BRATRSTVO LUNY je na tuzemské poměry velice zajímavý úkaz. Kapela, která jde do všeho naplno, nelituje úsilí ani financí, se na minulých nahrávkách posouvala od řekněme klasického gothic rocku do hájemství nejednoznačně zařaditelného, v němž vedle gotické atmosféry nacházely místo prvky artrockové i metalové. Vše mělo logiku a obě plnohodnotná alba „Goethit“ a „La Loba Ante Portas“ stále považuji za velmi podařená. Pozoruhodný byl i design obalů, v obou případech vypiplaný a velkorysý, dotažený k dokonalosti.
Po vlčím digibooku bylo těžké přijít s něčím ještě „větším“, tak se kapela celkem logicky vrátila na zem a doplnila sadu o digipack; takže do budoucna už moc dalších možností nezbývá, snad jen gramodeska. Digipack „Carpe Diem“ opět vypadá výborně, tři panely, vložená knížečka o 24 stranách, v níž se skrývá příběh vyprávěný řadou působivých fotografií, na nichž vedle základních stavebních kamenů BRATRSTVA LUNY R. X. Tháma a Darkthepa pózují dvě slečny, které jsou oblečené v přiléhavých šatičkách, na hlavinkách mají vkusné lodičky s logem společnosti Carpe Diem, kteréžto mají i na nadloktích, kde lehce evokují někdejší fašistický hákový kříž (nikoliv tvarem, ale barevným provedením). Ona Carpe Diem Corporation je „firma“ mající na svědomí většinu zla tohoto světa, o nichž nové album pojednává. A to je pro mě svým způsobem zklamání. Jistě, nešvarů kolem sebe vidíme dost a dost, BRATRSTVO LUNY si na některé posvítilo už minule, ale dělalo to nenásilnou formou, spíše v náznacích. Tentokrát to podává otevřeně (jak se říká na plná ústa) a některé slovní obraty považuji vyloženě za nešťastné... „Přírody dary léčivé znásilnil průmysl“, „Matku Zemi ruinuje falešný blahobyt“, „Přepni tisíc programů a pak běž v klidu spát“... Jistě, vytrhuji z kontextu; samozřejmě, se vším lze souhlasit; pravda, svět se řítí do záhuby... Ale přeš třicet let o tom zpívají punkové a hardcorové kapely a k BRATRSTVU LUNY mi to nějak nepasuje. Ještě jednou radši zopakuju, že mi nejde o ideje, ale o formování slov do textů. Když se podívám na straší texty R. X. Tháma, tak nemám prakticky žádný problém, tentokrát se s některými slovními spojeními nemůžu smířit. Ale zase abych nepřeháněl, dobrá polovina textů mi přijde velice vydařená, zejména ty, které se věnují přírodě, prokletému Villonovi nebo francouzské revoluci.
Hudebně se „Carpe Diem“ rozkročilo ještě víc než „La Loba Ante Portas“. Po mluveném intru v podání Petra Štěpána z XIII. STOLETÍ (napoprvé uhrančivé, napodruhé znepokojující... podesáté přeskakuju; zase se ukazuje, že umístění mluvených úseků na hudební alba by měl každý umělec pečlivě zvážit, po čase se oposlouchají natolik, až se stávají nadbytečnými) se rozjíždí nejspíš nejtvrdší kompozice „Carpe Diem Corporation“, v níž bicí metalově dusají, kytary jsou ostré jako břitva a refrén hypnotizuje, což je nejen Xpílovým dílem, ale výrazně se podílí i hostující zpěvačka Anniki Fokk, neboli Anna Neuwirthová, někdejší slavice ADOR DORATH. Vedle takřka metalové říznosti (těžko nevzpomenout PARADISE LOST v dobách největší slávy) nechybí různé zpestřující momenty včetně silných kytarových melodií či samplovaných zvuků. Úvod rozhodně velmi podařený, a podobně si dovolím hodnotit i lehce experimentální „2084?