Návraty bývají různé, své by o tom mohli vyprávět třeba sportovci, v hudební branži to také bývá ošidné, roli nemusí hrát ani dobrá pověst, ani „jméno“. Přesvědčila se o tom řada kapel, takže i návrat ASMODEA, takřka po čtyřech letech, vzbuzoval minimálně otázky, ne-li pochyby. Ale „Past na Davida Kleinera“ všechny otázky i pochyby smetla ze stolu, album posbíralo takřka samé pochvalné ohlasy, včetně nominací na ceny Břitva a Anděl. Brzy navíc vyjde i vinylová verze „Pasti“, chystá se její křest, takže témat k rozhovoru se našlo víc než dost.
Ahoj Miloši, na konci roku 2010 se ASMODEUS rozešel, ty jsi vyhlásil oddychový čas... Budoucí návrat jsi ani nesliboval, ani nevylučoval. Kolik procent jsi tehdy dával návratu a kolik ukončení existence kapely?
Nepřemýšlel jsem nad tím, že bych definitivně uzavřel kapitolu ASMODEUS. Návrat byl na 90 % jistý. Jen jsem dumal jakou muziku složit, abych zbytečně neotravoval fanoušky s nějakou tisíckrát ohranou stařešinou. Přeci jen metal je vyčerpaná záležitost a už v podstatě nejde nic nového vymyslet. Samotného by mě nebavilo poslouchat takovou muziku. A také samozřejmě ležela na stole otázka s kým takovou hudbu hrát. Přeci jen musíš postavit novou kapelu.
„Past“ vyšla až na sklonku roku 2014, vy jste se ale před lidmi objevili zhruba před rokem. Na několika akcích jste hráli skladby z „Pasti“ nazpívané svahilsky, lidi je neznali a odezva byla taková vlažnější. Myslíš, že to byl dobrý nápad? Nebylo by bývalo lepší odehrát první koncerty s prověřeným starším repertoárem, abyste se připomněli, a novinky zařadit až po vydání desky?
U nás je zásadní jedna věc, kterou musím připomenout nebo znovu nastínit fanouškům. Fungujeme jako kapela, která se neschází na zkouškách každý týden, jako tomu bylo dříve v historii ASMODEA, ale jen občas, takže prostor na secvičení starých skladeb jsme neměli a ani jsme neuvažovali o tom, že bychom zvolili jiný model. Kluci mají kromě Žáby (basa) své skupiny a já je nechci omezovat v jejich aktivitách. Mně samotnému to také vyhovuje. Pro nás tak bylo nejjednodušší začít hrát rovnou nové věci, byť se svahilským textem. Lidi je přijali myslím v pohodě, byli na ASMODEUS natěšení a fungovalo to dobře. Stejně když přijdeš byť s dotaženou novou věcí, vždycky je ohlas slabší. V tento okamžik už se vlastně seznamují s novými skladbami rok a bude to velké plus pro blížící se koncerty.
O „Pasti“ jsi mluvil ještě před pauzou, v jaké fázi tehdy materiál byl? Měl jsi složenou nějakou muziku? Měli jste s Janem Petričkem něco na papíře, nebo jenom v hlavách?
S Honzou jsme měli hotový kompletní scénář, takže i z tohoto pohledu bylo jasné, že k realizaci dojde. Nevěděli jsme pouze o kolik času to odložíme. Muzika nebyla až do první zkoušky. S novými spoluhráči jsem pak začal jednat v úvodu roku 2012 a první zkouška proběhla o rok později.
O některých ponávratových záležitostech jsme před rokem krátce mluvili, takže se k nim už vracet nebudeme, skočíme rovnou do studia. Jak probíhalo nahrávání? Dá se spočítat, kolik hodin jsi ve studiu strávil? Při Tvé preciznosti předpokládám, že to budeš vědět takřka přesně... (úsměv)
Celkem to bylo 25 dní.
Měl jsi už před realizací alba v hlavě zvuk, jakého bys chtěl dosáhnout? Dával jsi třeba Pavlovi Bromovi k poslechu nějaké zahraniční nahrávky se slovy „takhle nějak bych to chtěl...“? Nakolik byly tvé představy naplněny?
