Mám rád tu poezii, lyrické, nebojím se napsat, zhudebněné básně, mnohdy víc než texty. Mám rád melodie a baví mě zvuk z desek, často čistý, občas i punkově neučesaný. Líbí se mi ta ojedinělá křehkost a nezaměnitelná originalita v projevu. To je jen kousíček z toho, jak na mě zhruba tři desetiletí působí bigbít a pančíček od ZNOUZECTNOST. A je pozoruhodné, kolikrát jsem ZNC viděl hrát a přitom špatně slyšel a jindy zas mně koncert zněl v hlavě, až jsem si říkal: „Pusť si něco jinýho, vždyť se pomátneš z těch dokola opakovanejch refrénů.“ Tak a teď se strašně těším, až si něco jiného pustím a vyženu z hlavy tu včerejší parádičku, protože mi to zní dokola, jedny nápěvy střídají jiné.
A bylo toho včera hodně, co kapela nasypala do kafemlejnku mojí hlavy. Písničky staré a starší, novější i zbrusu nové. Pánové prořízli pěkně tu svoji tvorbu a musím přiznat, že nasazení a výdrž byla nevídaná. Po deváté hodině začali a před dvanáctou skončili, takže ať počítám, jak chci, a odečtu-li půlhodinovou pauzu, odehráli bezmála dvě a půl hodiny. Prostředí i atmosféra, obojí výborné. Podčára je prostor, kam se vejde lidí celkem hodně, včera se tu sešlo odhadem kolem stovky, prostor pro návštěvníky byl mírně zredukován stoly, takže opticky bylo plno. Kapela z Plzně a piva z Plzně rozdovádí hodně různorodé publikum k nevídaným tanečním kreacím. S přibývající porcí skladeb se těla komíhají divočeji, nohy se vykopávají výš, ruce se porůznu komíhají a při romantičtěji pojatých písních se zpocená těla tisknou ba dokonce proplétají v náznacích vznikajících mladých lásek. Staří písečtí pankáči, dámy středního věku s kabelkou přes rameno, pohlední mladí intelektuálové v košili, rozverná mládež oděná do skejťáckého pohodlného volného oblečení, dvě džísky, jeden módní kostýmek, zkrátka pestrobarevný vzorek, ale to nevadí, protože se všichni baví a to je fajn.
Než jsem tentokrát na ZNC vyrazil, byl jsem hodně zvědav, jak kapela představí svoji novou desku. Líbí se mi, a musím napsat, že opět hodně, přestože je to takový návrat k tvorbě před rok 2008, kdy bylo vydáno album „Heavy Model aneb Srdce pro Anubise“, pro mě fenomenální počin. Po šesti letech je tu album „Beat simplicitas“ a čtrnáct písniček přináší mírně nesourodý komplet, při poslechu kterého některou skladbičku přeskočím. Zvláště dvě „Federální“ a „Postfederální“ považuji za zbytečné, slovenština mě tu nebaví, a taktéž závěrečná věc „Avignon“ mi přijde, mírně řečeno, přecitlivělá. Zato jsou zde ale skladby, při nichž mi nasakuje husí kůže a mám svírání rozkoše, znám je už nazpaměť a nevěřícně poslouchám pokaždé s pocitem nově objevovaných drobnůstek. Skladby tak typické pro ZNC svou melodičností, vrstvením hudebních motivů, zdvojování a prolínání refrénů, skladby charakteristické změnami intenzity projevu, vnitřně pestré a bohaté. K mojí potěše se na koncertním seznamu objevily z nové desky písně oblíbené, ty zmíněné svírací. Kapela jich zařadila do programu sedm. Vtipnou „Čech Orba“, dvě do skoku „Jedeme v autě“ a „Plán“, takovou klasiku „Kovboj jménem Dan“, lyrické „Trosečníky“ a zejména dvě výjimečné „Vlak do Ženevy“ a „Ziggy Boy“. Na příkladu „Vlaku do Ženevy“ je zřejmé, jak ZNC dokáže prodat jednoduchost a povýšit ji na skvělý hudební zážitek a „Ziggy Boy“ je prostě úžasný song s nádherným textem, neskutečnou gradací a emocionálním účinkem. Samozřejmě, jak jsem zmínil, nás ZNC oblažila písničkami z předešlé tvorby, namátkou si vzpomínám na „Nevadí“, „Časy zlý“, „Zátoka stínů“, „Bílé velryby“, „Banánová republika“, „Zlatý hřebík noci“, „Bonanza“ nebo „Grimové“. Nechyběly pradávné „Čtyři páry koní“, naprosto nezbytný „Krysař – Bylo, nebylo“, jen „Hoří“ chybělo, ale Déma zohlednil stav publika, protože mnozí by na bobku těžko udrželi rovnováhu, a tak ji ve svém zpěvníku nenalistoval. Hodně sympatické bylo, že se pánové nebáli hrát na přání, každé bylo splněno, včetně závěrečného přídavku „Homo homini lupus“.
