Začátek byl naplánovaný na 15. hodinu, čemuž se nám nechtělo věřit, tak jsme vyrazili na čtvrtou. Ale chyba lávky, pořadatelé harmonogram dodrželi a tím pádem jsme o první kapelu RESTRICTION přišli. Na pódiu se při našem příchodu chystali WYRM, které jsem živě dosud neviděl, slyšel jsem pouze studiové nahrávky a ty mě celkem bavily. A kapela mě bavila i v Sušici, kde odehrála zhruba 40minutový set podpořený výborným zvukem. Stylově se dáma a pánové pohybují v intencích umírněného black metalu (lepší termín mě nenapadá – úsměv), v němž hrají prim promyšlené melodie místy připomínající SATYRICON, nechybí ale ani ostřejší pasáže. Trochu mě překvapila vizáž kytaristky v džínových kraťasech, s růžovými vlasy a stejnou barvou tkaničky v botách, ale na druhou stranu kapela nepůsobila ortodoxním dojmem ani po hudební stránce a civilnost projevu jsem spíše uvítal. Pro mě příjemné překvapení a dobrý start sobotního odpoledne. (Johan)
Sobotní odpoledne kovového šílenství, pro nás později přišedší, začíná vystoupením ústecké kapely WYRM. Čtveřice se zformovala na pódiu pod blackmetalovým logem a skutečně svůj hrací čas vyplnila pohanskou černotou. Přestože mě tato odnož moc nebaví, tak během devíti skladeb, které zazněly, jsem se vcítil do precizně zahrané muziky plné melodických postupů, rytmických změn. Zvuk je tu vynikající. Basový kytarista a zpěvák Mormo sdělil hrstce posluchačů cosi o pádech, nenávisti, roztančil balet pro antikrista a zprznil pár hrobů. Škoda že přednáší v angličtině, ale prý mu čeština do muziky tohoto ražení nesedí a „nejde z huby“. Rytmicky ho podporoval bubeník Bális a kytaristka Arsay, náramně barevně sladěná, vlasy a jedna mašlička v botě růžová, druhá tkanička černá. Chtěl bych ale vyzdvihnout výkon kytaristy, který si říká Alsius, a jehož sólová kytara zněla fakt pěkně a technika se snoubila s výrazovou razancí. Nechyběly ani akustické pasáže, takže pro příznivce blacku se jednalo o pozoruhodný set založený hlavně na novější tvorbě z posledního alba „Rune Rider“. Sympaťáci, kteří nepotřebovali své vystoupení doplňovat nějakými cetkami a byli hodně nad věcí. (Štěpán)
WYRM to neměli jednoduché – hrát pro pár sedících přihlížejících ve čtyři odpoledne není zrovna dvakrát velká výhra. Naštěstí je to ale neodradilo od toho představit sušickým svou variaci na black metal, který v určitých momentech dokáže zaujmout. Co se určitě povedlo, byl zvuk. Plnohodnotný, čitelný a tak mě bavilo tuhle černou partu s růžovými vlasy kytaristky (chválím) poslouchat. Nejzajímavější skladbou pro mě byla satyriconovská „With hate in their eyes“, kterou vždy rád slyším. (Coornelus)
Vokál nahrčený do bezdrátového mikrofonu dozdobeného pořádným řetězem, dvě střídající se červené sólové kytary, basa a bicí, to je obsazení thrash metalu staré školy. SIXTH DIMENSION z Mostu rozjeli své vystoupení s radostí a dostatečnou dávkou energie. Frontman Paolo Masák v džísce s nezbytnými nášivkami thrashové klasiky dělal, co mohl, ale návštěvníci převážně vysedávali u piva a poslouchali od stolů. Přitom deset skladeb vybraných z EP „Přežít“ a z desky „Nikdy nevíš kdy...