Svého času nebylo zřejmé, kde je vlastně Lerry doma. Léta byli jeho hlavní kapelou tech/death/thrashoví SCENERY, vedle nichž začal v roce 2003 melodičtější nápady realizovat v projektu PERSONAL SIGNET. Z projektu se časem stala regulérní kapela, které dal Lerry nakonec přednost, zčásti zřejmě kvůli personálním potížím SCENERY. PERSONAL SIGNET nepatří mezi nejaktivnější kapely, za dvanáct let vydali jen dvě alba, přičemž od předchozího počinu „Badtime Stories“ uteklo šest let, během kterých vyšlo EP „Wires“.
Novinka vyšla tři roky po EP a šest let po debutu, takže času na přípravu materiálu měli Lerry a spol. dost a dost. Jenže ten dlouhý čas trochu komplikovaly potíže se sestavou, nebo lépe řečeno s časovým zaneprázdněním některých členů, což ostatně trvá, resp. trvalo, protože zpěvák Peter po nazpívání „Fundamental Human Instinct“ v kapele skončil. Jeho labutí píseň ale nese punc kvality, a to nemyslím jen na jeho pěvecký účet, ale obecně na celou nahrávku. Alespoň mně to tak přijde, album mě jednoduše baví poslouchat, i když v progresivním ranku nejsem ani náhodou doma a poslechnu si v podstatě jen to, co ke mně samo doputuje.
Osm skladeb o průměrné délce sedm minut nabízí pestrou paletu nálad, na které musíte mít náladu (úsměv) a čas. Když jsem si CD pustil jako kulisu, muzika kolem mě jen tak plula, vnímal jsem hlavně zpěv a chytlavé melodie, ale spousta mi toho unikala; při poslechu soustředěném jsem pak vcelku pochopitelně došel k závěru, že mi unikaly hlavně ty záležitosti, které dělají album zajímavým. Pánové s citem stavějí jeden nápad na druhý, aniž by skladby zněly rozháraně, s rozumem zapojují syntetické zvuky a Peter výborně pracuje s hlasem. Jak je pestrá muzika, tak pestré jsou vokály, většinou čisté a melodické, ale výraz se mění, od velmi naléhavého plačtivého po silný uhrančivý, ale Peter se nevyhýbá se ani dalším, občas docela náročným polohám.
V podstatě mám k albu jen pár výhrad, ta první míří k úvodu, „Give Me Reason“ je asi nejméně vstřícná skladba, která jako entrée odvádí spíše medvědí službu. Nejvíce mě v ní zaujaly exoticky znějící perkuse, překvapily elektro zvuky a akustické kytarové tóny. Trochu tribální, trochu progresivní, trochu avantgardní, s trochu nedotaženým závěrem – fade out je u mě prostě out. Druhá záležitost, nad kterou trochu dumám, je zvuk. Nahrávka nezní špatně, ale nesmíte si před jejím poslechem pustit třeba nedávno recenzované CODE. Pak je rozdíl patrný, zvuk CODE je křišťálový, zvuk PERSONAL SIGNET jen dobrý.
Od druhé skladby se s kapelou dokáži naladit na stejnou vlnu, vychutnávat si všechny možné kytarové parádičky, pod kytarami pátrat po base, která ale taky umí vystrčit drápky, což předvádí hned v „Slave For Nothing“. Další plus vidím (slyším) v občasných poloakustických pasážích, hlavně ta načínající „Prisoned Mind“ svědčí o tom, že si autor vyhrál s aranžemi, i o tom, že přemýšlel, jak udělat song napínavý; v okamžiku, kdy si říkám, že už by to chtělo změnu, tak k ní skutečně dochází a přitvrzení přináší potřebnou nadstavbu. Vrcholem první poloviny alba, potenciální strany A gramodesky, je „Out Of The World“, typická progresivní pastva pro uši, s častějšími programovanými zvuky, s ataky vystupujícími ze středních temp, s procítěným variabilním zpěvem a v neposlední řadě s velmi netradičním sólem, resp. zvukem sólující kytary.
Jak mi přišel začátek nahrávky těžší, tak začátek druhé poloviny je podobný. „Wires“ těká a těká, po elektro vstupu a se objevují profláklé klávesové zvuky, které i já, progem nepříliš zasažený jedinec, podvědomě někam přiřazuju. Možná je to záměr – znít trochu retro... I druhá půlka má svého krále, v „Man In The Shadows“ se chvilku koketuje s vážnou hudbou (klavírní intro překvapí), ale po něm se zase vaří progresivní kaše, která chutná celých devět minut. Místy se objevují postupy evokující staré dobré STROMBOLI (první deska), často zní akustická kytara a opět se podařilo vymyslet slušné sólíčko. Už název „Heroine“ signalizuje, že půjde o něco těžšího, ale až taková depka, jak jsem čekal to není. Vysoko nasazenou laťku nepodlézá ani poslední štych a když dozní poslední tón, mám chuť si dát repete, což je signál, že album nenudí. Našel jsem si sice oblíbenější skladby, ale i příště si dám album jako celek a nebudu nic přeskakovat, možná mě při dalším poslechu zaujmou i ty songy, které mi zatím až tak nesedí...
CD vyšlo zabalené v jednoduchém digipacku s vloženou osmistránkovou knížečkou obsahující texty, fotku kapely, všechny důležité informace a děkovačky, což je jistě chvályhodné a mělo by ostatně být standardem. Grafické zpracování se mi ale nelíbí, použité písmo je doslova titěrné (špatně čitelné), sem tam se objevuje nějaká drobná chybka a ani titulní strana nevypadá zrovna výstavně.
