OTARGOS – Apex Terror

OTARGOS = řecky „koza“. OTARGOS = stálice francouzské metalové scény tohoto milénia. V roce 2001 se Ulrich Wegrich alias Dagoth rozhodl založit černěkovové těleso, z něhož čišela syrovost a neurvalost. Poctivou prací si tento pán a jeho družina vysloužili postupem času uznání metalové obce. Zejména deska „No God, No Satan“ (2010), jež vyšla pod labelem Season of Mist, čpěla originálním pojetím black metalu. Čtveřice navíc nezanedbávala ani vizuální stránku a videoklip ke skladbě „Cloning the Divine“ považuji za jeden z nejlepších, které jsem viděl.

Před vydáním „Apex Terror“, páté řadové fošny OTARGOS, se začaly objevovat informace o značném posunu jejich tvorby a odklonu od black metalu. Nevěřil jsem, že by to byly změny až tak markantní, leč Dagoth a spol. opravdu nekecali a skočili šipku do značně odlišných vod. O tom, co Dagotha k tomu vedlo, i o dalších věcech můžete čísti v rozhovoru vydaném souběžně s touto recenzí. Já se teď pokusím zaměřit na hudební stránku věci zvané „Apex Terror“.

Jakožto ohromného fanouška především zmiňovaného alba „No God, No Satan“ mě první poslech loňského počinu překvapil a ne úplně potěšil. OTARGOS se posunuli spíše ke sférám moderního death metalu. Náznaky blacku tu jistě jsou, zejména v některých táhlých kytarových partech, hlavní slovo ale dostala smrtelná odnož. „Apex Terror“ zní jako od úplně jiné kapely.

Prvotní zděšení jsem překonal a nechal jsem desku pořádně proplout mými ušními bubínky, ať si se mnou udělá, co se jí zlíbí, prostě chvíli nebudu řešit, že tahle banda má na svém kontě jiné skvosty. S takovým přístupem se počin přijímá o něco lépe a snadněji se na něm objevují příjemné momenty. Těch se na albu přeci jen nachází dostatečné množství na to, aby se dalo mluvit o nadprůměru, o počinu, který za opakovaný poslech stojí.

Titulní věc „Apex Terror“ zaujme nejen majestátním úvodem, skladba má řádný spád, to samé by se dalo říci o první pasáži pětky „Fallout“, která však postupem doby přejde spíše do neustálého opakování jednoho motivu a jako celek nepůsobí zrovna dvakrát nejzáživněji. Výborně působí pomalejší song „Remnant from a Long-Dead Star“, který nechá zavzpomínat na black metalové kořeny OTARGOS, skvělý drive má sedmička „Drone“, která se po zběsilém nástupu přenese do střednětempé pasáže podbarvené kytarovou vyhrávkou, aby se následně vrátila k ústředním motivům, kde hrají prim rychlé Thyrovy bicí a nápadité melodie. Song „For Terra“ mimochodem obohatil o svůj vokál Julien Truchan (BENIGHTED), spíše ale doplnil Dagotha, než že by dostal více vlastního prostoru.

Co však nemůžu úplně OTARGOS odpustit, je odklon od syrového zvuku „No God, No Satan“. Čtyři roky staré album produkoval Sébastien Tuvi, člen vynikajících formací AOSOTH či BALROG, a vykonal vskutku příkladnou práci. S posunem od black metalu dále přišla i změna produkce, o kterou se tentokrát postaral Frédéric „Mobo“ Motte, stejně jako v případě debutovky OTARGOS „Ten-eyed Nemesis“ (2005). Výsledek ale v tomto případě nemohu tolik pochválit, je sice moderní tak, jak si jej Dagoth přál, ale zejména dost přetriggerované bicí v rychlejších případech válcují všechno ostatní.

Rezultát je takový: fanoušky starých alb s velkou pravděpodobností nová tvář OTARGOS minimálně překvapí, dost možná i zklame. Na druhou stranu získá smečka z Bordeaux jistojistě mnoho nových příznivců, „Apex Terror“ je mnohem přístupnějším albem než jeho předchůdci. Já jsem se do něj nakonec dokázal zažrat a bezesporu jej mohu připsat ke svým oblíbeným, stará frizúra kapely mi však seděla víc. Chybí mi ten originální přeliv, který BM éře OTARGOS nescházel. Dagoth ale návrat ke starému zvuku vylučuje, slibuje naopak ještě větší příklon k death metalu. Staré časy jsou nenávratně pryč, snad OTARGOS v budoucnu znovu najdou jedinečnou tvář, ačkoli pokrytou jiným make-upem.

Seznam skladeb: