Pohled první: Štěpán
Na extrémní hudební zážitky bohatá první polovina dubna pokračuje v Modré Vopici dalšími dvěma koncerty v rozmezí dvou dnů. První, ten nedělní, představil neskutečný doom/sludge marast v podání dvou amerických bestialit, jejichž běsnění uvedly dvě pražské předskakující smečky. Namlsán zvukovými orgiemi německého festivalu z minulého víkendu, jsem znovu vyhládnul a mazal do Prahy za dalšími lahůdkami. Nejinak tomu bylo i u kolegy Peťana, do něhož hučíme, že nejtvrdší muzika může být zahraná i pomalu. Chápe a thrashová džíska osiřela ve skříni. Sestavu z Písku doplňuje zadoomaný Míra, k veškeré kvalitní muzice tolerantní Pája a ruský filozof Alexej. Těším se jako blázen, protože nové nahrávky od Američanů, jimiž jsem si v nedávné době zaneřádil uši i duši, se mi nadmíru líbí. Jsem zvědavý na to, jak bude vypadat zvuk, protože hlavně u PRIMITIVE MAN se z desky nejedná o nic jednoduchého, mám obavy, aby to nebyl víc noise nebo zkrátka nečitelný randál. Tady trochu předběhnu, zvuk byl, jako vždy ve Vopici, výjimečně dobrý a mám pocit, že prkenná podlaha klubu dlouho takto nevrněla. Kámoš Míra má pro takovýto zvuk své pořekadlo, říká, že to hrne trenýrky, ale tady hloubky hrnuly všechno, basy rozvibrovaly chodidla, mravenčení šlo po lýtkách výš a výše a trhaly se vnitřnosti v útrobách. Hrálo se i dost nahlas, nicméně vše bylo čitelné i vzhledem k obecnému charakteru sludge metalu. Vraťme se však zase zpět na počátek celého koncertního večera.
Začátek plánovaný na půl osmou byl hodinářsky dodržen, stačíme si jen omrknout stoly s merchem, koupit tričko, dát si jedno pivo a cigaretu před klubem, protože vevnitř se správně nekouří a sypeme pod pódium. Návštěvníků není mnoho, ale v průběhu večera se prostor celkem zaplnil, i když asi ne zcela podle představ pořadatele. Podle mého odhadu se sešlo něco kolem šedesáti lidí odhodlaných nechat se zválcovat hřmotem a tíhou vyvěrajícího kalu.
O úvod se postarali BLACK ASPIRIN, jejichž hudba by mi neměla být neznámá, jenže jejich vystoupení v Sedmičce loni na podzim spolu s NECROFILTH se mi tehdy ztratilo v naprosté opilosti. Takže, jako bych je viděl poprvé, a tato odložená premiéra mě dost nadchla. Pět skladeb naplnilo necelou půlhodinu dobrou muzikou. Dost mě bavily změny tempa, od naléhavého pomalého bušení až k divokým punkem nasáklých rytmům, solidní souhra obou kytar, dva prolínající se vokály, neuspěchané bicí. Asi nejvíc mě bavily dvě věci, „Handsome Slavemaster“ a „Infernal War“, a pak závěrečná, dopoledne před koncertem dozkoušená píseň doposud bez názvu, do níž se vokálně zapojil i druhý kytarista, Švéd Anders. Škoda, že jeho zpěv byl zvukařem trochu opominut a prakticky zanikal. Kapela působila na pódiu trochu toporně, ale to lze omluvit slovy kytaristy Máry, že mají za sebou divokou noc a tedy šílenou kocovinu. Přesto se jednalo o více než solidní vstup do bažin.
