HATE – Crusade:Zero

Už jsou tomu téměř dva roky, co náhle zemřel v pouhých sedmadvaceti letech baskytarista HATE Sławomir „Mortifer“ Kusterka. Vůbec bych se kapele nedivil, kdyby si po tak tragické události dala delší pauzu. Vlastně jsem to i očekával. Jenže trojice ATF Sinner/Destroyer/Hexen zvolila jinou cestu, jak se vypořádat s úmrtím svého dlouholetého kamaráda a kolegy. Odehrála hned několik turné (chvíli s ní naživo působila i Mortiferova manželka Alexandra alias Varaska) a následně začala připravovat deváté studiové album.

Ještě před tím však došlo k výměně na postu bubeníka. Hexena, jenž do HATE přišel v roce 2006 a nahrál s nimi tři alba, nahradil Pavulon, známá to postava na polské metalové scéně. V současnosti také bubeník death/grindových ANTIGAMA, znát jej můžete též z dřívějšího působení v legendárních VADER. „Crusade:Zero“ tak HATE nahrávali jako trojice, basové party si vzal na starost frontman Adam, zahostoval si ale též Filip Hałucha (VESANIA, MASACHIST, ex-DECAPITATED).

HATE ještě před vydáním desky vypustili videoklip ke skladbě „Valley of Darkness“, respektive pak lyric video k „Leviathan“. Už jsem si několikrát potvrdil, že nemá cenu příliš těmto plnohodnotnému počinu předcházejícím ukázkám přikládat větší váhu, co se týče vytváření názoru. V konceptu desky může skladba vyznít úplně jinak, příkladem budiž poslední album SATYRICON. Po poslechu songu „Our World, it Rumbles Tonight“ jsem se obával nejhoršího a nakonec mne eponymní album norské dvojice naprosto dostalo.

U HATE se ale celkový dojem příliš nezměnil ani po několikanásobném poslechu celého „Crusade:Zero“. Když si vzpomenu na album „Erebos“ z roku 2010, posadilo mě okamžitě na prdel, něco takového jsem v tu chvíli od HATE neočekával. Dva roky staré „Solarflesh: A Gospel of Radiant Divinity“ už sice nemělo až takový efekt, přesto stačilo jej několikrát poslechnout a zase jsem měl závislost vytvořenu. S „Crusade:Zero“ už tak jednoduchá „práce“ nebyla, a i přesto, že jsem jej sjížděl a stále sjíždím opravdu zodpovědně, nejsem z něj tak nadšený jako z předchozích několika počinů.

Toto tvrzení ovšem neberte tak, že jde o nějaké slabé a nepovedené dílo, nějaký krok vedle. Vůbec ne. Pořád je to nadprůměrná práce, ať po kompoziční, nebo zvukové stránce (pánové znovu nahrávali ve věhlasném studiu Hertz v Białystoku). Chybí mi zde ale nějaký větší moment překvapení, chvíle, kdy bych jen čuměl s otevřenou hubou, co se to na mě z reprobeden valí.

I když jisté překvapení se v podstatě line snad celou první polovinou alba: HATE výrazně ubrali na sypačkách. Přiznám se, že od dvojky „Lord, Make me an Instrument of thy Wrath!“, která následuje po intru „Vox Dei (A Call from Beyond)“ a má stopáž 1:41, jsem už dle názvu očekával absolutní marast s tempem minimálně 280 bpm. A je tomu právě naopak (neříkám, že to je špatně). A takhle můžu pokračovat dále, „Death Liberator“, „Leviathan“ a následující skladby jsou sice občas očastovány nějakým nekompromisním blast beatem (dobře, v „Hate is the Law“ jich je trochu více), ten zde však funguje spíše jako oživení, nežli nosný prvek. Až titulní song, který má pořadové číslo osm, má brutální nástup, k němu můžeme přidat třeba desítku „Rise Omega the Consequence!“ a výpis můžeme v podstatě ukončit bonusovkou „The Reaping“ (ta mi mimochodem evokuje deset let staré album „Anaclasis: A Haunting Gospel of Malice & Hatred“, které jsem v poslední době hodně sjížděl).

Tím víc však vynikl jeden zásadní prvek na „Crusade:Zero“: nesmírně propracované kytarové party. Dvojice ATF Sinner & Destroyer si dala opravdu záležet a výsledkem je album plné rozmanitých a náladotvorných melodií, promakaných riffů a jejich častých obměn. I kvůli tomu musím vyzdvihnout pětku „Hate is the Law“: to je skladba, ve které se prostě neustále něco děje a nechybí jí naprosto nic; z pomalejšího nástupu s jednou z nejpodmanivějších melodií na albu přechází do pořádné rubanice, aby následně prošla dalšími několika změnami. Do této kategorie dále lze zařadit třeba „Dawn of War“.

Kytarová práce je tedy na „Crusade:Zero“ hodna těch nejlepších slov, trochu zklamáním jsou pro mne ale Pavulonovy bicí. Z jiných kapel, na kterých se podílel, vím, že je to nesmírně schopný bubeník, ale na novince HATE jako by ze sebe nevydal všechno. Vzpomenu-li si na Hexena na desce „Erebos“, dokázal skladby oživit nepatrnými nuancemi. On i nějaký ten cinkanec na ride na nečekaném místě udělá s kompozicí leccos. Pavulon „Crusade:Zero“ nabouchal s přehledem, ale nepřidal nic navíc. Je to prostě standardní death metalová práce, ničím však neposunuta do sfér jedinečnosti.

HATE tak trochu vsadili na jistotu a na desce je to znát. Jak už jsem zmínil, je to samozřejmě stále nadprůměrné dílo, řemeslně precizně zvládnuté, jen už to tak nenakope zadnici, jako když přišli s předchozími alby. I díky opravdu povedeným kytarám je to na osm bodů, ve skrytu duše ale doufám, že na jubilejní desáté fošně přijdou s něčím, co nebude tolik předvídatelné. Vůbec bych se nebránil i lehkému návratu do dob „Threnody“ a tamním industriálním výletům. V kombinaci se současnou podobou HATE by byly různé takové vsuvky dost zajímavé.