„Send Them All to Hell,“ zašeptá Schmier v první vteřině nahrávky. Tak se nechme rozdrtit pásy pekelného stroje. Tak se nechme na necelou hodinu do toho pekla poslat, protože lebkami ověnčená obrněná obluda nás spolu s ruinami světa a společnosti jednoduše smete nebo nažene tam, kam patříme.
Pokud o tomto monstru nic moc nevíte, nemusíte se považovat za neznalce metalové muziky, přestože osobnosti tvořící posádku německého opancéřovaného tanku jsou veleznámé. Dokud jsem se někdy v průběhu října někde nedočetl, že došlo ke zkřížení ACCEPT a DESTRUCTION, neměl jsem samozřejmě ani potuchu o existenci nějaké kapely PANZER. Jenže, jak jsem se to dozvěděl, tak jsem se začal těšit, a když jsem slyšel upoutávku, tak se moje očekávání změnilo v určité rozechvění, jelikož kombinace stylů žánrových i muzikantských je démonická. Z porůznu získaných informací jen shrnu nebohatou historii PANZER, zato kdybych se měl zaobírat historií členů tohoto uskupení, raději ani nepomyslet, kolik by to bylo stran. Tak zkrátka. Stefan Schwarzmann (bubeník ACCEPT) se před sedmi lety přestěhoval do Švýcarska a nemaje co na práci v pauze mezi koncerty a eventuálním nahráváním se setkal s majitelem hudebního klubu Z7 v Prattelnu Norbertem Mandelem. Ten jej přivedl na myšlenku vytvořit nějaký boční projekt. Přizvat Hermana Franka (kytarista ACCEPT, VICTORY), tuto legendu německého heavy metalu, nebylo těžké. Zbýval post kytary basové a zpěvu. Schwarzmann dlouho neváhal a oslovil těžký kalibr, ve kterém naráz spojil obě pozice. Schmier z DESTRUCTION má zkušenosti se souběžným muzikantským působením (HEADHUNTER), a přestože zpočátku nevěřil, že by něco takového, jako spolupráce s oběma hudebníky výše zmíněnými, mohlo nastat, kývl. Název kapely vznikl mnohem později, když bylo jasné, že komponovaný a postupně nahrávaný materiál nabývá jakýchsi obrysů. PANZER je pojmenování dobré, německy hrozivé, výbušně tvrdé a navíc dobře zapamatovatelné. Žádná skladba na albu se neshoduje s jeho názvem, ale při poslechu hned té úvodní je jasné, že byl zvolen příznačně, vždyť samotná věta „Send Them All to Hell“ se v ní kromě zmíněných prvních vteřin opakuje i jako součást refrénu. Obal jen dotváří a podporuje kompletní výraz desky. Autor jeho uměleckého ztvárnění je známý maďarský výtvarník Gyula Havanczák, jehož práce se objevují na nespočetném množství přebalů nejrůznějších metalových počinů (DESTRUCTION, GRAVE DIGGER, ANNIHILATOR...). Jmenovaný malíř a designér uvádí do pohybu nejstrašnější všezničující tank. Dominance kovu a síly je umocněna graficky výborně ztvárněným logem, taktéž působícím hmotně a vskutku válečně. Základní motiv je navíc doplněn řadou drobných detailů, které vyjdou najevo při až pozorném prohlížení obalu. Takže suma sumárum obsazení fenomenální, na pohled vše působivé, vydáno ve verzích LP, CD a digipack a teď k samotné hudbě.
Album představuje jedenáct skladeb, o jejichž vznik se zasloužili převážně Schmier a Herman Frank. Deset je výlučně tvorbou PANZER a závěrečná jedenáctá je hodně zdařilým coverem Garyho Moora. Zvuk celé desky je jedním slovem výborný. Dynamika, čistota, výrazová hloubka, mně se toto dílo poslouchá moc dobře. A jak mám rád ACCEPT i DESTRUCTION, tak tady je znát takové tvůrčí natěšení, ta energie prvních desek, radost z něčeho nově vznikajícího, vše zní naplno a přímo. Přestože pánové nepřicházejí s něčím moderně převratným, muzika nese atribut neskutečné opravdovosti. Napsat, že metal kapely PANZER je heavy, speed či thrash je pohyb na tenkém ledě, protože tady to nemá žádnou ostrou hranici, potažmo s přihlédnutím na to, že se jedná o Němce. Zkušenost a neoddiskutovatelná vyhranost prýští z každého tónu. Riffy jsou tvrdé, propracované, rytmus není ani chvíli stereotypní, basová linie pevná, bicí energické a mnohdy překvapivě podporující melodičnost a hlavně v přechodu mezi sóly a základním motivem vše stmelují. Vím, že to zní paradoxně vzhledem k pojetí a zaměření tvorby, ale mně připadá, jakoby vše vznikalo zlehka, přirozeně a přitom výraz je nebývale působivý. Nezmínil jsem ještě zpěv. Schmier je rozpoznatelný, nezaměnitelný, dobře frázuje i v melodických pasážích, celkově je však umírněnější, ale hodí se to k celkovému obrazu hudby. Hodně se mi líbí souznění hlasu se sólovou kytarou, která mnohdy prakticky splyne s vokálem a vyplíží se do dominantní technické vyhrávky.
