Součástí loga pardubické party STREET MACHINE je nápis „hardcore madness“, nicméně není hardcore jako hardcore. STREETMACHINE holdují spíše zmetalizovanému hardcoru majícímu blízko k thrash metalu, nikoliv klasické „špinavé“ podobě žánru. Jako styloví souputníci mě napadají třeba LOCOMOTIVE, STATUS PRAESENTS, MERESIEW a podobně znějící kapely, dávající přednost zahuštěné muzice s hrdelním řevem, řádně podladěným kytarám a strojové rytmice.
STREETMACHINE tento model naplňují takřka na 100 %, nicméně má očekávání, že to bude nuda a rachot od začátku do konce, se po několika posleších alespoň částečně nenaplnila. Ono sice tak nějak platí, že skladby většinou upalují v rychlých tempech, zpěvák řve jak raněné zvíře a kapela se tváří strašně zaťatě, ale na druhou stranu jsem si našel místa, se kterými se dokážu nejen smířit, ale také ztotožnit. (úsměv) Určitý podíl na tom mají i suverénní výkony pánů muzikantů (kterým vypomohla řada hostů, nejvýrazněji asi David Papadopulos s kytarovými sóly ve čtyřech skladbách), ale hlavně to, že nahrávka je pestřejší, než se jeví při prvním poslechu. Hned na úvod zabírá chytlavá „Klacky pod nohy“, podruhé pookřeji při třetí „Nebudu stejnej“, která zpočátku letí v pořádném kalupu, dává vzpomenout na starou formu hardcore, a ani se zvolněním a kytarovým sólem nepřichází cesta do pekel; jenže pak někdo dostal „výborný“ nápad „vylepšit“ skladbu čistými zpěvy (nejspíš v podání Štěpána Málka z N.V.Ú.), které zní přímo katastrofálně. Možná jsem jediná hluchavka, která to takhle slyší, ale stojím si za svým. Když jsem nakousl zpěv, tak Valda řve přesně tak, jak řve většina stylových souputníků, tudíž je to kromě již zmíněné nasranosti i takové nucené, silácké... Vokál je takřka všudypřítomný a tak si od něj posluchač oddychne jen málokdy, ale když se nějaká ta instrumentální pasáž objeví, jsem většinou spokojený, kytarová sóla nejsou bezduchá a fungují jako velmi vítané zpestření jinak zahuštěné masy. Právě ta mi z celého alba baví nejméně, jakmile kapela sáhne k zatěžkané muzice vedené ve středních tempech, velice rychle mě omrzí – čekám, až se zase obrátky zvýší. Z těch nevýrazných skladeb ukážu třeba na „Zůstaň hladovej“, „Zpověď“, „Tři směny“, za vyložený průser považuju zvolání „můj život je moje cesta“ v úvodu podobně pojmenované skladby; kdyby to vyřvával nějaký puberťák, tak dejme tomu, ale fousatý třicátník?
Dva kousky se vymykají, v prvním případě ani nejde o celou hrací dobu, ale o neotřelou pasáž, která načíná „Sedm vteřin“, kde kytarové hrátky jakoby ani nespadaly do stylového záběru kapely. A pak závěrečné „Triky“, remake vlastního songu z roku 2001, na nichž je od prvního tónu zřejmé, že to tehdy pánové cítili jinak, hráli jednodušeji a přímočařeji. Jako kontrast vůči novému materiálu určitě zajímavé, mně se „Triky“ v aktuální podobě líbí, ale původní verzi neznám, takže nemohu porovnávat...
Nahrávalo se ve studiu StreetSOUND, jež patří bubeníkovi Honzovi F., který se postaral o mix, mastering i produkci nahrávky, tu a tam s dalšími pomocníky. Zvuk je udělaný v duchu doby, tj. je hodně nahlas, ale k předkládané muzice asi sedí.
