Otázka života a smrti; sál, zvrácený vzhůru nohama, potměšilý úšklebek figuríny s vlasy vstávajícími (padajícími?) zděšením. Atmosféra béčkových hororů v torzu někdejší smíchovské industriality, obklopené tepnami železnice a silniční dopravy. Neoblíbenost "sloupárny", jak se klubu Meet Factory v kruzích fanoušků přezdívá, vyvažuje její genius loci; osobně si tuto akci v jiném pražském klubu dokážu představit jen ztěží. Návrat DEATHSTARS po pětileté odmlce byl vskutku triumfální...
...než si však švédský kvartet uzmul pódium pro sebe, započali s postupným rozehříváním publika tuzemští LIVEEVIL. Neznalý jejich produkce, zabrala mi notnou chvíli snaha o vstřebání jejich dosti podsamplovaného vystoupení. Překvapivé pro mě bylo ostatně i zjištění, že ona kapela na pódiu je z tuzemských končin; při první promluvě k publiku jsem si pár chvil lámal hlavu nad frontmanovou podivnou "angličtinou". V několika okamžicích mi produkce kapely připomněla melodickou tvář Petera Tägtgrena (PAIN), pódiovou prezentací však sebranka z Hranic na Moravě jasně směřovala k hlavním hvězdám večera. Tvrdé kytarové riffy, násobené elektronikou, zapadly do kontextu akce naprosto perfektně, ke konci vystoupení se však na povrchu bublajícího kotle začal tvořit až nepříjemný škraloup repetitivnosti.
Neb večer odsýpal jak švýcarské časoměrné strojky a harmonogram akce se ukázal být dodržovan až pedantsky, nastoupili ke hraní po nedlouhé chvíli druzí předskokané THE DEAD AND LIVING. Jejich hudbu rozhodně nelze - co do konzistentnosti - porovnávat s LIVEEVIL. Spoluobčané headlinerů večera působí jako Adamsova rodina, která omylem zabloudila na pódium a cestou někde přišla k nástrojům. Nesourodost navíc umocňovala stylová rozvázanost skupiny; gothic rockové tepání neváhali Švédové proložit folkovými juchačkami, ne nepodobnými rané produkci jazykových souputníků FINTROLL. Výjezdy ku metalovým polím kouzlily spíše úsměv na tváři, je však důležité zmínit, že kapela sama nastavovala divákům vážností prostou tvář. V onu Adamsovic znělku jsem mimochodem ve skrytu duše opravdu doufal!
Půl dekády zpět byla švédská formace DEATHSTARS fenoménem, který si navzdory své poměrně krátké existenci vydobyl místo v atraktivním čase tuzemských festivalů. Poplatni svému názvu, utrpěl hvězdý nástup skupiny útlum, který se zdál být předsmrtnou křečí. Léta odmlky strávili Švédové přemítáním o dalším kroku své hudební kariéry. Odchod rytmického kytaristy Cata Casina vedl soubor k rozhodnutí trvale pokračovat v redukovaném složení. Pět let absence mimo hudební branži zlomí mnoha uskupením vaz, jiným zadělá na status kultu. V případě DEATHSTARS se zdá být platná druhá varianta, jejímu dotažení může však paradoxně bránit kvalita "comebackové" nahrávky - s příhodným titulem - "The Perfect Cult". Obliba industrialistů k syntezátorovým plochám se na aktuální desce prohlubuje natolik, že metalová aranžmá se zdají být jen ozdobnou slupkou, nezbytnou pro zachování image skupiny.
Avšak člověk míní a (obecenstvo?) mění, zásadní je schopnost svůj produkt náležitě prodat. V tomto směru si DEATHSTARS počínají s razancí protřelých profesionálů. Davy fanoušků, které v onen chladný sobotní večer do zapadlých končin Smíchova dorazily, mohly jen ztěží nechat někoho na pochybách, že by se jednalo o další z řady "klasických" koncertů. Péče, jakou někteří dorazivší věnovali své image, byla v několika případech až roztomilá. S úderem desáté večerní se kvartet zhostil své role a naservíroval dlouho očekávané hudební hody; místy nevýrazné kusy ze současné studiovky (titulní skladba) střídaly ty podařenější ("Explode"). Vcelku rozumně byl setlist vystavěn především na hitech minulých dob - exaktická odezva na "Blood Stains Blondes" či "Synthetic Generation" rezonovala samotnými základy staré budovy. Whisplasher byl pro roli frontmana zjevně zrozen; dávkou svého charisma vyvažuje letmé pěvecké nedostatky, které jsou zjevné zejména v šíři vokálních rejstříků. "Bliezkrieg" na závěr - čekal snad někdo něco jiného? Sedmnáct položek stihli DEATHSTARS vtěsnat do hrací doby, lehce překračující hranici sedmdesáti minut. Právě délku vystoupení bych (zejména optikou mimopražských) viděl jako jediný závažnější nedostatek. Něco mi však napovídá, že se u nás tahle parta zanedlouho ukáže v rámci blížících se letních festivalů...