Pokud budu koncert hodnotit z té neemocionální stránky, která byla uspokojena mírou vrchovatou, tak v podstatě nemám výhrady ke zvuku. Všechny tři nástroje byly jasně čitelné, hudebníci odehráli své party bezchybně, jen v první půlce se mírně, nepatrně mlžily vokály basáka Goldy. Parádní byl projev bubeníka Caina, hrál tak lehce, přesně, s úžasně proměnlivou intenzitou, prostě vynikající výkon umocněný vokální podporou a širokými úsměvy. Teda ono to hraní bavilo Dému i Goldu, ale Caine si to podle mě neskutečně užíval. Bohužel mám jednu výhradu. Některé zpěvy, zvláště u novějších věcí z posledních dvou alb, byly tak nějak odbyté, nevyzpívané, odříkané a hlavně Golda, nechápu úplně proč, volil sem tam rapové frázování s divným přízvukem a občas posunul melodii zpěvu do pro něho schůdnější polohy. Ale třeba to bylo podle něj nějaké ozvláštnění. Mně to ale trochu vadilo.
Nicméně jsem byl celkově nadmíru spokojen, po organizační stránce bez chyby, u baru se kouřilo, ale v sále nikoli, což je pro všechny hodně pozitivní, pěkný stánek s muzikou, plackami, nášivkami a tričky, vše kultivované bez jakýchkoli konfliktů. Prostě za stovku jsme si užili skutečně skvělý večer.
A bylo toho včera hodně, co kapela nasypala do kafemlejnku mojí hlavy. Písničky staré a starší, novější i zbrusu nové. Pánové prořízli pěkně tu svoji tvorbu a musím přiznat, že nasazení a výdrž byla nevídaná. Po deváté hodině začali a před dvanáctou skončili, takže ať počítám, jak chci, a odečtu-li půlhodinovou pauzu, odehráli bezmála dvě a půl hodiny. Prostředí i atmosféra, obojí výborné. Podčára je prostor, kam se vejde lidí celkem hodně, včera se tu sešlo odhadem kolem stovky, prostor pro návštěvníky byl mírně zredukován stoly, takže opticky bylo plno. Kapela z Plzně a piva z Plzně rozdovádí hodně různorodé publikum k nevídaným tanečním kreacím. S přibývající porcí skladeb se těla komíhají divočeji, nohy se vykopávají výš, ruce se porůznu komíhají a při romantičtěji pojatých písních se zpocená těla tisknou ba dokonce proplétají v náznacích vznikajících mladých lásek. Staří písečtí pankáči, dámy středního věku s kabelkou přes rameno, pohlední mladí intelektuálové v košili, rozverná mládež oděná do skejťáckého pohodlného volného oblečení, dvě džísky, jeden módní kostýmek, zkrátka pestrobarevný vzorek, ale to nevadí, protože se všichni baví a to je fajn.
