"You wanna hear something Swedish? Något Svenska. It's "something Swedish" - in Swedish."
Záruka kvalitního progu, vystavěného na těžkotonážních kytarových riffech. Vtahující show, okořeněná typicky cynickým severským humorem; setlist, vystavěný v retrospektivním duchu. OPETH, samozřejmě. Kdo jiný?
Třetí koncert s pachutí progové komplexnosti během šesti týdnů. Po zádumčivé genialitě TESSERACT mne počala nahlodávat myšlenka, že vystoupení Britů - nastavující laťku očekávaní do orbitální výše - vlastně potopí mou dětinskou radost z očekávaného vystoupení Åkerfeldtovy party. Zpětně mnou cloumá údiv nad naprostou neadekvátností oné ideje; tam kde, TESSERACT vykřesávají ze vzduchu nové, snové dimenze, tam OPETH hladovému publiku předhazují své staré, na kost ohlodané kousky. Navzdory jedenáctému zářezu ("Pale Communion") prezentuje švédská formace svou novinku jen ve formě bleskové ochutnávky. Zbytek takřka dvouhodinové podívané tvoří průřez veškerou diskografií kapely - s výjimkou debutu.
Komornějšímu rázu alba byla dost možná přizpůsobena volba skupiny pro načnutí večera. Francouzký experimentální tandem ALCEST se pro živou prezentaci svých s metalem notně koketujících myšlenek rozrostl o další dvojici. Čtveřice pak na ploše necelých padesáti minut odehrála cosi, co ve mně vyvolalo pocit ambiencí podbarveného "drum'n'bass" (v instrumentálním slova smyslu). Technický um zvukaře postavil kapelu do nelichotivé pozice; atmosférické zpěvy, známé z desek, se utápěly v přezvučených figurách basové kytary. ALCEST odprezentovali své vystoupení s profesionálním přístupem, frenetické odezvy se však nedočkali. Nelze přitom říci, že by jejich hudební evoluce nebyla spjatá s vývojem OPETH, ti však šli samozřejmě po zcela jiné cestě. Jejich žánrové směřování bylo však od hlavního vystupujícího až příliš vzdálené...
Blížící se desátá večerní korelovala - ne nečekaně - s narůstajícími davy v kotli a šířící se jiskrou nepokoje. Samozřejmě, zavedená metalová kapela si dvakrát rozmyslí dát pár chvil před vystoupením svým fanouškům vale, elektrizující nejistota však člověkem rezonuje skoro pokaždé. Stylizace pódia v souladu s poslední deskou vyvolávala místy až pocit bázně (vzhledem k religiózním vzhledu dekorace nic překvapivého), v kontrastu se staršími songy dodávala celému vystoupení nádech souborné hereze.
Jazzové uvození death metalové show (myšleno zcela vážně) ve formě "Eternal Rains Will Come" dalo rozkvést náladě, která se mezi publikem pomalu tvářela během vystoupení ALCEST; teprve ale "Bleak" z ponurého "Blackwater Park" vybičovalo diváctvo k patřičné odezvě. Frontmanův suchý humor se střídal s reakcemi na pobídky publika; Praha se tak dočkala - mimo plochu tradičního setlistu - i krátkého fragmentu písně "Burden" z "Watershed", pozadu nezůstala ani reakce na žádost o skladbu z novinky. V setlistu zavedené "Elysian Woes" tedy předcházel hlavní motiv jemné "River". Především se však cílilo na osvědčené kusy (mj. "Bleak", "The Lotus Eater"), jejichž délka zhusta nešla pod deset minut. Popřít své kořeny Åkerfeldt nemůže; svůj death metalový murmur užívá s lehkostí a člověku by jen těžko přišlo na mysl, že současné kompozice OPETH tento prvek kompletně postrádají.
Dedické řízení samo bylo ostatně zastoupeno jen singlovou "Devil's Orchid"; mimo trojici skladeb z "Pale Communion" došlo k zajímavému vrstvení oblíbených kousků v souladu s myšlenkou průřezu tvorbou. Nejstarší záležitostí byla melancholická "Advent" ze druhé desky vůbec. Navzdory zvukové nepovedené produkci ALCEST byly akustické vlny, vypuzované hvězdou večera poněkud méně rušivé a divák si tak mohl krom výhledu vychutnat i zvukovou stránku věci. Nový klávesák Joakim Svalberg zapadl do OPETH bez problémů a starším hraným kouskům propůjčoval zajímavými rejstříky novou tvář. Závěrečná "Deliverance" potom stálým obyvatelům budovy, ve které se klub nachází, mohla oznámit počátek večerky...