Neměl jsem v hlavě konkrétní zvuk, protože výsledek nelze dopředu nikdy na 100 % odhadnout. Já mám nějakou +/- představu, čeho bych chtěl zvukem dosáhnout, nějaký standard, a vše ostatní se vytváří až podle konkrétního vyznění nástrojů v danou chvíli. Pokaždé ti zní trochu jinak. Je to použitými mikrofony, prostorem, jeho akustikou, samotným nástrojem atd., ale hlavně tvými prsty a rukama, které buď hrajou dobře nebo špatně. I to, že se třeba člověk cítí mizerně nebo je rozklížená kapela samotná, se projeví na zvuku. Pro někoho možná nepochopitelné, ale je to tak. Takže říkám vždycky, nejásejme, ale pokorně čekejme do poslední chvíle co nám z to vlastně vyleze, ale dělejme pro to maximum. A tak to bylo i s Asmáčem.
Na nahrávce máte i klasické nástroje, hraje na ní smyčcové kvarteto. Jakým způsobem jste s lidmi z úplně jiné hudební sféry spolupracovali? Měli připravené své party rozepsané v notách? Je mezi nahráváním klasických a rockových nástrojů nějaký výrazný rozdíl?
My jsme pro rychlost zpracování i samotnou finální kvalitu požádali o spolupráci Borka Bártu – plzeňského hudebního skladatele a aranžéra, který nám právě zaranžoval smyčcový kvartet a samozřejmě dodal notový zápis pro každý nástroj. Nahrávání, krom toho že nemáš ve violoncellu či houslích zapíchnutý kabel, se zas až tak neliší. Samozřejmě akustický prostor, který je v ExAviku k dispozici, je prostě A-třída, tedy špička a to je základ. Také samo sebou použité mikrofony se volí jinak a konkrétně k danému nástroji. Jinak v Klatovech a okolí máme spoustu velmi kvalitních muzikantů, kteří nám vyjdou vstříc dle potřeby a dobře se s nimi známe. Taková jedna velká rodina jako všude jinde. Takže perfektní spolupráce.
O příběhu z „nadsvětí politiky a z podsvětí organizovaného zločinu“ už bylo napsáno hodně, ústřední postava Davida Kleinera může působit až vizionářským dojmem, protože leccos z něj pasuje na jiného Davida, vzrůstem také „kleinera“... Když se kolotoč kolem Ratha roztočil, napadlo Tě, že vás někdo může obvinit z vypočítavosti? Nepřemýšleli jste třeba o změně jména hlavního mizery?
Nepřemýšleli jsme o změně názvu, ale to víš, že jsme si s Honzou volali co nám to ten David provedl a vlastně i potvrdil… (smích)
Příběh Davida Kleinera má svým způsobem dvě podoby – podrobný scénář (jako k filmu) a pak (snad se to tak dá říci) zjednodušenou verzi v podobě textů. Co bylo dřív – texty, nebo scénář? Nebo jste na obou liniích pracovali zároveň? Příběh psal Honza, nebo jste na něm pracovali společně?
První byl scénář a texty až v posledním půl roce před deskou. Tak to bylo od začátku plánováno.
Hlavní námět jsem přednesl Honzovi já a rozpracování už bylo čistě na jeho fantazii. Nastínili jsme si základní kapitoly, abychom přesně věděli, co se v nich bude odehrávat a jak se tím pádem bude vyvíjet i muzika. Protože začínáme v období Kleinerova blahobytu, tedy zvesela, a postupně se otáčíme vstříc jeho smrti, přičemž i muzika začíná houstnout. Závěrečné rozuzlení a zvolnění jsme museli také zohlednit.
Doufám, že každý čtenář tady tuší, o čem je na „Pasti“ řeč, ale pro jistotu ve zkratce – provázanost politiky a podnikatelské sféry, korupce, zločiny... Myslíš, že se posluchači „Pasti“ pořádně zamyslí nad tím, co jim předkládáte? Máte kromě recenzí odezvu i odjinud? Dostali jste třeba nějaké e-maily, zprávy na internetu?
Máme ohlasy a musím říci, že spousty ohlasů od našich fanoušku, kteří s tématem jakoby souzní. Samozřejmě vnímají ho jako aktuální a podle toho, co se kolem nás stále děje, to vypadá, že snad nikdy nebude konec takovýmto kauzám. Což je úplně špatně, strašně smutný, že se nedokážeme jako společnost vypořádat s podobnými Kleinery.
Přiznám se, že jediná věc, která mi na albu nesedí, je přední strana obalu. Sice chápu, co všechno obraz znázorňuje, ale to prase mi prostě k jisté skromnosti či nenápadnosti vašich předchozích obalů neštymuje... Kdo s tím přišel? Dostal malíř přesné zadání, „kecali“ jste mu do toho v průběhu práce, nebo měl zcela volnou ruku a na základě textů či scénáře maloval?
My jsme si s Berrym a Radkem Hrabým sedli a detailně popovídali o příběhu, o jednotlivých kapitolách. Měl k dispozici komplet scénář i texty a už na první schůzce předkládal úžasné nápady a říkal, že si je hned musí nakreslit do skicáku. Co se prasete i všeho ostatního týká, nebyl od nás nijak svázán, vše si udělal podle sebe a já to vidím jako dobře. Do Radka jsme vložili plnou důvěru a on vytvořil nádherný obraz malovaný na plátno olejem. Zastávám názor, že čím více fantazie lidí se do výsledku promítne, tím je to lepší. I kdyby se nám prase nelíbilo. Je to prostě Radkovo vidění tématu a já to přijímám. Stejně tak práce Lukáše Dia, jako grafika, který posléze vytvoří obal zase k představě své. Také mu důvěřuji a do práce mu nemluvím. O detailech samozřejmě diskutujeme, ale to už jsou věci spíše týkající se zda přidáme fotku kapely nebo ubereme na stránce to a to. Výsledek je ale jeho prezentace nápadu, do kterého vloží kus sebe. A tak je to bezva. A obdobné by to bylo například s klipem.
Digipack jste pojali velkoryse, 35stránková knížečka z kvalitního papíru, vkusná grafika. Je to dneska asi jediná cesta, jak lidi přimět ke koupi hmotného nosiče, protože o odfláknuté „přeložené dvojlisty“ nikoho nezaujmou... Vyplatil se váš velkorysý přístup?
Dnes je tohle vlastně povinnost, jinak nemáš šanci. Ale grafice se na druhé straně meze nekladou a i ta přeložená nebo složená stránka může ve finále vypadat výborně a neotřele. Já jsem v podstatě chtěl mít takhle udělaný obal od začátku, od prvního nápadu. Jen jsem řešil zda velikostně formát krabičky DVD nebo digipack. Jsem rád, že jsme to zvolili takhle.
Nadstavbou bude vinyl, který chystáte 4. dubna pokřtít doma v Klatovech. Můžeš prozradit, jak bude gramodeska vypadat? Nemyslím teď přímo placku, ale obal. Bude v nějakém směru speciální, nebo už dneska ani není možné vymyslet něco extra, co by se vymykalo? Věříte, že se deska bude prodávat, když většina fanoušků už má doma cédéčko?
Berry: Grafika bude lehce upravená poplatně velkému formátu, vnější obal na tuhém kartonu bude mít 5mm hřbet a zevnitř bude zalit černou barvou, aby každým detailem podtrhoval závažnost temného tématu. Deska bude pochopitelně černá a vážit bude poctivých 180 gramů. Nahrávka pro vinyl byla speciálně pro toto médium masterovaná ve studiu PyHa, aby v Loděnici došlo k minimálním zásahům. Vinyl bude v černém futrovaném vnějším obalu, doplněný o vnitřní přílohy – plakát formátu A2 s kompletním obrazem Radka Hrabého, rozkládací přílohu s texty a oboustrannou kartu s kompletním skriptem. K desce si bude třeba vyhradit napoprvé celý volný večer, ale s tím fanoušci jistě počítají, stejně jako my počítáme s tím, že bude o vinylové album zájem, ať primárně jako o zvukový nosič nebo artefakt či sběratelský fetiš. Náklad byl stanoven na 333 ručně číslovaných kusů, tedy zdaleka ne každý, kdo se stal či ještě stane majitelem LP „Prosincová noc blíže neurčeného roku“, bude moci být i majitelem aktuálního gramokotouče „Past na Davida Kleinera“.
Občas se kapel ptáme, jakou váhu recenzím přikládají, jestli jsou pro ně nějakým vodítkem, jestli jim přikládají i jinou roli než tu propagační. Jak to máte vy?
Recenze jsou pro nás velmi důležitou zpětnou vazbou. Čteme je a snažíme se prostřednictvím jich pochopit to různorodé vnímání našeho díla. Je to součást, bez které si ani nedovedu představit završení téhle práce. Je to jako v životě. Vždycky tě někdo hodnotí, ať už kladně nebo záporně. A ty si z toho odnášíš spoustu poznatků.
Ohlasy na „Past“ jsou výborné. Čekali jste takovou porci pozitivní kritiky, nebo jste měli pochyby, jestli se potkáte se vkusem recenzentů a posluchačů?