Fotky: Seanínel
...než si však švédský kvartet uzmul pódium pro sebe, započali s postupným rozehříváním publika tuzemští LIVEEVIL. Neznalý jejich produkce, zabrala mi notnou chvíli snaha o vstřebání jejich dosti podsamplovaného vystoupení. Překvapivé pro mě bylo ostatně i zjištění, že ona kapela na pódiu je z tuzemských končin; při první promluvě k publiku jsem si pár chvil lámal hlavu nad frontmanovou podivnou "angličtinou". V několika okamžicích mi produkce kapely připomněla melodickou tvář Petera Tägtgrena (PAIN), pódiovou prezentací však sebranka z Hranic na Moravě jasně směřovala k hlavním hvězdám večera. Tvrdé kytarové riffy, násobené elektronikou, zapadly do kontextu akce naprosto perfektně, ke konci vystoupení se však na povrchu bublajícího kotle začal tvořit až nepříjemný škraloup repetitivnosti.
Neb večer odsýpal jak švýcarské časoměrné strojky a harmonogram akce se ukázal být dodržovan až pedantsky, nastoupili ke hraní po nedlouhé chvíli druzí předskokané THE DEAD AND LIVING. Jejich hudbu rozhodně nelze - co do konzistentnosti - porovnávat s LIVEEVIL. Spoluobčané headlinerů večera působí jako Adamsova rodina, která omylem zabloudila na pódium a cestou někde přišla k nástrojům. Nesourodost navíc umocňovala stylová rozvázanost skupiny; gothic rockové tepání neváhali Švédové proložit folkovými juchačkami, ne nepodobnými rané produkci jazykových souputníků FINTROLL. Výjezdy ku metalovým polím kouzlily spíše úsměv na tváři, je však důležité zmínit, že kapela sama nastavovala divákům vážností prostou tvář. V onu Adamsovic znělku jsem mimochodem ve skrytu duše opravdu doufal!
Půl dekády zpět byla švédská formace DEATHSTARS fenoménem, který si navzdory své poměrně krátké existenci vydobyl místo v atraktivním čase tuzemských festivalů. Poplatni svému názvu, utrpěl hvězdý nástup skupiny útlum, který se zdál být předsmrtnou křečí. Léta odmlky strávili Švédové přemítáním o dalším kroku své hudební kariéry. Odchod rytmického kytaristy Cata Casina vedl soubor k rozhodnutí trvale pokračovat v redukovaném složení. Pět let absence mimo hudební branži zlomí mnoha uskupením vaz, jiným zadělá na status kultu. V případě DEATHSTARS se zdá být platná druhá varianta, jejímu dotažení může však paradoxně bránit kvalita "comebackové" nahrávky - s příhodným titulem - "The Perfect Cult". Obliba industrialistů k syntezátorovým plochám se na aktuální desce prohlubuje natolik, že metalová aranžmá se zdají být jen ozdobnou slupkou, nezbytnou pro zachování image skupiny.
Avšak člověk míní a (obecenstvo?) mění, zásadní je schopnost svůj produkt náležitě prodat. V tomto směru si DEATHSTARS počínají s razancí protřelých profesionálů. Davy fanoušků, které v onen chladný sobotní večer do zapadlých končin Smíchova dorazily, mohly jen ztěží nechat někoho na pochybách, že by se jednalo o další z řady "klasických" koncertů. Péče, jakou někteří dorazivší věnovali své image, byla v několika případech až roztomilá. S úderem desáté večerní se kvartet zhostil své role a naservíroval dlouho očekávané hudební hody; místy nevýrazné kusy ze současné studiovky (titulní skladba) střídaly ty podařenější ("Explode"). Vcelku rozumně byl setlist vystavěn především na hitech minulých dob - exaktická odezva na "Blood Stains Blondes" či "Synthetic Generation" rezonovala samotnými základy staré budovy. Whisplasher byl pro roli frontmana zjevně zrozen; dávkou svého charisma vyvažuje letmé pěvecké nedostatky, které jsou zjevné zejména v šíři vokálních rejstříků. "Bliezkrieg" na závěr - čekal snad někdo něco jiného? Sedmnáct položek stihli DEATHSTARS vtěsnat do hrací doby, lehce překračující hranici sedmdesáti minut. Právě délku vystoupení bych (zejména optikou mimopražských) viděl jako jediný závažnější nedostatek. Něco mi však napovídá, že se u nás tahle parta zanedlouho ukáže v rámci blížících se letních festivalů...
Fotky: Seanínel