S upamatováním na KING KEPORKAK je to výrazně lepší. Jejich nedávné únorové představení před CROWBAR jsem si na Sedmičce užil, a tak se nabízí dokonce i srovnání. Instrumentálně opět moc dobré, řízné, v celkovém hudebním projevu rozmanité. Ono spojení sludge a hardcoru umožňuje se vyřádit. Set byl hodně podobný tomu předešlému, jen zvukově mi to přišlo ještě o kousek živelnější a mám pocit, že i trochu rychleji zahrané. Já osobně bych naopak zpomalil, skladby protáhnul, ale naopak zpěvák a kytarista Kefír asi tlačí muziku ke corovějšímu pojetí a tvrdil, že právě ta zpomalení ho moc nebaví. Jsem osobně zvědavý, jak se bude odvíjet jeho další muzikantská cesta, nějak se mi ty jeho a projevy zbytku kapely kříží.
Pokud jste přívrženci temnějšího, riffy naplněného a vnitřními melodiemi protknutého sludge, nenechte si ujít výbornou třetí desku, která právě přichází na trh. Pokud jste dekadentními a zvrhlými obdivovateli zkázy a zoufalství, ponořte se do čtyřiačtyřiceti minut trvajícího alba „IV“ od kapely FISTER. Doma jsem se touto nahrávkou prokousával a nečekaně brzy k ní našel vztah, ale nečekal bych, že tohle jde nějak poslat do lidí na koncertu. Jedná se totiž o jedinou skladbu, sice kompozičně rozmanitou, ale právě proto, že to je jediná skladba, tak neskonale utaženou a cíleně takto sevřeně komponovanou. FISTER to zvládli bravurně, s lehkými úpravami a díky přidělenému hracímu času, byly důkladně opakované pasáže mírně zkráceny, ale vše podstatné odeznělo s minimálními chvilkami oddechu, ve kterých jsem ani netleskal, ve kterých téměř nepřestaly hrát nástroje, jen se ztišily, aby pak mohly mocným úderem smést publikum neuvěřitelnou a neodbytnou silou. Basový kytarista Kenny Snarzyk vyřval osobní strádání, jestli to tak lze napsat, hlubší a čistší podobou hlasu, kdežto kytarista Marcus Newstead, pokud trochu poodhalil tvář a přiblížil se k mikrofonu, sypal sůl a prach do ran, jež způsobil svým hlasem. A bicí, Kirk Gatterer tedy ranami neplýtval, zato jejich intenzita a různorodá razance jen umocňovala skutečné obrovský emocionální efekt. Pro tyto chvíle jezdím na muziku, skvělé, silné a vzrušující.
Nastává vrchol večera nebo jen pokračování zkázy započaté FISTER? Podle mě vrchol, protože muzika podaná třemi zabijáky tvořícími PRIMITIVE MAN je vskutku vražedná. Od prvních tónů mám obavy, jestli toto vystoupení přežiji. Vyfotím a couvám a přesto se nemám kam schovat. To je ultra brutal, to je extrakt šílenství, jak po vizuální stránce, která nakonec není pro mě tak důležitá, protože téměř celý koncert trávím se zavřenýma očima, tak hlavně po stránce hudební. Čekal jsem masakr, ale tady se někde v interpretech smíchal dusivý prach s krví a z reproduktorů vyhřezlo nelítostně pohlcující bahno. Rytmicky dokonalé, skvělý zvuk dopomohl zaškrceným melodiím se alespoň naposledy nadechnout a hlavně nápor na citový prožitek je hutný, těžký a nezapomenutelný. Během druhé skladby „Astral Sleep“ se srovnávám s neskutečně agresivním zvukem a úplně se kochám a nevnímaje okolí, pohlcen hudbou, vnímám další jejich psychoataky. Následuje „Bag Man“ z nového EP a pánové neopomenou z téže desky zahrát také „Downfall“ a ještě nelítostný disonantní jedenáctiminutový song „Loathe“. Odepínají si kytary, ale nechají se přemluvit k přídavku. Zazní asi nejkratší kompozice „Lifetime“ z loňského splitka s FISTER. Je po všem, nadšení je všeobecné, prostorově neskromný basák Jonathan Campos ochotně svolává kytaristu a zpěváka ELM (Ethan Lee McCarthy) a bubeníka jménem Isidro Soto na společnou fotku. Loučíme se a děkujeme si navzájem.