Asi takhle. Ono to v podstatě souvisí s předchozí otázkou. Stejně jako se spisovatel nebo hudební kritik postupem let zdokonaluje v psaní, tak se i hudební skladatel zdokonaluje v tom, co skládá. Alespoň tak by to mělo být. Dokáže vnímat během své kariéry jak pozitivní, tak negativní ohlasy, a poté je schopen vyvarovat se řekněme chyb (i když v umění je tohle slovo trochu nepřesné, protože co je chyba?) a postupně jich dělat méně a méně. Z tohoto pohledu si myslím, že jsem „Pasti“ hodně věřil. Že jsme dokázali vytvořit něco, co zaujme, co nebude na trhu jako běžná řadovka a co má posléze i šanci u fanoušků a kritiky.
V těchto dnech vrcholí dvě z pohledu „hard music“ scény zajímavé ankety – Břitva a Anděl. Vy jste byli v obou nominováni, v Břitvě jste skončili druzí, Andělé se teprve vyhlašovat budou. Co pro vás úspěch v těchhle anketách znamená? Má podle vás některá větší význam? A máte představu, kolik a jakých lidí hlasuje? Často se stává, že kapely v tomhle směru vůbec nemají ponětí...
Nominace v obou anketách jsou pro nás prostě a jednoduše významná ocenění. Moc si toho vážíme. A myslím to opravdu vážně. Není totiž snadné, aby se obecně muzika nějaké kapely prodrala do špičky tvrdé scény u nás. Myslím tím, že by si jednoho dne skupina řekla a teď natočíme bombu a vyhrajeme Anděla. Ať si to každý zkusí, že to takhle opravdu nefunguje. Proto je to pro nás zcela mimořádný zážitek. Neupřednostňuji ani jednu z těch anket, možná má mediálně Anděl větší zvuk, ale Břitva je zase pojetím hlasování širokospektrálnější. No a co se hlasování týká, jsou to hudební publicisté z časopisů a webzinů, kteří jsou obeznámeni detailně s daným hudebním žánrem. V Břitvě hlasuje cca 50 lidí, v Andělovi díky rozdělení žánrů v kategorii Hard and Heavy cca 25.
Nebudu se ptát, jestli je víc Anděl, nebo Břitva, ale spíš na to, jestli Tě překvapuje, že z prvních tří míst obsadily dvě kapely služebně, jak to říct a neurazit..., no staré. Jak vy, tak MASTER´S HAMMER jste vznikli v osmdesátých letech. Čím to je, že se neprosazují nějaké mladé kapely?
Já si myslím, že jeden rok je to tak a druhý zase onak. Někdy vystřelí mladá kapela, jindy služebně stará. Je to podle roku, jak se to sejde. Někdy se může zdát, že letitější skupina má nasbíráno více zkušeností jak docílit komplexnějšího alba, které posléze zaujme, ale to není pravidlem. Je to spíš o jednotlivých autorech. O kvalitě textů, hudby, kterou dokáží předložit. O tzv. hitech. A co si budeme nalhávat, pokud to daný autor v sobě od přírody nemá, těžko vytvoří někdy něco zajímavého.
Jaké ambice vlastně po víc jak pětadvaceti letech existence máte? Co chcete lidem nabídnout? Myslíš, že na vaši tvorbu reagují i dnešní mladí, nebo máte víc fanoušků mezi svými vrstevníky?
Víš, že nevím jak je to s rozvrstvením fandů. Na koncertech jsou všechny skupiny. Mladí i starší, asi je to tak přirozené. Jediné, co mohu potvrdit je, že co se rozdělení pohlaví týká, thrash poslouchá jen 20 % žen a 80 % je na mužích. U HC 30 % na 70 % a punku je to prý dokonce 40 % na 60 % ve prospěch mužů. U ASMODEA je to podle Facebooku 17 % na 83 %. A u nás je ten poměr skutečně pravdivý. A ambice? Vždycky nějaké jsou. Dělat lidem radost muzikou, kterou hrajeme, to bych považoval za hlavní. Že bych si ale bláhově myslel, že najednou začneme vyprodávat sály, to opravdu né, na to už jsem příliš starý. A možná není od věci na tomto místě říci: „... neskončili jsme a jak to tak u ASMODEA bývá, už v této chvíli máme pro Vás přichystáno nové téma, které v budoucnu zhudebníme a které pomyslně vyzve Kleinera na souboj“.
