Před časem jsem se pustil do psaní recenze na EP GODFLESH a obratem se mi dostalo pocty a doma se zjevil krásný digipack nové italské kapely SYK. Záměrně mluvím o zjevení, protože toto slovo s sebou nese atributy vzácnosti, výjimečnosti, něčeho nepoznaného a nevysvětlitelného, možná nepochopitelného. Po prvním poslechu, no poslechu, spíše protrpěných čtyřiceti minutách, jsem si říkal, že něco tak chaotického, nesourodého a až psychicky bolestivého jsem nikdy neslyšel. Ten proud sžíravých antirytmů, které se vůbec neslučují s mojí vnitřní rytmikou, mi způsoboval až nevolnost. Hudební nosič jsem s úlevou vyndal z přehrávače, vrátil do obalu a říkal si, co tak o této porci negace napsat.
Obecných informací a zejména zajímavostí spojených s tímto tělesem a dílem by bylo dost. Tak například: SYK se uskupili v loňském roce, když italští PSYCHOFAGIST ohlásili konec činnosti a kytarista Stefano Ferrian a bubeník Federico De Bernardi Di Valserra v sobě zachovali kusy hudby z jejich posledního alba „Songs of Faint and Distortion“. Dále se k SYK připojil Luca Pissavini, multiinstrumentalista na strunné nástroje a perkuse, který zde hraje na basovou kytaru a v loňském roce už spolupracoval se zpěvačkou a skladatelkou Dalilou Kayros. A právě zmiňovaná umělkyně se ujala i vokálních partů v nově vzniklé skupině. Ještě zmínku o ní, pochází ze Sardinie a na své desce „NUHK“ kombinuje starý původní jazyk tohoto ostrova a dokonce v některých skladbách používá vlastní vytvořený umělý jazyk. Hudba je to vskutku avantgardní, experimentální elektronika s mimořádně naléhavým zpěvem a výrazně minimalistickou orientací. A tak mám pocit, že právě její příchod do kapely hodně ovlivnil i hudební orientaci SYK.
Znovu poslouchám, už po několikáté, album „Atoma“, poučen navíc o filozofii celé kompozice a pomalu mi tato hudba začíná dávat smysl v nesmyslnosti. Atoma je totiž vnitřní Slunce tvořící střed duté Země. Když jsem se toto dozvěděl, koukal jsem nevěřícně, žádný podobný nesmysl jsem nikdy neslyšel. A to ještě podle teorie zvané koreshismus je Země nějakým způsobem konkávní, vydutá dovnitř, a vše, co sledujeme je jen zvětšený nebo zmenšený optický klam. A aby toho údivu nebylo málo, dočetl jsem se, že na konci 19. století byla ještě založena, pochopitelně v Americe, církev, kdy její zakladatel Cyrus Reed Teed tvrdil, že žijeme na vnitřní straně obrovské duté skály. A toto propojení mytologie, mystiky a filozofie objasňující vznik a charakter světa tématicky proniká do hudebního obsahu kompozice „Atoma“. Bohem, v takovém tom pravém slova smyslu, se tady nešetří, v minulosti je to, co nás obklopuje a je pro nás zdrojem poznání a cestou vpřed a boží síla je přímo úměrná lidské nevědomosti. Jo, jo, tomu moc nerozumím, a tak tedy si přebírám, že v kontextu hudebním by mělo být toto umění o to silnější, čím více jsem z toho zmatený a v něm ztracený.
