O tom, že lidský život se motá v kruhu, dnes už snad nikdo nepochybuje. Já nejsem výjimkou. Bylo to jako vždycky. Nejprve jsem někde na internetu zjistil, že k nám do vlasti zavítají deathoví Holanďané CENTURIAN. Ti mi učarovali již dávno v dobách, kdy jsem jako mladý divočák hltal jejich prvotinu „Choronzonic Chaos Gods“ (1999). Jojo, to byly tenkrát časy, to jsem ještě do své rodné Mladé Boleslavi z Plzně dojížděl každý víkend. Toho piva, co mi tenkrát proteklo hrdlem, těch kamarádů, co člověk míval (smích). Jenže sejde z očí, sejde z mysli. Bylo na čase zase po nějaké době uzavřít kruh a navštívit rodnou vísku. Promiňte mi dnes trošku delší úvod, ale těch myšlenek, vzpomínek a obrazů se mi hlavou točilo tolik, že by z toho byl každý druhý „drsoň“ možná dojatý (smích).
V pondělí jsem to v práci úderem dvanácté zapíchnul takovým způsobem, že jsem málem vykřiknul radostí nahlas (konečně zase metááál!). Návrat ztraceného syna do města dětství a mládí. Cesta pro jistotu vlakem a autobusem, abych nemusel druhý den zmateně měřit obsah alkoholu v krvi. Se sluchátky na uších mě přivítala Mladá Boleslav s otevřenou náručí, parta bezdomovců po mě chtěla peníze, různé pravé i nepravé příspěvkové organizace po mě chtěly také peníze a do toho parta opilých zahraničních dělníků si žádala ještě příspěvek na pivo. Kdybych měl dát každému něco, asi by trpěly moje děti pěkně dlouho hladem (a koneckonců daně platím už spousty let, až se mi oči každý měsíc protáčejí). Hleděl jsem tedy raději do země a těšil se k panu Faráři do jeho sluje.
Večeřím doma, v klidu a naplněn tradičním rodinným jídlem (konečně mi žádný festivalový guru nediktoval, co musím jíst) se vydávám těch pár metrů od místa, kde trávil malý Asphyx svoje dětství, směr death metal. Každý druhý strom, dům, někdy i nápis mě vrací o mnoho let zpět. „Hergot, já snad už budu jak ty starý dědové, co pořád omílají dokola svoji mantru o tom, jaký to bylo všechno dřív lepší,“ říkám si. Nikde sice se mnou nešly žádné davy jako za časů mého mládí, ale to mi radost rozhodně nekazilo. Pár místních (kde se tam, v mém rodném metalovém městě proboha vzali v takovém počtu? – smích) metrosexuálů sice na moje tričko ENTOMBED koukalo poněkud nedůvěřivě, ale to také nebylo zrovna na škodu, nikdo mě alespoň nerozptyloval od mé další death metalové mise.
Vyzvedávám svého dlouholetého kamaráda Lucase a usedáme nad Farářovou slují do hospody na pár vynikajících plzeňských z tanku. Po chvíli si přisedá (Lucasův kolega z práce) Mr. Doctor ze SIX DEGREES OF SEPARATION. Rozproudí se pravá nefalšovaná plzeňsko-moravsko-boleslavská debata o muzice. Jsme ve svém živlu a já si znovu uvědomuji, že tohle žádná internetová diskuze nenahradí. Musím pánům a dámě poděkovat, bylo mi s vámi velmi příjemně.
Klub Farářova sluj (viděl jsem i psáno hezky po anglicku Vicar´s club), někdy také zvaný Orthodox club, je krásnou ukázkou toho, že v Mladé Boleslavi po dobu „mé metalové nepřítomnosti“ ještě underground nezemřel. Krásná, temná výzdoba (stojí za ní prý pán, který si říká Kurt) jak z nějakého satanského morbidního sci-fi filmu nebo samotného pekla a konečně také dobře pitelné pivo značky Svijany a velmi příjemná obsluha - čepoval, bavil a vůbec zářil samotný pan Farář (proč pár těchto skromných požadavků nedokáže dneska splnit každý klub?). Návštěvníci mě svým založením a nápisy na tričkách připomínali trošku ty, kteří rádi chodí do pražské Modré Vopice (tam také CENTURIAN vystupovali následující den). Zkrátka, nikde žádná tlačenice, všude pohoda, klídek a vychechtaní lidé, přesně jak to mám posledních několik let nejraději. Následuje průzkum všemožných zákoutí klubu, pivní ochutnávka (blahořečil jsem se, že jsem nejel autem, padalo to do mě jak šrot do prasete). Moje nálada, prostoupená neustálým těkáním myšlenek do minulosti, se neustále dalším a dalším žejdlíkem ještě zlepšovala, uklidňovala a na první kapelu už jsem se těšil jako na nedělní hostii.
Jako první šli na přijímání brazilští thrash deatheři WARCURSED. Mladíci až z dalekého města Campina Grande do toho hrábli hned od začátku plnou silou. Kapela strčila do kapsy svým hráčským uměním kdejakou českou pořád dokola na koncertech točenou a do nebes vynášenou „superhvězdu“. Bylo to jako postupně znovu a znovu vybuchující šrapnel. Krásná ukázka propracované thrashové brazilské školy (která nepostrádala zajímavě „zvláštní“ melodie), občas protkané skoro až deathovými (občas i „heavy“) postupy. Syrový, živelný metal, který se tak často hrává v jejich velké krásné zemi, sice nebyl z nejoriginálnějších, ale moje staré prorezlé srdce zaplesalo radostí. Podobný, dobře zahraný nářez můžu vždy a všude. Kapela má na kontě dvě alba a obzvláště to letošní („The Last March“) šlape opravdu řádně. Víc takových předkapel, víc takových zážitků bych prosil, milí promotéři (smích). Excelente concerto de assassino!
