Iny po dlouhých třech letech vydal čtvrté číslo Trhaviny, která má úctihodných 228 stran nabitých zajímavým čtením. Materiál mě tak zaujal, že po přečtení fanzinu jsem hned věděl, že se Inyho bude potřeba na něco zeptat. Slovo dalo slovo a zde je pořízený rozhovor.
Ahoj Iny, nechci Tě až nekriticky blahořečit, ale musím říct, že Trhavina je velice povedeným dílem. Sám v úvodníku píšeš, že její zrod nebyl nejjednodušší, ale ta vynaložená práce, dle mě, stála za to. Je Trhavina číslo 4 přesně taková, jakou sis jí představoval, nebo si myslíš, že existují ještě nějaké rezervy k tomu, abys byl maximálně spokojen?
Zdar Coornelusi, díky moc za pochvalu. Vždycky mě potěší, když se Trhavina někomu líbí, protože je za ní fakt brutální kus práce a dělat něco bez toho, abys v tom viděl nějaký smysl, by bylo trochu ubíjející. Alespoň dlouhodobě, krátkodobě to asi jde. Čtyřka úplně podle mých představ není. Chtěl jsem zejména obsáhlejší nosné téma Sběratelství vinylů, kde jsem měl plány na ještě nějaké články, které jsem z časových a prostorově náročných (myslím tím počet stránek) důvodů nakonec nezrealizoval. Chtěl jsem ještě udělat rozhovor s Korkem o jeho sbírce desek, která je dle mého názoru jedna z největších v České republice (snad se povede do dalšího čísla), chtěl jsem tam mít něco o údržbě vinylu, o nakupování desek přes internet atd… Ale to by Trhavina měla o dalších třicet stran navrch, trvalo by další rok, než by vyšla a stála by ještě víc než teď. Tak jsem to utnul. Spokojenější bych rovněž byl, kdyby čtyřka vyšla již před rokem a půl, jak bylo původně v plánu, jelikož řada článků je již mírně zahnívajících a rok 2012 by jim jistě slušel víc. Ale člověk by toho chtěl a ne vždycky se podaří plány beze zbytku realizovat…
Nevím, jestli je fanzin úplně to pravé slovo, vždyť je to spíš kniha. (úsměv) Podle čeho určuješ, kdy už je dost stránek? Nemyslíš, že těch 228 stran je až až a čtenáře rozmazluješ? (úsměv)
Jo, je to dost, ale tak to nějak vyšlo. Chtěl jsem tam mít tohle a tamto a najednou z toho bylo těch 228 stran. Žádný stránkový limit si nedávám, ale zároveň si v určité chvíli začnu uvědomovat, že materiálu začíná být nebezpečně hodně a je na čase přibrzdit. Počet stran je totiž jedna věc a cena věc druhá. Když jsem se dozvěděl náklady na tisk čtyřky, tak mě to krapet uzemnilo a měl jsem strach, zda těch 220,- Kč prodejní ceny nebude přeci jenom na punks a metalheads moc. Ale zatím to vypadá, že kdo má zájem, rád ty peníze dá. K tomu chci dodat, že na zinu mám jen málo nad náklady a že prakticky skoro žádný náklad se mi finančně nevrátil před vydáním dalšího čísla. Pro prachy to ale nedělám a v podstatě je mi to fuk, nicméně potřebuji mít před dalším číslem alespoň nějaký základ, abych mohl nechat tisknout. Takže zpět k otázce, počet stran je limitován pouze obsáhlostí materiálu a finančním hlediskem. Z toho důvodu ani nedokážu říct, jak bude vypadat další číslo. Nějak se to vyvrbí… může to být 300, ale i 150 stran. Těžko říct, uvidíme… Když to bude méně, doufám, že to čtenáři nebudou vnímat tak, že jsem dětem vzal plyšovou hračku.
Když si vezmu, jaké máš veškeré hudební aktivity, do práce zřejmě taky chodíš (úsměv), k tomu nějaký ten civilní život, máš můj obdiv. Kde na to všechno bereš v sobě energii? A má Iny také někdy dny blbec, kdy nemá náladu na nic a nebaví ho ani muzika?
Chachá (mně se líbí, jak na Fobii používáte podstatné jméno „úsměv“ místo smajlíku, je to takové staromilské, já vám to nechci narušovat, ale budu kdyžtak používat citoslovce chachá, abych se nějak vymezil… chachá), jo, do práce tak nějak chodím a někdy toho mám fakt dost, že když přijdu domů, jsem zombie, počítač nechci ani vidět. Relaxuju v přírodě, jezdím na kole… Zajímavé je, že při tom všem poslouchám hudbu. Na hudbu zanevřu jen výjimečně, to už musí fakt být. Základem je mít široký rozsah a poslouchat muziku dle nálady. Když jsem nasranej je jasný, že mám spíš náladu na něco agresivnějšího, pokud se potřebuji vyklidnit, dám si nějaký doom, stoner, sludge, avantgardu, vážnou muziku… Hudba je o emocích a má se tak i poslouchat. Takže když to trochu otočím a oslím můstkem se vrátím zpět k tvé otázce, energii beru hodně z hudby. Ale i z jiného umění – obrazů, filmu, fotografie, knížek… Zkrátka od jiných lidí a jejich výtvorů. A posední dobou i ze sportu. Zastávám teorii, že čím víc energie vynakládáš, tím víc se ti jí vrací. Měl jsem v životě různá období a musím říct, že nejslabší a nejubitější jsem se cítil, když jsem nic nedělal. A právě tehdy bych měl mít čistě teoreticky nejvíc energie, protože s ní nakládám „úsporně“. Ale paradoxně to tak není. To mrtvolno tě pohltí a sváže tak, že se nedokážeš hnout. Když jsi ale činorodý a pořád něco děláš, jsi sice utahaný, ale zároveň se cítíš silný a prožité tě nabíjí novou energií. Je to zvláštní, ale je to tak.
Co mě na Trhavině potěšilo, je, že ač je brána jako HC/punk zin, tak i já – člověk, který má rád vše od rocku až po největší bordely, jak metalové tak z HC sfér – si s chutí přečtu téměř všechny články, což o ostatních zinech jde tvrdit stěží. Dost mě zaujal i tvůj hudební záběr. Nejenže se poctivě věnuješ kapelám z punk scény, v recenzích je i dost metalových a alternativních věcí. Je záměr mít pestrý zin, nebo zkrátka děláš jen to, co tě baví?
Já jsem se právě od čtyřky rozhodl jít trochu jinou cestou, než doposud. Jasně, Trhavina zůstane dál zinem, který jasně stojí na HC punkových základech (spíš těch extrémnějších odnožích těchto stylů), ale zároveň ji chci víc otevřít i dalším hudebním stylům. Chci klást nálože do zdí oddělujících různé subkultury, hardcoristy přivést k metalu, metalisty k hardcore a všechny dohromady k nějaké té alternativě, noisu, experimentální hudbě. Chci stavět mosty tím, že každému nabídnu to, o čem by si rád přečetl v rámci svého záběru, ale zároveň mu i nenápadně podstrčím i něco z ranku, který ho dosud nezajímal. Myslím, že takový zine tu chybí, většina je přesně vyhraněná a drží si úzkou čtenářskou obec. Chci to mít jinak. Takže se snažím udělat z Trhaviny jakýsi mix stylů, ale i myšlenek a přístupů. Od začátku se snažím o přesahy do literatury, malířství, filmu, teď se chci o totéž pokoušet i v rámci hudby. Nadále však hodlám na tyhle výpady vyrážet z hardcorové základny, protože ta je mému srdci nejbližší a hardcore ve svých různých odnožích mě zajímá zdaleka nejvíc. No a jak jsi správně poznamenal, musí mě to bavit. Nějak bych nedokázal psát o něčem, co mě nijak neoslovuje a neláká. To je základ. I když i to se dá vyřešit mou vlčí smečkou, tedy volným společenstvím přispěvatelů, které nepravidelně oslovuji a mámím z nich články o věcech, kterým sám moc nerozumím, nebo které mě přitahují jen okrajově.
Jinak můj hudební záběr je fakt široký. Poslouchám hodně hudby, ničím se neomezuji a jediným kritériem je, že se mi to musí líbit, nějak mě to oslovovat, musím z toho cítit nějakou energii. Je to o těch emocích, jak jsem už jednou říkal. A také si musím k hudbě najít vlastní cestu. Kolikrát se mi stalo, že mi kamarádi něco doporučovali, ale já to hned nepřijal, až později, když jsem daného interpreta sám objevil. Zajímavé je, že čím víc mi někdo něco vemlouvá, tím méně mě to zajímá…
Rozhovor s čistě metalovou kapelou ale není v Trhavině ani jeden. Jen to tak vyšlo, nebo jsi neměl ani zájem žádnou takovou kapelu vyzpovídat?
Také jsem si zpětně všiml. Je to ale spíš tak, že mě žádná vyloženě neuchvátila. Nebo ne natolik, že bych pouvažoval o rozhovoru. Anebo se jedná o kapelu spíš velkou – např. HAIL OF BULLETS – s níž si může čtenář přečíst rozhovor i jinde, v časopisech na křídovém papíře a s reklamama na Jacka Danielse. Ale už mám poznamenáno v notýsku pro další číslo, udělat rozhovor s nějakým zajímavým metalem. Jméno zatím nemám, ale věřím, že za ty dva roky, které zbývají do uzávěrky, něco vykrystalizuje…
Recenze jsou pojaty poměrně velkoryse, hlavně u desek, které tě výrazně zaujaly, což se mi dost líbí. Souvisí to s tím, že si v podstatě všechny recenzované věci kupuješ, pak o nich s láskou a zaujetím povyprávíš a nechceš přejít recenzi jen pár slovy?
Tak částečně to asi vliv má. Recenzuji ve valné většině věci, které si koupím, takže je mám dost naposlouchané. Už když si je kupuji, je většinou mám najeté z mp3 a chci tak nějak zúročit finanční i časovou investici. Ale není to úplně beze zbytku, protože pár lidí mi dává i desky na recenze a v těchto případech mi zase přijde blbé kapelu odbít pár slovama. Mám raději delší recenze, a když se pozorně podíváš do této sekce v Trhavině, i ostatní přispěvatelé se snaží psát delší pojednání. Myslím, že je to tak správně a ty desky si to prostě zaslouží.
