Můžeš vykřikovat, že se nezměníš
Jak přistoupit objektivně k recenzování počinu kapely, kterou, nejpřiléhavěji řečeno zbožně, posloucháte dobře dvacet let? Jak mám objektivně přistoupit k recenzování počinu kapely, jejíž předchozí dvě alba (byť patnáct a dvacet let stará) určitě patří mezi dvacet (a „Konec temný psychedelie“ do top tři) nahrávek, které jsem slyšel v životě nejčastěji? Jak mám kurva psát o Majkláčích bez pozitivních předsudků?
Když nám Amrit s Petrem Stankem, tuším v roce 2008, ve středisku PT undergroundu na Rechlích dali na srozuměnou, že mimo návratu na scénu se chystá i nová deska a že už mají připravenou asi polovinu věcí, málem jsem se, přátelé, zesral nadšením a od té doby až do jejího vydání jsem žil v nervózním očekávání velkých věcí. Přišly? Myslím, že ano.
Jsem přesvědčenej, že i tahle deska se zapíše nejen do mého zlatého fondu CZ muziky a to už proto, že Majkláči si dokázali i po tak dlouhý době zachovat dar geniálních kapel – jsou prakticky neoposlouchatelní. Jejich přístup k hardcore zůstal, jemně řečeno, hodně nevšední a chuť experimentovat je určitě nepřešla. Je pravda, že kloubit HC se zvuky elektronickými dnes není nic neobvyklého, ale Majkláči na to jdou znovu od lesa a ve dvou trochu odlišných polohách.
Ta která mi sedí méně, zapojuje přímo do skladeb taneční rytmy a motivy („Chce se ti“, závěr „Červenýho hrádku“ a úvodní skladba) a nejsem si jist, jestli správná cesta vede zrovna tímhle směrem. Jenže Majkláči prokázali cit pro progres už v době, kdy jsem já naplnění významu tohoto slova spatřoval v uskutečnění představ o sexu se spolužačkami ze základky. Takže neříkám, že jsem přesvědčen, že to tak je a určitě nezavrhuji, jen pochybuji, vědom si toho, že je to stejně věcí vkusu. Druhá rovina je pak z mýho pohledu podstatně zajímavější a jsou jí jakési psychedelické („LSD“) plochy se skoro až ambientním? („Moon“) spodním motivem a různými rušivými zvuky, které jsou sice řekněme nenápadné, ale aniž byste si to uvědomovali dráždí a znepokojují. Zvuky a noty, který jakoby naléhavě našeptávaly, že vo světě a životě víte i přes všechny svoje plachý naděje pořád pěkný hovno.
Ve věcech bez kláves se Majkláči na „Return of Dark Psychedelia“ víceméně blíží konceptu skladeb jak z „The End of Dark Psychedelia“ („We Say“, „Hellboy“, „Miluju systém“) tak i z „My stále hledáme štěstí“ („Prej byznys, „Zrzavej“, „Bejt nasranej“), čímž ovšem nechci říct, že by se opakovali nebo vykrádali sebe sama. Nepředvídatelná kytarová hra Petra Stanka s vpravdě psychedelickými výjezdy a těkavými cákanci, pokroucené a zlámané groovy dvojice Stuchlý-Klein a do toho všeho Amrit, kterej provádí servis a údržbu svých hlasivek pravděpodobně do běla rozžhavenou rašplí. Když něco skvěle fungovalo už dřív, a v případě Majkáčů to je důkladně prověřeno časem, proč to nějak zásadně měnit?
Prostor dostaly i dvě super staré záležitosti, již zmiňovanej, v závěru do HC/tanečna vygradovanej, „Červenej hrádek part 2“ a „Pezident“, ze kterýho se po třiadvaceti letech stal „El Presidente“, což ho rozdělilo na dva party (to samé postihlo i „Červenej hrádek“) a já, po pravdě řečeno, moc nerozumím tomu proč. Každopádně kvalita obou věcí je dostatečným důvodem k tomu, aby se jim dostalo lepšího zvukového hávu, než jaký byl ten ze stařičkého živáku.
Rád vyjmenovávám vrcholné položky alba (přestože v průběhu let se většinou střídají a mění) a tak to, než řeknu pár slov k textům a zvuku, udělám i teď. Momentálně mě nejvíc berou asi „Nezměníš nic“, „Všechnu špínu světa“, „Hellboy“ a „Prej byznys“.
Na fotkách, který si nechali Majkláči v rámci svýho „returnu“ zhotovit, se můžem‘ dočíst, že jsou pořád stejně tvrdý a stejně nasraný. V případě textů to platí určitě. Amrit okolo sebe plive jedovatý sliny vzteku a frustrace z reality světa a Stanko ho cynicky doplňuje.
