Závěr prvního březnového týdne roku 2015 dělal radost všem milovníkům řízného britského rock'n'rollu. Důvodem byla vzácná návštěva ostrovního tria THE SUBWAYS, kteří se vydali na evropské klubové turné na podporu svého nového alba „The Subways“.
Už první indie-popová parta nalákala mnoho návštěvníků do sálu, ale příliš energie diváci kapele NANO nevěnovali. Přesto si Češi na pódiu vysloužili velkou pozornost, což musím jednoznačně připsat hlavně obrovskému nasazení a nadšení pro svou tvrobu. Nejvíce svou show prožívala zpěvačka Marquet, která kromě mikrofonu vládla i klávesám a při instrumentálních pasážích bavila diváky zvláštními tanečními kreacemi. Právě instrumentální pasáže mNě příliš nevoněly, jelikož byly často až příliš dlouhé a koncert ztrácel náboj. Přesto NANO jistě udělali dojem a nebudou patřit mezi kapely, které si na klubové scéně budou stěžovat o nedostatek popularity.
Krátce po ukončení koncertu přišlo na řadu největší překvapení večera. Tedy alespoň pro mě. Australské trio DUNE RATS jsem před příchodem na Flédu neznal ani neposlouchal, a tak jsem neměl vůbec žádná očekávání. Žánr dunecore stoner pop vyvolával více otázek, než odpovědí, proto nezbylo nic jiného, než čekat, co trojice divochů předvede. Připadal jsem si jako v 80. letech v legendárním newyorském klubu CBGB, kde se neznámá parta pankáčů snaží zaujmout a vystřelit ke slávě. Pánové z DUNE RATS oblékli šusťákové soupravy, špinavá potrhaná trička a vše zakrývaly dlouhé neupravené vlasy. Tedy kromě vlasů zpěváka Dannyho Beusy, který si udělal roztomilé copánky. Vizuálně bych DUNE RATS řadil k místním agro punkovým kapelám hrajícím na motorkářských srazech, nicméně hudebně to byl nečekaně kvalitní nářez. Nerad mladé, neznámé kapely přirovnávám k těm slavným a populárním, ale občas udělám výjimku. V tomto případě je to koktejl z grungeové syrovosti NIRVANY, melodií FOO FIGHTERS a drzostí a lhostejností BLOODHOUND GANG. Příkladem budiž název písně „Dalai Lama, Big Banana, Marijuana“. Vlivy a spojení s NIRVANOU jsou ale nejsilnější. Danny Beusa vládne obdivuhodným chraplákem, který si opravdu v ničem nezadá s vokálním projevem Kurta Cobaina. I pódiová prezentace jako by byla vystřižená z 80. let plných punkové nevybouřenosti a koncertů bez hranic. Úplné nezřízené pódiové destrukci chybělo jen třískání kytarami o podlahu a rozkopávání bicí soupravy. Basákovi Brettu Janschovi většinu koncertu nebylo kvůli vlasům vidět do obličeje a bubeník Bc Michaels se paličkama oháněl jako gladiátor v bitvě o život. Koncert DUNE RATS ukázal, že ani v roce 2015 se mladá kapela nemusí držet norem a zvyklostí, aby zaujala. Je skvělé, že i dnes jde profesionalita stranou a na prvním místě je opravdová, penězi a komercí nepošpiněná, zábava.