Tedy to byl večírek, ještě hodinu nemůžu komando dostat do auta, jak jsou v ráži, ale sám vlastně nijak a nikam nechvátám a nechávám v sobě doznít parádní atmosféru. Metalu zdar a bahnu zvlášť.
Pohled druhý: Peťan
Slunečné odpoledne, sedím na zahradě, piju kafe a chytám bronz do vousů (úsměv). Jaro je konečně tady, ale ve vzduchu visí něco těžkého a děsivého. Není to nic jiného než zastávka dvojice amerických kapel PRIMITIVE MAN a FISTER v pražské Modré Vopici. Dopíjím kafe a přijíždí Štěpán. Po chvíli je čas vyrazit do Písku pro zbytek výpravy Mirka, Páju a Alexe. Naloděni, Pája rozdává Platany a valíme směr matička Praha. V autě je od začátku veselo, v jednu chvíli dokonce až tak, že přes slzy smíchu nevidíme. Pokud smích skutečně prodlužuje život, tak my tady budeme ještě za 200 let. Ve Vopici nás u vstupu vítají se železnou oponou Robert a pořadatel Ossie, platíme vstup 200 Kč a jdeme si sednout ven. Už bylo na čase! Vopice je sakra pohodovej klub a pivko venku tady chutná snad ještě líp.
Celý večer zahajují pražští BLACK ASPIRIN. Skvělý název kapely podtrhuje i naprosto perfektní set. Ten je sice krátký (něco málo přes 20 minut), ale o to více intenzivní. Hodně zašpiněný sludge se střídajícími se vokály. Více než ponuré pasáže do nás kapela valila ničivou smršť více či méně rychlou. Jako celek BLACK ASPIRIN fungují výborně. Rád si na tuhle partu zase zajdu. Kdo neznal podobně jako já, napravte to!
Další domácí sebranka KING KEPORKAK pro mě byla také menší neznámou. Tento nedělní večer jsme se potkali poprvé a i když se jednalo o po všech stránkách povedený koncert, mě to příliš neoslovilo. Hudebně kluci valí mix hardcoru, stoneru a možná i crustu, zahrané je to dobře, ale nepřenesl jsem se přes vokál, který mi do uší zkrátka nelezl. V polovině setu jsem to vzdal a vynesl si pivko ven.
Necelých šest let funguje parta ze St. Louis FISTER. Na kontě několik EPček a tři velká alba. A právě novinku pojmenovanou „IV“, která vyjde až na konci dubna, přijela trojice podpořit. A v Praze ji přehrála celou. Přesněji řečeno zazněla celá, více než 40minutová skladba. O žádnou nudu se v žádném případě nejednalo. Těžký a hutný zvuk rozduněl celý klub, dřevěná podlaha rezonovala a z pódia se valil nesmlouvaný a nelítostný doom/sludge. Nejvíce mě bavil bubeník Kirk, na kterého byla radost se dívat. S neskutečnou přesností odbíjel tenhle pochod smrti. Až mi řádně vyschlo v hrdle. Skvělý set!
A na závěr pro změnu trio z Denveru – PRIMITIVE MAN! Už od nástupu je jasné, že se bude jednat o regulérní pohřeb. Skřípající, praskající a ohlušující doommetalový válec nenechal nikoho na pochybách, kdo že je tu králem. Za pětačtyřicet minut mě Američané naprosto uzemnili. Také oni představili svou novou nahrávku v podobě čtyřskladbového EP „Home Is Where the Hatred Is“. Basák „těžká váha“ JC jakoby svými proporcemi dokresloval ničivou sílu tohoto uskupení. PRIMITIVE MAN kromě těžkých a plíživých pasáží ničili i death/doomovými nálety skvěle zakomponovanými v jednotlivých skladbách. Smrtící válec! Dáváme ještě pivko a ráno v práci mi luxusně hvízdá v uších. Prvotřídní výplach. Díky za tuhle akci!
