Papagájovu Hlasateli se povedl další zajímavý úlovek. Opět zalovil na britské půdě a vytáhl z klobouku jediné album skupiny MAU MAUS z roku 1985. MAU MAUS byli svým způsobem zvláštní případ, vznikli ve zlaté éře sedmdesátkového punku v roce 1979, první singl vydali v době, kdy se na svět klubal anarcho punk, ale v podstatě nezapadají ani do jedné typické škatulky. Na punkový kmen totiž roubují větvičky z dalších žánrů, ať už jde o náznaky oi, nějaké rozverné srandičky, nebo třeba gotický rock. Ostatně obal jakoby právě z oblasti gothic (nebo horor) punku vypadl, stejně jako účesy pánů muzikantů.
Třicet let je dlouhá doba, takže z dnešního pohledu je samozřejmě produkce desky poněkud zastaralá, což se projevuje na plochém zvuku, o nějakém stereo efektu pak nemůže být řeč vůbec. Ale o to tady nejde, ony ani jiné nahrávky z té doby nezní zrovna výstavně, ať už jde o punk, nebo třeba metal. Jenže u „Fear No Evil“ hraje roli jedna zajímavost, původní záznam ani nějaký digitální se nejspíš nezachoval, takže zvuk se stáčel z původní gramodesky... a navzdory polním podmínkám hraje vinyl slušně, svým způsobem se mi ten prostý sound líbí: kytara, basa a bubny, nic víc, nic míň, ještě tedy zpěvy. O ty se dělí hned dvě hrdla, jedno řekněme typicky punkové, druhé se stará o doprovodné vokály a něco jako halekání v povzdálí.
Mám takový pocit, že v době vydání nad MAU MAUS kovaní punkeři trochu kroutili očírovanými hlavami, protože ne všechny skladby zapadají do punkového koloritu. V úvodu tomu ale nic nenasvědčuje, první dva songy ctí žánr, jsou svižné, typické, blíž mají k takovým THE CLASH než k SEX PISTOLS, natož CONFLICT nebo CRASS. Ale se třetí „Runaway“ se to začíná lámat, kytara znenadání vyluzuje kvílivé tóny, zpěvák používá plačtivý hlas a skladba se překlápí v cosi na způsob experimentálního punku. „My Judge & Jury“ uvozuje kratičké baladické intro, ale po něm se zase sviští v punkovém duchu, nicméně díky rozvernému zpěvu vyznívá píseň odlehčeně a vesele. Po obyčejnější „Rebellion“ je „Johny Boy“ z jiného soudku, odvíjí se v pomalejším ležérním tempu, kytara zní poloakusticky, kopák sem tam zaduní jako velký pochodový buben, baskytara dostává velkorysý prostor a gotický závan je tu jasně slyšitelný.
Ani na druhé straně se nehraje jen podle punkových not, hned úvod napřed koketuje s rock´n´rollem, aby se z ničeho nic skladba rozjela do pořádných obrátek a čichla až k hardcore sférám; ale ne natrvalo, uprostřed dojde na oddychovou pasáž, po níž to pánové znovu rozbalí. Rytmicky pestrá „For „Whom The Bell Tolls“ disponuje chytlavým refrénem, třetí „Promises“ je takový obyčejnější kousek, v němž se pánové lehce otírají o oi, aby v „Oath (part II)“ zase zamířili k punkovým břehům. Titulní skladbu lze označit za typické MAU MAUS; kdybych měl vybrat reprezentativní položku, byla by to právě tahle, docela pestrá záležitost s všudypřítomným zpěvem, snadno zapamatovatelným refrénem a výraznými punkovými riffy, což lze aplikovat i na předposlední štych, který ale jaksi vypadl ze seznamu na obalu. Vrtalo mi hlavou, proč je na vinylu sedm stop a v seznamu jen šest položek, tak jsem se přeptal u vydavatele a teď jsem mnohem chytřejší. (úsměv) MAU MAUS si v době vydání buď hráli s posluchači na schovávanou, nebo prostě na jeden song zapomněli při tvorbě přebalu... A aktuální reedice ctí tradice, takže obal je ponechán ve stejném stavu, jako byl obal původního vydání. Skrytá píseň by se měla jmenovat „Holyland“, což je v relaci s refrénem, v němž se právě tohle slovo několikrát opakuje. Podobně jako v případě první strany je i na té druhé na konci netypická skladba, „Be My Baby“ začíná líně, aby se brzy překlopila v rozvernou srandičku, která by v jiných aranžích klidně mohla znít v poledne z rádia.
MAU MAUS asi nikdy nebudou patřit mezi nejprofláklejší jména, na druhou stranu se v případě „Fear No Evil“ nemají zač stydět. Svižné punkovky mají švih i zajímavé nápady, díky pestrému rejstříku skladeb není nahrávka monotónní a zaujmout by měla všechny zvídavé fanoušky anglického osmdesátkového punku, pro něž nejspíš půjde o docela příjemné překvapení. Neříkám, že z alba padám nadšením na znak, ale svým způsobem si poslech užívám, a až si budu dělat punkový retro den, určitě se na talíři tihle chlápci objeví.
Jak je u Papagájových desek obvyklé, obal není ošizený, k vinylu je přiložen vnitřňák s informacemi o nahrávce a s povídáním zpěváka Chrise, který se vrací o třicet let zpět a vzpomíná, jaké to tehdy bylo... Jen škoda, že chybí texty.