Záruka kvalitního progu, vystavěného na těžkotonážních kytarových riffech. Vtahující show, okořeněná typicky cynickým severským humorem; setlist, vystavěný v retrospektivním duchu. OPETH, samozřejmě. Kdo jiný?
Třetí koncert s pachutí progové komplexnosti během šesti týdnů. Po zádumčivé genialitě TESSERACT mne počala nahlodávat myšlenka, že vystoupení Britů - nastavující laťku očekávaní do orbitální výše - vlastně potopí mou dětinskou radost z očekávaného vystoupení Åkerfeldtovy party. Zpětně mnou cloumá údiv nad naprostou neadekvátností oné ideje; tam kde, TESSERACT vykřesávají ze vzduchu nové, snové dimenze, tam OPETH hladovému publiku předhazují své staré, na kost ohlodané kousky. Navzdory jedenáctému zářezu ("Pale Communion") prezentuje švédská formace svou novinku jen ve formě bleskové ochutnávky. Zbytek takřka dvouhodinové podívané tvoří průřez veškerou diskografií kapely - s výjimkou debutu.
Komornějšímu rázu alba byla dost možná přizpůsobena volba skupiny pro načnutí večera. Francouzký experimentální tandem ALCEST se pro živou prezentaci svých s metalem notně koketujících myšlenek rozrostl o další dvojici. Čtveřice pak na ploše necelých padesáti minut odehrála cosi, co ve mně vyvolalo pocit ambiencí podbarveného "drum'n'bass" (v instrumentálním slova smyslu). Technický um zvukaře postavil kapelu do nelichotivé pozice; atmosférické zpěvy, známé z desek, se utápěly v přezvučených figurách basové kytary. ALCEST odprezentovali své vystoupení s profesionálním přístupem, frenetické odezvy se však nedočkali. Nelze přitom říci, že by jejich hudební evoluce nebyla spjatá s vývojem OPETH, ti však šli samozřejmě po zcela jiné cestě. Jejich žánrové směřování bylo však od hlavního vystupujícího až příliš vzdálené...
Blížící se desátá večerní korelovala - ne nečekaně - s narůstajícími davy v kotli a šířící se jiskrou nepokoje. Samozřejmě, zavedená metalová kapela si dvakrát rozmyslí dát pár chvil před vystoupením svým fanouškům vale, elektrizující nejistota však člověkem rezonuje skoro pokaždé. Stylizace pódia v souladu s poslední deskou vyvolávala místy až pocit bázně (vzhledem k religiózním vzhledu dekorace nic překvapivého), v kontrastu se staršími songy dodávala celému vystoupení nádech souborné hereze.
Jazzové uvození death metalové show (myšleno zcela vážně) ve formě "Eternal Rains Will Come" dalo rozkvést náladě, která se mezi publikem pomalu tvářela během vystoupení ALCEST; teprve ale "Bleak" z ponurého "Blackwater Park" vybičovalo diváctvo k patřičné odezvě. Frontmanův suchý humor se střídal s reakcemi na pobídky publika; Praha se tak dočkala - mimo plochu tradičního setlistu - i krátkého fragmentu písně "Burden" z "Watershed", pozadu nezůstala ani reakce na žádost o skladbu z novinky. V setlistu zavedené "Elysian Woes" tedy předcházel hlavní motiv jemné "River". Především se však cílilo na osvědčené kusy (mj. "Bleak", "The Lotus Eater"), jejichž délka zhusta nešla pod deset minut. Popřít své kořeny Åkerfeldt nemůže; svůj death metalový murmur užívá s lehkostí a člověku by jen těžko přišlo na mysl, že současné kompozice OPETH tento prvek kompletně postrádají.
Dedické řízení samo bylo ostatně zastoupeno jen singlovou "Devil's Orchid"; mimo trojici skladeb z "Pale Communion" došlo k zajímavému vrstvení oblíbených kousků v souladu s myšlenkou průřezu tvorbou. Nejstarší záležitostí byla melancholická "Advent" ze druhé desky vůbec. Navzdory zvukové nepovedené produkci ALCEST byly akustické vlny, vypuzované hvězdou večera poněkud méně rušivé a divák si tak mohl krom výhledu vychutnat i zvukovou stránku věci. Nový klávesák Joakim Svalberg zapadl do OPETH bez problémů a starším hraným kouskům propůjčoval zajímavými rejstříky novou tvář. Závěrečná "Deliverance" potom stálým obyvatelům budovy, ve které se klub nachází, mohla oznámit počátek večerky...
