Tahle deska si o svůj vznik řekla v podstatě sama – spontánně. Stejně spontánně jako vznikl někdy v průběhu roku 2005 samotný RETROPROTEST – z cítěné potřeby. Abyste si to nevykládali blbě – ne z potřeby upozornit na sebe, ale z potřeby upozornit na to, co tu bylo, bylo to skvělý a my to dodnes milujeme. Tohle je totiž hold muzice a kapelám, který nám navždy změnily život ještě dávno před tím, než jsme opustili základní školu...
Základní školu jsem sice dokončil o něco dřív, než pánové z RETROPROTESTU, ale kapely, kterým vzdávají hold, jsem na konci osmdesátých a začátku devadesátých let poslouchal taky. Některé ještě za komunistického zlořádu z pokoutně nahraných kazet, některé až po listopadové změně režimu, kdy se náhle na gramodeskách vyrojila celá řada punkových kapel, nejdříve na samplerech, záhy na samostatných albech. Mám ty nahrávky pořád „v hlavě“, k některým se s chutí vracím, k některým mám řekněme osobnější vztah, protože jsem jejich interprety vídával často živě, k některým jsem naopak náklonnost nenašel...
Teď se mi tu točí kompilace, která mě do oněch nezapomenutelných let vrací, a ani mi nepřijde, že uplynulo pětadvacet let od chvíle, kdy mi bylo dvacet, nechtělo se mi shýbat hřbet, chtělo se mi (snad) jít do boje s fucking worldem, celkem mě naštvala Havlova amnestie, ale depresiu mi nepřivodila, zubatá si pro mě naštěstí nepřišla, ani jsem nepotkal jiné maniaky než hudební, vyhnul jsem se vojně, anarchistické myšlenky mě bavily asi rok a špicu hitparády okupovali exoti jako Markéta Muchová, Pavel Horňák a Jan Cézar.
RETROPROTEST měli těžkou práci, protože vybrat jen dvanáct z několika stovek legendárních songů je ošidnější, než následná realizace nahrávky. Každý to má jinak, ten by chtěl to, ten ono, ale nemá cenu polemizovat, proč tam není od TELEXU hitovka „Lidi, děti, kanibali“, proč nedošlo na VISACÍ ZÁMEK, ale na HNF jo, proč... Prostě deska je na světě a berte nebo nechte ležet. Za sebe – beru se vším všudy a bavím se.
Určitě je zbytečné popisovat skladby, ty každý buď zná, nebo si je může při dnešních možnostech najít během několika klikanců. Spíš mě baví různé souvislosti, které mě napadají.
1/ Zpěváci
Osm z dvanácti skladeb nazpívali původní interpreti. V některých případech jde o lidi, kteří se z punkové scény vytratili, v některých o aktivní muzikanty, které to po čtvrtstoletí pořád baví. Občas je trochu znát nejistota či nevyzpívanost těch, kteří se k mikrofonu staví jen občas, ale to pro mě není až tak důležité, důležitější mi přijde, že se pánové po letech vrátili do minulosti a zavzpomínali tím nejlepším možným způsobem, byť jsou dnes třeba hudebně či myšlenkově jinde.
2/ Nezpěváci
Chápu, že Michael Kocáb nebo Petr Štěpán o „nějaký“ RETROPROTEST nejeví zájem, ale neúčasti zpěváků PLEXISU, DAVOVÉ PSYCHÓZY a ZÓNY A je škoda.
3/ Covery
Nejsem zrovna velkým příznivcem cover verzí, a nejsem ani vyhraněný, jestli je lepší odehrát „to“ co nejblíže originálu, nebo do „toho“ vrazit kus sebe. Někdy je lepší to, někdy ono, každopádně by měl být originál rozpoznatelný a přílišné experimentování často vede do záhuby. RETROPROTESTI to vzali za správný konec, skladby nikterak dramaticky nepřekopali, ale sem tam se najde okamžik, kdy si člověk řekne „na origoši je to malinko jinak...“. Pro mě je to takhle v pořádku.
