Začnu osobní zpovědí před kovem pobitým oltářem rouhačství. V roce 1981 dorazilo pozvání do pekla a já se ještě čertů bál. Tedy ne moc, bylo mi třináct, ale až dva roky poté, do doby, co kov zčernal a další rok, než se deska „Black Metal“ proplížila podzemím pod železnou oponou do socialistického ČSSR, jsem o VENOM neměl ani potuchy. Pak to ale bylo zjevení inferna, pentagramy, symboly kozla, skvělá hudba, intenzivní a jednoduchá. Co má působit, působí se stoprocentním účinkem. Po albu „At War With Satan“ mi sice další tvorba přišla trochu alibistická a opatrná, jakoby se měnící kapela neodvažovala jít dál a přesto se snažila znít aktuálně a moderně. To druhé, necronosovské období, jsem prakticky nevnímal, a pak až zadlouho se VENOM objevili na soupisce Basinfirefestu. To bych jel, vždyť to bylo první vystoupení u nás, pro mě vystoupení legendy tesané do černé žuly. Jenomže jsem se zase jednou ženil a z festivalu nebylo nic. Až loni na Brutalu se mi dostalo cti vidět a slyšet polovičního plešouna řvát „... haao hraao haoo blek medl!“ A právě tady jsem si uvědomil, kam kapela spěje. Jasně, že když je na rozpise jakéhokoli festivalu, tak patří mezi hlavní hvězdy, přitáhne davy a davy jsou nadšené, jako jsem byl já loni, protože se mi líbí nadsázka a lehkost a punk nádech a staré písničky a sety pro diváky. Tu středeční srpnovou noc si budu spojovat s těmito charakteristickými znaky, protože VENOM tak zahráli.
Od nové desky „From the Very Depths“ nečekejte nějaký progresivní zázrak, stejně by nebyl přijat s nadšením, protože kapely tohoto typu, pokud se uhnou od posluchačsky ověřených schémat, ocenění nedosáhnou. Je nám předložena klasika, tvorba solidně zahraná, svým způsobem pestrá a nápaditá. Sestava zůstala od desky „Fallen Angels“ z roku 2011 nezměněná a zdá se, že po instrumentální stránce je vše v pořádku. Kytarista Rage (John Stuart Dixon) sází riffy tvrdě a přesně, vniká do skladeb četnými technickými sóly, zkrátka je v rámci jednoduché muziky hodně kreativní a jeho hraní mě baví. Podobně působí i rytmická sekce kapely, kdy Danté (Daniel Jon Needham) utáhne na bicí jednotlivé skladby a nenásilnými lehkými přechody provází změny tempa. Cronos (Conrad Thomas Lant ), to je kapitola sama pro sebe. Nikdy mi nepřišel jako nějaký oslnivý basový kytarista, ale do hudebního výrazu zapadá špinavá basová linka perfektně. Vokálně pak na této nahrávce nevybočuje nikterak z osvědčeného projevu, který se prodírá ven skrz zvuky nástrojů, není opět nikterak výrazný, ale přesto tu je jeho emocionální atak znát. Nemůžu si pomoct, ale deska na mě působí zrovna tak, jako to zmíněné festivalové představení na Brutalu. Lehce, zábavně, mnohdy ironicky, s punkovou nadsázkou. Hrůzyplné náměty jsou zde podávány jako legrační parafráze, vtip, překroucená alegorie satirického významu. Při poslechu každé skladby je zřejmé, jak se muzikanti museli při skládání a nahrávání bavit. Velmi oceňuji to, že tyhle nálady dokážou vtisknout do hudby a přenést na posluchače.
Co mě okamžitě při prvním poslechu hodně překvapilo byl zvuk, zvuk čistý, zvuk který nehledá nějaké retro efekty. Pak tedy množství poměrně dlouhých skladeb, ale když si těch padesát minut poslechnete třikrát, čtyřikrát, vůbec nevadí, když poslech přerušíte a pak se zase vrátíte, protože nějakou kontinuální strukturu alba jsem nevypozoroval. Jednotlivé songy jsou dobře zapamatovatelné s chytlavými melodiemi a zarývajícími se refrény. Rock´n´roll je nasáklý do prvních dvou skladeb a vlastně provází takřka celé album. „From the Very Depths“ a „The Death of Rock'n'Roll“ jsou vypalovačky, které vám rozkývají hlavy a rozvrtí zadek. Po klidnější a zdánlivě naléhavější pochodové „Smoke“ nastupuje riffově nápaditá „Temptation“, žel kytarová práce se tu povýší nad celkovou působivost a trochu zdlouhavou monotónnost. Následující dvě skladby jsou pro mě absolutní vrchol celé desky, „Long Haired Punks“ je snad osobní zpovědí Cronose vystřižená s takovým nadhledem a humorem, že jen tohle by stačilo a deska by sbírala moje ovace. A pak klasická venomácká temnota „Stigmata Satanas“, jenomže opět odlehčená a posunutá do sféry dělání si legrace ze sebe samých. Úplně vidím Cronosovy strašlivé grimasy provázející vyřvaný refrén a pak následný pekelný chechot; pro mě paráda. Do kategorií písní s nádechem MOTÖRHEAD patří „Crucified“ nebo „Mephistopheles“ a zejména „Grinding Teeth“. No, zkrátka je tu co poslouchat a pokud jsem mluvil o hudební pestrosti celého alba, myslím, že se mnou budou mnozí souhlasit.