Je mi jasné, že je Trhavina jak tvé dítě a bude se ti těžko odpovídat, ale přece jen, jaké rubriky jsou tvé nejoblíbenější? Za sebe řeknu, že se vždy těším na tour report, v tom jsi mě nezklamal, hned potom si rád pročítám recenze, takže prvotní záměr číst Trhavinu od začátku do konce vzal záhy za své. (úsměv) Nerad bych pak zapomněl na hlavní téma Trhaviny a to vinyly, kde jsem si s chutí početl.
No, těžko říct. Když o tom tak přemýšlím, tak asi vždycky právě to nosné téma. Baví mě vymýšlet, co by mělo být jeho součástí, koho oslovit a pak se babrat detailně v nějakém okruhu spojeném s muzikou nebo undergroundovým životem. Taky mě baví recenze, vždycky u jiných zinů jima začínám. Zajímá mě názor jiných lidí na desky, které mám nebo nemám rád, objevuji nové kapely atd. Pak asi různé úvahy (ty sice v Trhavině moc nejsou, ale chci to změnit) a články o kapelách. Tour reporty jsou zajímavé, ale podle mého by neměly být nosnou částí časopisu. Tak jeden dva na číslo je fajn, ale víc už mi přijde jako cestovatelský magazín.
Když zmiňuju tvůj tour report, tak ten v Trhavině je z vašeho prvního amerického tour z roku 2010. Zároveň teď vyšel v Hluboké Orbě tvůj report z turné 2013. V podstatě se dá říct, že tvé reporty vyznívají pozitivně. Jak se ti četl Filipův report z jejich turné? Mě ta realita dost vyděsila a musím říct, že jsem z toho reportu byl po přečtení hodně skleslej, bylo mi jich strašně líto.
To víš, zhýčkaný slečinky z Brna si vyrazily do světa a zjistily, že tam na ně nikdo nečeká. Chtěly chleba namazanej po obou stranách a nedostaly pomalu ani suchej krajíc. Hahaha… Ne, ale vážně. Borci měli pekelnej pech. Ukradený prachy, tour organizátor, co je nechal stát pomalu na ulici a zmizel… To je dost na hovno, když jsi na druhým konci světa a nikoho tam pořádně neznáš. To může kapele udělat jen absolutní máslo. Na druhou stranu měli ještě dost štěstí, že z toho marasmu vybruslili relativně bez větší újmy, kromě té psychické. Americká scéna opravdu funguje trochu odlišně od té evropské, je víc individualistická, lidi tam jdou víc po velkých jménech. Když jsi japonská nebo švédská kapela na známých labelech, jedná se s tebou v rukavičkách, pokud jsi odněkud z východní Evropy, zajímá se o tebe jen úzká skupina fajnšmekrů. Před tím nás před prvním turné všichni varovali, včetně samotných Američanů, a byli jsme pak úplně v šoku, když jsme jeli turné a co koncert to pecka jako blázen. Při druhém tour to již bylo výrazně horší a podobalo se to katastrofickým scénářům, které nám všichni líčili. Na koncertě pár lidí, relativně malé prodeje merchandise… Ale na druhou stranu při tom druhém našem turné o nás bylo zase lépe postaráno, poměrně často jsme dostali nějaké jídlo a pití, třeba jen nejlevnější pizzu, ale přece… Záleží hodně na lidech, s nimiž turné jedeš, na organizátorech koncertů atd. Je jasné, že americké kapely rády využívají komfortu, který jim nabízí organizátoři v Evropě a také by z toho mohly něco pochopit a evropským bandám v USA poskytovat stejný servis. Některé to dělají, třeba VOETSEK nám v San Francisku připravili takovou hostinu, že nás z toho přecházel zrak, ale většina na to kašle a vyznává klasický americký individualistický přístup: „Každý ať si pomůže, jak umí.“ Tak to prostě je. Já jsem spíš pozitivně založený člověk, takže i na tom negativním se snažím najít nějaké plus. V tomhle případě to je jednoznačně poznávání nových krajů, kapel, lidí, mentality, přírody… a to vše za celkem rozumných podmínek, kdy je o tebe relativně postaráno a můžeš prezentovat svoji hudbu na druhém konci světa. Za to, dle mého názoru, trocha toho risku a nepohodlí stojí.
S jakým článkem jsi se nejvíc nadřel a jaká kapela ti udělala nejvíc vrásek na čele? Dlouhá dodací doba na odpovědi, atd.
Tak nadřel jsem se asi nejvíc s těma jadernýma zbraněma. Spousta materiálů a podkladů a pak psaní, kdy jsem pořád nebyl spokojený. Tyhle články mě baví psát, ale jsou mnohem pracnější než cokoliv jiného. Tour reporty se píšou samy, nemusíš u toho moc přemýšlet, stačí, když si na turné vedeš poznámky. Nejvíc vrásek na čele mi dělají rozhovory s kapelama, které ti nejdřív rozhovor odkývají a pak nemáš šanci je dohnat k odpovědím. Je to nefér, protože každého se napřed ptám, zda má zájem o rozhovor a až pak vymýšlím otázky. To se snažím dělat každé kapele individuálně na tělo, žádný kádrový dotazník, takže tomu musíš věnovat nějaký čas a energii. Pak to pošleš a nic se neděje. Pošleš urgenci a nikdo nereaguje. To bych vždycky vyskočil z kůže. Ale to asi znáš, ne? Taky jsi mě párkrát upomínal… Hahaha.