Hned úvodní skladba „Death Knell“ je hodně naléhavá, v tempu rozmanitá a zrovna tak pestrá v kombinaci nakopávajícího rytmu a melodie. Podobně zajímavá je následující věc „Hail and Kill“ osvěžená roztřesenou kytarovou prací Hermana Franka a složitě komponovaným dvouvrstvým refrénem. Hodně mě dále zaujala „Panzer“, taková pochodová píseň s jednoduchým a velmi úderným nápěvem a právě ta jednoduchost bušení hlavního motivu je úplně uzemňující. „Freakshow“ je nejrychlejší a thrashem hodně nasáklá věc s divokou kytarou, přestože zase nic objevného, v účinku silné a působivé. Refrén skladby „Mr. Nobrain“ se zařízne do mozku svou zpěvností a vyzdvihovat, jak je vše zahrané instrumentálně je zbytečné. Aby album bylo ještě propracovanější, je do druhé poloviny zařazena hodně pomalá skladba „Why?“, emocionální masakr, kdy při Schmierově výkonu mrazí. Za zmínku ještě stojí zmíněný závěrečný cover „Murder in the Skies“, v němž se vzpomíná na sestřelení korejského civilního letadla sovětskými stíhačkami v roce 1983 poblíž ostrova Sachalin, kde zahynulo všech 269 cestujících. Píseň je vynikající, melodická a po trochu matnějších a schématičtějších dvou předešlých skladbách skvěle zakončuje celé album.
Závěrem, deska jako komplet je výborná, na můj vkus nepatrně delší, ale na druhou stranu se člověk nenudí, a představa, že by třeba mohlo být vymyšleno ještě pár songů, s velkou chutí bych tyto pány viděl na pódiu a nechal se jejich kovem převálcovat.
Seznam skladeb:
Čas: 54:05
Sestava:
https://www.facebook.com/TheGermanPanzer
http://hjules.com/
Pokud o tomto monstru nic moc nevíte, nemusíte se považovat za neznalce metalové muziky, přestože osobnosti tvořící posádku německého opancéřovaného tanku jsou veleznámé. Dokud jsem se někdy v průběhu října někde nedočetl, že došlo ke zkřížení ACCEPT a DESTRUCTION, neměl jsem samozřejmě ani potuchu o existenci nějaké kapely PANZER. Jenže, jak jsem se to dozvěděl, tak jsem se začal těšit, a když jsem slyšel upoutávku, tak se moje očekávání změnilo v určité rozechvění, jelikož kombinace stylů žánrových i muzikantských je démonická. Z porůznu získaných informací jen shrnu nebohatou historii PANZER, zato kdybych se měl zaobírat historií členů tohoto uskupení, raději ani nepomyslet, kolik by to bylo stran. Tak zkrátka. Stefan Schwarzmann (bubeník ACCEPT) se před sedmi lety přestěhoval do Švýcarska a nemaje co na práci v pauze mezi koncerty a eventuálním nahráváním se setkal s majitelem hudebního klubu Z7 v Prattelnu Norbertem Mandelem. Ten jej přivedl na myšlenku vytvořit nějaký boční projekt. Přizvat Hermana Franka (kytarista ACCEPT, VICTORY), tuto legendu německého heavy metalu, nebylo těžké. Zbýval post kytary basové a zpěvu. Schwarzmann dlouho neváhal a oslovil těžký kalibr, ve kterém naráz spojil obě pozice. Schmier z DESTRUCTION má zkušenosti se souběžným muzikantským působením (HEADHUNTER), a přestože zpočátku nevěřil, že by něco takového, jako spolupráce s oběma hudebníky výše zmíněnými, mohlo nastat, kývl. Název kapely vznikl mnohem později, když bylo jasné, že komponovaný a postupně nahrávaný materiál nabývá jakýchsi obrysů. PANZER je pojmenování dobré, německy hrozivé, výbušně tvrdé a navíc dobře zapamatovatelné. Žádná skladba na albu se neshoduje s jeho názvem, ale při poslechu hned té úvodní je jasné, že byl zvolen příznačně, vždyť samotná věta „Send Them All to Hell“ se v ní kromě zmíněných prvních vteřin opakuje i jako součást refrénu. Obal jen dotváří a podporuje kompletní výraz desky. Autor jeho uměleckého ztvárnění je známý maďarský výtvarník Gyula Havanczák, jehož práce se objevují na nespočetném množství přebalů nejrůznějších metalových počinů (DESTRUCTION, GRAVE DIGGER, ANNIHILATOR...). Jmenovaný malíř a designér uvádí do pohybu nejstrašnější všezničující tank. Dominance kovu a síly je umocněna graficky výborně ztvárněným logem, taktéž působícím hmotně a vskutku válečně. Základní motiv je navíc doplněn řadou drobných detailů, které vyjdou najevo při až pozorném prohlížení obalu. Takže suma sumárum obsazení fenomenální, na pohled vše působivé, vydáno ve verzích LP, CD a digipack a teď k samotné hudbě.