“ tvořily fajnový set, kvalitně instrumentálně zahraný a opět s hodně dobrým zvukem. Nicméně pánové si své vystoupení užívali, nezbytné rozzlobené výrazy, vyplazené jazyky, hulákání přes plynovou masku, vojenská čapka, umocňovaly kontakt s hroziči a imaginárními kytaristy (malá holčička s plastovou kytarou, větší holčička s pavučinkou namalovanou přes oko, dva bráchové z Klatov těsně pod padesát a já). Jen dodám, že řady pod pódiem zahoustly při závěrečném motoráckém dovětku „Ace of Spades“. Mě to bavilo celé. (Štěpán)
SIXTH DIMENSION kandidují na můj soukromý antihudební zážitek roku. Nejenže jsem se s jejich hudbou míjel kilometrovým obloukem (Johanova teorie, že se jedná o rozcvičku před KRYPTOR, měla něco do sebe), ale ta kapela ne a ne slézt z pódia. Během jejich hraní jsem odešel na procházku po blízkém okolí, prohrabal se v Berryho distru, stačil si koupit jídlo, sníst jídlo... a oni pořád hráli. (Coornelus)
SIXTH DIMENSION jsem neznal vůbec, věděl jsem akorát, že by měli hrát thrash metal. Tak nějak to i bylo, thrash metal to byl hodně archaický, z legrace jsem říkal, že jde o trénink na KRYPTOR. Středem všeho byl zpěvák, který po pódiu pobíhal jako divoch, hecoval lidi, koulel očima... prostě šoumen. Kapela asi hraje hlavně pro radost samotných členů, pánové v letech si to hodně užívali, instrumentálně vše kvalitně zvládali, ale já se často neubránil úsměvu a hodinové vystoupení mi přišlo strašně dlouhé. Od poloviny jsem nebyl schopný pořád stejný kolotoč vnímat a dal jsem přednost klobáse a pivku. K jídlu a pivu nám pak kapela na závěr zahrála cover MOTÖRHEAD a po hodině na pódiu se konečně odebrala odpočívat. (Johan)
Black zazněl, thrash zazněl, co by to bylo za večírek, kdyby chyběl death? Ne ne, nechyběl, protože na ostrov Santos se dovalila mašina z Prahy (to je myslím čtvrť na předměstí Stockholmu) a předvedla smršť typickou pro tyto geografické končiny. Skvělý výběr, ve kterém byly zastoupeny skladby ze všech počinů BRUTALLY DECEASED konečně zvednul na nohy doposud lenivé publikum. Nejpočetněji bylo zastoupeno výjimečné album z letošního jara „Black Infernal Vortex“ a to takovými peckami jako „Devil's Tarn“, „Day of Darkness“ nebo „Black Hammer of Satan“. Celkem devět smrtících songů jen ukázalo, jak kvalitní soubor dorazil. Jenom letos jsem je viděl třikrát a čím dál víc nabývám dojmu, že se stávají špičkou české deathmetalové scény. Kytarová souhra, rytmika nekompromisní, přesto rozmanitá a hlasový projev tvoří výborný komplet, hmm pánové, ode mě velká poklona. Po této švédské inspiraci popíjím pivo a přemýšlím, co si ještě v noci po návratu domů pustím před usnutím, už to mám, budou to NIHILIST. (Štěpán)
Trojblok kapel, kvůli kterým jsme hlavně vyrazili, odstartovali BRUTALLY DECEASED. Ti mi přijdou lepší a lepší, s výborným zvukem byl jejich set ještě intenzivnější než na jaře v Českých Budějovicích. Po všech směrech kvalitně zvládnutý death metal šperkovala parádní kytarová sóla, Žlába to tahal až z paty a kytarový dvojzápřah podpořila očividně a „ušislyšně“ precizní rytmická sekce. Švédsko nešvédsko, „brutallisté“ v daném ranku v Česku vládnou. (Johan)