Obal sice na první pohled připomene digipack, ale „kdepack“, tohle podle mě digipack není. Přeložený dvojlist z tvrdého kartonu (s hřbetem) vypadá průměrně – pochvalu zaslouží plastické logo na přední i zadní straně, přední strana neurazí/nenadchne, na zadní je pouze seznam skladeb, uvnitř pak základní informace a dvacítka log sponzorů či partnerů, pod cédéčkem namáčknutým na plastickém středu fotka kapely a děkovačka. Z podstatných záležitostí chybí ta nejpodstatnější, texty. Nejspíš je to dobře, kdybych některá kostrbatá slovní spojení viděl na papíře, prskal bych víc než při poslechu, kde to i tak dost bolí. Kapela bez špetky nadhledu vykřikuje proti všem současným nešvarům a taky nezapomíná na pocity jedince v nepřátelské společnosti, takže se ozývají pravdy typu „podvody kam se podíváš“, „zas ksichtem reješ zem“, „můj život je moje cesta“, „můj život, moje volba“, „svý místo najít zkoušej“, „seš na to sám“, „najít správnou cestu není zrovna snadný“, „sáhneš si na dno“... S tím se prostě nedokážu ztotožnit a občas vítám, že není textu pořádně rozumět. Ona je vůbec práce s češtinou i z toho otištěného mála na pováženou, texty jsou nařvané nespisovně, ale názvy skladeb jednou jak z knihy („Hymna ztracených duší“ – zpívá se samozřejmě „ztracenejch“), podruhé jak z putyky („hladovej“, „stejnej“).
Když si tak po sobě předcházející řádky čtu, vypadá to, že jsem na STREET MACHINE nenechal nitku suchou, ale zas tak bledě bych to neviděl. Hudebně je to slušná a překvapivě i pestrá práce, dojem mi kazí texty a částečně zpěv, ale při srovnání s podobně laděnými tuzemskými partami patří pardubičtí bez debat mezi ty lepší. Pět bodů mi přijde málo, šest moc, tak dávám pět a půl. (úsměv)
Seznam skladeb:
Čas: 35:31
Sestava:
www.facebook.com/streetmachinecz
www.bandzone.cz/streetmachine
STREETMACHINE tento model naplňují takřka na 100 %, nicméně má očekávání, že to bude nuda a rachot od začátku do konce, se po několika posleších alespoň částečně nenaplnila. Ono sice tak nějak platí, že skladby většinou upalují v rychlých tempech, zpěvák řve jak raněné zvíře a kapela se tváří strašně zaťatě, ale na druhou stranu jsem si našel místa, se kterými se dokážu nejen smířit, ale také ztotožnit. (úsměv) Určitý podíl na tom mají i suverénní výkony pánů muzikantů (kterým vypomohla řada hostů, nejvýrazněji asi David Papadopulos s kytarovými sóly ve čtyřech skladbách), ale hlavně to, že nahrávka je pestřejší, než se jeví při prvním poslechu. Hned na úvod zabírá chytlavá „Klacky pod nohy“, podruhé pookřeji při třetí „Nebudu stejnej“, která zpočátku letí v pořádném kalupu, dává vzpomenout na starou formu hardcore, a ani se zvolněním a kytarovým sólem nepřichází cesta do pekel; jenže pak někdo dostal „výborný“ nápad „vylepšit“ skladbu čistými zpěvy (nejspíš v podání Štěpána Málka z N.V.Ú.), které zní přímo katastrofálně. Možná jsem jediná hluchavka, která to takhle slyší, ale stojím si za svým. Když jsem nakousl zpěv, tak Valda řve přesně tak, jak řve většina stylových souputníků, tudíž je to kromě již zmíněné nasranosti i takové nucené, silácké... Vokál je takřka všudypřítomný a tak si od něj posluchač oddychne jen málokdy, ale když se nějaká ta instrumentální pasáž objeví, jsem většinou spokojený, kytarová sóla nejsou bezduchá a fungují jako velmi vítané zpestření jinak zahuštěné masy. Právě ta mi z celého alba baví nejméně, jakmile kapela sáhne k zatěžkané muzice vedené ve středních tempech, velice rychle mě omrzí – čekám, až se zase obrátky zvýší. Z těch nevýrazných skladeb ukážu třeba na „Zůstaň hladovej“, „Zpověď“, „Tři směny“, za vyložený průser považuju zvolání „můj život je moje cesta“ v úvodu podobně pojmenované skladby; kdyby to vyřvával nějaký puberťák, tak dejme tomu, ale fousatý třicátník?