O povrchnosti nebo klišovitosti přitom nemůže být řeč, vše je prodchnuto nadhledem a zkušenostma, který jsou ve formě vrásek jasně vepsaný do jejich obličejů... Sakra, každej z nás by se měl zamyslet nad tím kolik pravdy je v těchhle pár větách: „Můžeš vykřikovat, že se nezměníš / Nezměníš sebe – nezměníš nic! Dokola volat, že chceš změnit svět / Nezměníš sebe – nezměníš nic“ Jedinou malinko diskutabilní otázku stran textů nacházím v jejich občasné přílišné konkrétnosti. Ale sám sobě oponuji, že tento způsob textování nelze jednoduše považovat za nepatřičný, neb jsem si vědom i toho, že na toho, kdo mluví pouze v náznacích a jinotajích, lehko padne stín podezření, že tak trochu vaří z vody. A to případ Majkláčů rozhodně není.
Zvuk a produkci dostal na starosti Alex Limbourg a myslím, že udělal to, že nechal kapelu prostě hrát a moc se jí do toho nesral, ať zní, tak jak zní, a soustředil se především na začlenění „umělých“ zvuků. Jestli to tak opravdu bylo netuším, ale povedlo se zachovat syrovej špinavej zvuk, kterej máme všichni s Majkláčema spojenej. A to je víc důležitý než se může zdát, mám totiž pocit, že na nahrávku s krystalicky čistým a zvonivým a tedy pro tuhle kapelu odosobněným soundem, bychom si zvykali těžko. Zajímalo by mě, jak by MICHAEL´S UNCLE zněli, kdyby nahrávali u Ondřeje Ježka. Né, že bych byl se zvukem novinky nespokojenej, jen mám takovej neurčitej dojem, že by se z toho nějakým způsobem (ale netuším jakým) nechalo dostat ještě malinko víc. Mimochodem, všimněte si, jak v sypacím úvodu jedné ze skladeb úplně absentuje bubínek? Ale přitom to hraje, jen to zní nějak „zvláštně“. Jsem přesvědčenej, že se nejedná o diletantství mistra zvuku, jen nám hoši servírujou další ze svejch příznačnejch a uhrančivejch podivností.
Majkláči tedy dokázali, že ani po dlouhých letech neztratili nic ze své naléhavosti a rafinované tvrdosti a jsou znovu pevnou součástí scény, kterou kdysi pomohli vytvořit. Vypadá to tak, že nás čas od času obdaří nějakým vynikajícím koncertem a dá-li hardcoreovej bůh, tak snad i nějakou další deskou. To jsou myslím skvělý vyhlídky.
Seznam skladeb:
Čas: 51:07
http://cs-cz.facebook.com/pages/Michaels-Uncle/200226187703
Jak přistoupit objektivně k recenzování počinu kapely, kterou, nejpřiléhavěji řečeno zbožně, posloucháte dobře dvacet let? Jak mám objektivně přistoupit k recenzování počinu kapely, jejíž předchozí dvě alba (byť patnáct a dvacet let stará) určitě patří mezi dvacet (a „Konec temný psychedelie“ do top tři) nahrávek, které jsem slyšel v životě nejčastěji? Jak mám kurva psát o Majkláčích bez pozitivních předsudků?
Když nám Amrit s Petrem Stankem, tuším v roce 2008, ve středisku PT undergroundu na Rechlích dali na srozuměnou, že mimo návratu na scénu se chystá i nová deska a že už mají připravenou asi polovinu věcí, málem jsem se, přátelé, zesral nadšením a od té doby až do jejího vydání jsem žil v nervózním očekávání velkých věcí. Přišly? Myslím, že ano.
Jsem přesvědčenej, že i tahle deska se zapíše nejen do mého zlatého fondu CZ muziky a to už proto, že Majkláči si dokázali i po tak dlouhý době zachovat dar geniálních kapel – jsou prakticky neoposlouchatelní. Jejich přístup k hardcore zůstal, jemně řečeno, hodně nevšední a chuť experimentovat je určitě nepřešla. Je pravda, že kloubit HC se zvuky elektronickými dnes není nic neobvyklého, ale Majkláči na to jdou znovu od lesa a ve dvou trochu odlišných polohách.
Ta která mi sedí méně, zapojuje přímo do skladeb taneční rytmy a motivy („Chce se ti“, závěr „Červenýho hrádku“ a úvodní skladba) a nejsem si jist, jestli správná cesta vede zrovna tímhle směrem. Jenže Majkláči prokázali cit pro progres už v době, kdy jsem já naplnění významu tohoto slova spatřoval v uskutečnění představ o sexu se spolužačkami ze základky. Takže neříkám, že jsem přesvědčen, že to tak je a určitě nezavrhuji, jen pochybuji, vědom si toho, že je to stejně věcí vkusu. Druhá rovina je pak z mýho pohledu podstatně zajímavější a jsou jí jakési psychedelické („LSD“) plochy se skoro až ambientním? („Moon“) spodním motivem a různými rušivými zvuky, které jsou sice řekněme nenápadné, ale aniž byste si to uvědomovali dráždí a znepokojují. Zvuky a noty, který jakoby naléhavě našeptávaly, že vo světě a životě víte i přes všechny svoje plachý naděje pořád pěkný hovno.
