Největší ohlas v našich kruzích mělo Banánovo vystoupení na „žánrovkách“, jak jsou žánrové Ceny Anděl zkráceně označovány. Přiznám se, že nejsem aktivním účastníkem všemožných fór, na Facebooku se zdržuju minimálně, přesto ke mně nějaké ohlasy z předávání žánrovek doputovaly. Možná zrovna ty, které jsou nezajímavé, minoritní, ale i tak stačily k tomu, abych se podíval jak na předávání oněch žánrových Andělů, tak i na Anděly velké, mainstreamové, komerční. V podstatě jde o dva světy, které neexistují spolu, ale vedle sebe.
Žánrové Ceny Anděl
Svět žánrový je svět undergroundový, okrajový, pro většinu našich spoluobčanů prakticky neznámý. Nevím, kolik lidí se dívalo na záznam na ČT art, ale na webu České televize zhlédlo za 24 hodin předávání těchto cen zhruba 1500 zvědavců, což při devíti kategoriích dělá necelé dvě stovky na každou. Takže je jasné, že tyhle ceny jsou doménou hrstky bláznů. Ale bláznů, které ona nepopulární muzika opravdu zajímá. Proto mě Banánův přístup svým způsobem přišel neadekvátní. Jasně, Lewron music center s.r.o. je společnost hodná opovržení, z žánrovek si dělá vlastní festival, na druhou stranu by si interpreti nominovaní v žánrových cenách měli uvědomit, že hlasy jim neposlal ani Lešek Wronka, ani nějaká stohlavá akademie složená z majitelů prodejen CD, ale v podstatě jejich fanoušci. Nevím, kolik lidí hlasuje v kategorii hip-hop, alternativní hudba nebo třeba world music, ale v kategoriích, které zajímají čtenáře těchto vět, hlasuje zhruba dvacítka hudebních publicistů, kteří se světu hard & heavy resp. punk & hardcore aktivně věnují. Takže HANBA dostala nevelkou sošku od nějakých 15 lidí, kteří si usmysleli, že právě album „Silou kovadliny“ je v daném ranku nej nej nej a nejspíš na tom něco bude, ať si kdo chce říká co chce. Před předáváním cen nám Vinca říkal, že má radost už z nominace, na předávání pak Banán řekne, že se jako kapela shodli, že si cenu nevezmou... Co z toho plyne? Mně to, že v kapele nepanuje jednota a, aniž bych si chtěl hrát na nějakého proroka, napadá mě, že do dvou let tu žádná HANBA nebude, protože se Banán zase vrhne někam jinam, páč se mu začne svět téhle kapely zajídat. To není nic proti Milanovi, což doufám jmenovaný pochopí... Navíc s tím, co na ceremoniálu řekl, souhlasím, předávání těchto cen na večírku připomínajícím estrádu je podle mě řešení jak od chytré horákyně, protože velký bratr (Lewron) ukáže vlídnou tvář řadě podivínů, nechá pro ně vyrobit sošky, nechá je promluvit do televizních kamer, ale zároveň si nezapomene nejen ohřát, ale rovnou převařit svou vlastní polívku, pro kterou je slovo instantní ještě honosné. Mezi vlastním předáváním žánrových Cen Anděl se totiž producírovalo takové panoptikum, až z něj bolely uši. Unylý bezpohlavní pop/rock působil mezi, nebojím se říci, špičkovými představiteli muziky dělané od srdce, jako kramle zaseknutá v hlavě. Ale jak kdesi kdosi napsal, šarádu platí Lewron (resp. sponzoři, které splašil), tak si holt může večírek uspořádat po svém. Já jsem se podíval až na záznam a díky moderním technologiím jsem jednoduše hudební vložky po několika tónech přeskakoval. Nejradši bych přeskakoval i vstupy dvou moderátorů, z nichž slečna Magdaléna Wronková (ano, dcera velkého šéfa) alespoň umí mluvit a vypadá k světu, zato chlapec mi přišel trapný.
Co mě naopak potěšilo, bylo vystupování oceněných. Valná většina si to jednoduše užila, měla z výhry radost a hlavně působila velmi sympatickým dojmem. Zůstanu-li v „našich“ kruzích, tak mluvčí skupiny ASMODEUS Miloš Bešta se projevil ohromně sympaticky, radost z vítězství měl nelíčenou a slova o tom, jak mu buší srdce, pronášel takřka s dojetíml. Banán s (němým Vincou) si to v podstatě taky užil, jeho slova třeba někoho přiměla k zamyšlení, někoho určitě vyděsila pasáž o sklepech a squatech, ale ve finále to vyhrála moderátorka, která vrácenou cenu převzala s úsměvem, nikoliv podrážděně, jak bych čekal...