“, v níž každého jistě zarazí techno rytmy a potěší neustálé změny nálady či pestrá rytmika; jak bicí, tak basa si tu pěkně dovádí. (úsměv) Opět nechybí barevné vokály a pomalejší skladba logicky navazuje na tu předchozí, i když autorem je pokaždé někdo jiný. Vedle Darkthepa, v minulosti takřka výhradního autora hudby, se na „Carpe Diem“ autorsky podíleli i další členové kapely. Nejspíš i proto je nová kolekce tak pestrá, ale na druhou stranu i nevyrovnaná. „Mezi sfingami“ si ještě místo obhajuje s přehledem, opět potěší kytarové vyhrávky i působivý refrén, logiku má i závěrečná minimalistická zklidňující pasáž s klávesovými trylky. Úvod „Promenád chimér“ vedený opět v minimalistickém duchu už mi ale přijde poněkud dlouhý, takřka synthpopová pasáž, která se navíc po přitvrzení vrací, mi nejde pod nos, a ani refrén nepovažuju za zrovna vydařený. Možná chybí ženský zpěv, možná větší naléhavost v Xpílově projevu. Naštěstí „451° Fahrenheita“ zase zvedá pomyslný praporec nahoru a dokazuje, že v jednoduchosti je krása. Svižná postpunkovka graduje závěrečným duetem a k duhu jí jde i tříminutová stopáž (vedle intra jednoznačně nejkratší song, ostatní mají dvakrát delší hrací čas). Kdyby „V rozvalinách“ nezačínala šepotem, a nebyla dlouhá šest minut, z fleku by v ořezané podobě mohla znít z jakéhokoliv komerčního rádia. Hlavně sloka začínající „Rozpouští majetek..“ je přímo odpuzující, refrén pak míří kamsi ke střednímu proudu. Nevím, jakou logiku má zařazení plytké skladby do jinak umělecky se tvářícího materiálu... Zato „Šafrán karpatský“ dává vzpomenout na „La Lobu...“, jak textem, tak prolínáním volnějších pasáží s dramatickými, model, kterýžto se minule osvědčil a který zabírá znovu a se stejnou silou, tady navíc okořeněný variacemi na Ravelovo „Bolero“. Ono vůbec album s blížícím se závěrem nabírá na přitažlivosti, „První z prokletých“ se sice zpočátku nemůže vymanit z jakési upjatosti, nevýraznosti (nebo jak to lépe vyjádřit), ale postupně se přidávají zajímavější výrazové prvky, kterými myslím refrén a hlavně poslední třetinu; po zvolání „vrah!“ se hraje úplně jiná liga, tedy spíše extraliga, a to jak po stránce hudební, tak vokální. Opravdu nevím, co si mám myslet o „La Bastille“, resp. jsem se zatím nerozhodl, jestli se mi líbí, nebo ne. (úsměv) Klavírní podkres nejprve „žeru“, za chvíli ale nevím proč... (úsměv) Je příliš dlouhý, nebo monotónní? Následující živější úsek mě taky rozpolcuje, část mně připomíná nemastnou „V rozvalinách“, ale „Rovnost, svornost, bratrství“ působí intenzivně. A tak to mám po celou dobu necelých sedmi minut, chvíli tleskám, chvíli prskám... třeba nad fade out zakončením. Závěr patří jakémusi resumé, „Na spáleništi“ extrahuje ta nejlepší místa z předchozích skladeb, opakují se některé pasáže, navrch je zařazena recitace, a když tak poslouchám známý paradiselostovský kytarový motiv („Draconian Times“ hadr!), můžu pomalu bilancovat. Nikoliv po jediném poslechu, CD mi doma leželo pěkných pár týdnů, tedy spíše se točilo, a taky se protočila alba minulá, a ať dělám, co dělám, „La Lobu...“ i „Goethit“ si poslechnu s větší chutí. Ne, že by „Carpe Diem“ bylo špatné, to ani náhodou, obsahuje řadu výtečných skladeb, ale zatímco minule i předminule jsem takřka nad ničím nežehral, tentokrát si na některé záležitosti nemůžu zvyknout...
Na co se ale zvyká snadno a rychle, je bez přehánění famózní zvuk. Kobdzey odvedl fantastickou práci, nahrávka hraje skvěle jak při nižší hlasitosti, tak při „volume doprava“.