Ve věcech bez kláves se Majkláči na „Return of Dark Psychedelia“ víceméně blíží konceptu skladeb jak z „The End of Dark Psychedelia“ („We Say“, „Hellboy“, „Miluju systém“) tak i z „My stále hledáme štěstí“ („Prej byznys, „Zrzavej“, „Bejt nasranej“), čímž ovšem nechci říct, že by se opakovali nebo vykrádali sebe sama. Nepředvídatelná kytarová hra Petra Stanka s vpravdě psychedelickými výjezdy a těkavými cákanci, pokroucené a zlámané groovy dvojice Stuchlý-Klein a do toho všeho Amrit, kterej provádí servis a údržbu svých hlasivek pravděpodobně do běla rozžhavenou rašplí. Když něco skvěle fungovalo už dřív, a v případě Majkáčů to je důkladně prověřeno časem, proč to nějak zásadně měnit?
Prostor dostaly i dvě super staré záležitosti, již zmiňovanej, v závěru do HC/tanečna vygradovanej, „Červenej hrádek part 2“ a „Pezident“, ze kterýho se po třiadvaceti letech stal „El Presidente“, což ho rozdělilo na dva party (to samé postihlo i „Červenej hrádek“) a já, po pravdě řečeno, moc nerozumím tomu proč. Každopádně kvalita obou věcí je dostatečným důvodem k tomu, aby se jim dostalo lepšího zvukového hávu, než jaký byl ten ze stařičkého živáku.
Rád vyjmenovávám vrcholné položky alba (přestože v průběhu let se většinou střídají a mění) a tak to, než řeknu pár slov k textům a zvuku, udělám i teď. Momentálně mě nejvíc berou asi „Nezměníš nic“, „Všechnu špínu světa“, „Hellboy“ a „Prej byznys“.
Na fotkách, který si nechali Majkláči v rámci svýho „returnu“ zhotovit, se můžem‘ dočíst, že jsou pořád stejně tvrdý a stejně nasraný. V případě textů to platí určitě. Amrit okolo sebe plive jedovatý sliny vzteku a frustrace z reality světa a Stanko ho cynicky doplňuje.
O povrchnosti nebo klišovitosti přitom nemůže být řeč, vše je prodchnuto nadhledem a zkušenostma, který jsou ve formě vrásek jasně vepsaný do jejich obličejů... Sakra, každej z nás by se měl zamyslet nad tím kolik pravdy je v těchhle pár větách: „Můžeš vykřikovat, že se nezměníš / Nezměníš sebe – nezměníš nic! Dokola volat, že chceš změnit svět / Nezměníš sebe – nezměníš nic“ Jedinou malinko diskutabilní otázku stran textů nacházím v jejich občasné přílišné konkrétnosti. Ale sám sobě oponuji, že tento způsob textování nelze jednoduše považovat za nepatřičný, neb jsem si vědom i toho, že na toho, kdo mluví pouze v náznacích a jinotajích, lehko padne stín podezření, že tak trochu vaří z vody. A to případ Majkláčů rozhodně není.
Zvuk a produkci dostal na starosti Alex Limbourg a myslím, že udělal to, že nechal kapelu prostě hrát a moc se jí do toho nesral, ať zní, tak jak zní, a soustředil se především na začlenění „umělých“ zvuků. Jestli to tak opravdu bylo netuším, ale povedlo se zachovat syrovej špinavej zvuk, kterej máme všichni s Majkláčema spojenej. A to je víc důležitý než se může zdát, mám totiž pocit, že na nahrávku s krystalicky čistým a zvonivým a tedy pro tuhle kapelu odosobněným soundem, bychom si zvykali těžko. Zajímalo by mě, jak by MICHAEL´S UNCLE zněli, kdyby nahrávali u Ondřeje Ježka. Né, že bych byl se zvukem novinky nespokojenej, jen mám takovej neurčitej dojem, že by se z toho nějakým způsobem (ale netuším jakým) nechalo dostat ještě malinko víc. Mimochodem, všimněte si, jak v sypacím úvodu jedné ze skladeb úplně absentuje bubínek? Ale přitom to hraje, jen to zní nějak „zvláštně“. Jsem přesvědčenej, že se nejedná o diletantství mistra zvuku, jen nám hoši servírujou další ze svejch příznačnejch a uhrančivejch podivností.
Majkláči tedy dokázali, že ani po dlouhých letech neztratili nic ze své naléhavosti a rafinované tvrdosti a jsou znovu pevnou součástí scény, kterou kdysi pomohli vytvořit. Vypadá to tak, že nás čas od času obdaří nějakým vynikajícím koncertem a dá-li hardcoreovej bůh, tak snad i nějakou další deskou. To jsou myslím skvělý vyhlídky.
Seznam skladeb:
- You Better Watch Out
- We Say
- Nezměníš nic
- Červenej hrádek part II
- Hellboy
- Miluju systém
- Moon
- El Presidente part I
- Všechnu špínu světa
- El Presidente part II
- Bejt nasranej
- Červenej hrádek part I
- Máš na to
- Z kontejneru smrad
- Chce se ti
- Zrzavej
- LSD
- Prej byznys
Čas: 51:07
http://cs-cz.facebook.com/pages/Michaels-Uncle/200226187703