Dva kousky se vymykají, v prvním případě ani nejde o celou hrací dobu, ale o neotřelou pasáž, která načíná „Sedm vteřin“, kde kytarové hrátky jakoby ani nespadaly do stylového záběru kapely. A pak závěrečné „Triky“, remake vlastního songu z roku 2001, na nichž je od prvního tónu zřejmé, že to tehdy pánové cítili jinak, hráli jednodušeji a přímočařeji. Jako kontrast vůči novému materiálu určitě zajímavé, mně se „Triky“ v aktuální podobě líbí, ale původní verzi neznám, takže nemohu porovnávat...
Nahrávalo se ve studiu StreetSOUND, jež patří bubeníkovi Honzovi F., který se postaral o mix, mastering i produkci nahrávky, tu a tam s dalšími pomocníky. Zvuk je udělaný v duchu doby, tj. je hodně nahlas, ale k předkládané muzice asi sedí.
Obal sice na první pohled připomene digipack, ale „kdepack“, tohle podle mě digipack není. Přeložený dvojlist z tvrdého kartonu (s hřbetem) vypadá průměrně – pochvalu zaslouží plastické logo na přední i zadní straně, přední strana neurazí/nenadchne, na zadní je pouze seznam skladeb, uvnitř pak základní informace a dvacítka log sponzorů či partnerů, pod cédéčkem namáčknutým na plastickém středu fotka kapely a děkovačka. Z podstatných záležitostí chybí ta nejpodstatnější, texty. Nejspíš je to dobře, kdybych některá kostrbatá slovní spojení viděl na papíře, prskal bych víc než při poslechu, kde to i tak dost bolí. Kapela bez špetky nadhledu vykřikuje proti všem současným nešvarům a taky nezapomíná na pocity jedince v nepřátelské společnosti, takže se ozývají pravdy typu „podvody kam se podíváš“, „zas ksichtem reješ zem“, „můj život je moje cesta“, „můj život, moje volba“, „svý místo najít zkoušej“, „seš na to sám“, „najít správnou cestu není zrovna snadný“, „sáhneš si na dno“... S tím se prostě nedokážu ztotožnit a občas vítám, že není textu pořádně rozumět. Ona je vůbec práce s češtinou i z toho otištěného mála na pováženou, texty jsou nařvané nespisovně, ale názvy skladeb jednou jak z knihy („Hymna ztracených duší“ – zpívá se samozřejmě „ztracenejch“), podruhé jak z putyky („hladovej“, „stejnej“).
Když si tak po sobě předcházející řádky čtu, vypadá to, že jsem na STREET MACHINE nenechal nitku suchou, ale zas tak bledě bych to neviděl. Hudebně je to slušná a překvapivě i pestrá práce, dojem mi kazí texty a částečně zpěv, ale při srovnání s podobně laděnými tuzemskými partami patří pardubičtí bez debat mezi ty lepší. Pět bodů mi přijde málo, šest moc, tak dávám pět a půl. (úsměv)
Seznam skladeb:
- Klacky pod nohy
- Zůstaň hladovej
- Nebudu stejnej
- Zpověď
- Sedm vteřin
- Tři směny
- Můj život moje volba
- Hymna ztracených duší
- Jinak než bych chtěl
- Sever
- Triky
Čas: 35:31
Sestava:
- Valda – zpěv
- Wolf – kytara
- Kuliš – basa
- Honza F. – bicí
www.facebook.com/streetmachinecz
www.bandzone.cz/streetmachine