Je mi jasné, že tahle deska způsobí mezi hledači pradávné špinavosti a rouhačského vyznání rozporuplné reakce a nedivil bych se, kdyby byla zavržena a raději zapomenuta. Jenomže mně se líbí a naopak se k ní vracet budu, protože tenhle druh uměleckého vyjádření založený na odmítnutí tvořit umění pro umění mě prostě baví.
Seznam skladeb:
Čas: 51:51
Složení:
http://www.venomslegions.com/
http://www.lastfm.es/music/Venom
Od nové desky „From the Very Depths“ nečekejte nějaký progresivní zázrak, stejně by nebyl přijat s nadšením, protože kapely tohoto typu, pokud se uhnou od posluchačsky ověřených schémat, ocenění nedosáhnou. Je nám předložena klasika, tvorba solidně zahraná, svým způsobem pestrá a nápaditá. Sestava zůstala od desky „Fallen Angels“ z roku 2011 nezměněná a zdá se, že po instrumentální stránce je vše v pořádku. Kytarista Rage (John Stuart Dixon) sází riffy tvrdě a přesně, vniká do skladeb četnými technickými sóly, zkrátka je v rámci jednoduché muziky hodně kreativní a jeho hraní mě baví. Podobně působí i rytmická sekce kapely, kdy Danté (Daniel Jon Needham) utáhne na bicí jednotlivé skladby a nenásilnými lehkými přechody provází změny tempa. Cronos (Conrad Thomas Lant ), to je kapitola sama pro sebe. Nikdy mi nepřišel jako nějaký oslnivý basový kytarista, ale do hudebního výrazu zapadá špinavá basová linka perfektně. Vokálně pak na této nahrávce nevybočuje nikterak z osvědčeného projevu, který se prodírá ven skrz zvuky nástrojů, není opět nikterak výrazný, ale přesto tu je jeho emocionální atak znát. Nemůžu si pomoct, ale deska na mě působí zrovna tak, jako to zmíněné festivalové představení na Brutalu. Lehce, zábavně, mnohdy ironicky, s punkovou nadsázkou. Hrůzyplné náměty jsou zde podávány jako legrační parafráze, vtip, překroucená alegorie satirického významu. Při poslechu každé skladby je zřejmé, jak se muzikanti museli při skládání a nahrávání bavit. Velmi oceňuji to, že tyhle nálady dokážou vtisknout do hudby a přenést na posluchače.
Co mě okamžitě při prvním poslechu hodně překvapilo byl zvuk, zvuk čistý, zvuk který nehledá nějaké retro efekty. Pak tedy množství poměrně dlouhých skladeb, ale když si těch padesát minut poslechnete třikrát, čtyřikrát, vůbec nevadí, když poslech přerušíte a pak se zase vrátíte, protože nějakou kontinuální strukturu alba jsem nevypozoroval. Jednotlivé songy jsou dobře zapamatovatelné s chytlavými melodiemi a zarývajícími se refrény. Rock´n´roll je nasáklý do prvních dvou skladeb a vlastně provází takřka celé album. „From the Very Depths“ a „The Death of Rock'n'Roll“ jsou vypalovačky, které vám rozkývají hlavy a rozvrtí zadek. Po klidnější a zdánlivě naléhavější pochodové „Smoke“ nastupuje riffově nápaditá „Temptation“, žel kytarová práce se tu povýší nad celkovou působivost a trochu zdlouhavou monotónnost. Následující dvě skladby jsou pro mě absolutní vrchol celé desky, „Long Haired Punks“ je snad osobní zpovědí Cronose vystřižená s takovým nadhledem a humorem, že jen tohle by stačilo a deska by sbírala moje ovace. A pak klasická venomácká temnota „Stigmata Satanas“, jenomže opět odlehčená a posunutá do sféry dělání si legrace ze sebe samých. Úplně vidím Cronosovy strašlivé grimasy provázející vyřvaný refrén a pak následný pekelný chechot; pro mě paráda. Do kategorií písní s nádechem MOTÖRHEAD patří „Crucified“ nebo „Mephistopheles“ a zejména „Grinding Teeth“. No, zkrátka je tu co poslouchat a pokud jsem mluvil o hudební pestrosti celého alba, myslím, že se mnou budou mnozí souhlasit.
Je mi jasné, že tahle deska způsobí mezi hledači pradávné špinavosti a rouhačského vyznání rozporuplné reakce a nedivil bych se, kdyby byla zavržena a raději zapomenuta. Jenomže mně se líbí a naopak se k ní vracet budu, protože tenhle druh uměleckého vyjádření založený na odmítnutí tvořit umění pro umění mě prostě baví.
Seznam skladeb:
- Eruptus
- From the Very Depths
- The Death of Rock'n'Roll
- Smoke
- Temptation
- Long Haired Punks
- Stigmata Satanas
- Crucified
- Evil Law
- Grinding Teeth
- Ouverture
- Mephistopheles
- Wings of Valkyrie
- Rise
Čas: 51:51
Složení:
- Cronos - basová kytara, zpěv
- Rage - kytara
- Danté - bicí
http://www.venomslegions.com/
http://www.lastfm.es/music/Venom