Na celý fanzin nejsi sám, i když drtivá většina článků je z tvého pera. Z dopisovatelů přispěl pěkným článkem o vinylech BeeSee, ale kdo mě opět potěšil svým příspěvkem, je Bodza. Nejenže jeho vtipně pojatý text se nejdřív táhne od devíti k pěti (myšleno v dobrém, při čtení se neustále bavím), dotýká se zajímavého tématu. Téma je kapely vydávající u velkých labelů. Já s jeho názorem naprosto souhlasím, a i se mi moc líbí, jak celou myšlenku uchopil. Předpokládám, že se s jeho názory ztotožňuješ?
Jo, Bodzovo styl mám rád a jsem potěšen, že do Trhaviny dnes již pravidelně přispívá. S jeho názorem v podstatě souhlasím, i když s drobnou výhradou. Jasně, že hodnota hudby a label, na kterém ta hudba je vydávaná, je naprosto odlišná záležitost, která nesnižuje kvalitu samotné tvorby, ale… Pokud to jde, rád upřednostňuji různé alternativní přístupy a nekomerční postupy. Takže pokud mám obrátit korunu v kapse, raději podpořím nějakou tu alternativní kapelu, která si desku vydá sama, nebo malý label. Samozřejmě, že podmínkou je kvalitní produkce. Nebudu si kupovat desku s muzikou, která se mi nelíbí, jen proto, že vyšla na alternativním labelu nebo si ji vydal umělec sám. Opačně, řada kapel na majorech je vydávaná těmito společnostmi proto, že jsou kvalitní a dokáží oslovit posluchačstvo, s čímž souvisí i vydělat peníze. Jinak by je ten major label nevydával. Jestliže v minulosti jsem byl schopný tyhle firmy bojkotovat a jejich produkty si v zásadě nekupoval, dnes již mám obroušené hrany, a když se mi něco líbí, pořídím si to, i když by to vyšlo na Century Media, Sony, Virgin nebo já nevím u koho ještě. Prostě mě ta muzika bere a chci to mít na vinylu. A znovu opakuji to, co jsem už říkal před chvílí… je mnohem důležitější, abych si k té kapele nebo desce našel cestu sám. To, že mi ji někdo bude cpát, mě spíš odradí. Třeba ke zmiňovaným TOOL jsem si cestu nenašel nikdy a také mi to nijak nechybí. Prostě mě to neoslovuje a ani nevím proč. Každý člověk je jiný a kolik hlav, tolik chutí a názorů. A tak to má být…
Stalo se ti někdy, že jsi s nějakým článkem dodaným od svých spolupracovníků nesouhlasil, a neotiskl ho, nebo jsi text dotyčného nechal předělat? Nebo se dá říct, že spolupracuješ jenom s „prověřenými“ lidmi a víš, že nic, co by ti bylo proti srsti, ti nepodstrčí?
Nestalo. A ani se to nestane. Jediným případem, kdy bych něco neuveřejnil, by musel být nějaký vyloženě antisemitský, homofobní, rasistický nebo fašistický text. A ten od lidí, s nimiž spolupracuji, nepřijde, takže v tomhle směru nemám žádný strach. V podstatě bych mohl říct, že cokoliv projde trestním zákoníkem, nemám problém uveřejnit. Hahaha. To, že má někdo jiný názor, nepíše jako Jirásek nebo text odflákne, není pro mě důvod jeho práci nezveřejnit. Ve finále je pod tím podepsaný sám. Co nechci podporovat, jsou diskriminační a autoritářské postoje a pouze tady si vyhrazuji právo editora případný takový text odmítnout. Ale jak již jsem naznačil, oslovuji s nabídkou spolupráce jen lidi, které znám, o nichž vím, že používají hlavu, mají co říct a dá se na ně spolehnout.
Předpokládám, že když sám děláš fanzin, máš i přehled o „konkurenci“. Jaký fanzin bys s klidným srdcem doporučil a je ti nejsympatičtější?
Mám rád hodně českých fanzinů. Mimo nemůžete sáhnout při četbě Hluboké Orby, Choroby mysli, Hlasatele, Cerelitidy, Smrti, Go and Kill, Noise Masteru, How Can Limo Kid Kill… nebo Buryzone. Totálně mě svého času rozsekalo zatím jediné číslo Napalmanachu a stále doufám, že avizovaná dvojka přece jenom někdy vyjde… Jinak zinům byla věnována dvojka Trhaviny, tak jestli tě tohle téma zajímá, sežeň si ji.
Tvé příspěvky jsou k přečtení v Hluboké Orbě, spolupracuješ ještě i s někým jiným?
Teď už moc ne. Kvůli Trhavině jsem to dost omezil a v podstatě píšu jen do Orby. Dřív jsem psával i do jiných zinů, ale už to absolutně nezvládám, a po několika nezdařených uzávěrkách, kdy jsem na něco kývnul a pak to nedal, případné nabídky zdvořile odmítám. Ostatně periodicita Trhaviny hovoří jasně o prioritách, které bych měl mít… hahaha.
