalé ponuré muziky Dwimorberg (alespoň doufám že většinu vokálů obstarává slečna) freneticky řve, kytary bzučí jako onen pověstný včelí roj a bicí odklepávají čas chybějící do smrti... Postupně se ale obrátky zvyšují, a aniž by ono zrychlování bylo patrné (= skokové), najednou se hraje svižně. Trochu mi nesedí zvuk, i když je mi jasné, že to tak kapela cíleně chtěla; nejvýraznější jsou prakticky všudypřítomné vokály, pak kytary a basa, a až v poslední řadě registruji bicí, které mi přijdou divně zahrané a divně nazvučené. Mnohem zajímavěji je pojata baskytara, která je jednak dobře čitelná, jednak pestrá; o kytarovém úlu už řeč byla, poměrně dlouho se v kytarovém poli nic moc neděje, aby se tu a tam objevila nějaká vyhrávka nebo psycho pasáž. Poslední dvě věty už se netýkají jen úvodní skladby, ale platí obecně na celé album, které mi přijde jako jedna dlouhá kompozice. Kompozice plná zla, zmaru a temnoty, kterou dotvářejí vokály jak od nějakého šílence, případně šílenkyně – stejně nepoznám, kdo zrovna řve tak, jako kdyby jej trýznili. I rádoby melodičtější vstřícnější pasáže jsou oním zlověstným vokálem posunuty do hororového hájemství a ač jsem zpočátku nad kapelou lámal hůl, nějakým zvláštním, těžko popsatelným způsobem mě ten schizoidní nervy drásající hukot začíná bavit. Nejvíc asi sedmá morová rána, která začíná zlověstným pískáním, po němž to chvíli vypadá takřka idylicky (melodicky), aby se postupně (oblíbený to postup francouzské družiny) rozjela vichřicoidní palba, z níž na všechny strany tryská nejen hnis z rozjitřených ran, ale i špetka rock´n´rollu.
Nevím, jakým kouzlem mě tahle kapela postupně dokázala dostat na svou stranu, když jsem po prvním poslechu přemýšlel o polovičním počtu bodů. Ono to tak u leckoho může i skončit, ale mně nakonec nahrávka přes padesát minut přijde zajímavá, neotřelá, a s chutí (a zvědavostí) bych hned vyrazil na koncert. Proč „přes padesát“, když je dole minut šedesát čtyři? Protože to s tou depkou a dekou pánové s dámou přeťápli, poslední čtvrthodinová skladba sice polovinu hrací doby jede v trochu jiném rozměru než předchozí položky, ale po nějakých sedmi minutách následuje sáhodlouhé vazbení, „noise-ování“, prostě divnost nad divnost, která asi alternativním blackmetalistům bude připadat jako ideální zakončení už tak dost divné nahrávky, zatímco mně přijde jako zbytečné natahování alba, jehož stopáž je na hraně snesitelnosti... Čímž chci naznačit, že STRYNN rozhodně nejsou pro slabé povahy a že před poslechem jejich novinky je třeba se obrnit nejen trpělivostí, ale taky je třeba mít pro strach uděláno, protože strašpytlové by při noční seanci snadno mohli ztratit rozum.
Seznam skladeb:
- Anthropophobia
- Sadistic
- Ayroclastic
- Obliteration
- Desolation
- Scourge
- Plague
- Perdition
- Deminiscence
- Anamnesis
- Jailed
Čas: 64:02
Sestava:
- Dwimorberg – kytara, řev
- Anadrark – kytara, řev
- Obscurisis – bicí
- Arzhkrug – baskytara
www.strynn.eu
www.mortishumanae.com
