INHIBITOR. Název, který mi evokuje tak rok 1987, kdy si u nás každá druhá metalová kapela dávala jméno končící na „tor“. INHIBITOR ale vznikli před pěti léty, takže určitě jako ony pravěké party nepřemýšleli, a ani k tomu neměli důvod, protože jejich muzika má k někdejší tvorbě třeba TERMINATOR, TORMENTOR nebo KRABATOR hodně daleko. Snad by šla označit jako moderní metal, metal/crossover/hardcore, tedy hudba spíše pro mladé, kteří se chytají na první poslech, ale když je muzika nezujme „tady a teď“, příště zkusí jinou.
S INHIBITOREM se to má tak, že v určitých momentech by první dojem mohl zabrat, některé refrény jsou docela chytlavé a poselství v textech taková, kterým dnešní mládež nejspíš bude rozumět. Horší to ale bude v případě odrostlejších posluchačů, kteří na veršovánky typu „vstaň už a běž dál, vstanout musíš sám, svět je hezkej kraj, tak si ho moc nekaž“, „vidím svět v plné své kráse, vidím jak je barevný, vychutnávám ho, jak nejvíc dá se, protože vím jak je nádherný“ asi budou koukat jako vejři. A to jsem zatím uvedl jen texty typu život je super, ale máš problémy, ale ty se s nimi popereš, budeš bojovat a zase se dostaneš nahoru, které převažují. Ještě mnohem horší je to v případě textu o lásce („byla jsi němou ozvěnou, byla jsi zrůdou nádhernou, oslněn tvou krásou, bezmocně pad jsem do kolenou“), nebo nedej čert o smrti („přijde, když ji nečekáš, z toho se nevysekáš, tvá poslední minuta, sprovodí tě ze světa“). Nechybí ani uvědomělá slova na ekologickou notu („po nás ať přijde potopa, kalnou necháme řeku života, po nás, aby už nezbylo nic, hlavně teď mít od všeho víc“), ale i když pominu prznění mateřštiny (myslím pravopis), tak mi texty přijdou jak říkanky nějakého puberťáka, nikoliv kluků po dvacítce. Drhne to v nich tak, že v podstatě zabíjí i muziku, která ale drhne taky. Celá nahrávka na mě působí křečovitým dojmem, vše je na sebe násilně naroubováno, rádoby silácká muzika ale postrádá alespoň trochu lehkosti, uvěřitelnosti. Kdybych měl INHIBITOR přirovnat k něčemu známějšímu, napadají mě třeba SATISFUCKTION, ke kterým INHIBITOR možná vzhlížejí, ale zatím na nimi zaostávají úplně ve všem a o pořádný parník. Místy dojde i na cosi jako core, ale i tady jsou třeba STREETMACHINE jiný level. Na druhou stranu se tu a tam podaří alespoň trochu zajímavý motiv, třeba v titulní kompozici zní duet kytary a dobře nazvučené baskytary celkem slušně, podobně lze mluvit o podbarvení některých refrénů. Jenže tady narážím na poslední záležitost, o které ještě nepadlo ani slovo, na zpěv. Je mi líto, ale Janek zpívat neumí, nemá hlas, který by zaujal, ať už jde o násilně tlačený řev, nebo čistě zpívané pasáže.
Pochvalu zaslouží snad jedině zvuk ze studia Bombjack, protože nahrávka hraje solidně, nástroje jsou čitelné, a i když je to klasicky nahlas, uši mi to netrhá... o to se stará to ostatní. Třeba rádoby balada „Miluji tě“, která se právě naposled rozjela (po dopsání recenze si album už nikdy nepustím...) a ta mi tedy taky dává zabrat... Popově zabarvená unylá melodie, recitované nesmysly neznělým hlasem, murmur (!), uši trhající refrén pěný falešně, odlehčená atmosférická pasáž, další recitace, další refrén...
K obalu jen krátce, v jednoduchosti je sice krása, ale v jednoduchosti toho, co provází CD INHIBITORU, nevidím krásu vůbec žádnou. Snad jen logo zaslouží pochvalu, jinak se o grafice jako oboru nedá mluvit – texty na hnědém podkladu, fotky členů kapely v rámečcích simulujících poštovní známky, jedním slovem mizérie.