RECENZE - Trhavina č. 4
inozuk@seznam.cz
Ahoj Iny, nechci Tě až nekriticky blahořečit, ale musím říct, že Trhavina je velice povedeným dílem. Sám v úvodníku píšeš, že její zrod nebyl nejjednodušší, ale ta vynaložená práce, dle mě, stála za to. Je Trhavina číslo 4 přesně taková, jakou sis jí představoval, nebo si myslíš, že existují ještě nějaké rezervy k tomu, abys byl maximálně spokojen?
Zdar Coornelusi, díky moc za pochvalu. Vždycky mě potěší, když se Trhavina někomu líbí, protože je za ní fakt brutální kus práce a dělat něco bez toho, abys v tom viděl nějaký smysl, by bylo trochu ubíjející. Alespoň dlouhodobě, krátkodobě to asi jde. Čtyřka úplně podle mých představ není. Chtěl jsem zejména obsáhlejší nosné téma Sběratelství vinylů, kde jsem měl plány na ještě nějaké články, které jsem z časových a prostorově náročných (myslím tím počet stránek) důvodů nakonec nezrealizoval. Chtěl jsem ještě udělat rozhovor s Korkem o jeho sbírce desek, která je dle mého názoru jedna z největších v České republice (snad se povede do dalšího čísla), chtěl jsem tam mít něco o údržbě vinylu, o nakupování desek přes internet atd… Ale to by Trhavina měla o dalších třicet stran navrch, trvalo by další rok, než by vyšla a stála by ještě víc než teď. Tak jsem to utnul. Spokojenější bych rovněž byl, kdyby čtyřka vyšla již před rokem a půl, jak bylo původně v plánu, jelikož řada článků je již mírně zahnívajících a rok 2012 by jim jistě slušel víc. Ale člověk by toho chtěl a ne vždycky se podaří plány beze zbytku realizovat…
Nevím, jestli je fanzin úplně to pravé slovo, vždyť je to spíš kniha. (úsměv) Podle čeho určuješ, kdy už je dost stránek? Nemyslíš, že těch 228 stran je až až a čtenáře rozmazluješ? (úsměv)
Jo, je to dost, ale tak to nějak vyšlo. Chtěl jsem tam mít tohle a tamto a najednou z toho bylo těch 228 stran. Žádný stránkový limit si nedávám, ale zároveň si v určité chvíli začnu uvědomovat, že materiálu začíná být nebezpečně hodně a je na čase přibrzdit. Počet stran je totiž jedna věc a cena věc druhá. Když jsem se dozvěděl náklady na tisk čtyřky, tak mě to krapet uzemnilo a měl jsem strach, zda těch 220,- Kč prodejní ceny nebude přeci jenom na punks a metalheads moc. Ale zatím to vypadá, že kdo má zájem, rád ty peníze dá. K tomu chci dodat, že na zinu mám jen málo nad náklady a že prakticky skoro žádný náklad se mi finančně nevrátil před vydáním dalšího čísla. Pro prachy to ale nedělám a v podstatě je mi to fuk, nicméně potřebuji mít před dalším číslem alespoň nějaký základ, abych mohl nechat tisknout. Takže zpět k otázce, počet stran je limitován pouze obsáhlostí materiálu a finančním hlediskem. Z toho důvodu ani nedokážu říct, jak bude vypadat další číslo. Nějak se to vyvrbí… může to být 300, ale i 150 stran. Těžko říct, uvidíme… Když to bude méně, doufám, že to čtenáři nebudou vnímat tak, že jsem dětem vzal plyšovou hračku.
Když si vezmu, jaké máš veškeré hudební aktivity, do práce zřejmě taky chodíš (úsměv), k tomu nějaký ten civilní život, máš můj obdiv. Kde na to všechno bereš v sobě energii? A má Iny také někdy dny blbec, kdy nemá náladu na nic a nebaví ho ani muzika?
Chachá (mně se líbí, jak na Fobii používáte podstatné jméno „úsměv“ místo smajlíku, je to takové staromilské, já vám to nechci narušovat, ale budu kdyžtak používat citoslovce chachá, abych se nějak vymezil… chachá), jo, do práce tak nějak chodím a někdy toho mám fakt dost, že když přijdu domů, jsem zombie, počítač nechci ani vidět. Relaxuju v přírodě, jezdím na kole… Zajímavé je, že při tom všem poslouchám hudbu. Na hudbu zanevřu jen výjimečně, to už musí fakt být. Základem je mít široký rozsah a poslouchat muziku dle nálady. Když jsem nasranej je jasný, že mám spíš náladu na něco agresivnějšího, pokud se potřebuji vyklidnit, dám si nějaký doom, stoner, sludge, avantgardu, vážnou muziku… Hudba je o emocích a má se tak i poslouchat. Takže když to trochu otočím a oslím můstkem se vrátím zpět k tvé otázce, energii beru hodně z hudby. Ale i z jiného umění – obrazů, filmu, fotografie, knížek… Zkrátka od jiných lidí a jejich výtvorů. A posední dobou i ze sportu. Zastávám teorii, že čím víc energie vynakládáš, tím víc se ti jí vrací. Měl jsem v životě různá období a musím říct, že nejslabší a nejubitější jsem se cítil, když jsem nic nedělal. A právě tehdy bych měl mít čistě teoreticky nejvíc energie, protože s ní nakládám „úsporně“. Ale paradoxně to tak není. To mrtvolno tě pohltí a sváže tak, že se nedokážeš hnout. Když jsi ale činorodý a pořád něco děláš, jsi sice utahaný, ale zároveň se cítíš silný a prožité tě nabíjí novou energií. Je to zvláštní, ale je to tak.
