Jestli je tu nějaká „pořadatelská organizace“, která mi udělá radost téměř každým potvrzeným koncertem, jsou to jistě Arkham Productions. V září ve spolupráci se dvěma dalšími firmami dotáhli do pražského klubu Modrá Vopice MITOCHONDRION a spol., o dva měsíce později se na tomtéž místě vytasili s další lahůdkou. Z Francie sem zavítala v rámci osmizastávkového turné black metalová lahůdka HELL MILITIA, doprovázená švédskou black/thrashovou skvadrou KILL a Slovinci ATER ERA.
Právě balkánská banda otevřela brány pekelného večera. Živě jsem ji viděl již v rámci Rituals of the Damned tour po boku SOMRAK, shodou okolností také v Modré Vopici. Tehdy jsem kapelu neznal a udělala na mě velký dojem, od té doby jsem několikrát poslechl debutovku „In Autumn’s Solitary Decline“, kterou mohu doporučit. Že mají ATER ERA na kontě už i druhou řadovku „Beneath Inanimate Grime“ z loňského roku mi nějak uniklo. Logicky z obou těchto desek Slovinci hráli, mimo jiné mou oblíbenou „Vest“ a v podstatě mohu opakovat dojmy z loňského vystoupení. Dlouhé kompozice, ve kterých se tu a tam objeví nějaká ta akustická pasáž, působí celistvě a nenudí. ATER ERA působí jako trio a v pomalejších pasážích mi občas chyběla druhá kytara, která by tvořila hrubější a bzučivější podklad některým nezkresleným vyhrávkám. Zpěvák a kytarista v jedné osobě měl pod sebou desku s mnoha efekty, až mi občas přišlo, že se v tom sám trochu ztrácí a neví, kam dříve šlápnout. Celkový dojem ovšem znovu pozitivní, ke konci setu ale začal vypadávat mikrofon u kopáku, což zamrzelo, protože se tak stalo zrovna ve skladbě, která na bicích dost stála.
KILL jsem vůbec neznal, ani jsem si nehledal žádné informace, dali jsme si ve Vopici takové rande naslepo (úsměv). A abych řekl pravdu, nebavil jsem se tak, jak jsem doufal. Švédská trojka (dvojsmysly nechte stranou (smích)) se věnuje staroškolskému black/thrash metalu. Což o to, proti tomu nemám vůbec nic, třeba AURA NOIR nebo NIFELHEIM si dám moc rád, ale KILL prostě něco chybí. Skladby působily trochu nedotaženě, občas končily vyloženě divně, ne úplně povedeným sólem a podobně. Některé pasáže byly dobré, často to ale byly ty jednodušší, střednětempé, trochu black’n’rollové. Jakmile došlo na rychlejší hoblovačku, pomalu to ztrácelo systém. KILL hráli kolem čtyřiceti minut, jenže po nějaké čtvrthodince už to prostě přestávalo bavit. Navíc nevím, čím si to ty kapely „zasloužily“, ale i KILL vypadl nástroj (tentokrát basa) zrovna v místě, kde hrál ústřední roli.
Přišel čas na to, co jsme všichni už dychtivě očekávali. Pařížská skvadra HELL MILITIA prošla za svou ne až tak dlouhou kariérou poměrně značným vývojem, na třetí a dosud poslední studiovce „Jacob’s Ladder“ (2012) se trochu oprostila od špinavosti a syrovosti jejím předchůdcům vlastním a nabídla kapelu v jakési přemýšlivější poloze. Základní kameny ale přesto zůstaly na svých místech. Loni kapelu opustil dlouholetý vokalista Meyhna’ch, jehož nahradil RSDX. Jeho vokál je trochu uřvanější a ve srovnání s předchůdcem ne až tak variabilní, maniakálnosti celé show to ale rozhodně neubíralo. Na rozdíl od faktu, že při prvních dvou skladbách jsme si RSDXova hlasu příliš neužili, protože mikrofonu se nechtělo fungovat. Po vyřešení tohoto problému už nic nebránilo rituálu, během kterého zazněly šlehy jako „Goathrone“, „The Ultimate Deception“, „Jacob’s Ladder“ nebo „Deus Irae“. Zvuk byl výborný, na vopicovské poměry až vynikající, všechny disharmonické riffy naprosto vynikly. Poutavá byla také projekce za kapelou, na níž se při jedné skladbě dokonce objevil loutkový „Krysař“. HELL MILITIA se rozloučili coverem GG Ailina „Shoot Knife Strangle Beat & Crucify“ a se slovy „See you on the other side!“ opustili stage.