Netrvalo dlouho a sál klubu Fléda byl narván k prasknutí. Blížil se koncert hlavních hvězd, britských THE SUBWAYS. Jejich nové album bylo venku pouhý měsíc a tak nebylo moc prostoru k důkladnému nastudování všech písní. Kromě hlavního singlu „My Heart is Pumping to a Brand New Beat“ jsem novou desku neznal. Stejně budou hrát hity a z novinky dají dvě, tři věci, říkal jsem si. Omyl. Usměvavá trojice odstartovala celou show nepsanou hymnou všech studentů „We Don't Need Money to Have a Good Time” z předposlední desky „Money and Celebrity”, kterou většina přítomných poslušně odzpívala. Sympatický zpěvák Billy Lunn se se všemi vřele přivítal a odpálil první věc z novinky, singl „I'm in Love and it's Burning in My Soul”. Další velký hit přišel vzápětí v podobě písně „Shake! Shake!“ a posléze zase dvojice nových skladeb „Good Times“ a „We Get Around“. Koncert měl velmi sinusoidový průběh, ale zdálo se, že lidem příliv nových skladeb nevadil. Mohlo za to hlavně množství energie, kterou kapela na pódiu nechala. Důležitým faktorem byl také častý kontakt s diváky, kdy buď Billy nebo sympatická Charlotte Cooper něco vyprávěli. Nikdy to ale nebylo příliš dlouhé, nudné nebo mimo mísu. THE SUBWAYS v tom prostě umí chodit. Když se k tomu přidají známé a skočné hity, nemůže být člověk zklamán. Ať už se jedná o klidnější poloakustickou pecku „Mary“, či rychlé „Kiss Kiss Bang Bang“ nebo legendární „Rock & Roll Queen“. THE SUBWAYS jsem viděl již potřetí a zdálo se, že vše šlape jako hodinky a vše je při starém. Nebylo tomu úplně tak, jelikož za bicí soupravou se tentokrát nepředstavil bubeník Josh Morgan. Ten dlouhodobě trpí tzv. Aspergerovým syndromem, který se vyznačuje potížemi v komunikaci a sociálním chováním. Tentokrát mu tato nepříjemná nemoc nedovolila objet celé turné a byl vystřídán dobrým přitelem kapely, jehož jméno jsem bohužel nikde nevyhledal. Nejsem takovým fanatikem, abych si před každým koncertem kontroloval podobné skutečnosti, ale příjemným překvapením byla parta fanoušků v první řadě, kteří fanatiky zřejmě byli. Mávali totiž se vzkazem „We miss you Josh“. Billy i Charlotte to evidentně velmi potěšilo a společně jsme Joshovi na dálku popřáli brzké uzdravení. Pak už koncert nabral obrátky k závěrečnému finiši, který zahrnoval pecky „Girls & Boys“, „Celebrity“ nebo moji nejoblíbenější věc „Oh Yeah“. THE SUBWAYS nakonec hráli téměř hodinu a půl a stihli úctyhodných 19 kousků ze své diskografie, přičemž z nejnovější desky se jich v setlistu objevilo hned 8. Je to neobvykle vysoké číslo, ale tvorba kapely je velmi chytlavá a posluchač si rychle najde cestu i k novým tónům. To ovšem upozadnilo ostatní desky, konkrétně mě mrzelo, že nezařadili více písni z předposlední „Money and Celebrity“, kterou mám velmi rád. Nicméně koncert patřil snad mezi ty nejpovedenější, které jsem viděl. K tomu určitě přispěla i klubová atmosféra, ale zejména obrovské nadšení pro věc ze strany kapely, skvělé nasazení, příjemné vystupování, výborné publikum a vynikající písně. Nechyběl ani Billův oblibený stage diving, a tak i brněnská zastávka měla vše, co koncert THE SUBWAYS má mít. Další návštěvu máme slíbenou brzy. Tak snad na některém z letních festivalů ahoj!
Už první indie-popová parta nalákala mnoho návštěvníků do sálu, ale příliš energie diváci kapele NANO nevěnovali. Přesto si Češi na pódiu vysloužili velkou pozornost, což musím jednoznačně připsat hlavně obrovskému nasazení a nadšení pro svou tvrobu. Nejvíce svou show prožívala zpěvačka Marquet, která kromě mikrofonu vládla i klávesám a při instrumentálních pasážích bavila diváky zvláštními tanečními kreacemi. Právě instrumentální pasáže mNě příliš nevoněly, jelikož byly často až příliš dlouhé a koncert ztrácel náboj. Přesto NANO jistě udělali dojem a nebudou patřit mezi kapely, které si na klubové scéně budou stěžovat o nedostatek popularity.
Krátce po ukončení koncertu přišlo na řadu největší překvapení večera. Tedy alespoň pro mě. Australské trio DUNE RATS jsem před příchodem na Flédu neznal ani neposlouchal, a tak jsem neměl vůbec žádná očekávání. Žánr dunecore stoner pop vyvolával více otázek, než odpovědí, proto nezbylo nic jiného, než čekat, co trojice divochů předvede. Připadal jsem si jako v 80. letech v legendárním newyorském klubu CBGB, kde se neznámá parta pankáčů snaží zaujmout a vystřelit ke slávě. Pánové z DUNE RATS oblékli šusťákové soupravy, špinavá potrhaná trička a vše zakrývaly dlouhé neupravené vlasy. Tedy kromě vlasů zpěváka Dannyho Beusy, který si udělal roztomilé copánky. Vizuálně bych DUNE RATS řadil k místním agro punkovým kapelám hrajícím na motorkářských srazech, nicméně hudebně to byl nečekaně kvalitní nářez. Nerad mladé, neznámé kapely přirovnávám k těm slavným a populárním, ale občas udělám výjimku. V tomto případě je to koktejl z grungeové syrovosti NIRVANY, melodií FOO FIGHTERS a drzostí a lhostejností BLOODHOUND GANG. Příkladem budiž název písně „Dalai Lama, Big Banana, Marijuana“. Vlivy a spojení s NIRVANOU jsou ale nejsilnější. Danny Beusa vládne obdivuhodným chraplákem, který si opravdu v ničem nezadá s vokálním projevem Kurta Cobaina. I pódiová prezentace jako by byla vystřižená z 80. let plných punkové nevybouřenosti a koncertů bez hranic. Úplné nezřízené pódiové destrukci chybělo jen třískání kytarami o podlahu a rozkopávání bicí soupravy. Basákovi Brettu Janschovi většinu koncertu nebylo kvůli vlasům vidět do obličeje a bubeník Bc Michaels se paličkama oháněl jako gladiátor v bitvě o život. Koncert DUNE RATS ukázal, že ani v roce 2015 se mladá kapela nemusí držet norem a zvyklostí, aby zaujala. Je skvělé, že i dnes jde profesionalita stranou a na prvním místě je opravdová, penězi a komercí nepošpiněná, zábava.