Když se na závěr zamyslíš nad návratem ASMODEA, splnila se všechna očekávání, nebo jste „plán“ dokonce překročili? A zůstalo něco z představ nenaplněno?
…uvidíme, ještě není konec. Jsou věci, o kterých je zapovězeno mluvit. Díky všem.
www.asmodeus.info
www.facebook.com/asmodeus
www.madmusick.cz
RECENZE 1
RECENZE 2
Ahoj Miloši, na konci roku 2010 se ASMODEUS rozešel, ty jsi vyhlásil oddychový čas... Budoucí návrat jsi ani nesliboval, ani nevylučoval. Kolik procent jsi tehdy dával návratu a kolik ukončení existence kapely?
Nepřemýšlel jsem nad tím, že bych definitivně uzavřel kapitolu ASMODEUS. Návrat byl na 90 % jistý. Jen jsem dumal jakou muziku složit, abych zbytečně neotravoval fanoušky s nějakou tisíckrát ohranou stařešinou. Přeci jen metal je vyčerpaná záležitost a už v podstatě nejde nic nového vymyslet. Samotného by mě nebavilo poslouchat takovou muziku. A také samozřejmě ležela na stole otázka s kým takovou hudbu hrát. Přeci jen musíš postavit novou kapelu.
„Past“ vyšla až na sklonku roku 2014, vy jste se ale před lidmi objevili zhruba před rokem. Na několika akcích jste hráli skladby z „Pasti“ nazpívané svahilsky, lidi je neznali a odezva byla taková vlažnější. Myslíš, že to byl dobrý nápad? Nebylo by bývalo lepší odehrát první koncerty s prověřeným starším repertoárem, abyste se připomněli, a novinky zařadit až po vydání desky?
U nás je zásadní jedna věc, kterou musím připomenout nebo znovu nastínit fanouškům. Fungujeme jako kapela, která se neschází na zkouškách každý týden, jako tomu bylo dříve v historii ASMODEA, ale jen občas, takže prostor na secvičení starých skladeb jsme neměli a ani jsme neuvažovali o tom, že bychom zvolili jiný model. Kluci mají kromě Žáby (basa) své skupiny a já je nechci omezovat v jejich aktivitách. Mně samotnému to také vyhovuje. Pro nás tak bylo nejjednodušší začít hrát rovnou nové věci, byť se svahilským textem. Lidi je přijali myslím v pohodě, byli na ASMODEUS natěšení a fungovalo to dobře. Stejně když přijdeš byť s dotaženou novou věcí, vždycky je ohlas slabší. V tento okamžik už se vlastně seznamují s novými skladbami rok a bude to velké plus pro blížící se koncerty.
O „Pasti“ jsi mluvil ještě před pauzou, v jaké fázi tehdy materiál byl? Měl jsi složenou nějakou muziku? Měli jste s Janem Petričkem něco na papíře, nebo jenom v hlavách?
S Honzou jsme měli hotový kompletní scénář, takže i z tohoto pohledu bylo jasné, že k realizaci dojde. Nevěděli jsme pouze o kolik času to odložíme. Muzika nebyla až do první zkoušky. S novými spoluhráči jsem pak začal jednat v úvodu roku 2012 a první zkouška proběhla o rok později.
O některých ponávratových záležitostech jsme před rokem krátce mluvili, takže se k nim už vracet nebudeme, skočíme rovnou do studia. Jak probíhalo nahrávání? Dá se spočítat, kolik hodin jsi ve studiu strávil? Při Tvé preciznosti předpokládám, že to budeš vědět takřka přesně... (úsměv)
Celkem to bylo 25 dní.
Měl jsi už před realizací alba v hlavě zvuk, jakého bys chtěl dosáhnout? Dával jsi třeba Pavlovi Bromovi k poslechu nějaké zahraniční nahrávky se slovy „takhle nějak bych to chtěl...“? Nakolik byly tvé představy naplněny?
Neměl jsem v hlavě konkrétní zvuk, protože výsledek nelze dopředu nikdy na 100 % odhadnout. Já mám nějakou +/- představu, čeho bych chtěl zvukem dosáhnout, nějaký standard, a vše ostatní se vytváří až podle konkrétního vyznění nástrojů v danou chvíli. Pokaždé ti zní trochu jinak. Je to použitými mikrofony, prostorem, jeho akustikou, samotným nástrojem atd., ale hlavně tvými prsty a rukama, které buď hrajou dobře nebo špatně. I to, že se třeba člověk cítí mizerně nebo je rozklížená kapela samotná, se projeví na zvuku. Pro někoho možná nepochopitelné, ale je to tak. Takže říkám vždycky, nejásejme, ale pokorně čekejme do poslední chvíle co nám z to vlastně vyleze, ale dělejme pro to maximum. A tak to bylo i s Asmáčem.
