Ač ve světě thrash metal prožívá vzkříšení a vzniká celá řada kapel složených z mladičkých muzikantů, u nás drží thrashmetalový praporec spíše veteráni. (úsměv) 1000 BOMBS sice nemají dlouhou historii, ale složení kapely lze s trochou nadsázky za veteránské považovat – vždyť Asura už se na scéně pohybuje víc jak dvacet let (napřed v řadách doom/deathové party MYTHOPOEIA, od roku 1999 v TROLLECH), skoro 10 let pak fungují v TROLLECH Sheafraidh a Throllmas. Možná to někomu může přijít lehce podezřelé, jako že chlapi nasedli na vzdouvající se thrashovou vlnu, ale důvody založení paralelní kapely byly prozaičtější – TROLLECH z různých důvodů lehce omezili koncertní aktivity a borce začaly svědět prsty. A že se vrhli zrovna na thrash je docela logické, Asurovy spády směrem k tomuto metalovému subžánru jsou známé...
Ale zatímco já mám nejraději thrash metal řekněme agresivní, hraný pokud možno rychle a ještě rychleji, Plzeňáci dávají přednost středním tempům, zjednodušeně řečeno já radši SLAYER a KREATOR, Asura a spol. snad ANTHRAX, MEGADETH, možná SODOM. Prvně jmenované US veličiny mě žel vždycky míjely, SODOM samozřejmě nikoliv, ale i u nich jsem měl nejraději ty svižnější kousky. Co tímhle blábolením hodlám naznačit? Inu že se 1000 BOMBS s mým thrashovým záběrem spíše míjejí než potkávají. Přitom album začíná stylově, válečné zvuky by mohly naznačit, že to bude rychta, ale od prvních riffů mám pocit, že kapela je... jak to jen napsat... zatažená. Titulní skladba, která na koncertech celkem zabírá, tady zní nevýrazně... Po zvolání „War“ se sice zrychlí, ale já bych zrychlil ještě víc. Několikeré opakování refrénu mi spíše vadí, než abych si jej v duchu pořvával, alespoň že dojde na pěkné sólíčko, oddělující právě dokola opakovaný refrén, snad 8x před i za, navíc s podivným „uh“ v druhé části. S druhou skladbou mi začíná docházet, že se pohybujeme v jiném století. (úsměv) Nemyslím to nijak zle, tahle nějak se prostě hrálo v osmdesátých letech, kdy se thrash klubal na světlo, kdy se jásalo nad každou trochu ostřeji znějící kapelou a kdy se v textech objevovala hlavně válečná témata. „Human War Machine“ je sice rytmicky pestrá, o zpěvech lze totéž uvést rovněž (ono to platí obecně, střídání dvou vokálních poloh je chvályhodné), ale zase ji zachraňuje až kvílivé sólo, jinak mě skoro až s power metalem koketující song nebere.
Prvním kusem, který mi sedí, je asi největší hitovka „One Thousand Bombs“, která je útočnější a z první půlky desky toho nabízí nejvíc, včetně dalšího zajímavého sóla. Po další nevýrazné skladbě („Black Holes“) je tu konečně (!!!) to, co si pod slovem thrash představuju. Rychlá, lehce hardcorem načichlá jízda „Don´t Trust The Aliens!“ dokazuje, že kdyby se klukům chtělo, tak by uměli pořádně přitlačit na pilu. Jenže ono se jim to prostě líbí spíše v těch středních tempech a tak i „Zombie Syndrome“ se nikam nežene, ale i v těch středních tempech se toho děje celkem dost, při soustředěném poslechu lze objevit řadu různých zajímavých momentíků a třeba bubeník odvádí výborný výkon, jen je to na mě prostě pomalé, nedokáže mě to donutit k tomu, abych si do muziky hrozil, jen si tak podupávám... Ale závěrečný štych mě zase z téhle podivné nálady vytrhuje, „Airstrike“ chvílemi splňuje mé thrashové nároky a když tak bilancuju, tak se vracím k tomu, co už jsem výše přibližně napsal – od thrashe čekám, že mě semele, nedá mi vydechnout a i v klidu domova si budu alespoň v duchu dovádět. „Peace Is Dead“ mi tohle potěšení přináší jen občas, řekněme třetinu hrací doby, a to mi přijde málo...
Doprovodné záležitosti zaslouží pochvalu, v první řadě zvuk, o který se postaral ve svém KSV studiu Sheafraidh, je kvalitní, všechno je parádně slyšet, líbí se mi zvuk všech nástrojů, zejména bicích, které zní opravdu výborně. Obal je dá se říci stylový, knížečka má uvnitř jednoduchou, ale funkční grafiku, nechybí texty, nechybí fotka kapely, typické děkovačky a spolu s titulním coverem (na můj vkus těžce klišovitým a graficky neohrabaným, leč parametry žánru beze zbytku splňujícím) opět všechno odkazuje do osmdesátých let.