NERVOCHAOS pořádali mši jako druzí. Psal jsem recenzi na jejich poslední desku „To the Death“. Nelíbila se mi. Vzory, podle kterých pánové hrají, mám sice moc rád (SEPULTURA, KRISIUN), ale ke vzájemnému přenosu a nějakému mému oslovení nedošlo. Naživo to bylo o několik řádů lepší. Možná to bylo pivem, možná nasazením kapely, ale já jsem se bavil. Bylo to divoké a chvílemi to připomínalo hanobení řádových sester v zákristii. Songy, které z nahrávky zněly suše a nezáživně, mě najednou přenesly do Sao Paula, snad do nějakého slumu, kde to parta death metalových nadšenců drtí hezky postaru. Drsně a zběsile. Na CD mnou kritizovaná monotónnost a nedostatek nápadů najednou po pár pivech zněla příjemně, dynamicky a i když se asi zrovna velkým fanouškem téhle skupiny nestanu, musím uznat, že na koncertě to umí pořádně rozbalit. Pěkné to bylo. Morte thrash massacre!
Poslední a hlavní kapelou byli holandští smrtonoši a moje hvězdy večera, CENTURIAN. Pohrobci padlých mnichů, vyznávajících stejný death metal jako MORBID ANGEL, DEICIDE, HATE ETERNAL, IMMOLATION, INCANTATION, KRISIUN, ANGELCORPSE, NILE to hned od začátku odpálili způsobem, že mi to málem utrhlo hlavu. Perfektně sehraná smečka s Nielsem Adamsem (též PROSTITUTE DISFIGUREMENT) u mikrofonu připomínala vulkán chrlící jeden drtivý riff za druhým (Rob Oorthuis měl snad místo kytary v rukou sekeru a spolu s baskytaristou Patrickem Boleijem tvořili neskutečnou zabijáckou úderku). Zmiňovaný pondělní večer se musela loupat omítka ve všech místních kostelech. Rouhalo se o sto šest, plival se imaginární oheň a otevíraly staré křivdy, které nám tady pánové v kutnách za ta staletí své církevní nadvlády ponechali. Hrálo se postupně ze všech třech dosud vydaných alb a já se najednou brodil po kolena v neskutečném bahně zcela nepropustných, mohutných, někdy až bolestných kytarových stěn. Do toho mi páně Seth Van de Loo svými údery do bicí soupravy málem spustil epilepticky-panický záchvat. Chvíli jsem se ocitl někde na pomezí mezi normálem a šíleností. Měl jsem co dělat, abych udržel své tělo alespoň trošku v klidu. I tak jsem měl obavy, aby mě díky mému divokému křepčení neodvezli do vyhlášeného domu pro duševně choré v nedalekých Kosmonosech (smích). Bylo to zase tam a mělo to obrovský tlak, stejně jako kdysi před lety. Došlo k přenosu emocí, k předání poselství o smrti, mezi mnou a kapelou. Co víc si přát? Vynikající záhrobní vystoupení. Uitstekende killer concert!
Pak následovalo další poklidné pivo, konverzace v brazilsko-holandském duchu, kdy jsem si doplnil spousty nových informací a na oplátku prozradil něco málo z naší scény (smích). Vynikající byl i guláš, pravý a nefalšovaný, poctivý, jako celý večer. A pozval nás na něj samotný pan Farář, byl tudíž posvěcen a velmi dobrý. Pak už se zavíralo a nám se pořád nechtělo domů, protože jsme toho všeho pořád byli plní a nikdo si nepřipouštěl, že ten krásný death metalový večer už skončil. Šli jsme k domovu pomalu, kecali a pořád dokola řvali, jaký to bylo super, úžasný, dokonalý, totální masakr apod. Usnul jsem jako do vody hozený a zdálo se mi to všechno zase znovu.
Nějak jsem v tom shonu zapomněl na zvuk. Tak tedy, za mě dobré. Občas sice byly u prvních dvou kapel některé nástroje utopené, ale vzhledem tomu, že se zvučilo velmi undergroundově, vůbec mi to nevadilo. Přišel pan Farář, muzikanti do toho hrábli a on podle svého sluchu doplnil pár připomínek. Nutno ale dodat, že třeba takoví CENTURIAN zněli náramně. Tahle kobka má jednoduše velmi dobrou akustiku a hlavně nebylo nic přeřvané. Myslím, že kdejaký „profi“ zvukař by měl přijet do učení.
Obrovskou výhodou celého večera bylo to, že hrály „jen“ tři kapely. Většinou jsem schopen vydržet tak do pěti smeček pozornost, pak už toho na mě bývá stejně moc. Takže jsem byl velmi spokojen. Na kapely přišli hlavně fanoušci, kteří podobnou muziku poslouchají a dokážou ocenit, nemusel jsem tak sledovat kyselé obličeje příznivců jiných stylů, jak se to občas na některých koncertech stává. Nikdo mi tak nedokázal „kazit“ radost, já si mohl jednotlivé sety kapel v klidu vychutnat, vstřebat a užít.
Návštěvnost čítala nějakých snad 40-50 kusů, ale klub je malý, působil zaplněný tak akorát. Překvapili mě fanoušci, kteří po každém songu kapely oceňovali řevem, tleskali, byli „živí“, „spolupracovali“ s kapelami. Myslím, že pro vystupující to musel být skvělý zážitek (což mi po koncertě také potvrdili). Závěrem musím vyseknout malou poklonu panu Farářovi z boleslavské undergroundové záhrobní diecéze. Bylo to super, díky. Nádherná death metalová mše! Určitě se vrátím, na to vezměte jed!