Jestliže měli WYRM parádní zvuk, co potom napsat o BRUTALLY DECEASED... jednoduše dokonalost. Tohle se poslouchalo samo. Poctivě a se zápalem zahraná death metalová smršť, která musela zvednout z laviček i ty, kteří podobné hudbě úplně neholdují. Zvukově bylo vše absolutně v pořádku, ale ta divácká kulisa... škoda jí. (Coornelus)
Ke GRIDE by se dalo napsat to samé, co u minulého reportu z Festa De La Pohoda. Výborné skladby, gradující playlist, vtipné Inyho moderování a skvělá hudba. (Coornelus)
GRIDE jsem zhlédl potřetí během necelých dvou měsíců a ač jsem po vodňanské Festě odcházel nadšený, v Sušici to bylo snad ještě lepší. Důvod? Zvuk. Jedním slovem luxusní. Všechno bylo nádherně slyšet a díky tomu vynikly všechny ty kytarové potřeštěnosti, kterých je muzika GRIDE plná. Iny byl evidentně dobře naložený, Čert se rozhodl zdevastovat bicí sestavu a ve finále koncert gra(j)doval hardcorovými vypalováky zařazenými coby přídavky. (Johan)
Téměř dvacet písní během pár minut (teda ono to tak krátké nebylo, ale mně to tak přišlo), energie, výrazová síla, dokonalé uzemnění. Grind od GRIDE mě odrovnal, ale totálně. Tento průplach začínající skladbou „Neutrální zóna“ a končící „Uniformou“ byl strhující, dechberoucí, útrobysvírající, já nevím jaký ještě, zkrátka moc pěkný. Po koncertě, když jsem se probral, jsme si tak povídali s Inym (vokální přednes) a Pájou (kytara), sedíme u pískoviště a já skládám poklony, že to, co do mě zase šlehli, je čím dál větší psychárna, a Pája prohlásil celkem lakonicky a s nadhledem filozofa stoika: „Život ... je čím dál větší psychárna.“ Tlemíme se a Iny dodal: „Vidíš a máš název pro celej report.“ Před námi jsou ještě tři kapely, ale tihle hoši mě svojí produkcí úplně vysosali. A ještě vzkaz pro Čerta, jestli bude hrát na ty bicí ještě šílenější rytmy, tak už na GRIDE nejedu, to už by bylo pro mě životu nebezpečné. (Štěpán)
ISACAARUM můžu na všechny způsoby, ale od vydání jejich posledního záseku „Whorecraft“ jsem s nimi dosud neměl tu čest živě. Setlist byl hodně sestaven právě z věcí z alba, které nedávno vyšlo i na vinylu, ale pochopitelně nechyběly ani letité hitovky, jako třeba „Cock Control“, „Ladyboy Fisted“ nebo „Shit Paintress“, při které mě Chymus uvedl do rozpaků (úsměv). Co chybělo, byla větší odezva od publika, což platilo pro všechny kapely, protože ISACAARUM nic nepodcenili a na pódiu řádili, obzvlášť basák Jimi byl v Sušici k neudržení (úsměv). (Coornelus)
Eins, zwei, drei, vier, fünf, sex, sex, sex... (smích)
ISACAARUM za pár dní oslaví dvacet let na scéně, nicméně o nějaké starobě se v jejich případě určitě mluvit nedá. Mám pocit, že aktuálně jsou českobudějovičtí v životní formě, kterou potvrdili jak na posledním albu, tak na živo. Chymus strašil lidi už před začátkem vystoupení, když se v areálu pohyboval s „úchvatnými“ čočkami. V civilu milý chlapec se záhy na stage změnil v démona, jehož vizáž úchyla a projev šílence nemusí každému dělat dobře kolem žaludku. (smích) ISACAARUM zahráli podle očekávání samopalmetalové vypalováky ve strhujícím tempu, jeden věnovali Coornelusovi a konečně trochu rozhýbali zatím ztuhlé publikum. (Johan)