Netrvalo dlouho a sál klubu Fléda byl narván k prasknutí. Blížil se koncert hlavních hvězd, britských THE SUBWAYS. Jejich nové album bylo venku pouhý měsíc a tak nebylo moc prostoru k důkladnému nastudování všech písní. Kromě hlavního singlu „My Heart is Pumping to a Brand New Beat“ jsem novou desku neznal. Stejně budou hrát hity a z novinky dají dvě, tři věci, říkal jsem si. Omyl. Usměvavá trojice odstartovala celou show nepsanou hymnou všech studentů „We Don't Need Money to Have a Good Time” z předposlední desky „Money and Celebrity”, kterou většina přítomných poslušně odzpívala. Sympatický zpěvák Billy Lunn se se všemi vřele přivítal a odpálil první věc z novinky, singl „I'm in Love and it's Burning in My Soul”. Další velký hit přišel vzápětí v podobě písně „Shake! Shake!“ a posléze zase dvojice nových skladeb „Good Times“ a „We Get Around“. Koncert měl velmi sinusoidový průběh, ale zdálo se, že lidem příliv nových skladeb nevadil. Mohlo za to hlavně množství energie, kterou kapela na pódiu nechala. Důležitým faktorem byl také častý kontakt s diváky, kdy buď Billy nebo sympatická Charlotte Cooper něco vyprávěli. Nikdy to ale nebylo příliš dlouhé, nudné nebo mimo mísu. THE SUBWAYS v tom prostě umí chodit. Když se k tomu přidají známé a skočné hity, nemůže být člověk zklamán. Ať už se jedná o klidnější poloakustickou pecku „Mary“, či rychlé „Kiss Kiss Bang Bang“ nebo legendární „Rock & Roll Queen“. THE SUBWAYS jsem viděl již potřetí a zdálo se, že vše šlape jako hodinky a vše je při starém. Nebylo tomu úplně tak, jelikož za bicí soupravou se tentokrát nepředstavil bubeník Josh Morgan. Ten dlouhodobě trpí tzv. Aspergerovým syndromem, který se vyznačuje potížemi v komunikaci a sociálním chováním. Tentokrát mu tato nepříjemná nemoc nedovolila objet celé turné a byl vystřídán dobrým přitelem kapely, jehož jméno jsem bohužel nikde nevyhledal. Nejsem takovým fanatikem, abych si před každým koncertem kontroloval podobné skutečnosti, ale příjemným překvapením byla parta fanoušků v první řadě, kteří fanatiky zřejmě byli. Mávali totiž se vzkazem „We miss you Josh“. Billy i Charlotte to evidentně velmi potěšilo a společně jsme Joshovi na dálku popřáli brzké uzdravení. Pak už koncert nabral obrátky k závěrečnému finiši, který zahrnoval pecky „Girls & Boys“, „Celebrity“ nebo moji nejoblíbenější věc „Oh Yeah“. THE SUBWAYS nakonec hráli téměř hodinu a půl a stihli úctyhodných 19 kousků ze své diskografie, přičemž z nejnovější desky se jich v setlistu objevilo hned 8. Je to neobvykle vysoké číslo, ale tvorba kapely je velmi chytlavá a posluchač si rychle najde cestu i k novým tónům. To ovšem upozadnilo ostatní desky, konkrétně mě mrzelo, že nezařadili více písni z předposlední „Money and Celebrity“, kterou mám velmi rád. Nicméně koncert patřil snad mezi ty nejpovedenější, které jsem viděl. K tomu určitě přispěla i klubová atmosféra, ale zejména obrovské nadšení pro věc ze strany kapely, skvělé nasazení, příjemné vystupování, výborné publikum a vynikající písně. Nechyběl ani Billův oblibený stage diving, a tak i brněnská zastávka měla vše, co koncert THE SUBWAYS má mít. Další návštěvu máme slíbenou brzy. Tak snad na některém z letních festivalů ahoj!