Než jsem tentokrát na ZNC vyrazil, byl jsem hodně zvědav, jak kapela představí svoji novou desku. Líbí se mi, a musím napsat, že opět hodně, přestože je to takový návrat k tvorbě před rok 2008, kdy bylo vydáno album „Heavy Model aneb Srdce pro Anubise“, pro mě fenomenální počin. Po šesti letech je tu album „Beat simplicitas“ a čtrnáct písniček přináší mírně nesourodý komplet, při poslechu kterého některou skladbičku přeskočím. Zvláště dvě „Federální“ a „Postfederální“ považuji za zbytečné, slovenština mě tu nebaví, a taktéž závěrečná věc „Avignon“ mi přijde, mírně řečeno, přecitlivělá. Zato jsou zde ale skladby, při nichž mi nasakuje husí kůže a mám svírání rozkoše, znám je už nazpaměť a nevěřícně poslouchám pokaždé s pocitem nově objevovaných drobnůstek. Skladby tak typické pro ZNC svou melodičností, vrstvením hudebních motivů, zdvojování a prolínání refrénů, skladby charakteristické změnami intenzity projevu, vnitřně pestré a bohaté. K mojí potěše se na koncertním seznamu objevily z nové desky písně oblíbené, ty zmíněné svírací. Kapela jich zařadila do programu sedm. Vtipnou „Čech Orba“, dvě do skoku „Jedeme v autě“ a „Plán“, takovou klasiku „Kovboj jménem Dan“, lyrické „Trosečníky“ a zejména dvě výjimečné „Vlak do Ženevy“ a „Ziggy Boy“. Na příkladu „Vlaku do Ženevy“ je zřejmé, jak ZNC dokáže prodat jednoduchost a povýšit ji na skvělý hudební zážitek a „Ziggy Boy“ je prostě úžasný song s nádherným textem, neskutečnou gradací a emocionálním účinkem. Samozřejmě, jak jsem zmínil, nás ZNC oblažila písničkami z předešlé tvorby, namátkou si vzpomínám na „Nevadí“, „Časy zlý“, „Zátoka stínů“, „Bílé velryby“, „Banánová republika“, „Zlatý hřebík noci“, „Bonanza“ nebo „Grimové“. Nechyběly pradávné „Čtyři páry koní“, naprosto nezbytný „Krysař – Bylo, nebylo“, jen „Hoří“ chybělo, ale Déma zohlednil stav publika, protože mnozí by na bobku těžko udrželi rovnováhu, a tak ji ve svém zpěvníku nenalistoval. Hodně sympatické bylo, že se pánové nebáli hrát na přání, každé bylo splněno, včetně závěrečného přídavku „Homo homini lupus“.
Pokud budu koncert hodnotit z té neemocionální stránky, která byla uspokojena mírou vrchovatou, tak v podstatě nemám výhrady ke zvuku. Všechny tři nástroje byly jasně čitelné, hudebníci odehráli své party bezchybně, jen v první půlce se mírně, nepatrně mlžily vokály basáka Goldy. Parádní byl projev bubeníka Caina, hrál tak lehce, přesně, s úžasně proměnlivou intenzitou, prostě vynikající výkon umocněný vokální podporou a širokými úsměvy. Teda ono to hraní bavilo Dému i Goldu, ale Caine si to podle mě neskutečně užíval. Bohužel mám jednu výhradu. Některé zpěvy, zvláště u novějších věcí z posledních dvou alb, byly tak nějak odbyté, nevyzpívané, odříkané a hlavně Golda, nechápu úplně proč, volil sem tam rapové frázování s divným přízvukem a občas posunul melodii zpěvu do pro něho schůdnější polohy. Ale třeba to bylo podle něj nějaké ozvláštnění. Mně to ale trochu vadilo.
Nicméně jsem byl celkově nadmíru spokojen, po organizační stránce bez chyby, u baru se kouřilo, ale v sále nikoli, což je pro všechny hodně pozitivní, pěkný stánek s muzikou, plackami, nášivkami a tričky, vše kultivované bez jakýchkoli konfliktů. Prostě za stovku jsme si užili skutečně skvělý večer.