Na nahrávce máte i klasické nástroje, hraje na ní smyčcové kvarteto. Jakým způsobem jste s lidmi z úplně jiné hudební sféry spolupracovali? Měli připravené své party rozepsané v notách? Je mezi nahráváním klasických a rockových nástrojů nějaký výrazný rozdíl?
My jsme pro rychlost zpracování i samotnou finální kvalitu požádali o spolupráci Borka Bártu – plzeňského hudebního skladatele a aranžéra, který nám právě zaranžoval smyčcový kvartet a samozřejmě dodal notový zápis pro každý nástroj. Nahrávání, krom toho že nemáš ve violoncellu či houslích zapíchnutý kabel, se zas až tak neliší. Samozřejmě akustický prostor, který je v ExAviku k dispozici, je prostě A-třída, tedy špička a to je základ. Také samo sebou použité mikrofony se volí jinak a konkrétně k danému nástroji. Jinak v Klatovech a okolí máme spoustu velmi kvalitních muzikantů, kteří nám vyjdou vstříc dle potřeby a dobře se s nimi známe. Taková jedna velká rodina jako všude jinde. Takže perfektní spolupráce.
O příběhu z „nadsvětí politiky a z podsvětí organizovaného zločinu“ už bylo napsáno hodně, ústřední postava Davida Kleinera může působit až vizionářským dojmem, protože leccos z něj pasuje na jiného Davida, vzrůstem také „kleinera“... Když se kolotoč kolem Ratha roztočil, napadlo Tě, že vás někdo může obvinit z vypočítavosti? Nepřemýšleli jste třeba o změně jména hlavního mizery?
Nepřemýšleli jsme o změně názvu, ale to víš, že jsme si s Honzou volali co nám to ten David provedl a vlastně i potvrdil… (smích)
Příběh Davida Kleinera má svým způsobem dvě podoby – podrobný scénář (jako k filmu) a pak (snad se to tak dá říci) zjednodušenou verzi v podobě textů. Co bylo dřív – texty, nebo scénář? Nebo jste na obou liniích pracovali zároveň? Příběh psal Honza, nebo jste na něm pracovali společně?
První byl scénář a texty až v posledním půl roce před deskou. Tak to bylo od začátku plánováno.
Hlavní námět jsem přednesl Honzovi já a rozpracování už bylo čistě na jeho fantazii. Nastínili jsme si základní kapitoly, abychom přesně věděli, co se v nich bude odehrávat a jak se tím pádem bude vyvíjet i muzika. Protože začínáme v období Kleinerova blahobytu, tedy zvesela, a postupně se otáčíme vstříc jeho smrti, přičemž i muzika začíná houstnout. Závěrečné rozuzlení a zvolnění jsme museli také zohlednit.
Doufám, že každý čtenář tady tuší, o čem je na „Pasti“ řeč, ale pro jistotu ve zkratce – provázanost politiky a podnikatelské sféry, korupce, zločiny... Myslíš, že se posluchači „Pasti“ pořádně zamyslí nad tím, co jim předkládáte? Máte kromě recenzí odezvu i odjinud? Dostali jste třeba nějaké e-maily, zprávy na internetu?
Máme ohlasy a musím říci, že spousty ohlasů od našich fanoušku, kteří s tématem jakoby souzní. Samozřejmě vnímají ho jako aktuální a podle toho, co se kolem nás stále děje, to vypadá, že snad nikdy nebude konec takovýmto kauzám. Což je úplně špatně, strašně smutný, že se nedokážeme jako společnost vypořádat s podobnými Kleinery.
Přiznám se, že jediná věc, která mi na albu nesedí, je přední strana obalu. Sice chápu, co všechno obraz znázorňuje, ale to prase mi prostě k jisté skromnosti či nenápadnosti vašich předchozích obalů neštymuje... Kdo s tím přišel? Dostal malíř přesné zadání, „kecali“ jste mu do toho v průběhu práce, nebo měl zcela volnou ruku a na základě textů či scénáře maloval?
