Rocková, potažmo metalová hudba, zaobalená do progresivnějšího ladění, nemá podle všeho v českých zemích toliko vyznavačů, jako v okolních státech. V porovnání s naším někdejším soustátním partnerem se zdá být český posluchač cílen více do přímočarých (nikoliv však primitivních!), zemitých písní. Slovenští vyznavači tvrdé hudby naopak zřejmě preferují košatější, propracovanější kompozice; jak jinak vysvětlit úspěch tamních promotérů při organizaci vystoupení významných jmen progresivní scény? Možná právě to je důvodem, proč si u nás kalifornská rocková veličina SPOCK'S BEARD odbyla koncertní premiéru teprve ve čtyřiadvactém roku své existence; v Bratislavě odehráli pár dní předtím své třetí vystoupení.
Každá má návštěva v klubu Roxy v uplynulých letech nesla punc odlišného rockového subžánru. Při předchozích návštěvách byl prostor pod pódiem zaplněný až ke vzdálenému baru a balkony hrozily zřícením (když ne sebe sama, tak určitě pádem na okraji sedícího návštěvníka); nynější koncert se však tvářil jako skromnost sama. Dvacet minut před nástupem předkapely bloumalo po podzemních prostorách nejvýše několik desítek proguchtivých duší a celá akce hrozila přetavením sebe sama v koncert pro opuštěné balustrády a hrstku věrných v umělé mlze. Několik chvil před úvodní písní Američanů THE SIXXIS však stavidla návštěvnosti povolila a set předskokanů si vychutnávalo řádově více návštěvníků. Nepříliš známé pětičlenné formaci se v první minutě hraní podařilo vykřesat z postávajícího davu živelnou odezvu; až organické promíšení art rockových postupů s psychedelií šedesátých let, osmdesátkovými kytarovými jízdami a odkazy na zlaté období rock'n'rollu dokázalo vystavět éterickou atmosféru. Kvintet stavěl (zřejmě) na své debutové dlouhohrající desce ("Hollow Shrine"), vydané zkraje letošního roku. Místy mi práce s atmosférou připomínala vystoupení VON HERTZEN BROTHERS, kteří tři léta nazpět předskakovali PAIN OF SALVATION. Ve chvíli, kdy jsem nabyl dojmu, že mě na vystoupení THE SIXXIS nic nepřekvapí, ujmul se frontman (a občasný kytarista) Vladdy Iskhakov elektrických houslí, na které s výpomocí wah-wah pedálu vyluzoval zajímavé hudební kreace.
Uvozující skladbou téměř dvouhodinové podívané zvolili SPOCK'S BEARD "Day For Night" ze stejnojmenné, patnáct let staré desky. Kapela svou hudební produkcí navázala na hudebníky souputníky, hrající chvíli před ní. Ryo Okumoto za hradbou klávesových nástrojů umně tesal teskné ambientní plochy, jen aby je o chvíli později s přispěním spoluhráčů transformoval v rockové postupy s lehkým přispěním funku. Osobně mi mnohem víc sedla následující píseň, "Hiding Out" z loňského alba "Brief Nocturnes and Dreamless Sleep" - klávesové, místy až "purpleovské" plochy s přiostřenými kytarovými výpady. Vlastně je trochu s podivem, že autorem skladby je Ted Leonard, který ve skupině nahradil dlouholetého frontmana Nicka D'Virgilia. Navzdory drobným technickým problémům nevypadl ani na chvíli z dobré nálady, jeho komunikace s publikem byla poplatná zbylé pětici - tedy skrze hudbu. Novinku reprezentovala mj. "Something Very Strange", skladba poněkud... zvláštního charakteru s nádechem space rocku, uvozená vocoderovým intrem s Okumutou v hlavní roli.
Jedním z vrcholů show bylo vzpomenutí na desku "Snow", rozlučkové album Neala Morse - někdejší ústřední postavy celé formace. SPOCK'S BEARD připravili posluchačům pravý prog rockový kompilát, ve kterém nechyběla "Devil's Got My Throat" s nezbytnou a capella vsuvkou, stejně tak nebyla zapomenuta "Carie", které se ujal malý velký bubeník (a vynikající vokalista) Jimmy Keegan. Závěr vystoupení patřil olbřímí "The Healing Colors of Sound", sestávající ze sedmi částí, shrnujících muzikální podstatu SPOCK'S BEARD na ploše více jak dvaceti minut. Mimochodem, sledoval-li někdo Okumotův "klávesový" počítač, nemohl si nevšimnout názvů některých rejstříků - "Neal who?", "Go Ryo!", "She is not the Everything", "My Ass is So Wet" nebo třeba "Shut Up, Jimmy!" patřily k těm nejvýstřednějším. Lze ale vůbec od kapely, pojmenované podle výstředního podivína ze seriálu Star Trek, brát něco takového jako urážku klasického progresivního rocku?