Seznam skladeb:
Čas: 58:42
Sestava:
Hosté:
Facebook
www.bratrstvoluny.com
www.bandzone.cz/bratrstvoluny
Po vlčím digibooku bylo těžké přijít s něčím ještě „větším“, tak se kapela celkem logicky vrátila na zem a doplnila sadu o digipack; takže do budoucna už moc dalších možností nezbývá, snad jen gramodeska. Digipack „Carpe Diem“ opět vypadá výborně, tři panely, vložená knížečka o 24 stranách, v níž se skrývá příběh vyprávěný řadou působivých fotografií, na nichž vedle základních stavebních kamenů BRATRSTVA LUNY R. X. Tháma a Darkthepa pózují dvě slečny, které jsou oblečené v přiléhavých šatičkách, na hlavinkách mají vkusné lodičky s logem společnosti Carpe Diem, kteréžto mají i na nadloktích, kde lehce evokují někdejší fašistický hákový kříž (nikoliv tvarem, ale barevným provedením). Ona Carpe Diem Corporation je „firma“ mající na svědomí většinu zla tohoto světa, o nichž nové album pojednává. A to je pro mě svým způsobem zklamání. Jistě, nešvarů kolem sebe vidíme dost a dost, BRATRSTVO LUNY si na některé posvítilo už minule, ale dělalo to nenásilnou formou, spíše v náznacích. Tentokrát to podává otevřeně (jak se říká na plná ústa) a některé slovní obraty považuji vyloženě za nešťastné... „Přírody dary léčivé znásilnil průmysl“, „Matku Zemi ruinuje falešný blahobyt“, „Přepni tisíc programů a pak běž v klidu spát“... Jistě, vytrhuji z kontextu; samozřejmě, se vším lze souhlasit; pravda, svět se řítí do záhuby... Ale přeš třicet let o tom zpívají punkové a hardcorové kapely a k BRATRSTVU LUNY mi to nějak nepasuje. Ještě jednou radši zopakuju, že mi nejde o ideje, ale o formování slov do textů. Když se podívám na straší texty R. X. Tháma, tak nemám prakticky žádný problém, tentokrát se s některými slovními spojeními nemůžu smířit. Ale zase abych nepřeháněl, dobrá polovina textů mi přijde velice vydařená, zejména ty, které se věnují přírodě, prokletému Villonovi nebo francouzské revoluci.
Hudebně se „Carpe Diem“ rozkročilo ještě víc než „La Loba Ante Portas“. Po mluveném intru v podání Petra Štěpána z XIII. STOLETÍ (napoprvé uhrančivé, napodruhé znepokojující... podesáté přeskakuju; zase se ukazuje, že umístění mluvených úseků na hudební alba by měl každý umělec pečlivě zvážit, po čase se oposlouchají natolik, až se stávají nadbytečnými) se rozjíždí nejspíš nejtvrdší kompozice „Carpe Diem Corporation“, v níž bicí metalově dusají, kytary jsou ostré jako břitva a refrén hypnotizuje, což je nejen Xpílovým dílem, ale výrazně se podílí i hostující zpěvačka Anniki Fokk, neboli Anna Neuwirthová, někdejší slavice ADOR DORATH. Vedle takřka metalové říznosti (těžko nevzpomenout PARADISE LOST v dobách největší slávy) nechybí různé zpestřující momenty včetně silných kytarových melodií či samplovaných zvuků. Úvod rozhodně velmi podařený, a podobně si dovolím hodnotit i lehce experimentální „2084?“, v níž každého jistě zarazí techno rytmy a potěší neustálé změny nálady či pestrá rytmika; jak bicí, tak basa si tu pěkně dovádí. (úsměv) Opět nechybí barevné vokály a pomalejší skladba logicky navazuje na tu předchozí, i když autorem je pokaždé někdo jiný. Vedle Darkthepa, v minulosti takřka výhradního autora hudby, se na „Carpe Diem“ autorsky podíleli i další členové kapely. Nejspíš i proto je nová kolekce tak pestrá, ale na druhou stranu i nevyrovnaná. „Mezi sfingami“ si ještě místo obhajuje s přehledem, opět potěší kytarové vyhrávky i působivý refrén, logiku má i závěrečná minimalistická zklidňující pasáž s klávesovými trylky. Úvod „Promenád chimér“ vedený opět v minimalistickém duchu už mi ale přijde poněkud dlouhý, takřka synthpopová pasáž, která se navíc po přitvrzení vrací, mi nejde pod nos, a ani refrén nepovažuju za zrovna vydařený. Možná chybí ženský zpěv, možná větší naléhavost v Xpílově projevu. Naštěstí „451° Fahrenheita“ zase zvedá pomyslný praporec nahoru a dokazuje, že v jednoduchosti je krása. Svižná postpunkovka graduje závěrečným duetem a k duhu jí jde i tříminutová stopáž (vedle intra jednoznačně nejkratší song, ostatní mají dvakrát delší hrací čas). Kdyby „V rozvalinách“ nezačínala šepotem, a nebyla dlouhá šest minut, z fleku by v ořezané podobě mohla znít z jakéhokoliv komerčního rádia. Hlavně sloka začínající „Rozpouští majetek..“ je přímo odpuzující, refrén pak míří kamsi ke střednímu proudu. Nevím, jakou logiku má zařazení plytké skladby do jinak umělecky se tvářícího materiálu... Zato „Šafrán karpatský“ dává vzpomenout na „La Lobu...“, jak textem, tak prolínáním volnějších pasáží s dramatickými, model, kterýžto se minule osvědčil a který zabírá znovu a se stejnou silou, tady navíc okořeněný variacemi na Ravelovo „Bolero“. Ono vůbec album s blížícím se závěrem nabírá na přitažlivosti, „První z prokletých“ se sice zpočátku nemůže vymanit z jakési upjatosti, nevýraznosti (nebo jak to lépe vyjádřit), ale postupně se přidávají zajímavější výrazové prvky, kterými myslím refrén a hlavně poslední třetinu; po zvolání „vrah!“ se hraje úplně jiná liga, tedy spíše extraliga, a to jak po stránce hudební, tak vokální. Opravdu nevím, co si mám myslet o „La Bastille“, resp. jsem se zatím nerozhodl, jestli se mi líbí, nebo ne. (úsměv) Klavírní podkres nejprve „žeru“, za chvíli ale nevím proč... (úsměv) Je příliš dlouhý, nebo monotónní? Následující živější úsek mě taky rozpolcuje, část mně připomíná nemastnou „V rozvalinách“, ale „Rovnost, svornost, bratrství“ působí intenzivně. A tak to mám po celou dobu necelých sedmi minut, chvíli tleskám, chvíli prskám... třeba nad fade out zakončením. Závěr patří jakémusi resumé, „Na spáleništi“ extrahuje ta nejlepší místa z předchozích skladeb, opakují se některé pasáže, navrch je zařazena recitace, a když tak poslouchám známý paradiselostovský kytarový motiv („Draconian Times“ hadr!), můžu pomalu bilancovat. Nikoliv po jediném poslechu, CD mi doma leželo pěkných pár týdnů, tedy spíše se točilo, a taky se protočila alba minulá, a ať dělám, co dělám, „La Lobu...“ i „Goethit“ si poslechnu s větší chutí. Ne, že by „Carpe Diem“ bylo špatné, to ani náhodou, obsahuje řadu výtečných skladeb, ale zatímco minule i předminule jsem takřka nad ničím nežehral, tentokrát si na některé záležitosti nemůžu zvyknout...
Na co se ale zvyká snadno a rychle, je bez přehánění famózní zvuk. Kobdzey odvedl fantastickou práci, nahrávka hraje skvěle jak při nižší hlasitosti, tak při „volume doprava“.
Seznam skladeb:
- Carmina I/IX
- Carpe Diem Corporation
- 2084?
- Mezi sfingami
- Promenády chimér
- 451° Fahrenheita
- V rozvalinách
- Šafrán karpatský
- První z prokletých
- La Bastille
- Na spáleništi
Čas: 58:42
Sestava:
- R. X. Thámo - verše, recitace, koncept, umělecká supervize, samply
- Darkthep - elektrická kytara, akustická kytara
- Xpíl - zpěvy a recitace, elektrická kytara
- Pšotek - elektrická kytara
- Haik - basová kytara, akustická kytara
- Kobdzey - bicí, perkuse, klávesy, synthy, piano, midi programování, doprovodné vokály
- Wlasow - samply
Hosté:
- Petr Štěpán - recitace
- Anniki Fokk - vokály
- Michal Kašpar - sólo na elektrickou kytaru, elektrická kytara
- Zdeněk Tmramovský - basová kytara
www.bratrstvoluny.com
www.bandzone.cz/bratrstvoluny