Seznam skladeb:
Čas: 41:14
Sestava:
theinhibitor.bandcamp.com
http://bandzone.cz/inhibitor
ROZHOVOR
S INHIBITOREM se to má tak, že v určitých momentech by první dojem mohl zabrat, některé refrény jsou docela chytlavé a poselství v textech taková, kterým dnešní mládež nejspíš bude rozumět. Horší to ale bude v případě odrostlejších posluchačů, kteří na veršovánky typu „vstaň už a běž dál, vstanout musíš sám, svět je hezkej kraj, tak si ho moc nekaž“, „vidím svět v plné své kráse, vidím jak je barevný, vychutnávám ho, jak nejvíc dá se, protože vím jak je nádherný“ asi budou koukat jako vejři. A to jsem zatím uvedl jen texty typu život je super, ale máš problémy, ale ty se s nimi popereš, budeš bojovat a zase se dostaneš nahoru, které převažují. Ještě mnohem horší je to v případě textu o lásce („byla jsi němou ozvěnou, byla jsi zrůdou nádhernou, oslněn tvou krásou, bezmocně pad jsem do kolenou“), nebo nedej čert o smrti („přijde, když ji nečekáš, z toho se nevysekáš, tvá poslední minuta, sprovodí tě ze světa“). Nechybí ani uvědomělá slova na ekologickou notu („po nás ať přijde potopa, kalnou necháme řeku života, po nás, aby už nezbylo nic, hlavně teď mít od všeho víc“), ale i když pominu prznění mateřštiny (myslím pravopis), tak mi texty přijdou jak říkanky nějakého puberťáka, nikoliv kluků po dvacítce. Drhne to v nich tak, že v podstatě zabíjí i muziku, která ale drhne taky. Celá nahrávka na mě působí křečovitým dojmem, vše je na sebe násilně naroubováno, rádoby silácká muzika ale postrádá alespoň trochu lehkosti, uvěřitelnosti. Kdybych měl INHIBITOR přirovnat k něčemu známějšímu, napadají mě třeba SATISFUCKTION, ke kterým INHIBITOR možná vzhlížejí, ale zatím na nimi zaostávají úplně ve všem a o pořádný parník. Místy dojde i na cosi jako core, ale i tady jsou třeba STREETMACHINE jiný level. Na druhou stranu se tu a tam podaří alespoň trochu zajímavý motiv, třeba v titulní kompozici zní duet kytary a dobře nazvučené baskytary celkem slušně, podobně lze mluvit o podbarvení některých refrénů. Jenže tady narážím na poslední záležitost, o které ještě nepadlo ani slovo, na zpěv. Je mi líto, ale Janek zpívat neumí, nemá hlas, který by zaujal, ať už jde o násilně tlačený řev, nebo čistě zpívané pasáže.
Pochvalu zaslouží snad jedině zvuk ze studia Bombjack, protože nahrávka hraje solidně, nástroje jsou čitelné, a i když je to klasicky nahlas, uši mi to netrhá... o to se stará to ostatní. Třeba rádoby balada „Miluji tě“, která se právě naposled rozjela (po dopsání recenze si album už nikdy nepustím...) a ta mi tedy taky dává zabrat... Popově zabarvená unylá melodie, recitované nesmysly neznělým hlasem, murmur (!), uši trhající refrén pěný falešně, odlehčená atmosférická pasáž, další recitace, další refrén...
K obalu jen krátce, v jednoduchosti je sice krása, ale v jednoduchosti toho, co provází CD INHIBITORU, nevidím krásu vůbec žádnou. Snad jen logo zaslouží pochvalu, jinak se o grafice jako oboru nedá mluvit – texty na hnědém podkladu, fotky členů kapely v rámečcích simulujících poštovní známky, jedním slovem mizérie.
Seznam skladeb:
- Zeměsplín
- Málem
- Život je hra
- Miluji tě
- Malej ráj
- Chuť stát
- Vítej mezi nás
- Ráno
- Smrt
- Bude líp
Čas: 41:14
Sestava:
- Patrik Bálint – kytara
- Jan Rössner – baskytara, zpěv
- Marek Štěpánek – bicí
theinhibitor.bandcamp.com
http://bandzone.cz/inhibitor
ROZHOVOR