My jsme si s Berrym a Radkem Hrabým sedli a detailně popovídali o příběhu, o jednotlivých kapitolách. Měl k dispozici komplet scénář i texty a už na první schůzce předkládal úžasné nápady a říkal, že si je hned musí nakreslit do skicáku. Co se prasete i všeho ostatního týká, nebyl od nás nijak svázán, vše si udělal podle sebe a já to vidím jako dobře. Do Radka jsme vložili plnou důvěru a on vytvořil nádherný obraz malovaný na plátno olejem. Zastávám názor, že čím více fantazie lidí se do výsledku promítne, tím je to lepší. I kdyby se nám prase nelíbilo. Je to prostě Radkovo vidění tématu a já to přijímám. Stejně tak práce Lukáše Dia, jako grafika, který posléze vytvoří obal zase k představě své. Také mu důvěřuji a do práce mu nemluvím. O detailech samozřejmě diskutujeme, ale to už jsou věci spíše týkající se zda přidáme fotku kapely nebo ubereme na stránce to a to. Výsledek je ale jeho prezentace nápadu, do kterého vloží kus sebe. A tak je to bezva. A obdobné by to bylo například s klipem.
Digipack jste pojali velkoryse, 35stránková knížečka z kvalitního papíru, vkusná grafika. Je to dneska asi jediná cesta, jak lidi přimět ke koupi hmotného nosiče, protože o odfláknuté „přeložené dvojlisty“ nikoho nezaujmou... Vyplatil se váš velkorysý přístup?
Dnes je tohle vlastně povinnost, jinak nemáš šanci. Ale grafice se na druhé straně meze nekladou a i ta přeložená nebo složená stránka může ve finále vypadat výborně a neotřele. Já jsem v podstatě chtěl mít takhle udělaný obal od začátku, od prvního nápadu. Jen jsem řešil zda velikostně formát krabičky DVD nebo digipack. Jsem rád, že jsme to zvolili takhle.
Nadstavbou bude vinyl, který chystáte 4. dubna pokřtít doma v Klatovech. Můžeš prozradit, jak bude gramodeska vypadat? Nemyslím teď přímo placku, ale obal. Bude v nějakém směru speciální, nebo už dneska ani není možné vymyslet něco extra, co by se vymykalo? Věříte, že se deska bude prodávat, když většina fanoušků už má doma cédéčko?
Berry: Grafika bude lehce upravená poplatně velkému formátu, vnější obal na tuhém kartonu bude mít 5mm hřbet a zevnitř bude zalit černou barvou, aby každým detailem podtrhoval závažnost temného tématu. Deska bude pochopitelně černá a vážit bude poctivých 180 gramů. Nahrávka pro vinyl byla speciálně pro toto médium masterovaná ve studiu PyHa, aby v Loděnici došlo k minimálním zásahům. Vinyl bude v černém futrovaném vnějším obalu, doplněný o vnitřní přílohy – plakát formátu A2 s kompletním obrazem Radka Hrabého, rozkládací přílohu s texty a oboustrannou kartu s kompletním skriptem. K desce si bude třeba vyhradit napoprvé celý volný večer, ale s tím fanoušci jistě počítají, stejně jako my počítáme s tím, že bude o vinylové album zájem, ať primárně jako o zvukový nosič nebo artefakt či sběratelský fetiš. Náklad byl stanoven na 333 ručně číslovaných kusů, tedy zdaleka ne každý, kdo se stal či ještě stane majitelem LP „Prosincová noc blíže neurčeného roku“, bude moci být i majitelem aktuálního gramokotouče „Past na Davida Kleinera“.
Občas se kapel ptáme, jakou váhu recenzím přikládají, jestli jsou pro ně nějakým vodítkem, jestli jim přikládají i jinou roli než tu propagační. Jak to máte vy?
Recenze jsou pro nás velmi důležitou zpětnou vazbou. Čteme je a snažíme se prostřednictvím jich pochopit to různorodé vnímání našeho díla. Je to součást, bez které si ani nedovedu představit završení téhle práce. Je to jako v životě. Vždycky tě někdo hodnotí, ať už kladně nebo záporně. A ty si z toho odnášíš spoustu poznatků.
Ohlasy na „Past“ jsou výborné. Čekali jste takovou porci pozitivní kritiky, nebo jste měli pochyby, jestli se potkáte se vkusem recenzentů a posluchačů?