Sedm skladeb tohoto debutového alba tvoří hodně kompaktní celek hudby, jaké jí dát ale přívlastky? Experimentální, ambientní, industriální, progresivní, hypnotická? O rytmické stránce jsem se zmiňoval, stroje fungují v přerývaných dobách sání, stlačení a výbuchu, ale bez uvolnění výfuku. Je to skličující rytmus a na tom se nemění nic ani po mnoha posleších. Dominantní basa a bicí, kytarový riff je absolutně nemelodický a ke vší této zdánlivé neurovnaností, ve které by nakonec přece jen nějaký řád mohl být nalezen, je dosazena složka nejšílenější a nejdrásavější. Vokál Dalily Kayros. Už jednou jsem se s něčím podobným setkal v podání Diamandy Galas, ale ta nemá tak silnou instrumentální podporu. Tady je zpěv řezavý, excentricky zoufalý, hysterický, zkrátka všerozbíjející. A pro naprosté umocnění kompletní zkázy jde ještě naprosto mimo rytmus, chvílemi se nad zvuky nástrojů vznáší, v některých případech se zavrtává do muziky, je to běsnění a bolest. Když jsem psal o celistvosti kompozice, tak za tím si stojím, protože žádná ze sedmi skladeb není hit, žádná není vycpávka, klidně by mohly plynule přecházet jedna v druhou, zanechávají jen pocity, temné dojmy a těžko zapamatovatelné prožitky, protože každý další poslech vám přináší jejich jiný odstín.
Pro kompletní obrázek je třeba ještě zmínit obal. Černý prostor, rudá dutá Země, okótované sféry bílými latinskými i řeckými písmeny. Graficky velmi čisté a jednoduchostí neobyčejně působivé. Je sympatické, že i venkovní vizáž koresponduje s hudbou, a co se mě baví nejvíc, že autorem je sám kytarista kapely Stefano Ferrian. Digipack obsahuje texty a v případě použité sumerštiny v poslední skladbě „Herset la tari“ i orientační anglický překlad. To je dobré, protože pak je výpověď taková celistvá.
Tohle není muzika pro každého, možná by se dala používat jako specifický druh mučení, je to psychozabiják, je to soustruh odstřelující modrofialové špony zarývající se a zarůstající pod kůží. Takže vlastně, když to po sobě tak čtu, tak SYK přinášejí to, co má umění přinášet; zážitek, v tomto případě zážitek impozantně drsný. Koho by tato výprava do vnitřních dutin k vnitřnímu slunci zaujala natolik, že by v ní našel zalíbení a toužil něco podnikat dále, je tu možnost v Praze 24. 10. 2014 navštívit koncert SYK, kde proběhne křest alba „Atoma“.
Seznam skladeb:
Čas: 41:13
Sestava:
https://www.facebook.com/syk.official
http://syk-official.bandcamp.com/album/atoma
http://www.neonarcis.com/
Obecných informací a zejména zajímavostí spojených s tímto tělesem a dílem by bylo dost. Tak například: SYK se uskupili v loňském roce, když italští PSYCHOFAGIST ohlásili konec činnosti a kytarista Stefano Ferrian a bubeník Federico De Bernardi Di Valserra v sobě zachovali kusy hudby z jejich posledního alba „Songs of Faint and Distortion“. Dále se k SYK připojil Luca Pissavini, multiinstrumentalista na strunné nástroje a perkuse, který zde hraje na basovou kytaru a v loňském roce už spolupracoval se zpěvačkou a skladatelkou Dalilou Kayros. A právě zmiňovaná umělkyně se ujala i vokálních partů v nově vzniklé skupině. Ještě zmínku o ní, pochází ze Sardinie a na své desce „NUHK“ kombinuje starý původní jazyk tohoto ostrova a dokonce v některých skladbách používá vlastní vytvořený umělý jazyk. Hudba je to vskutku avantgardní, experimentální elektronika s mimořádně naléhavým zpěvem a výrazně minimalistickou orientací. A tak mám pocit, že právě její příchod do kapely hodně ovlivnil i hudební orientaci SYK.