Album představuje jedenáct skladeb, o jejichž vznik se zasloužili převážně Schmier a Herman Frank. Deset je výlučně tvorbou PANZER a závěrečná jedenáctá je hodně zdařilým coverem Garyho Moora. Zvuk celé desky je jedním slovem výborný. Dynamika, čistota, výrazová hloubka, mně se toto dílo poslouchá moc dobře. A jak mám rád ACCEPT i DESTRUCTION, tak tady je znát takové tvůrčí natěšení, ta energie prvních desek, radost z něčeho nově vznikajícího, vše zní naplno a přímo. Přestože pánové nepřicházejí s něčím moderně převratným, muzika nese atribut neskutečné opravdovosti. Napsat, že metal kapely PANZER je heavy, speed či thrash je pohyb na tenkém ledě, protože tady to nemá žádnou ostrou hranici, potažmo s přihlédnutím na to, že se jedná o Němce. Zkušenost a neoddiskutovatelná vyhranost prýští z každého tónu. Riffy jsou tvrdé, propracované, rytmus není ani chvíli stereotypní, basová linie pevná, bicí energické a mnohdy překvapivě podporující melodičnost a hlavně v přechodu mezi sóly a základním motivem vše stmelují. Vím, že to zní paradoxně vzhledem k pojetí a zaměření tvorby, ale mně připadá, jakoby vše vznikalo zlehka, přirozeně a přitom výraz je nebývale působivý. Nezmínil jsem ještě zpěv. Schmier je rozpoznatelný, nezaměnitelný, dobře frázuje i v melodických pasážích, celkově je však umírněnější, ale hodí se to k celkovému obrazu hudby. Hodně se mi líbí souznění hlasu se sólovou kytarou, která mnohdy prakticky splyne s vokálem a vyplíží se do dominantní technické vyhrávky.
Hned úvodní skladba „Death Knell“ je hodně naléhavá, v tempu rozmanitá a zrovna tak pestrá v kombinaci nakopávajícího rytmu a melodie. Podobně zajímavá je následující věc „Hail and Kill“ osvěžená roztřesenou kytarovou prací Hermana Franka a složitě komponovaným dvouvrstvým refrénem. Hodně mě dále zaujala „Panzer“, taková pochodová píseň s jednoduchým a velmi úderným nápěvem a právě ta jednoduchost bušení hlavního motivu je úplně uzemňující. „Freakshow“ je nejrychlejší a thrashem hodně nasáklá věc s divokou kytarou, přestože zase nic objevného, v účinku silné a působivé. Refrén skladby „Mr. Nobrain“ se zařízne do mozku svou zpěvností a vyzdvihovat, jak je vše zahrané instrumentálně je zbytečné. Aby album bylo ještě propracovanější, je do druhé poloviny zařazena hodně pomalá skladba „Why?“, emocionální masakr, kdy při Schmierově výkonu mrazí. Za zmínku ještě stojí zmíněný závěrečný cover „Murder in the Skies“, v němž se vzpomíná na sestřelení korejského civilního letadla sovětskými stíhačkami v roce 1983 poblíž ostrova Sachalin, kde zahynulo všech 269 cestujících. Píseň je vynikající, melodická a po trochu matnějších a schématičtějších dvou předešlých skladbách skvěle zakončuje celé album.
Závěrem, deska jako komplet je výborná, na můj vkus nepatrně delší, ale na druhou stranu se člověk nenudí, a představa, že by třeba mohlo být vymyšleno ještě pár songů, s velkou chutí bych tyto pány viděl na pódiu a nechal se jejich kovem převálcovat.
Seznam skladeb:
- Death Knell
- Hail and Kill
- Temple of Doom
- Panzer
- Freakshow
- Mr. Nobrain
- Why?
- Virtual Collision
- Roll the Dice
- Bleed for Your Sins
- Murder in the Skies (Gary Moore cover)
Čas: 54:05
Sestava:
- Schmier – basová kytara, zpěv
- Herman Frank – kytara
- Stefan Schwarzmann – bicí
https://www.facebook.com/TheGermanPanzer
http://hjules.com/
