CORPUS CHRISTII – PaleMoon

Jsou kapely, od kterých nečekáte žádný progres, posun do jiných žánrových sfér, pokus o inovaci v jakémkoliv smyslu. Kapely, u kterých hraje prim syrovost a věrnost cestě nastolené dlouholetým působením na scéně. Kapely, které přesto mají vlastní charakteristickou tvář. Portugalští CORPUS CHRISTII jsou názorným příkladem, pro který předchozí popis sedí do puntíku.

V roce 1998 založil Nocturnus Horrendus jednu z mála kapel ze západní části Pyrenejského poloostrova, která si vybudovala pevné místo na scéně a stala se v jistém smyslu stálicí. Napadá vás ještě někdo další, než MOONSPELL? Za sedmnáct let spatřilo světlo světa sedm řadových počinů CORPUS CHRISTII. Ač předchozí „Luciferian Frequencies“ (2011) disponovalo více technickou podobou a lehkým sklonem k experimentátorství (což potvrdil i sám NH v rozhovoru pro Fobii), můžeme celou diskografii kapely popsat jako nekompromisní a syrový black metal bez sklonu k jakýmkoliv žánrovým ústupkům.

Výraznější změnou tak bylo, že se k mozku kapely letos přidal kytarista a basák J. Goat a podílel se už na recenzované desce. Vůbec poprvé Nocturnus Horrendus přenechal z velké části strunné břímě někomu jinému, dosud vždy spolupracoval pouze s bubeníky a s klávesovými party a samply mu v minulosti pomáhal Ignis Nox. Nový člen se podílel na „PaleMoon“ i skladatelsky, ale tvář CC byla zachována.

Zatímco čtyři roky starý počin by se tedy dal popsat jako lehce odlišný, „PaleMoon“ je návratem k dřívější podobě: k staroškolskému black metalu, přestože by se to tak na první pohled nemuselo zdát. Název desky i grafické zpracování by napovídalo tomu, že CORPUS CHRISTII se tentokrát nenechali při nahrávání vést Satanem – opak je ale pravdou. Pod skořápkou se skrývá čtyřicet minut zlého metalu, jak po hudební, tak textové stránce. Lucifer je přítomen.

Co se týče kytarové práce, Portugalci mi občas evokují MAYHEM a jejich kultovní desku „De Mysteriis Dom Sathanas“. Klasické black metalové hoblování v kombinaci se značnou dávkou melodií. Zpoza je vše poháněné přesvědčivým výkonem hostujícího bubeníka Gabriele Rachella (GÖATFUKK), škoda jen, že basa zde hraje spíše druhé housle. Je sice příjemně slyšet, ale v podstatě po většinu času kopíruje kytaru. Dvojka „Under Beastcraft“ je ozvláštněna o vyloženě punkovou pasáž, d-beat samozřejmostí. Album není naplněné výhradně nezastavitelnými sypačkami, poměrně často dostane prostor střední až pomalejší tempo (viz začátek „The Great Death“, „Eternal Bliss“ ad.), i přes syrovost tedy můžeme mluvit o jakési variabilitě.

Psal jsem o charakteristické tváři CORPUS CHRISTII. Ta není až tak tvořena samotnou hudbou, jednoznačně však vokálem lídra kapely. NH využívá několik hlasových poloh, většina z nich je minimálně při prvních posleších těžce stravitelná a nedivil bych se, kdyby i některé posluchače odradil. Jeho často agonický řev mi zpočátku dělal problémy, ale s přibývajícími poslechy jsem si zvykl a uznávám, že k prohnilé atmosféře desky patří a činí ji ještě hnusnější.

Staroškolská je také produkce „PaleMoon“, CORPUS CHRISTII ani tentokrát neudělali výjimku a znovu nahrávali v jiném studiu, nežli počin předchozí. Tentokrát si vybrali Generator Studios a společně s Miguelem Marquesem dali dohromady surový sound, žádný z nástrojů ale nestrádá, vše je pěkně slyšitelné.

CORPUS CHRISTII jsou ukázkou formace, jež je v povědomí mnoha fanoušků černého kovu, přesto zůstává spíše ve vodách undergroundu. Z „PaleMoon“ není cítit jakýkoliv náznak touhy po tom, udělat album přístupné větší mase lidí. Přístup „dělám si, co chci“ je z desky znatelný. Kdybych měl vyzdvihnout některé skladby, doporučím úvodní „Far Beyond the Light“ (precizní melodie), „From Darkness to Total Blackness“ nebo „Last Eclipse. Pokud přijdete z práce/školy/odkudkoliv při večeru nasraní, dovolím si tvrdit, že „PaleMoon“ je dobrá volba k poslechu. Agresivní, misantropií obalená standardní black metalová práce.