Vzhledem k tomu, že jde o reedici... nebodováno.
Seznam skladeb:
Čas: cca 40 min.
Sestava:
www.phr.cz
Třicet let je dlouhá doba, takže z dnešního pohledu je samozřejmě produkce desky poněkud zastaralá, což se projevuje na plochém zvuku, o nějakém stereo efektu pak nemůže být řeč vůbec. Ale o to tady nejde, ony ani jiné nahrávky z té doby nezní zrovna výstavně, ať už jde o punk, nebo třeba metal. Jenže u „Fear No Evil“ hraje roli jedna zajímavost, původní záznam ani nějaký digitální se nejspíš nezachoval, takže zvuk se stáčel z původní gramodesky... a navzdory polním podmínkám hraje vinyl slušně, svým způsobem se mi ten prostý sound líbí: kytara, basa a bubny, nic víc, nic míň, ještě tedy zpěvy. O ty se dělí hned dvě hrdla, jedno řekněme typicky punkové, druhé se stará o doprovodné vokály a něco jako halekání v povzdálí.
Mám takový pocit, že v době vydání nad MAU MAUS kovaní punkeři trochu kroutili očírovanými hlavami, protože ne všechny skladby zapadají do punkového koloritu. V úvodu tomu ale nic nenasvědčuje, první dva songy ctí žánr, jsou svižné, typické, blíž mají k takovým THE CLASH než k SEX PISTOLS, natož CONFLICT nebo CRASS. Ale se třetí „Runaway“ se to začíná lámat, kytara znenadání vyluzuje kvílivé tóny, zpěvák používá plačtivý hlas a skladba se překlápí v cosi na způsob experimentálního punku. „My Judge & Jury“ uvozuje kratičké baladické intro, ale po něm se zase sviští v punkovém duchu, nicméně díky rozvernému zpěvu vyznívá píseň odlehčeně a vesele. Po obyčejnější „Rebellion“ je „Johny Boy“ z jiného soudku, odvíjí se v pomalejším ležérním tempu, kytara zní poloakusticky, kopák sem tam zaduní jako velký pochodový buben, baskytara dostává velkorysý prostor a gotický závan je tu jasně slyšitelný.
Ani na druhé straně se nehraje jen podle punkových not, hned úvod napřed koketuje s rock´n´rollem, aby se z ničeho nic skladba rozjela do pořádných obrátek a čichla až k hardcore sférám; ale ne natrvalo, uprostřed dojde na oddychovou pasáž, po níž to pánové znovu rozbalí. Rytmicky pestrá „For „Whom The Bell Tolls“ disponuje chytlavým refrénem, třetí „Promises“ je takový obyčejnější kousek, v němž se pánové lehce otírají o oi, aby v „Oath (part II)“ zase zamířili k punkovým břehům. Titulní skladbu lze označit za typické MAU MAUS; kdybych měl vybrat reprezentativní položku, byla by to právě tahle, docela pestrá záležitost s všudypřítomným zpěvem, snadno zapamatovatelným refrénem a výraznými punkovými riffy, což lze aplikovat i na předposlední štych, který ale jaksi vypadl ze seznamu na obalu. Vrtalo mi hlavou, proč je na vinylu sedm stop a v seznamu jen šest položek, tak jsem se přeptal u vydavatele a teď jsem mnohem chytřejší. (úsměv) MAU MAUS si v době vydání buď hráli s posluchači na schovávanou, nebo prostě na jeden song zapomněli při tvorbě přebalu... A aktuální reedice ctí tradice, takže obal je ponechán ve stejném stavu, jako byl obal původního vydání. Skrytá píseň by se měla jmenovat „Holyland“, což je v relaci s refrénem, v němž se právě tohle slovo několikrát opakuje. Podobně jako v případě první strany je i na té druhé na konci netypická skladba, „Be My Baby“ začíná líně, aby se brzy překlopila v rozvernou srandičku, která by v jiných aranžích klidně mohla znít v poledne z rádia.
MAU MAUS asi nikdy nebudou patřit mezi nejprofláklejší jména, na druhou stranu se v případě „Fear No Evil“ nemají zač stydět. Svižné punkovky mají švih i zajímavé nápady, díky pestrému rejstříku skladeb není nahrávka monotónní a zaujmout by měla všechny zvídavé fanoušky anglického osmdesátkového punku, pro něž nejspíš půjde o docela příjemné překvapení. Neříkám, že z alba padám nadšením na znak, ale svým způsobem si poslech užívám, a až si budu dělat punkový retro den, určitě se na talíři tihle chlápci objeví.
Jak je u Papagájových desek obvyklé, obal není ošizený, k vinylu je přiložen vnitřňák s informacemi o nahrávce a s povídáním zpěváka Chrise, který se vrací o třicet let zpět a vzpomíná, jaké to tehdy bylo... Jen škoda, že chybí texty.
Vzhledem k tomu, že jde o reedici... nebodováno.
Seznam skladeb:
- Strana 1:
- Step Across The Border
- Hard Rain´s (A Gonna Fall)
- Runaway
- My Judge & Jury
- Rebellion
- Johny Boy
- Strana 2:
- Wasteland
- For Whom The Bell Tolls
- Promises
- Oath (part II)
- Fear No Evil
- (Holyland)
- Be My Baby
Čas: cca 40 min.
Sestava:
- Chris – vocals
- Lev – guitar
- Podge – drums
- Alf – bass
- Bunny – back vocals
www.phr.cz