Piji čím dál studenější pivo a set samopal metal ISACAARUM mě baví, tak nějak audiovizuálně, skoro víc vizuálně. Grind/black, světélkující a blikající kytaristé v černých síťových upnutých tričkách, kukly a svářečské brýle a krev, všude samá krev a možná i jiné tělní tekutiny jsou v nasvícení pódia celkem působivé. Registruji skladby z posledního alba „Whorecraft“, ale nějak se mi to celé slilo a nebýt informací z toalety od basáka Jimmyho, který si tu smýval rudé líčení, ani bych netušil, že písní bylo celkem jedenáct a dva přídavky. Omlouvám se všem čtenářům i kapele, ale hudbu jsem vnímal už tak nějak okrajově a bez soustředění. Zpětně mě to mrzí, protože kapelu si pamatuji ještě z pravěkých dob a vždy pro mě bylo její vystoupení hodně zajímavé. Tak jestli vše bude, jak má být, jedu toto napravit 13. září do Českých Budějovic na výroční koncert do klubu Fabrika. (Štěpán)
KRYPTOR si dali s přípravou na čas, vyzdobili pódium bannery a vydali se zpátky v čase do dob, kdy „Rychlost vítězila“ a vládl zvrhlý „Marquis de Sade“. Vedle dvou pamětníků starých časů, basáka Filipa a zpěváka Michala, se objevili dva mladší spoluhráči, kteří po instrumentální stránce odvedli kvalitní práci, hlavně bubeník fascinoval přihlížející sedíc vzpřímený a diktujíc tempo. Michal nešetřil siláckými gesty, některé jeho pózy působily úsměvně, dvojí představení kapely pak zbytečně, ale jinak KRYPTOR odehráli lepší koncert než jsem čekal. Kromě jediné novější skladby („Otcova puška s uřezanou hlavní“) se hrálo jen z pravěku, nechyběly hitovky „Klášterní tajemství“ nebo „Justiční omyl“, jako přídavek „To se nemělo stát“. (Johan)
KRYPTOR jsem živě nikdy neviděl a ani nikdy vidět nechtěl. Jejich hudba mě nikdy nebavila a nezajímala. Jediný song, který mám od nich rád, je „Rychlost vítězí“, protože ho hrajou RADIOLOKÁTOR a v jejich podání to je nářez a hlavně prdel, což je to, co se o KRYPTOR říct nedá. Instrumentálně se jednalo o suverénně pojaté vystoupení, ale tolik metalového klišé a nabubřelosti, jaké se na pódiu během jejich setu nakoncentrovalo, bylo na mou osobu dost. Jako zavzpomínání pro staré páky, když blbly na akci, v době kdy jim začaly růst fousy – dobrý, pro mladší je ale dnešní KRYPTOR agro zábava. (Coornelus)
Metalové šílenství zakončila pořádající MORTIFILIA. Druhý death metal v programu, podruhé s odkazem na švédskou scénu, ale tu melodičtější. Kapela působící od založení v neměnné sestavě je výborně sehraná a na Santosu využila kvalitní ozvučení k výbornému představení postaveném na poslední řadovce „Fate“ s odskoky do minulosti reprezentovanými letitými hity „Just Funny Day“ nebo „Christ Hunt“. (Johan)
Závěrečná MORTIFILIA podtrhla svým výkonem příjemně strávený den. Domácí jim jakžtakž vytvořili důstojnou kulisu, a i když z jejich death metalu nejsem kdovíjak odvázaný, ten večer bych jim přál pod pódiem minimálně desetkrát víc lidí. Protože nás už ale zima fackuje a nohy taky nejsou úplně svěží, v půlce setu to balíme, a s pocitem dobře stráveného dne odjíždíme na kutě. (Coornelus)