Seznam skladeb:
Čas: 53:04
Sestava:
www.personalsignet.cz
www.personalsignet.com
www.brainzone.eu
Novinka vyšla tři roky po EP a šest let po debutu, takže času na přípravu materiálu měli Lerry a spol. dost a dost. Jenže ten dlouhý čas trochu komplikovaly potíže se sestavou, nebo lépe řečeno s časovým zaneprázdněním některých členů, což ostatně trvá, resp. trvalo, protože zpěvák Peter po nazpívání „Fundamental Human Instinct“ v kapele skončil. Jeho labutí píseň ale nese punc kvality, a to nemyslím jen na jeho pěvecký účet, ale obecně na celou nahrávku. Alespoň mně to tak přijde, album mě jednoduše baví poslouchat, i když v progresivním ranku nejsem ani náhodou doma a poslechnu si v podstatě jen to, co ke mně samo doputuje.
Osm skladeb o průměrné délce sedm minut nabízí pestrou paletu nálad, na které musíte mít náladu (úsměv) a čas. Když jsem si CD pustil jako kulisu, muzika kolem mě jen tak plula, vnímal jsem hlavně zpěv a chytlavé melodie, ale spousta mi toho unikala; při poslechu soustředěném jsem pak vcelku pochopitelně došel k závěru, že mi unikaly hlavně ty záležitosti, které dělají album zajímavým. Pánové s citem stavějí jeden nápad na druhý, aniž by skladby zněly rozháraně, s rozumem zapojují syntetické zvuky a Peter výborně pracuje s hlasem. Jak je pestrá muzika, tak pestré jsou vokály, většinou čisté a melodické, ale výraz se mění, od velmi naléhavého plačtivého po silný uhrančivý, ale Peter se nevyhýbá se ani dalším, občas docela náročným polohám.
V podstatě mám k albu jen pár výhrad, ta první míří k úvodu, „Give Me Reason“ je asi nejméně vstřícná skladba, která jako entrée odvádí spíše medvědí službu. Nejvíce mě v ní zaujaly exoticky znějící perkuse, překvapily elektro zvuky a akustické kytarové tóny. Trochu tribální, trochu progresivní, trochu avantgardní, s trochu nedotaženým závěrem – fade out je u mě prostě out. Druhá záležitost, nad kterou trochu dumám, je zvuk. Nahrávka nezní špatně, ale nesmíte si před jejím poslechem pustit třeba nedávno recenzované CODE. Pak je rozdíl patrný, zvuk CODE je křišťálový, zvuk PERSONAL SIGNET jen dobrý.
Od druhé skladby se s kapelou dokáži naladit na stejnou vlnu, vychutnávat si všechny možné kytarové parádičky, pod kytarami pátrat po base, která ale taky umí vystrčit drápky, což předvádí hned v „Slave For Nothing“. Další plus vidím (slyším) v občasných poloakustických pasážích, hlavně ta načínající „Prisoned Mind“ svědčí o tom, že si autor vyhrál s aranžemi, i o tom, že přemýšlel, jak udělat song napínavý; v okamžiku, kdy si říkám, že už by to chtělo změnu, tak k ní skutečně dochází a přitvrzení přináší potřebnou nadstavbu. Vrcholem první poloviny alba, potenciální strany A gramodesky, je „Out Of The World“, typická progresivní pastva pro uši, s častějšími programovanými zvuky, s ataky vystupujícími ze středních temp, s procítěným variabilním zpěvem a v neposlední řadě s velmi netradičním sólem, resp. zvukem sólující kytary.
Jak mi přišel začátek nahrávky těžší, tak začátek druhé poloviny je podobný. „Wires“ těká a těká, po elektro vstupu a se objevují profláklé klávesové zvuky, které i já, progem nepříliš zasažený jedinec, podvědomě někam přiřazuju. Možná je to záměr – znít trochu retro... I druhá půlka má svého krále, v „Man In The Shadows“ se chvilku koketuje s vážnou hudbou (klavírní intro překvapí), ale po něm se zase vaří progresivní kaše, která chutná celých devět minut. Místy se objevují postupy evokující staré dobré STROMBOLI (první deska), často zní akustická kytara a opět se podařilo vymyslet slušné sólíčko. Už název „Heroine“ signalizuje, že půjde o něco těžšího, ale až taková depka, jak jsem čekal to není. Vysoko nasazenou laťku nepodlézá ani poslední štych a když dozní poslední tón, mám chuť si dát repete, což je signál, že album nenudí. Našel jsem si sice oblíbenější skladby, ale i příště si dám album jako celek a nebudu nic přeskakovat, možná mě při dalším poslechu zaujmou i ty songy, které mi zatím až tak nesedí...
CD vyšlo zabalené v jednoduchém digipacku s vloženou osmistránkovou knížečkou obsahující texty, fotku kapely, všechny důležité informace a děkovačky, což je jistě chvályhodné a mělo by ostatně být standardem. Grafické zpracování se mi ale nelíbí, použité písmo je doslova titěrné (špatně čitelné), sem tam se objevuje nějaká drobná chybka a ani titulní strana nevypadá zrovna výstavně.
Seznam skladeb:
- Give Me Reason
- Slave For Nothing
- Prisoned Mind
- Out Of The World
- Wires
- Man In The Shadows
- Heroine
- Paranoya
Čas: 53:04
Sestava:
- Peter Aristone – vocals, keyboards & programming
- Lerry – guitars, programming
- Petr Mumlay Šedý – bass guitar
- Pavel Stejskal – drums and percussion
www.personalsignet.cz
www.personalsignet.com
www.brainzone.eu