Co mě na Trhavině potěšilo, je, že ač je brána jako HC/punk zin, tak i já – člověk, který má rád vše od rocku až po největší bordely, jak metalové tak z HC sfér – si s chutí přečtu téměř všechny články, což o ostatních zinech jde tvrdit stěží. Dost mě zaujal i tvůj hudební záběr. Nejenže se poctivě věnuješ kapelám z punk scény, v recenzích je i dost metalových a alternativních věcí. Je záměr mít pestrý zin, nebo zkrátka děláš jen to, co tě baví?
Já jsem se právě od čtyřky rozhodl jít trochu jinou cestou, než doposud. Jasně, Trhavina zůstane dál zinem, který jasně stojí na HC punkových základech (spíš těch extrémnějších odnožích těchto stylů), ale zároveň ji chci víc otevřít i dalším hudebním stylům. Chci klást nálože do zdí oddělujících různé subkultury, hardcoristy přivést k metalu, metalisty k hardcore a všechny dohromady k nějaké té alternativě, noisu, experimentální hudbě. Chci stavět mosty tím, že každému nabídnu to, o čem by si rád přečetl v rámci svého záběru, ale zároveň mu i nenápadně podstrčím i něco z ranku, který ho dosud nezajímal. Myslím, že takový zine tu chybí, většina je přesně vyhraněná a drží si úzkou čtenářskou obec. Chci to mít jinak. Takže se snažím udělat z Trhaviny jakýsi mix stylů, ale i myšlenek a přístupů. Od začátku se snažím o přesahy do literatury, malířství, filmu, teď se chci o totéž pokoušet i v rámci hudby. Nadále však hodlám na tyhle výpady vyrážet z hardcorové základny, protože ta je mému srdci nejbližší a hardcore ve svých různých odnožích mě zajímá zdaleka nejvíc. No a jak jsi správně poznamenal, musí mě to bavit. Nějak bych nedokázal psát o něčem, co mě nijak neoslovuje a neláká. To je základ. I když i to se dá vyřešit mou vlčí smečkou, tedy volným společenstvím přispěvatelů, které nepravidelně oslovuji a mámím z nich články o věcech, kterým sám moc nerozumím, nebo které mě přitahují jen okrajově.
Jinak můj hudební záběr je fakt široký. Poslouchám hodně hudby, ničím se neomezuji a jediným kritériem je, že se mi to musí líbit, nějak mě to oslovovat, musím z toho cítit nějakou energii. Je to o těch emocích, jak jsem už jednou říkal. A také si musím k hudbě najít vlastní cestu. Kolikrát se mi stalo, že mi kamarádi něco doporučovali, ale já to hned nepřijal, až později, když jsem daného interpreta sám objevil. Zajímavé je, že čím víc mi někdo něco vemlouvá, tím méně mě to zajímá…
Rozhovor s čistě metalovou kapelou ale není v Trhavině ani jeden. Jen to tak vyšlo, nebo jsi neměl ani zájem žádnou takovou kapelu vyzpovídat?
Také jsem si zpětně všiml. Je to ale spíš tak, že mě žádná vyloženě neuchvátila. Nebo ne natolik, že bych pouvažoval o rozhovoru. Anebo se jedná o kapelu spíš velkou – např. HAIL OF BULLETS – s níž si může čtenář přečíst rozhovor i jinde, v časopisech na křídovém papíře a s reklamama na Jacka Danielse. Ale už mám poznamenáno v notýsku pro další číslo, udělat rozhovor s nějakým zajímavým metalem. Jméno zatím nemám, ale věřím, že za ty dva roky, které zbývají do uzávěrky, něco vykrystalizuje…
Recenze jsou pojaty poměrně velkoryse, hlavně u desek, které tě výrazně zaujaly, což se mi dost líbí. Souvisí to s tím, že si v podstatě všechny recenzované věci kupuješ, pak o nich s láskou a zaujetím povyprávíš a nechceš přejít recenzi jen pár slovy?
Tak částečně to asi vliv má. Recenzuji ve valné většině věci, které si koupím, takže je mám dost naposlouchané. Už když si je kupuji, je většinou mám najeté z mp3 a chci tak nějak zúročit finanční i časovou investici. Ale není to úplně beze zbytku, protože pár lidí mi dává i desky na recenze a v těchto případech mi zase přijde blbé kapelu odbít pár slovama. Mám raději delší recenze, a když se pozorně podíváš do této sekce v Trhavině, i ostatní přispěvatelé se snaží psát delší pojednání. Myslím, že je to tak správně a ty desky si to prostě zaslouží.