Ke kladnému hodnocení a hladkému průběhu celého dne přispěl perfektní areál, ve kterém se hrálo. Takovou odpočinkovou zónu s upraveným prostředím sušickým, jakožto obyvatel stejně velkého města, upřímně závidím. Největší pochvalu pak zaslouží zvuk, který byl u většiny kapel dokonalý a u zbytku perfektní. Mínusem pak byla návštěvnost, která sice nebyla až tak tragická (cca 120 platících), ale v tak velkém areálu ta hrstka lidí působila jako plivnutí do potoka, což je škoda. (Coornelus)
Fotky: Coornelus
Fotky RESTRICTION: Nothingface
Sobotní odpoledne kovového šílenství, pro nás později přišedší, začíná vystoupením ústecké kapely WYRM. Čtveřice se zformovala na pódiu pod blackmetalovým logem a skutečně svůj hrací čas vyplnila pohanskou černotou. Přestože mě tato odnož moc nebaví, tak během devíti skladeb, které zazněly, jsem se vcítil do precizně zahrané muziky plné melodických postupů, rytmických změn. Zvuk je tu vynikající. Basový kytarista a zpěvák Mormo sdělil hrstce posluchačů cosi o pádech, nenávisti, roztančil balet pro antikrista a zprznil pár hrobů. Škoda že přednáší v angličtině, ale prý mu čeština do muziky tohoto ražení nesedí a „nejde z huby“. Rytmicky ho podporoval bubeník Bális a kytaristka Arsay, náramně barevně sladěná, vlasy a jedna mašlička v botě růžová, druhá tkanička černá. Chtěl bych ale vyzdvihnout výkon kytaristy, který si říká Alsius, a jehož sólová kytara zněla fakt pěkně a technika se snoubila s výrazovou razancí. Nechyběly ani akustické pasáže, takže pro příznivce blacku se jednalo o pozoruhodný set založený hlavně na novější tvorbě z posledního alba „Rune Rider“. Sympaťáci, kteří nepotřebovali své vystoupení doplňovat nějakými cetkami a byli hodně nad věcí. (Štěpán)
WYRM to neměli jednoduché – hrát pro pár sedících přihlížejících ve čtyři odpoledne není zrovna dvakrát velká výhra. Naštěstí je to ale neodradilo od toho představit sušickým svou variaci na black metal, který v určitých momentech dokáže zaujmout. Co se určitě povedlo, byl zvuk. Plnohodnotný, čitelný a tak mě bavilo tuhle černou partu s růžovými vlasy kytaristky (chválím) poslouchat. Nejzajímavější skladbou pro mě byla satyriconovská „With hate in their eyes“, kterou vždy rád slyším. (Coornelus)
Vokál nahrčený do bezdrátového mikrofonu dozdobeného pořádným řetězem, dvě střídající se červené sólové kytary, basa a bicí, to je obsazení thrash metalu staré školy. SIXTH DIMENSION z Mostu rozjeli své vystoupení s radostí a dostatečnou dávkou energie. Frontman Paolo Masák v džísce s nezbytnými nášivkami thrashové klasiky dělal, co mohl, ale návštěvníci převážně vysedávali u piva a poslouchali od stolů. Přitom deset skladeb vybraných z EP „Přežít“ a z desky „Nikdy nevíš kdy...“ tvořily fajnový set, kvalitně instrumentálně zahraný a opět s hodně dobrým zvukem. Nicméně pánové si své vystoupení užívali, nezbytné rozzlobené výrazy, vyplazené jazyky, hulákání přes plynovou masku, vojenská čapka, umocňovaly kontakt s hroziči a imaginárními kytaristy (malá holčička s plastovou kytarou, větší holčička s pavučinkou namalovanou přes oko, dva bráchové z Klatov těsně pod padesát a já). Jen dodám, že řady pod pódiem zahoustly při závěrečném motoráckém dovětku „Ace of Spades“. Mě to bavilo celé. (Štěpán)