Jak z bludného žánrového Andělského kruhu ven? Jak udělat tyhle ceny přitažlivější? Jakou formu by měl ten slavnostní večer mít? Na to asi bude existovat spousta názorů a nápadů, ostatně kritika se pravidelně snáší i na předávání vyloženě undergroundových Cen Břitva. Ono není vůbec jednoduché udělat zajímavě předávání cen z tak odlišných světů, jaké se v žánrovkách potkávají. Metalista nemá (většinou) ponětí o hip-hopu nebo regaae, world muzikant netuší, kdo je Banán, alternativní divno-lidé nejspíš žijí jen ve svém vlastním světě, hardcoristi zase chtějí celému světu říct, jak je prohnilý, jazzmani jsou vyloženě autonomní kategorie... a teď dejte tyhle světy na jeden večer dohromady a udělejte předávání cen tak, aby bylo zajímavé, neotřelé, nekomerční. Možná to ani nemá řešení, vždycky bude něco špatně.
Formát předávání je asi víceméně neměnný, aby mělo trochu šťávu, musí tam být publikum, tudíž nelze jen suše předat někomu nějaké sošky, to by nikdo nepřišel; je třeba, aby taky někdo zahrál a zazpíval. Ale proč v žánrových cenách nedat prostor žánrům? Určitě se nehodí, aby zahráli nominovaní, ale tyhle ceny mají přece vítěze z předchozího roku... (nebo nominované, kdyby vítězové neměli zájem/chuť vystoupit). Logisticky a technicky je to stejné jako s jakýmkoliv jiným vystupujícím, takže bych to viděl tak, že před každým vyhlašováním vítěze by zahrál předchozí vítěz (nominovaný), aby si i nezasvěcený divák mohl udělat obrázek, co který styl obnáší, pak by došlo na obligátní ukázky a samotné oznámení vítěze. Možná by nebylo od věci, kdyby předávající před vystoupením vítěze o daném žánru něco pověděl a třeba v krátkosti porovnal naši a zahraniční scénu v daném ranku.
„Velké“ Ceny Anděl
Možná budu vypadat jako pitomec, ale mně se v podstatě dvouhodinový program líbil. Jasně, našla se slabší místa, ale pořad víceméně splnil to, co nejspíš většina diváků čekala. Ač Leoše Mareše nemusím, řada vtípků se mu povedla, hlavně ten hokejový... (úsměv) Povedl i vstup Karla Gotta, který předal Marešovi Anděla za to, že přestal zpívat.
Potěšila mě Aneta Langerová, která zastínila všechny další vítěze, překvapili CHINASKI, protože ty jejich tralalačky mi k Cenám Anděl, které se tváří jako ceny umělecké, vůbec nesedí. Podobně to mám s Michalem Hrůzou, který nejspíš uspěl hlavně kvůli tomu, co se mu loni přihodilo a akademici to tak nějak mimochodem zohlednili... Do síně slávy byla uvedena Hana Zagorová, která během kariéry prodala tolik desek, kolik je obyvatel Česka, takže každý má právě tu jednu doma. Já se přiznám, že jednu tu mám taky, „Světlo a stín“ z roku 1982.
Žánrové Ceny Anděl
Svět žánrový je svět undergroundový, okrajový, pro většinu našich spoluobčanů prakticky neznámý. Nevím, kolik lidí se dívalo na záznam na ČT art, ale na webu České televize zhlédlo za 24 hodin předávání těchto cen zhruba 1500 zvědavců, což při devíti kategoriích dělá necelé dvě stovky na každou. Takže je jasné, že tyhle ceny jsou doménou hrstky bláznů. Ale bláznů, které ona nepopulární muzika opravdu zajímá. Proto mě Banánův přístup svým způsobem přišel neadekvátní. Jasně, Lewron music center s.r.o. je společnost hodná opovržení, z žánrovek si dělá vlastní festival, na druhou stranu by si interpreti nominovaní v žánrových cenách měli uvědomit, že hlasy jim neposlal ani Lešek Wronka, ani nějaká stohlavá akademie složená z majitelů prodejen CD, ale v podstatě jejich fanoušci. Nevím, kolik lidí hlasuje v kategorii hip-hop, alternativní hudba nebo třeba world music, ale v kategoriích, které zajímají čtenáře těchto vět, hlasuje zhruba dvacítka hudebních publicistů, kteří se světu hard & heavy resp. punk & hardcore aktivně věnují. Takže HANBA dostala nevelkou sošku od nějakých 15 lidí, kteří si usmysleli, že právě album „Silou kovadliny“ je v daném ranku nej nej nej a nejspíš na tom něco bude, ať si kdo chce říká co chce. Před předáváním cen nám Vinca říkal, že má radost už z nominace, na předávání pak Banán řekne, že se jako kapela shodli, že si cenu nevezmou... Co z toho plyne? Mně to, že v kapele nepanuje jednota a, aniž bych si chtěl hrát na nějakého proroka, napadá mě, že do dvou let tu žádná HANBA nebude, protože se Banán zase vrhne někam jinam, páč se mu začne svět téhle kapely zajídat. To není nic proti Milanovi, což doufám jmenovaný pochopí... Navíc s tím, co na ceremoniálu řekl, souhlasím, předávání těchto cen na večírku připomínajícím estrádu je podle mě řešení jak od chytré horákyně, protože velký bratr (Lewron) ukáže vlídnou tvář řadě podivínů, nechá pro ně vyrobit sošky, nechá je promluvit do televizních kamer, ale zároveň si nezapomene nejen ohřát, ale rovnou převařit svou vlastní polívku, pro kterou je slovo instantní ještě honosné. Mezi vlastním předáváním žánrových Cen Anděl se totiž producírovalo takové panoptikum, až z něj bolely uši. Unylý bezpohlavní pop/rock působil mezi, nebojím se říci, špičkovými představiteli muziky dělané od srdce, jako kramle zaseknutá v hlavě. Ale jak kdesi kdosi napsal, šarádu platí Lewron (resp. sponzoři, které splašil), tak si holt může večírek uspořádat po svém. Já jsem se podíval až na záznam a díky moderním technologiím jsem jednoduše hudební vložky po několika tónech přeskakoval. Nejradši bych přeskakoval i vstupy dvou moderátorů, z nichž slečna Magdaléna Wronková (ano, dcera velkého šéfa) alespoň umí mluvit a vypadá k světu, zato chlapec mi přišel trapný.