Znovu poslouchám, už po několikáté, album „Atoma“, poučen navíc o filozofii celé kompozice a pomalu mi tato hudba začíná dávat smysl v nesmyslnosti. Atoma je totiž vnitřní Slunce tvořící střed duté Země. Když jsem se toto dozvěděl, koukal jsem nevěřícně, žádný podobný nesmysl jsem nikdy neslyšel. A to ještě podle teorie zvané koreshismus je Země nějakým způsobem konkávní, vydutá dovnitř, a vše, co sledujeme je jen zvětšený nebo zmenšený optický klam. A aby toho údivu nebylo málo, dočetl jsem se, že na konci 19. století byla ještě založena, pochopitelně v Americe, církev, kdy její zakladatel Cyrus Reed Teed tvrdil, že žijeme na vnitřní straně obrovské duté skály. A toto propojení mytologie, mystiky a filozofie objasňující vznik a charakter světa tématicky proniká do hudebního obsahu kompozice „Atoma“. Bohem, v takovém tom pravém slova smyslu, se tady nešetří, v minulosti je to, co nás obklopuje a je pro nás zdrojem poznání a cestou vpřed a boží síla je přímo úměrná lidské nevědomosti. Jo, jo, tomu moc nerozumím, a tak tedy si přebírám, že v kontextu hudebním by mělo být toto umění o to silnější, čím více jsem z toho zmatený a v něm ztracený.
Sedm skladeb tohoto debutového alba tvoří hodně kompaktní celek hudby, jaké jí dát ale přívlastky? Experimentální, ambientní, industriální, progresivní, hypnotická? O rytmické stránce jsem se zmiňoval, stroje fungují v přerývaných dobách sání, stlačení a výbuchu, ale bez uvolnění výfuku. Je to skličující rytmus a na tom se nemění nic ani po mnoha posleších. Dominantní basa a bicí, kytarový riff je absolutně nemelodický a ke vší této zdánlivé neurovnaností, ve které by nakonec přece jen nějaký řád mohl být nalezen, je dosazena složka nejšílenější a nejdrásavější. Vokál Dalily Kayros. Už jednou jsem se s něčím podobným setkal v podání Diamandy Galas, ale ta nemá tak silnou instrumentální podporu. Tady je zpěv řezavý, excentricky zoufalý, hysterický, zkrátka všerozbíjející. A pro naprosté umocnění kompletní zkázy jde ještě naprosto mimo rytmus, chvílemi se nad zvuky nástrojů vznáší, v některých případech se zavrtává do muziky, je to běsnění a bolest. Když jsem psal o celistvosti kompozice, tak za tím si stojím, protože žádná ze sedmi skladeb není hit, žádná není vycpávka, klidně by mohly plynule přecházet jedna v druhou, zanechávají jen pocity, temné dojmy a těžko zapamatovatelné prožitky, protože každý další poslech vám přináší jejich jiný odstín.
Pro kompletní obrázek je třeba ještě zmínit obal. Černý prostor, rudá dutá Země, okótované sféry bílými latinskými i řeckými písmeny. Graficky velmi čisté a jednoduchostí neobyčejně působivé. Je sympatické, že i venkovní vizáž koresponduje s hudbou, a co se mě baví nejvíc, že autorem je sám kytarista kapely Stefano Ferrian. Digipack obsahuje texty a v případě použité sumerštiny v poslední skladbě „Herset la tari“ i orientační anglický překlad. To je dobré, protože pak je výpověď taková celistvá.
Tohle není muzika pro každého, možná by se dala používat jako specifický druh mučení, je to psychozabiják, je to soustruh odstřelující modrofialové špony zarývající se a zarůstající pod kůží. Takže vlastně, když to po sobě tak čtu, tak SYK přinášejí to, co má umění přinášet; zážitek, v tomto případě zážitek impozantně drsný. Koho by tato výprava do vnitřních dutin k vnitřnímu slunci zaujala natolik, že by v ní našel zalíbení a toužil něco podnikat dále, je tu možnost v Praze 24. 10. 2014 navštívit koncert SYK, kde proběhne křest alba „Atoma“.
Seznam skladeb:
- Atoma
- The observer
- Obsidian
- UN-god-KNOWN
- Auburn
- Vacuum
- Herset la tari
Čas: 41:13
Sestava:
- Dalila Kayros – zpěv
- Stefano Ferrian - kytara
- Luca Pissavini - basová kytara
- Federico De Bernardi di Valserra - bicí
https://www.facebook.com/syk.official
http://syk-official.bandcamp.com/album/atoma
http://www.neonarcis.com/