SIXTH DIMENSION kandidují na můj soukromý antihudební zážitek roku. Nejenže jsem se s jejich hudbou míjel kilometrovým obloukem (Johanova teorie, že se jedná o rozcvičku před KRYPTOR, měla něco do sebe), ale ta kapela ne a ne slézt z pódia. Během jejich hraní jsem odešel na procházku po blízkém okolí, prohrabal se v Berryho distru, stačil si koupit jídlo, sníst jídlo... a oni pořád hráli. (Coornelus)
SIXTH DIMENSION jsem neznal vůbec, věděl jsem akorát, že by měli hrát thrash metal. Tak nějak to i bylo, thrash metal to byl hodně archaický, z legrace jsem říkal, že jde o trénink na KRYPTOR. Středem všeho byl zpěvák, který po pódiu pobíhal jako divoch, hecoval lidi, koulel očima... prostě šoumen. Kapela asi hraje hlavně pro radost samotných členů, pánové v letech si to hodně užívali, instrumentálně vše kvalitně zvládali, ale já se často neubránil úsměvu a hodinové vystoupení mi přišlo strašně dlouhé. Od poloviny jsem nebyl schopný pořád stejný kolotoč vnímat a dal jsem přednost klobáse a pivku. K jídlu a pivu nám pak kapela na závěr zahrála cover MOTÖRHEAD a po hodině na pódiu se konečně odebrala odpočívat. (Johan)
Black zazněl, thrash zazněl, co by to bylo za večírek, kdyby chyběl death? Ne ne, nechyběl, protože na ostrov Santos se dovalila mašina z Prahy (to je myslím čtvrť na předměstí Stockholmu) a předvedla smršť typickou pro tyto geografické končiny. Skvělý výběr, ve kterém byly zastoupeny skladby ze všech počinů BRUTALLY DECEASED konečně zvednul na nohy doposud lenivé publikum. Nejpočetněji bylo zastoupeno výjimečné album z letošního jara „Black Infernal Vortex“ a to takovými peckami jako „Devil's Tarn“, „Day of Darkness“ nebo „Black Hammer of Satan“. Celkem devět smrtících songů jen ukázalo, jak kvalitní soubor dorazil. Jenom letos jsem je viděl třikrát a čím dál víc nabývám dojmu, že se stávají špičkou české deathmetalové scény. Kytarová souhra, rytmika nekompromisní, přesto rozmanitá a hlasový projev tvoří výborný komplet, hmm pánové, ode mě velká poklona. Po této švédské inspiraci popíjím pivo a přemýšlím, co si ještě v noci po návratu domů pustím před usnutím, už to mám, budou to NIHILIST. (Štěpán)
Trojblok kapel, kvůli kterým jsme hlavně vyrazili, odstartovali BRUTALLY DECEASED. Ti mi přijdou lepší a lepší, s výborným zvukem byl jejich set ještě intenzivnější než na jaře v Českých Budějovicích. Po všech směrech kvalitně zvládnutý death metal šperkovala parádní kytarová sóla, Žlába to tahal až z paty a kytarový dvojzápřah podpořila očividně a „ušislyšně“ precizní rytmická sekce. Švédsko nešvédsko, „brutallisté“ v daném ranku v Česku vládnou. (Johan)
Jestliže měli WYRM parádní zvuk, co potom napsat o BRUTALLY DECEASED... jednoduše dokonalost. Tohle se poslouchalo samo. Poctivě a se zápalem zahraná death metalová smršť, která musela zvednout z laviček i ty, kteří podobné hudbě úplně neholdují. Zvukově bylo vše absolutně v pořádku, ale ta divácká kulisa... škoda jí. (Coornelus)
Ke GRIDE by se dalo napsat to samé, co u minulého reportu z Festa De La Pohoda. Výborné skladby, gradující playlist, vtipné Inyho moderování a skvělá hudba. (Coornelus)