Co mě naopak potěšilo, bylo vystupování oceněných. Valná většina si to jednoduše užila, měla z výhry radost a hlavně působila velmi sympatickým dojmem. Zůstanu-li v „našich“ kruzích, tak mluvčí skupiny ASMODEUS Miloš Bešta se projevil ohromně sympaticky, radost z vítězství měl nelíčenou a slova o tom, jak mu buší srdce, pronášel takřka s dojetíml. Banán s (němým Vincou) si to v podstatě taky užil, jeho slova třeba někoho přiměla k zamyšlení, někoho určitě vyděsila pasáž o sklepech a squatech, ale ve finále to vyhrála moderátorka, která vrácenou cenu převzala s úsměvem, nikoliv podrážděně, jak bych čekal...
Jak z bludného žánrového Andělského kruhu ven? Jak udělat tyhle ceny přitažlivější? Jakou formu by měl ten slavnostní večer mít? Na to asi bude existovat spousta názorů a nápadů, ostatně kritika se pravidelně snáší i na předávání vyloženě undergroundových Cen Břitva. Ono není vůbec jednoduché udělat zajímavě předávání cen z tak odlišných světů, jaké se v žánrovkách potkávají. Metalista nemá (většinou) ponětí o hip-hopu nebo regaae, world muzikant netuší, kdo je Banán, alternativní divno-lidé nejspíš žijí jen ve svém vlastním světě, hardcoristi zase chtějí celému světu říct, jak je prohnilý, jazzmani jsou vyloženě autonomní kategorie... a teď dejte tyhle světy na jeden večer dohromady a udělejte předávání cen tak, aby bylo zajímavé, neotřelé, nekomerční. Možná to ani nemá řešení, vždycky bude něco špatně.
Formát předávání je asi víceméně neměnný, aby mělo trochu šťávu, musí tam být publikum, tudíž nelze jen suše předat někomu nějaké sošky, to by nikdo nepřišel; je třeba, aby taky někdo zahrál a zazpíval. Ale proč v žánrových cenách nedat prostor žánrům? Určitě se nehodí, aby zahráli nominovaní, ale tyhle ceny mají přece vítěze z předchozího roku... (nebo nominované, kdyby vítězové neměli zájem/chuť vystoupit). Logisticky a technicky je to stejné jako s jakýmkoliv jiným vystupujícím, takže bych to viděl tak, že před každým vyhlašováním vítěze by zahrál předchozí vítěz (nominovaný), aby si i nezasvěcený divák mohl udělat obrázek, co který styl obnáší, pak by došlo na obligátní ukázky a samotné oznámení vítěze. Možná by nebylo od věci, kdyby předávající před vystoupením vítěze o daném žánru něco pověděl a třeba v krátkosti porovnal naši a zahraniční scénu v daném ranku.
„Velké“ Ceny Anděl
Možná budu vypadat jako pitomec, ale mně se v podstatě dvouhodinový program líbil. Jasně, našla se slabší místa, ale pořad víceméně splnil to, co nejspíš většina diváků čekala. Ač Leoše Mareše nemusím, řada vtípků se mu povedla, hlavně ten hokejový... (úsměv) Povedl i vstup Karla Gotta, který předal Marešovi Anděla za to, že přestal zpívat.
Potěšila mě Aneta Langerová, která zastínila všechny další vítěze, překvapili CHINASKI, protože ty jejich tralalačky mi k Cenám Anděl, které se tváří jako ceny umělecké, vůbec nesedí. Podobně to mám s Michalem Hrůzou, který nejspíš uspěl hlavně kvůli tomu, co se mu loni přihodilo a akademici to tak nějak mimochodem zohlednili... Do síně slávy byla uvedena Hana Zagorová, která během kariéry prodala tolik desek, kolik je obyvatel Česka, takže každý má právě tu jednu doma. Já se přiznám, že jednu tu mám taky, „Světlo a stín“ z roku 1982.