Je mi jasné, že je Trhavina jak tvé dítě a bude se ti těžko odpovídat, ale přece jen, jaké rubriky jsou tvé nejoblíbenější? Za sebe řeknu, že se vždy těším na tour report, v tom jsi mě nezklamal, hned potom si rád pročítám recenze, takže prvotní záměr číst Trhavinu od začátku do konce vzal záhy za své. (úsměv) Nerad bych pak zapomněl na hlavní téma Trhaviny a to vinyly, kde jsem si s chutí početl.
No, těžko říct. Když o tom tak přemýšlím, tak asi vždycky právě to nosné téma. Baví mě vymýšlet, co by mělo být jeho součástí, koho oslovit a pak se babrat detailně v nějakém okruhu spojeném s muzikou nebo undergroundovým životem. Taky mě baví recenze, vždycky u jiných zinů jima začínám. Zajímá mě názor jiných lidí na desky, které mám nebo nemám rád, objevuji nové kapely atd. Pak asi různé úvahy (ty sice v Trhavině moc nejsou, ale chci to změnit) a články o kapelách. Tour reporty jsou zajímavé, ale podle mého by neměly být nosnou částí časopisu. Tak jeden dva na číslo je fajn, ale víc už mi přijde jako cestovatelský magazín.
Když zmiňuju tvůj tour report, tak ten v Trhavině je z vašeho prvního amerického tour z roku 2010. Zároveň teď vyšel v Hluboké Orbě tvůj report z turné 2013. V podstatě se dá říct, že tvé reporty vyznívají pozitivně. Jak se ti četl Filipův report z jejich turné? Mě ta realita dost vyděsila a musím říct, že jsem z toho reportu byl po přečtení hodně skleslej, bylo mi jich strašně líto.
To víš, zhýčkaný slečinky z Brna si vyrazily do světa a zjistily, že tam na ně nikdo nečeká. Chtěly chleba namazanej po obou stranách a nedostaly pomalu ani suchej krajíc. Hahaha… Ne, ale vážně. Borci měli pekelnej pech. Ukradený prachy, tour organizátor, co je nechal stát pomalu na ulici a zmizel… To je dost na hovno, když jsi na druhým konci světa a nikoho tam pořádně neznáš. To může kapele udělat jen absolutní máslo. Na druhou stranu měli ještě dost štěstí, že z toho marasmu vybruslili relativně bez větší újmy, kromě té psychické. Americká scéna opravdu funguje trochu odlišně od té evropské, je víc individualistická, lidi tam jdou víc po velkých jménech. Když jsi japonská nebo švédská kapela na známých labelech, jedná se s tebou v rukavičkách, pokud jsi odněkud z východní Evropy, zajímá se o tebe jen úzká skupina fajnšmekrů. Před tím nás před prvním turné všichni varovali, včetně samotných Američanů, a byli jsme pak úplně v šoku, když jsme jeli turné a co koncert to pecka jako blázen. Při druhém tour to již bylo výrazně horší a podobalo se to katastrofickým scénářům, které nám všichni líčili. Na koncertě pár lidí, relativně malé prodeje merchandise… Ale na druhou stranu při tom druhém našem turné o nás bylo zase lépe postaráno, poměrně často jsme dostali nějaké jídlo a pití, třeba jen nejlevnější pizzu, ale přece… Záleží hodně na lidech, s nimiž turné jedeš, na organizátorech koncertů atd. Je jasné, že americké kapely rády využívají komfortu, který jim nabízí organizátoři v Evropě a také by z toho mohly něco pochopit a evropským bandám v USA poskytovat stejný servis. Některé to dělají, třeba VOETSEK nám v San Francisku připravili takovou hostinu, že nás z toho přecházel zrak, ale většina na to kašle a vyznává klasický americký individualistický přístup: „Každý ať si pomůže, jak umí.“ Tak to prostě je. Já jsem spíš pozitivně založený člověk, takže i na tom negativním se snažím najít nějaké plus. V tomhle případě to je jednoznačně poznávání nových krajů, kapel, lidí, mentality, přírody… a to vše za celkem rozumných podmínek, kdy je o tebe relativně postaráno a můžeš prezentovat svoji hudbu na druhém konci světa. Za to, dle mého názoru, trocha toho risku a nepohodlí stojí.
S jakým článkem jsi se nejvíc nadřel a jaká kapela ti udělala nejvíc vrásek na čele? Dlouhá dodací doba na odpovědi, atd.
Tak nadřel jsem se asi nejvíc s těma jadernýma zbraněma. Spousta materiálů a podkladů a pak psaní, kdy jsem pořád nebyl spokojený. Tyhle články mě baví psát, ale jsou mnohem pracnější než cokoliv jiného. Tour reporty se píšou samy, nemusíš u toho moc přemýšlet, stačí, když si na turné vedeš poznámky. Nejvíc vrásek na čele mi dělají rozhovory s kapelama, které ti nejdřív rozhovor odkývají a pak nemáš šanci je dohnat k odpovědím. Je to nefér, protože každého se napřed ptám, zda má zájem o rozhovor a až pak vymýšlím otázky. To se snažím dělat každé kapele individuálně na tělo, žádný kádrový dotazník, takže tomu musíš věnovat nějaký čas a energii. Pak to pošleš a nic se neděje. Pošleš urgenci a nikdo nereaguje. To bych vždycky vyskočil z kůže. Ale to asi znáš, ne? Taky jsi mě párkrát upomínal… Hahaha.