Seznam skladeb:
Čas: 31:24
Sestava:
www.1000bombs.com
www.1000bombs.bandcamp.com
www.facebook.com/1000bombs
www.bandzone.cz/1000bombs
Ale zatímco já mám nejraději thrash metal řekněme agresivní, hraný pokud možno rychle a ještě rychleji, Plzeňáci dávají přednost středním tempům, zjednodušeně řečeno já radši SLAYER a KREATOR, Asura a spol. snad ANTHRAX, MEGADETH, možná SODOM. Prvně jmenované US veličiny mě žel vždycky míjely, SODOM samozřejmě nikoliv, ale i u nich jsem měl nejraději ty svižnější kousky. Co tímhle blábolením hodlám naznačit? Inu že se 1000 BOMBS s mým thrashovým záběrem spíše míjejí než potkávají. Přitom album začíná stylově, válečné zvuky by mohly naznačit, že to bude rychta, ale od prvních riffů mám pocit, že kapela je... jak to jen napsat... zatažená. Titulní skladba, která na koncertech celkem zabírá, tady zní nevýrazně... Po zvolání „War“ se sice zrychlí, ale já bych zrychlil ještě víc. Několikeré opakování refrénu mi spíše vadí, než abych si jej v duchu pořvával, alespoň že dojde na pěkné sólíčko, oddělující právě dokola opakovaný refrén, snad 8x před i za, navíc s podivným „uh“ v druhé části. S druhou skladbou mi začíná docházet, že se pohybujeme v jiném století. (úsměv) Nemyslím to nijak zle, tahle nějak se prostě hrálo v osmdesátých letech, kdy se thrash klubal na světlo, kdy se jásalo nad každou trochu ostřeji znějící kapelou a kdy se v textech objevovala hlavně válečná témata. „Human War Machine“ je sice rytmicky pestrá, o zpěvech lze totéž uvést rovněž (ono to platí obecně, střídání dvou vokálních poloh je chvályhodné), ale zase ji zachraňuje až kvílivé sólo, jinak mě skoro až s power metalem koketující song nebere.
Prvním kusem, který mi sedí, je asi největší hitovka „One Thousand Bombs“, která je útočnější a z první půlky desky toho nabízí nejvíc, včetně dalšího zajímavého sóla. Po další nevýrazné skladbě („Black Holes“) je tu konečně (!!!) to, co si pod slovem thrash představuju. Rychlá, lehce hardcorem načichlá jízda „Don´t Trust The Aliens!“ dokazuje, že kdyby se klukům chtělo, tak by uměli pořádně přitlačit na pilu. Jenže ono se jim to prostě líbí spíše v těch středních tempech a tak i „Zombie Syndrome“ se nikam nežene, ale i v těch středních tempech se toho děje celkem dost, při soustředěném poslechu lze objevit řadu různých zajímavých momentíků a třeba bubeník odvádí výborný výkon, jen je to na mě prostě pomalé, nedokáže mě to donutit k tomu, abych si do muziky hrozil, jen si tak podupávám... Ale závěrečný štych mě zase z téhle podivné nálady vytrhuje, „Airstrike“ chvílemi splňuje mé thrashové nároky a když tak bilancuju, tak se vracím k tomu, co už jsem výše přibližně napsal – od thrashe čekám, že mě semele, nedá mi vydechnout a i v klidu domova si budu alespoň v duchu dovádět. „Peace Is Dead“ mi tohle potěšení přináší jen občas, řekněme třetinu hrací doby, a to mi přijde málo...
Doprovodné záležitosti zaslouží pochvalu, v první řadě zvuk, o který se postaral ve svém KSV studiu Sheafraidh, je kvalitní, všechno je parádně slyšet, líbí se mi zvuk všech nástrojů, zejména bicích, které zní opravdu výborně. Obal je dá se říci stylový, knížečka má uvnitř jednoduchou, ale funkční grafiku, nechybí texty, nechybí fotka kapely, typické děkovačky a spolu s titulním coverem (na můj vkus těžce klišovitým a graficky neohrabaným, leč parametry žánru beze zbytku splňujícím) opět všechno odkazuje do osmdesátých let.
Seznam skladeb:
- Peace Is Dead
- Napalm Spitters
- Human War Machine
- One Thousand Bombs
- Black Holes
- Don´t Trust The Aliens!
- Zombie Syndrome
- Airstrike
Čas: 31:24
Sestava:
- Throllmas – guitar, vocals
- Asura – bass, vocals
- Sheafraidh – drums
www.1000bombs.com
www.1000bombs.bandcamp.com
www.facebook.com/1000bombs
www.bandzone.cz/1000bombs