Asi takhle. Ono to v podstatě souvisí s předchozí otázkou. Stejně jako se spisovatel nebo hudební kritik postupem let zdokonaluje v psaní, tak se i hudební skladatel zdokonaluje v tom, co skládá. Alespoň tak by to mělo být. Dokáže vnímat během své kariéry jak pozitivní, tak negativní ohlasy, a poté je schopen vyvarovat se řekněme chyb (i když v umění je tohle slovo trochu nepřesné, protože co je chyba?) a postupně jich dělat méně a méně. Z tohoto pohledu si myslím, že jsem „Pasti“ hodně věřil. Že jsme dokázali vytvořit něco, co zaujme, co nebude na trhu jako běžná řadovka a co má posléze i šanci u fanoušků a kritiky.
V těchto dnech vrcholí dvě z pohledu „hard music“ scény zajímavé ankety – Břitva a Anděl. Vy jste byli v obou nominováni, v Břitvě jste skončili druzí, Andělé se teprve vyhlašovat budou. Co pro vás úspěch v těchhle anketách znamená? Má podle vás některá větší význam? A máte představu, kolik a jakých lidí hlasuje? Často se stává, že kapely v tomhle směru vůbec nemají ponětí...
Nominace v obou anketách jsou pro nás prostě a jednoduše významná ocenění. Moc si toho vážíme. A myslím to opravdu vážně. Není totiž snadné, aby se obecně muzika nějaké kapely prodrala do špičky tvrdé scény u nás. Myslím tím, že by si jednoho dne skupina řekla a teď natočíme bombu a vyhrajeme Anděla. Ať si to každý zkusí, že to takhle opravdu nefunguje. Proto je to pro nás zcela mimořádný zážitek. Neupřednostňuji ani jednu z těch anket, možná má mediálně Anděl větší zvuk, ale Břitva je zase pojetím hlasování širokospektrálnější. No a co se hlasování týká, jsou to hudební publicisté z časopisů a webzinů, kteří jsou obeznámeni detailně s daným hudebním žánrem. V Břitvě hlasuje cca 50 lidí, v Andělovi díky rozdělení žánrů v kategorii Hard and Heavy cca 25.
Nebudu se ptát, jestli je víc Anděl, nebo Břitva, ale spíš na to, jestli Tě překvapuje, že z prvních tří míst obsadily dvě kapely služebně, jak to říct a neurazit..., no staré. Jak vy, tak MASTER´S HAMMER jste vznikli v osmdesátých letech. Čím to je, že se neprosazují nějaké mladé kapely?
Já si myslím, že jeden rok je to tak a druhý zase onak. Někdy vystřelí mladá kapela, jindy služebně stará. Je to podle roku, jak se to sejde. Někdy se může zdát, že letitější skupina má nasbíráno více zkušeností jak docílit komplexnějšího alba, které posléze zaujme, ale to není pravidlem. Je to spíš o jednotlivých autorech. O kvalitě textů, hudby, kterou dokáží předložit. O tzv. hitech. A co si budeme nalhávat, pokud to daný autor v sobě od přírody nemá, těžko vytvoří někdy něco zajímavého.
Jaké ambice vlastně po víc jak pětadvaceti letech existence máte? Co chcete lidem nabídnout? Myslíš, že na vaši tvorbu reagují i dnešní mladí, nebo máte víc fanoušků mezi svými vrstevníky?
Víš, že nevím jak je to s rozvrstvením fandů. Na koncertech jsou všechny skupiny. Mladí i starší, asi je to tak přirozené. Jediné, co mohu potvrdit je, že co se rozdělení pohlaví týká, thrash poslouchá jen 20 % žen a 80 % je na mužích. U HC 30 % na 70 % a punku je to prý dokonce 40 % na 60 % ve prospěch mužů. U ASMODEA je to podle Facebooku 17 % na 83 %. A u nás je ten poměr skutečně pravdivý. A ambice? Vždycky nějaké jsou. Dělat lidem radost muzikou, kterou hrajeme, to bych považoval za hlavní. Že bych si ale bláhově myslel, že najednou začneme vyprodávat sály, to opravdu né, na to už jsem příliš starý. A možná není od věci na tomto místě říci: „... neskončili jsme a jak to tak u ASMODEA bývá, už v této chvíli máme pro Vás přichystáno nové téma, které v budoucnu zhudebníme a které pomyslně vyzve Kleinera na souboj“.
Když se na závěr zamyslíš nad návratem ASMODEA, splnila se všechna očekávání, nebo jste „plán“ dokonce překročili? A zůstalo něco z představ nenaplněno?
…uvidíme, ještě není konec. Jsou věci, o kterých je zapovězeno mluvit. Díky všem.
www.asmodeus.info
www.facebook.com/asmodeus
www.madmusick.cz
RECENZE 1
RECENZE 2