4/ Instrumentální výkony
Asi největší rozdíl mezi rokem 2014 a osmdesátými roky minulého století. Když si pro porovnání pouštím letité nahrávky, nestačím se divit, co se nám to tehdy tak líbilo. (úsměv) Já to sice vím, ta doba měla své kouzlo, a všechno, co se objevilo, prostě bylo perfektní (ať už v punku, nebo třeba v metalu; kdo dělal nějaký kravál, byl king), ale dnešním pohledem byly instrumentální výkony některých muzikantů takřka tristní. Na „Nové desce se starym obsahem“ si to můžete vynahradit a porovnat, jak to tehdy mohlo znít. Nejvíce se nůžky rozevírají v případě ZÓNY A a jejího bubeníka – poslechněte si ty původní „brambory“ a určitě se neubráníte úsměvu. (úsměv)
5/ Zvuk
LP hraje výborně a dnešní zvuk se logicky s demáči nahranými v různých podmínkách a „nepodmínkách“ nedá srovnat.
Obal taky jakoby vypadl z doby, kdy se všechno dělalo na koleně a bez nějakých extra grafických parádiček. Ta černobílá strohost k tomu patří, nějaká barevná patlanina by byla zbytečná. Zajímavější je vložený list, na jehož jedné straně jsou texty a na druhé všechny důležité informace o nahrávání a taky o pozadí vzniku RETROPROTESTU i téhle desky. Člověk ty texty zná a ani nad nimi nepřemýšlí, když se ale začte, tak mu dojde, že v řadě případů jde o docela trefná slova, která dodnes neztratila platnost, Bodzův sloupek pak nejen že všechno osvětlí, ale taky pobaví.
P.S. Co asi dnešním mladým punkáčům řekne slovo „vosožáci“? (úsměv)
P.S.2. Na Bandcampu si můžete poslechnout verze nazpívané RETROPROTESTEM.
Seznam skladeb:
Strana A:
Základní školu jsem sice dokončil o něco dřív, než pánové z RETROPROTESTU, ale kapely, kterým vzdávají hold, jsem na konci osmdesátých a začátku devadesátých let poslouchal taky. Některé ještě za komunistického zlořádu z pokoutně nahraných kazet, některé až po listopadové změně režimu, kdy se náhle na gramodeskách vyrojila celá řada punkových kapel, nejdříve na samplerech, záhy na samostatných albech. Mám ty nahrávky pořád „v hlavě“, k některým se s chutí vracím, k některým mám řekněme osobnější vztah, protože jsem jejich interprety vídával často živě, k některým jsem naopak náklonnost nenašel...
Teď se mi tu točí kompilace, která mě do oněch nezapomenutelných let vrací, a ani mi nepřijde, že uplynulo pětadvacet let od chvíle, kdy mi bylo dvacet, nechtělo se mi shýbat hřbet, chtělo se mi (snad) jít do boje s fucking worldem, celkem mě naštvala Havlova amnestie, ale depresiu mi nepřivodila, zubatá si pro mě naštěstí nepřišla, ani jsem nepotkal jiné maniaky než hudební, vyhnul jsem se vojně, anarchistické myšlenky mě bavily asi rok a špicu hitparády okupovali exoti jako Markéta Muchová, Pavel Horňák a Jan Cézar.
RETROPROTEST měli těžkou práci, protože vybrat jen dvanáct z několika stovek legendárních songů je ošidnější, než následná realizace nahrávky. Každý to má jinak, ten by chtěl to, ten ono, ale nemá cenu polemizovat, proč tam není od TELEXU hitovka „Lidi, děti, kanibali“, proč nedošlo na VISACÍ ZÁMEK, ale na HNF jo, proč... Prostě deska je na světě a berte nebo nechte ležet. Za sebe – beru se vším všudy a bavím se.
Určitě je zbytečné popisovat skladby, ty každý buď zná, nebo si je může při dnešních možnostech najít během několika klikanců. Spíš mě baví různé souvislosti, které mě napadají.
1/ Zpěváci
Osm z dvanácti skladeb nazpívali původní interpreti. V některých případech jde o lidi, kteří se z punkové scény vytratili, v některých o aktivní muzikanty, které to po čtvrtstoletí pořád baví. Občas je trochu znát nejistota či nevyzpívanost těch, kteří se k mikrofonu staví jen občas, ale to pro mě není až tak důležité, důležitější mi přijde, že se pánové po letech vrátili do minulosti a zavzpomínali tím nejlepším možným způsobem, byť jsou dnes třeba hudebně či myšlenkově jinde.