GRIDE jsem zhlédl potřetí během necelých dvou měsíců a ač jsem po vodňanské Festě odcházel nadšený, v Sušici to bylo snad ještě lepší. Důvod? Zvuk. Jedním slovem luxusní. Všechno bylo nádherně slyšet a díky tomu vynikly všechny ty kytarové potřeštěnosti, kterých je muzika GRIDE plná. Iny byl evidentně dobře naložený, Čert se rozhodl zdevastovat bicí sestavu a ve finále koncert gra(j)doval hardcorovými vypalováky zařazenými coby přídavky. (Johan)
Téměř dvacet písní během pár minut (teda ono to tak krátké nebylo, ale mně to tak přišlo), energie, výrazová síla, dokonalé uzemnění. Grind od GRIDE mě odrovnal, ale totálně. Tento průplach začínající skladbou „Neutrální zóna“ a končící „Uniformou“ byl strhující, dechberoucí, útrobysvírající, já nevím jaký ještě, zkrátka moc pěkný. Po koncertě, když jsem se probral, jsme si tak povídali s Inym (vokální přednes) a Pájou (kytara), sedíme u pískoviště a já skládám poklony, že to, co do mě zase šlehli, je čím dál větší psychárna, a Pája prohlásil celkem lakonicky a s nadhledem filozofa stoika: „Život ... je čím dál větší psychárna.“ Tlemíme se a Iny dodal: „Vidíš a máš název pro celej report.“ Před námi jsou ještě tři kapely, ale tihle hoši mě svojí produkcí úplně vysosali. A ještě vzkaz pro Čerta, jestli bude hrát na ty bicí ještě šílenější rytmy, tak už na GRIDE nejedu, to už by bylo pro mě životu nebezpečné. (Štěpán)
ISACAARUM můžu na všechny způsoby, ale od vydání jejich posledního záseku „Whorecraft“ jsem s nimi dosud neměl tu čest živě. Setlist byl hodně sestaven právě z věcí z alba, které nedávno vyšlo i na vinylu, ale pochopitelně nechyběly ani letité hitovky, jako třeba „Cock Control“, „Ladyboy Fisted“ nebo „Shit Paintress“, při které mě Chymus uvedl do rozpaků (úsměv). Co chybělo, byla větší odezva od publika, což platilo pro všechny kapely, protože ISACAARUM nic nepodcenili a na pódiu řádili, obzvlášť basák Jimi byl v Sušici k neudržení (úsměv). (Coornelus)
Eins, zwei, drei, vier, fünf, sex, sex, sex... (smích)
ISACAARUM za pár dní oslaví dvacet let na scéně, nicméně o nějaké starobě se v jejich případě určitě mluvit nedá. Mám pocit, že aktuálně jsou českobudějovičtí v životní formě, kterou potvrdili jak na posledním albu, tak na živo. Chymus strašil lidi už před začátkem vystoupení, když se v areálu pohyboval s „úchvatnými“ čočkami. V civilu milý chlapec se záhy na stage změnil v démona, jehož vizáž úchyla a projev šílence nemusí každému dělat dobře kolem žaludku. (smích) ISACAARUM zahráli podle očekávání samopalmetalové vypalováky ve strhujícím tempu, jeden věnovali Coornelusovi a konečně trochu rozhýbali zatím ztuhlé publikum. (Johan)
Piji čím dál studenější pivo a set samopal metal ISACAARUM mě baví, tak nějak audiovizuálně, skoro víc vizuálně. Grind/black, světélkující a blikající kytaristé v černých síťových upnutých tričkách, kukly a svářečské brýle a krev, všude samá krev a možná i jiné tělní tekutiny jsou v nasvícení pódia celkem působivé. Registruji skladby z posledního alba „Whorecraft“, ale nějak se mi to celé slilo a nebýt informací z toalety od basáka Jimmyho, který si tu smýval rudé líčení, ani bych netušil, že písní bylo celkem jedenáct a dva přídavky. Omlouvám se všem čtenářům i kapele, ale hudbu jsem vnímal už tak nějak okrajově a bez soustředění. Zpětně mě to mrzí, protože kapelu si pamatuji ještě z pravěkých dob a vždy pro mě bylo její vystoupení hodně zajímavé. Tak jestli vše bude, jak má být, jedu toto napravit 13. září do Českých Budějovic na výroční koncert do klubu Fabrika. (Štěpán)
