ARAKAIN – Adrenalinum

Již více než třicetiletý ARAKAIN, v českém měřítku považovatelný za největší metalovou legendu všech dob, se od svých dobových souputníků odlišuje hlavně činorodostí, protože jako vůbec jediný je trvale schopen pravidelně přicházet s novým materiálem. Což se o kapelách CITRON, VITACIT, KREYSON , TITANIC, KERN, MOTORBAND či MERLIN tvrdit nedá, a ani tvrdší jména TÖRR, ROOT, DEBUSTROL a KRYPTOR nejsou zrovna v tvůrčí formě.

Čtrnácté řadové, sedmnácté studiové a včetně výběrů a živáků celkově již třiadvacáté album přesně podle očekávání pokračuje tam, kde to předchozí skončilo. Nelze si však nevšimnout, že skladbám trochu schází větší výrazové a zejména tempové odstínění, takže po většinu své délky plují v rovině převážně středního až mírně svižnějšího tempa, zatímco vyloženě rychlé či naopak plouživé pasáže se objevují jen zcela výjimečně. Skálopevně hardrockové a heavymetalové základy se sice neustále pojí s thrashmetalovými momenty, kapela však již dávno netvoří tolik bohatě strukturované skladby plné úderných riffů, jako tomu bylo před čtvrtstoletím. Jenže současně nejde ani o žádné jednoduše přímočaré popěvky, ale spíše o kompromis mezi těmito tvůrčími koncepty, podřízený prvotní snaze o melodicky silnou píseň, což se ve většině případů jakžtakž daří.

Ačkoli to tak zpočátku nemusí vypadat, jako možný vrchol kolekce lze označit úvodní „Adrenalin“, příkladně heavythrashovou palbu, která disponuje výraznou vokální linkou slok i refrénů, ale přitom má i příjemně klouzavý rytmický spád. Nářezové choutky pak ještě více ukájí další zdařilé skladby, především „Malej vrah“ a silným refrénem pozdvižený „Rozsudek“, staré pamětníky prvních dvou desek je však nutné upozornit, že ona svižnější kadence se týká hlavně nástupů či meziher, zatímco zpívané pasáže nasazené tempo podstatně zpomalují. Mezi spíše to lepší patří rovněž „101. v řadě“, „Další nic, co slýchávám“, „Temná zákoutí“ nebo nepatrně rozmáchlejší „Svatý grál“, leč nalézt lze i několik málo slabších a lehce křečovitých položek, jako je třeba „Leporelo“. Za zmínku stojí ještě kytarově a místy i vokálně trochu drsnější „Malá a ztracená“, vůči níž kontrastuje průměrná balada „Vesmírný koráb“, kterou po bezbarvých slokách zachraňuje klenutý refrén. To vše překvapivě bez obvyklého skladatelského vkladu Zdeňka Kuba, zato s podílem Honzy Toužimského, jehož výrazný a sebejistý zpěv je nadále naprostou samozřejmostí, podobně jako rutinně suverénní instrumentální výkony nebo kvalitní, byť nepatrně studený zvuk a produkce.

Zřetelnou slabinu poslední více než dekády stále představují texty, jejichž pateticky květnatá životní moudra nemají daleko k blábolení o ničem, někdy v duchu mravokárných promluv ve druhé osobě jednotného čísla. Je přitom vcelku jedno, zda je napsal přímo člen kapely nebo externí textař, i když alespoň Jitka Plachá přece jen snad zaujmout dokáže. Hůře je na tom Michail Fabien, jehož tisíckrát obehrané tuctové fráze typu „kolikrát jsi zkoušel najít v sobě sílu?“ nebo „tisíckrát měl jsi důvod to vzdát, tisíckrát musel bez trumfů hrát, tisíckrát zkoušel jsi vstát“ nemají s představou dobrého textu mnoho společného. Po formální stránce nejsou špatné a rozhodně nepůsobí rušivým dojmem, jenže leckterý posluchač se asi přistihne u toho, že při vokálních linkách vnímá pouze Toužimského znělý hlas, ale nikoli myšlenkový obsah, zatímco Brichtovy texty, i přes občasnou kontroverznost, bývaly přece jen pozoruhodnější a tematicky sdílnější. Tomu odpovídá také graficky solidně provedený, leč námětově tuctový obal, fungující spíše jako nějaký znak či logo.

Při pohledu na diskografický kontext patří novinka sice k těm mírně slabším nahrávkám, mezi alba jako „S.O.S.“, „Forrest Gump“, „Labyrint“ nebo předchozí „Homo sapiens..?“, v rámci české tvrdé scény však působí pořád ještě životaschopně. Přestože formace v rámci někdejších výměn zpěváků prodělala menší zvukovou modernizaci, již mnoho let se víceméně pouze opakuje a nedokáže ničím překvapit. Proto lze předpokládat, že také další dvě až tři alba budou přibližně stejná jako dvě až tři předchozí, což ale nepochybně vyhovuje konzervativním fanouškům, o které podobně dlouholetým veteránům jde prvořadě. Každopádně lze tvrdit, že solidní melodičnost a letitý poslechový návyk na tuto kapelu vedou k tomu, že v případě vnitřního popření progresivních choutek se album jako celek poslouchá vcelku dobře a je důkazem kvalitní profesionální práce.