Snad můžu mluvit za těch několik desítek návštěvníků (kterých tedy klidně mohlo být víc), když řeknu, že HELL MILITIA předvedla vynikající výkon. Nevěděl jsem, co sledovat dříve, zda kapelu, která do toho šla se vší vervou, nebo projekci za ní. Mé uši zaplaveny hnusným black metalem byly spokojeny a má peněženka o něco chudší, tomu bílému tričku prostě odolat nešlo.
Právě balkánská banda otevřela brány pekelného večera. Živě jsem ji viděl již v rámci Rituals of the Damned tour po boku SOMRAK, shodou okolností také v Modré Vopici. Tehdy jsem kapelu neznal a udělala na mě velký dojem, od té doby jsem několikrát poslechl debutovku „In Autumn’s Solitary Decline“, kterou mohu doporučit. Že mají ATER ERA na kontě už i druhou řadovku „Beneath Inanimate Grime“ z loňského roku mi nějak uniklo. Logicky z obou těchto desek Slovinci hráli, mimo jiné mou oblíbenou „Vest“ a v podstatě mohu opakovat dojmy z loňského vystoupení. Dlouhé kompozice, ve kterých se tu a tam objeví nějaká ta akustická pasáž, působí celistvě a nenudí. ATER ERA působí jako trio a v pomalejších pasážích mi občas chyběla druhá kytara, která by tvořila hrubější a bzučivější podklad některým nezkresleným vyhrávkám. Zpěvák a kytarista v jedné osobě měl pod sebou desku s mnoha efekty, až mi občas přišlo, že se v tom sám trochu ztrácí a neví, kam dříve šlápnout. Celkový dojem ovšem znovu pozitivní, ke konci setu ale začal vypadávat mikrofon u kopáku, což zamrzelo, protože se tak stalo zrovna ve skladbě, která na bicích dost stála.
KILL jsem vůbec neznal, ani jsem si nehledal žádné informace, dali jsme si ve Vopici takové rande naslepo (úsměv). A abych řekl pravdu, nebavil jsem se tak, jak jsem doufal. Švédská trojka (dvojsmysly nechte stranou (smích)) se věnuje staroškolskému black/thrash metalu. Což o to, proti tomu nemám vůbec nic, třeba AURA NOIR nebo NIFELHEIM si dám moc rád, ale KILL prostě něco chybí. Skladby působily trochu nedotaženě, občas končily vyloženě divně, ne úplně povedeným sólem a podobně. Některé pasáže byly dobré, často to ale byly ty jednodušší, střednětempé, trochu black’n’rollové. Jakmile došlo na rychlejší hoblovačku, pomalu to ztrácelo systém. KILL hráli kolem čtyřiceti minut, jenže po nějaké čtvrthodince už to prostě přestávalo bavit. Navíc nevím, čím si to ty kapely „zasloužily“, ale i KILL vypadl nástroj (tentokrát basa) zrovna v místě, kde hrál ústřední roli.
Přišel čas na to, co jsme všichni už dychtivě očekávali. Pařížská skvadra HELL MILITIA prošla za svou ne až tak dlouhou kariérou poměrně značným vývojem, na třetí a dosud poslední studiovce „Jacob’s Ladder“ (2012) se trochu oprostila od špinavosti a syrovosti jejím předchůdcům vlastním a nabídla kapelu v jakési přemýšlivější poloze. Základní kameny ale přesto zůstaly na svých místech. Loni kapelu opustil dlouholetý vokalista Meyhna’ch, jehož nahradil RSDX. Jeho vokál je trochu uřvanější a ve srovnání s předchůdcem ne až tak variabilní, maniakálnosti celé show to ale rozhodně neubíralo. Na rozdíl od faktu, že při prvních dvou skladbách jsme si RSDXova hlasu příliš neužili, protože mikrofonu se nechtělo fungovat. Po vyřešení tohoto problému už nic nebránilo rituálu, během kterého zazněly šlehy jako „Goathrone“, „The Ultimate Deception“, „Jacob’s Ladder“ nebo „Deus Irae“. Zvuk byl výborný, na vopicovské poměry až vynikající, všechny disharmonické riffy naprosto vynikly. Poutavá byla také projekce za kapelou, na níž se při jedné skladbě dokonce objevil loutkový „Krysař“. HELL MILITIA se rozloučili coverem GG Ailina „Shoot Knife Strangle Beat & Crucify“ a se slovy „See you on the other side!“ opustili stage.
Snad můžu mluvit za těch několik desítek návštěvníků (kterých tedy klidně mohlo být víc), když řeknu, že HELL MILITIA předvedla vynikající výkon. Nevěděl jsem, co sledovat dříve, zda kapelu, která do toho šla se vší vervou, nebo projekci za ní. Mé uši zaplaveny hnusným black metalem byly spokojeny a má peněženka o něco chudší, tomu bílému tričku prostě odolat nešlo.