KRYPTOR si dali s přípravou na čas, vyzdobili pódium bannery a vydali se zpátky v čase do dob, kdy „Rychlost vítězila“ a vládl zvrhlý „Marquis de Sade“. Vedle dvou pamětníků starých časů, basáka Filipa a zpěváka Michala, se objevili dva mladší spoluhráči, kteří po instrumentální stránce odvedli kvalitní práci, hlavně bubeník fascinoval přihlížející sedíc vzpřímený a diktujíc tempo. Michal nešetřil siláckými gesty, některé jeho pózy působily úsměvně, dvojí představení kapely pak zbytečně, ale jinak KRYPTOR odehráli lepší koncert než jsem čekal. Kromě jediné novější skladby („Otcova puška s uřezanou hlavní“) se hrálo jen z pravěku, nechyběly hitovky „Klášterní tajemství“ nebo „Justiční omyl“, jako přídavek „To se nemělo stát“. (Johan)
KRYPTOR jsem živě nikdy neviděl a ani nikdy vidět nechtěl. Jejich hudba mě nikdy nebavila a nezajímala. Jediný song, který mám od nich rád, je „Rychlost vítězí“, protože ho hrajou RADIOLOKÁTOR a v jejich podání to je nářez a hlavně prdel, což je to, co se o KRYPTOR říct nedá. Instrumentálně se jednalo o suverénně pojaté vystoupení, ale tolik metalového klišé a nabubřelosti, jaké se na pódiu během jejich setu nakoncentrovalo, bylo na mou osobu dost. Jako zavzpomínání pro staré páky, když blbly na akci, v době kdy jim začaly růst fousy – dobrý, pro mladší je ale dnešní KRYPTOR agro zábava. (Coornelus)
Metalové šílenství zakončila pořádající MORTIFILIA. Druhý death metal v programu, podruhé s odkazem na švédskou scénu, ale tu melodičtější. Kapela působící od založení v neměnné sestavě je výborně sehraná a na Santosu využila kvalitní ozvučení k výbornému představení postaveném na poslední řadovce „Fate“ s odskoky do minulosti reprezentovanými letitými hity „Just Funny Day“ nebo „Christ Hunt“. (Johan)
Závěrečná MORTIFILIA podtrhla svým výkonem příjemně strávený den. Domácí jim jakžtakž vytvořili důstojnou kulisu, a i když z jejich death metalu nejsem kdovíjak odvázaný, ten večer bych jim přál pod pódiem minimálně desetkrát víc lidí. Protože nás už ale zima fackuje a nohy taky nejsou úplně svěží, v půlce setu to balíme, a s pocitem dobře stráveného dne odjíždíme na kutě. (Coornelus)
Ke kladnému hodnocení a hladkému průběhu celého dne přispěl perfektní areál, ve kterém se hrálo. Takovou odpočinkovou zónu s upraveným prostředím sušickým, jakožto obyvatel stejně velkého města, upřímně závidím. Největší pochvalu pak zaslouží zvuk, který byl u většiny kapel dokonalý a u zbytku perfektní. Mínusem pak byla návštěvnost, která sice nebyla až tak tragická (cca 120 platících), ale v tak velkém areálu ta hrstka lidí působila jako plivnutí do potoka, což je škoda. (Coornelus)
Fotky: Coornelus
Fotky RESTRICTION: Nothingface