2/ Nezpěváci
Chápu, že Michael Kocáb nebo Petr Štěpán o „nějaký“ RETROPROTEST nejeví zájem, ale neúčasti zpěváků PLEXISU, DAVOVÉ PSYCHÓZY a ZÓNY A je škoda.
3/ Covery
Nejsem zrovna velkým příznivcem cover verzí, a nejsem ani vyhraněný, jestli je lepší odehrát „to“ co nejblíže originálu, nebo do „toho“ vrazit kus sebe. Někdy je lepší to, někdy ono, každopádně by měl být originál rozpoznatelný a přílišné experimentování často vede do záhuby. RETROPROTESTI to vzali za správný konec, skladby nikterak dramaticky nepřekopali, ale sem tam se najde okamžik, kdy si člověk řekne „na origoši je to malinko jinak...“. Pro mě je to takhle v pořádku.
4/ Instrumentální výkony
Asi největší rozdíl mezi rokem 2014 a osmdesátými roky minulého století. Když si pro porovnání pouštím letité nahrávky, nestačím se divit, co se nám to tehdy tak líbilo. (úsměv) Já to sice vím, ta doba měla své kouzlo, a všechno, co se objevilo, prostě bylo perfektní (ať už v punku, nebo třeba v metalu; kdo dělal nějaký kravál, byl king), ale dnešním pohledem byly instrumentální výkony některých muzikantů takřka tristní. Na „Nové desce se starym obsahem“ si to můžete vynahradit a porovnat, jak to tehdy mohlo znít. Nejvíce se nůžky rozevírají v případě ZÓNY A a jejího bubeníka – poslechněte si ty původní „brambory“ a určitě se neubráníte úsměvu. (úsměv)
5/ Zvuk
LP hraje výborně a dnešní zvuk se logicky s demáči nahranými v různých podmínkách a „nepodmínkách“ nedá srovnat.
Obal taky jakoby vypadl z doby, kdy se všechno dělalo na koleně a bez nějakých extra grafických parádiček. Ta černobílá strohost k tomu patří, nějaká barevná patlanina by byla zbytečná. Zajímavější je vložený list, na jehož jedné straně jsou texty a na druhé všechny důležité informace o nahrávání a taky o pozadí vzniku RETROPROTESTU i téhle desky. Člověk ty texty zná a ani nad nimi nepřemýšlí, když se ale začte, tak mu dojde, že v řadě případů jde o docela trefná slova, která dodnes neztratila platnost, Bodzův sloupek pak nejen že všechno osvětlí, ale taky pobaví.
P.S. Co asi dnešním mladým punkáčům řekne slovo „vosožáci“? (úsměv)
P.S.2. Na Bandcampu si můžete poslechnout verze nazpívané RETROPROTESTEM.
Seznam skladeb:
Strana A:
- Vltava – Bedřich Smetana
- Zejtra je nám dvacet – KRITICKÁ SITUACE
- Sehni hřbet – TELEX
- Do boje! – HRDINOVÉ NOVÉ FRONTY
- Snad – F.P.B.
- It´s Fucking World – NAŠROT
- Amnestie – MICHAELS UNCLE
Strana B:
- Depresia – DAVOVÁ PSYCHÓZA
- Zubatá – PRAŽSKÝ VÝBĚR
- Maniak – PLEXIS
- Voják ve vězení – ŠANOV 1
- Anarchistická – P.S.
- Útok na špicu hitparády – ZÓNA A
Čas: cca 32 min.
Sestava:
- Kmín – bubny, sborovej hlas
- Paaya – kytara, první hlas, sborovej hlas
- Bodza – baskytara, druhej hlas
- Dádus – kytara, sborovej hlas
- David Kratos Bartoš – hlas 2, 12
- Karel Bouša – hlas 3
- Miroslav Wanek – hlas 5
- Petr Hraboš Hrabalík – hlas 6
- Amrit Sen – hlas 7
- Petr Stanko – hlas 7
- Radovan Nikita Boy Šantrůček – hlas 11
- Jaroslav Wonid Cvach – hlas 12