Setlist PRIMITIVE MAN:
Fotky: Štěpán
Na extrémní hudební zážitky bohatá první polovina dubna pokračuje v Modré Vopici dalšími dvěma koncerty v rozmezí dvou dnů. První, ten nedělní, představil neskutečný doom/sludge marast v podání dvou amerických bestialit, jejichž běsnění uvedly dvě pražské předskakující smečky. Namlsán zvukovými orgiemi německého festivalu z minulého víkendu, jsem znovu vyhládnul a mazal do Prahy za dalšími lahůdkami. Nejinak tomu bylo i u kolegy Peťana, do něhož hučíme, že nejtvrdší muzika může být zahraná i pomalu. Chápe a thrashová džíska osiřela ve skříni. Sestavu z Písku doplňuje zadoomaný Míra, k veškeré kvalitní muzice tolerantní Pája a ruský filozof Alexej. Těším se jako blázen, protože nové nahrávky od Američanů, jimiž jsem si v nedávné době zaneřádil uši i duši, se mi nadmíru líbí. Jsem zvědavý na to, jak bude vypadat zvuk, protože hlavně u PRIMITIVE MAN se z desky nejedná o nic jednoduchého, mám obavy, aby to nebyl víc noise nebo zkrátka nečitelný randál. Tady trochu předběhnu, zvuk byl, jako vždy ve Vopici, výjimečně dobrý a mám pocit, že prkenná podlaha klubu dlouho takto nevrněla. Kámoš Míra má pro takovýto zvuk své pořekadlo, říká, že to hrne trenýrky, ale tady hloubky hrnuly všechno, basy rozvibrovaly chodidla, mravenčení šlo po lýtkách výš a výše a trhaly se vnitřnosti v útrobách. Hrálo se i dost nahlas, nicméně vše bylo čitelné i vzhledem k obecnému charakteru sludge metalu. Vraťme se však zase zpět na počátek celého koncertního večera.
Začátek plánovaný na půl osmou byl hodinářsky dodržen, stačíme si jen omrknout stoly s merchem, koupit tričko, dát si jedno pivo a cigaretu před klubem, protože vevnitř se správně nekouří a sypeme pod pódium. Návštěvníků není mnoho, ale v průběhu večera se prostor celkem zaplnil, i když asi ne zcela podle představ pořadatele. Podle mého odhadu se sešlo něco kolem šedesáti lidí odhodlaných nechat se zválcovat hřmotem a tíhou vyvěrajícího kalu.
O úvod se postarali BLACK ASPIRIN, jejichž hudba by mi neměla být neznámá, jenže jejich vystoupení v Sedmičce loni na podzim spolu s NECROFILTH se mi tehdy ztratilo v naprosté opilosti. Takže, jako bych je viděl poprvé, a tato odložená premiéra mě dost nadchla. Pět skladeb naplnilo necelou půlhodinu dobrou muzikou. Dost mě bavily změny tempa, od naléhavého pomalého bušení až k divokým punkem nasáklých rytmům, solidní souhra obou kytar, dva prolínající se vokály, neuspěchané bicí. Asi nejvíc mě bavily dvě věci, „Handsome Slavemaster“ a „Infernal War“, a pak závěrečná, dopoledne před koncertem dozkoušená píseň doposud bez názvu, do níž se vokálně zapojil i druhý kytarista, Švéd Anders. Škoda, že jeho zpěv byl zvukařem trochu opominut a prakticky zanikal. Kapela působila na pódiu trochu toporně, ale to lze omluvit slovy kytaristy Máry, že mají za sebou divokou noc a tedy šílenou kocovinu. Přesto se jednalo o více než solidní vstup do bažin.
S upamatováním na KING KEPORKAK je to výrazně lepší. Jejich nedávné únorové představení před CROWBAR jsem si na Sedmičce užil, a tak se nabízí dokonce i srovnání. Instrumentálně opět moc dobré, řízné, v celkovém hudebním projevu rozmanité. Ono spojení sludge a hardcoru umožňuje se vyřádit. Set byl hodně podobný tomu předešlému, jen zvukově mi to přišlo ještě o kousek živelnější a mám pocit, že i trochu rychleji zahrané. Já osobně bych naopak zpomalil, skladby protáhnul, ale naopak zpěvák a kytarista Kefír asi tlačí muziku ke corovějšímu pojetí a tvrdil, že právě ta zpomalení ho moc nebaví. Jsem osobně zvědavý, jak se bude odvíjet jeho další muzikantská cesta, nějak se mi ty jeho a projevy zbytku kapely kříží.
Pokud jste přívrženci temnějšího, riffy naplněného a vnitřními melodiemi protknutého sludge, nenechte si ujít výbornou třetí desku, která právě přichází na trh. Pokud jste dekadentními a zvrhlými obdivovateli zkázy a zoufalství, ponořte se do čtyřiačtyřiceti minut trvajícího alba „IV“ od kapely FISTER. Doma jsem se touto nahrávkou prokousával a nečekaně brzy k ní našel vztah, ale nečekal bych, že tohle jde nějak poslat do lidí na koncertu. Jedná se totiž o jedinou skladbu, sice kompozičně rozmanitou, ale právě proto, že to je jediná skladba, tak neskonale utaženou a cíleně takto sevřeně komponovanou. FISTER to zvládli bravurně, s lehkými úpravami a díky přidělenému hracímu času, byly důkladně opakované pasáže mírně zkráceny, ale vše podstatné odeznělo s minimálními chvilkami oddechu, ve kterých jsem ani netleskal, ve kterých téměř nepřestaly hrát nástroje, jen se ztišily, aby pak mohly mocným úderem smést publikum neuvěřitelnou a neodbytnou silou. Basový kytarista Kenny Snarzyk vyřval osobní strádání, jestli to tak lze napsat, hlubší a čistší podobou hlasu, kdežto kytarista Marcus Newstead, pokud trochu poodhalil tvář a přiblížil se k mikrofonu, sypal sůl a prach do ran, jež způsobil svým hlasem. A bicí, Kirk Gatterer tedy ranami neplýtval, zato jejich intenzita a různorodá razance jen umocňovala skutečné obrovský emocionální efekt. Pro tyto chvíle jezdím na muziku, skvělé, silné a vzrušující.
Nastává vrchol večera nebo jen pokračování zkázy započaté FISTER? Podle mě vrchol, protože muzika podaná třemi zabijáky tvořícími PRIMITIVE MAN je vskutku vražedná. Od prvních tónů mám obavy, jestli toto vystoupení přežiji. Vyfotím a couvám a přesto se nemám kam schovat. To je ultra brutal, to je extrakt šílenství, jak po vizuální stránce, která nakonec není pro mě tak důležitá, protože téměř celý koncert trávím se zavřenýma očima, tak hlavně po stránce hudební. Čekal jsem masakr, ale tady se někde v interpretech smíchal dusivý prach s krví a z reproduktorů vyhřezlo nelítostně pohlcující bahno. Rytmicky dokonalé, skvělý zvuk dopomohl zaškrceným melodiím se alespoň naposledy nadechnout a hlavně nápor na citový prožitek je hutný, těžký a nezapomenutelný. Během druhé skladby „Astral Sleep“ se srovnávám s neskutečně agresivním zvukem a úplně se kochám a nevnímaje okolí, pohlcen hudbou, vnímám další jejich psychoataky. Následuje „Bag Man“ z nového EP a pánové neopomenou z téže desky zahrát také „Downfall“ a ještě nelítostný disonantní jedenáctiminutový song „Loathe“. Odepínají si kytary, ale nechají se přemluvit k přídavku. Zazní asi nejkratší kompozice „Lifetime“ z loňského splitka s FISTER. Je po všem, nadšení je všeobecné, prostorově neskromný basák Jonathan Campos ochotně svolává kytaristu a zpěváka ELM (Ethan Lee McCarthy) a bubeníka jménem Isidro Soto na společnou fotku. Loučíme se a děkujeme si navzájem.