Pozn.: fotografie je pouze ilustrační, zdrojem je oficiální profil kapely na Facebooku.
Každá má návštěva v klubu Roxy v uplynulých letech nesla punc odlišného rockového subžánru. Při předchozích návštěvách byl prostor pod pódiem zaplněný až ke vzdálenému baru a balkony hrozily zřícením (když ne sebe sama, tak určitě pádem na okraji sedícího návštěvníka); nynější koncert se však tvářil jako skromnost sama. Dvacet minut před nástupem předkapely bloumalo po podzemních prostorách nejvýše několik desítek proguchtivých duší a celá akce hrozila přetavením sebe sama v koncert pro opuštěné balustrády a hrstku věrných v umělé mlze. Několik chvil před úvodní písní Američanů THE SIXXIS však stavidla návštěvnosti povolila a set předskokanů si vychutnávalo řádově více návštěvníků. Nepříliš známé pětičlenné formaci se v první minutě hraní podařilo vykřesat z postávajícího davu živelnou odezvu; až organické promíšení art rockových postupů s psychedelií šedesátých let, osmdesátkovými kytarovými jízdami a odkazy na zlaté období rock'n'rollu dokázalo vystavět éterickou atmosféru. Kvintet stavěl (zřejmě) na své debutové dlouhohrající desce ("Hollow Shrine"), vydané zkraje letošního roku. Místy mi práce s atmosférou připomínala vystoupení VON HERTZEN BROTHERS, kteří tři léta nazpět předskakovali PAIN OF SALVATION. Ve chvíli, kdy jsem nabyl dojmu, že mě na vystoupení THE SIXXIS nic nepřekvapí, ujmul se frontman (a občasný kytarista) Vladdy Iskhakov elektrických houslí, na které s výpomocí wah-wah pedálu vyluzoval zajímavé hudební kreace.
Uvozující skladbou téměř dvouhodinové podívané zvolili SPOCK'S BEARD "Day For Night" ze stejnojmenné, patnáct let staré desky. Kapela svou hudební produkcí navázala na hudebníky souputníky, hrající chvíli před ní. Ryo Okumoto za hradbou klávesových nástrojů umně tesal teskné ambientní plochy, jen aby je o chvíli později s přispěním spoluhráčů transformoval v rockové postupy s lehkým přispěním funku. Osobně mi mnohem víc sedla následující píseň, "Hiding Out" z loňského alba "Brief Nocturnes and Dreamless Sleep" - klávesové, místy až "purpleovské" plochy s přiostřenými kytarovými výpady. Vlastně je trochu s podivem, že autorem skladby je Ted Leonard, který ve skupině nahradil dlouholetého frontmana Nicka D'Virgilia. Navzdory drobným technickým problémům nevypadl ani na chvíli z dobré nálady, jeho komunikace s publikem byla poplatná zbylé pětici - tedy skrze hudbu. Novinku reprezentovala mj. "Something Very Strange", skladba poněkud... zvláštního charakteru s nádechem space rocku, uvozená vocoderovým intrem s Okumutou v hlavní roli.
Jedním z vrcholů show bylo vzpomenutí na desku "Snow", rozlučkové album Neala Morse - někdejší ústřední postavy celé formace. SPOCK'S BEARD připravili posluchačům pravý prog rockový kompilát, ve kterém nechyběla "Devil's Got My Throat" s nezbytnou a capella vsuvkou, stejně tak nebyla zapomenuta "Carie", které se ujal malý velký bubeník (a vynikající vokalista) Jimmy Keegan. Závěr vystoupení patřil olbřímí "The Healing Colors of Sound", sestávající ze sedmi částí, shrnujících muzikální podstatu SPOCK'S BEARD na ploše více jak dvaceti minut. Mimochodem, sledoval-li někdo Okumotův "klávesový" počítač, nemohl si nevšimnout názvů některých rejstříků - "Neal who?", "Go Ryo!", "She is not the Everything", "My Ass is So Wet" nebo třeba "Shut Up, Jimmy!" patřily k těm nejvýstřednějším. Lze ale vůbec od kapely, pojmenované podle výstředního podivína ze seriálu Star Trek, brát něco takového jako urážku klasického progresivního rocku?
Pozn.: fotografie je pouze ilustrační, zdrojem je oficiální profil kapely na Facebooku.