Na celý fanzin nejsi sám, i když drtivá většina článků je z tvého pera. Z dopisovatelů přispěl pěkným článkem o vinylech BeeSee, ale kdo mě opět potěšil svým příspěvkem, je Bodza. Nejenže jeho vtipně pojatý text se nejdřív táhne od devíti k pěti (myšleno v dobrém, při čtení se neustále bavím), dotýká se zajímavého tématu. Téma je kapely vydávající u velkých labelů. Já s jeho názorem naprosto souhlasím, a i se mi moc líbí, jak celou myšlenku uchopil. Předpokládám, že se s jeho názory ztotožňuješ?
Jo, Bodzovo styl mám rád a jsem potěšen, že do Trhaviny dnes již pravidelně přispívá. S jeho názorem v podstatě souhlasím, i když s drobnou výhradou. Jasně, že hodnota hudby a label, na kterém ta hudba je vydávaná, je naprosto odlišná záležitost, která nesnižuje kvalitu samotné tvorby, ale… Pokud to jde, rád upřednostňuji různé alternativní přístupy a nekomerční postupy. Takže pokud mám obrátit korunu v kapse, raději podpořím nějakou tu alternativní kapelu, která si desku vydá sama, nebo malý label. Samozřejmě, že podmínkou je kvalitní produkce. Nebudu si kupovat desku s muzikou, která se mi nelíbí, jen proto, že vyšla na alternativním labelu nebo si ji vydal umělec sám. Opačně, řada kapel na majorech je vydávaná těmito společnostmi proto, že jsou kvalitní a dokáží oslovit posluchačstvo, s čímž souvisí i vydělat peníze. Jinak by je ten major label nevydával. Jestliže v minulosti jsem byl schopný tyhle firmy bojkotovat a jejich produkty si v zásadě nekupoval, dnes již mám obroušené hrany, a když se mi něco líbí, pořídím si to, i když by to vyšlo na Century Media, Sony, Virgin nebo já nevím u koho ještě. Prostě mě ta muzika bere a chci to mít na vinylu. A znovu opakuji to, co jsem už říkal před chvílí… je mnohem důležitější, abych si k té kapele nebo desce našel cestu sám. To, že mi ji někdo bude cpát, mě spíš odradí. Třeba ke zmiňovaným TOOL jsem si cestu nenašel nikdy a také mi to nijak nechybí. Prostě mě to neoslovuje a ani nevím proč. Každý člověk je jiný a kolik hlav, tolik chutí a názorů. A tak to má být…
Stalo se ti někdy, že jsi s nějakým článkem dodaným od svých spolupracovníků nesouhlasil, a neotiskl ho, nebo jsi text dotyčného nechal předělat? Nebo se dá říct, že spolupracuješ jenom s „prověřenými“ lidmi a víš, že nic, co by ti bylo proti srsti, ti nepodstrčí?
Nestalo. A ani se to nestane. Jediným případem, kdy bych něco neuveřejnil, by musel být nějaký vyloženě antisemitský, homofobní, rasistický nebo fašistický text. A ten od lidí, s nimiž spolupracuji, nepřijde, takže v tomhle směru nemám žádný strach. V podstatě bych mohl říct, že cokoliv projde trestním zákoníkem, nemám problém uveřejnit. Hahaha. To, že má někdo jiný názor, nepíše jako Jirásek nebo text odflákne, není pro mě důvod jeho práci nezveřejnit. Ve finále je pod tím podepsaný sám. Co nechci podporovat, jsou diskriminační a autoritářské postoje a pouze tady si vyhrazuji právo editora případný takový text odmítnout. Ale jak již jsem naznačil, oslovuji s nabídkou spolupráce jen lidi, které znám, o nichž vím, že používají hlavu, mají co říct a dá se na ně spolehnout.
Předpokládám, že když sám děláš fanzin, máš i přehled o „konkurenci“. Jaký fanzin bys s klidným srdcem doporučil a je ti nejsympatičtější?
Mám rád hodně českých fanzinů. Mimo nemůžete sáhnout při četbě Hluboké Orby, Choroby mysli, Hlasatele, Cerelitidy, Smrti, Go and Kill, Noise Masteru, How Can Limo Kid Kill… nebo Buryzone. Totálně mě svého času rozsekalo zatím jediné číslo Napalmanachu a stále doufám, že avizovaná dvojka přece jenom někdy vyjde… Jinak zinům byla věnována dvojka Trhaviny, tak jestli tě tohle téma zajímá, sežeň si ji.
Tvé příspěvky jsou k přečtení v Hluboké Orbě, spolupracuješ ještě i s někým jiným?
Teď už moc ne. Kvůli Trhavině jsem to dost omezil a v podstatě píšu jen do Orby. Dřív jsem psával i do jiných zinů, ale už to absolutně nezvládám, a po několika nezdařených uzávěrkách, kdy jsem na něco kývnul a pak to nedal, případné nabídky zdvořile odmítám. Ostatně periodicita Trhaviny hovoří jasně o prioritách, které bych měl mít… hahaha.
RECENZE - Trhavina č. 4
inozuk@seznam.cz