Tedy to byl večírek, ještě hodinu nemůžu komando dostat do auta, jak jsou v ráži, ale sám vlastně nijak a nikam nechvátám a nechávám v sobě doznít parádní atmosféru. Metalu zdar a bahnu zvlášť.
Pohled druhý: Peťan
Slunečné odpoledne, sedím na zahradě, piju kafe a chytám bronz do vousů (úsměv). Jaro je konečně tady, ale ve vzduchu visí něco těžkého a děsivého. Není to nic jiného než zastávka dvojice amerických kapel PRIMITIVE MAN a FISTER v pražské Modré Vopici. Dopíjím kafe a přijíždí Štěpán. Po chvíli je čas vyrazit do Písku pro zbytek výpravy Mirka, Páju a Alexe. Naloděni, Pája rozdává Platany a valíme směr matička Praha. V autě je od začátku veselo, v jednu chvíli dokonce až tak, že přes slzy smíchu nevidíme. Pokud smích skutečně prodlužuje život, tak my tady budeme ještě za 200 let. Ve Vopici nás u vstupu vítají se železnou oponou Robert a pořadatel Ossie, platíme vstup 200 Kč a jdeme si sednout ven. Už bylo na čase! Vopice je sakra pohodovej klub a pivko venku tady chutná snad ještě líp.
Celý večer zahajují pražští BLACK ASPIRIN. Skvělý název kapely podtrhuje i naprosto perfektní set. Ten je sice krátký (něco málo přes 20 minut), ale o to více intenzivní. Hodně zašpiněný sludge se střídajícími se vokály. Více než ponuré pasáže do nás kapela valila ničivou smršť více či méně rychlou. Jako celek BLACK ASPIRIN fungují výborně. Rád si na tuhle partu zase zajdu. Kdo neznal podobně jako já, napravte to!
Další domácí sebranka KING KEPORKAK pro mě byla také menší neznámou. Tento nedělní večer jsme se potkali poprvé a i když se jednalo o po všech stránkách povedený koncert, mě to příliš neoslovilo. Hudebně kluci valí mix hardcoru, stoneru a možná i crustu, zahrané je to dobře, ale nepřenesl jsem se přes vokál, který mi do uší zkrátka nelezl. V polovině setu jsem to vzdal a vynesl si pivko ven.
Necelých šest let funguje parta ze St. Louis FISTER. Na kontě několik EPček a tři velká alba. A právě novinku pojmenovanou „IV“, která vyjde až na konci dubna, přijela trojice podpořit. A v Praze ji přehrála celou. Přesněji řečeno zazněla celá, více než 40minutová skladba. O žádnou nudu se v žádném případě nejednalo. Těžký a hutný zvuk rozduněl celý klub, dřevěná podlaha rezonovala a z pódia se valil nesmlouvaný a nelítostný doom/sludge. Nejvíce mě bavil bubeník Kirk, na kterého byla radost se dívat. S neskutečnou přesností odbíjel tenhle pochod smrti. Až mi řádně vyschlo v hrdle. Skvělý set!
A na závěr pro změnu trio z Denveru – PRIMITIVE MAN! Už od nástupu je jasné, že se bude jednat o regulérní pohřeb. Skřípající, praskající a ohlušující doommetalový válec nenechal nikoho na pochybách, kdo že je tu králem. Za pětačtyřicet minut mě Američané naprosto uzemnili. Také oni představili svou novou nahrávku v podobě čtyřskladbového EP „Home Is Where the Hatred Is“. Basák „těžká váha“ JC jakoby svými proporcemi dokresloval ničivou sílu tohoto uskupení. PRIMITIVE MAN kromě těžkých a plíživých pasáží ničili i death/doomovými nálety skvěle zakomponovanými v jednotlivých skladbách. Smrtící válec! Dáváme ještě pivko a ráno v práci mi luxusně hvízdá v uších. Prvotřídní výplach. Díky za tuhle akci!
Setlist PRIMITIVE MAN:
- 4330
- Astral Sleep
- Bag Man
- Downfall
- Antietam
- Loathe
- Lifetime
Fotky: Štěpán
