S THE BODY jsem navázal vztah poměrně nedávno, ale hned jsme se skamarádili. Ono to nebylo těžký, protože album „Christs, Redeemers“ je hodně vydařenou deskou, která loni výrazně zabodovala na mnoha fórech, a i já jsem si ji v pravidelných dávkách ordinoval hlavně po večerech velmi často. Já vím, trochu sebemrskačskej akt. Když se objevila zpráva, že se objeví v Praze, nebylo co řešit.
Trochu jsem měl strach z toho, že je akce naplánovaná na neděli. Koncert v neděli je prostě koncert v neděli, a už tohle je u mě většinou špatně. Rozumím, turné. Ale tak nějak bych předpokládal, že to, že je akce v neděli, zohlední i pořadatel. Ne, nezohlednil. Bohužel se mi dostalo toho, čeho jsem se tak trochu bál. Viděl jsem sety dvou kapel, o které při vší úctě k jejich kvalitám, nešlo, a z THE BODY slyšel necelou půlhodinku. Pěknej dík. Prostě jsem musel jít na poslední metro, abych se dostal k parkovišti. Kdyby někdo pro příště věděl, jak se dá zaparkovat u Chapeau Rouge, tak ať mi dá echo, vzal bych to.
Původně jsem myslel, že kapelu LOVCI LEBEK vynechám a přijdu o něco dýl. Což o to, název mají perfektní, o tom není sporu, ale ukázky na Soundcloud mě nepřesvědčily. Vlastně mi spíš napověděly, abych se „Lovcům“ vyhnul obloukem, pokud nechci být zase naštvanej. Noise, to je to, co je má charakterizovat, a ono jo. Přece jen mi to ale nedalo, já se snad nikdy nepoučim, a do klubu přicházim ve chvíli, kdy je slyšet jen kravál, hluk... blbost. Pro ty, kterým do té to doby přišli LOVCI LEBEK jako neznámá kapela: představte si NAPALMED, a rázem víte, jaká bije. Jenže! LOVCI LEBEK mě převezli. Čekal jsem na pódiu jednoho pošuka s počítačem, ale z omylu mě vyvedl hned první pohled na stage, kde sice jeden podivím výše zmíněnej popis splňoval do puntíku, ale navíc měl sebou kytaristu, a k mému velkému údivu i bubeníka. Tohle mě donutilo se prorvat do první řady a zkontrolovat, jestli neblouzním. Oproti (hl)ukázkám na netu (kterým jsem moc nedal), kde jsem bicí nezaslechl, tady na ně hrál skutečný člověk, a když se přidala kytara, do toho něco noise ruchů, najednou to i hrálo a znělo to trochu jako hudba, do který se dalo i lehce pohybovat hlavou. Nevěřil bych tomu, ale musím říct, že mě to sem tam bavilo. Samozřejmě, občas to bylo takový prkený a předvídatelný, a i podle pohledů, který si muzikanti mezi sebou vyměňovali, a několika pasáží, kde každej hrál něco úplně jinýho a absolutně k sobě nic z toho neladilo, jsem měl pocit, že sem tam na něco „Lovci“ zapomněli, bych se spíš přikláněl k tomu, že set tvořila z půlky čirá improvizace. Přesto to nebylo vůbec špatné. Dostal jsem asi desetkrát víc, než jsem očekával a vzít je jako předkapelu k THE BODY nebyl vůbec blbej nápad.
Černý obdelníčky,██████, NIC, nemáme jméno atd., popravdě, už mě začíná tenhle název dost srát. Ze začátku jakože dobrý, tajemno, pak sranda, ale čím dál víc o tom přemýšlím a skloňuju, tak mi ten název přijde horší a horší, nu což. Ještě jsem je nikdy naživo neviděl, a na jednu stranu jsem rád, že už to konečně mezi náma dopadlo. Druhá strana mince je taková, že tady ten večer v Chapeau být nemuseli. Zbytečně kapela navíc a tématicky sem taky úplně naladila. I když mám rád multižánrové večery, přece jen tohle byl večer o něčem jiném. Nicméně musím „šest černejch obdelníčků“ pochválit, působili hodně kompaktním dojmem, bylo z nich cítit, že jsou momentálně dost v kurzu, a to, co hrají, mají v malíku, navíc měli i slušnej zvuk. Jestli se nepletu, zazněly z vinylovýho „Dema“ jen dvě věci a to první a poslední, kde ve „IV“ mi přišly ty skvěle zahraný bicí z desky naživo hozený trochu jinak. Co jsem si zapamatoval, tak z novinek mi v hlavě utkvěla hlavně druhá věc v pořadí, která zněla jako DEAFHEAVEN ze „Sunbather“, i se všema těma holčičíma elementama, tady už jen chyběly růžový trika. Netvrdím, že to znělo špatně, ale je toho už na mě nějak moc, a všechny ty postupy jsou jak podle jedný šablony. Další věci mě bavily hlavně ve chvílích, kdy se hudba rochnila ve středních tempech, to obsahovala celkem dost chytlavých vyhrávek. Protipól nastal, když kluci přitopili pod kotlem a vložili tam trochu, někdy až zbytečně moc často, „kaskád“, a zněli asi jako dva tisíce dalších kapel. Za což může částečně asi zvuk, a částečně to, že to člověk slyšel poprvé a těžko rozezná v těch sypačkách nějaké odlišnosti, které chci věřit, že tam jsou a při domácím poslechu na eventuální další desce je objevím. Přes to všechno jsem byl tak nějak lehce rozpačitej a přiznávám, že ještě zatímco před rokem jsem měl radost, že u nás někdo něco takového konečně hraje, začínám být podobným stylem přežranej, a i když nemám rád ty kecy, že je něco vyčerpaný, v atmo blacku to už začíná zavánět lehčí nudou.
A najednou se vyrojila mlha, hustá tak, že by se dala krájet. Zvuk drtil a trhal vnitřnosti, lidem se podlamovala kolena, a někteří to neustáli a padali na zem, krev se valila z uší... a tak dále, a tak dále. Ne, to není text z Rákosníčka, jen další falešné bujné fantasie. Možná leckdo nabyl dojmu, po přečtení promo textu lákajícího ke koncertu, že by se něco takovýho mohlo v podzemí Chapeau Rouge odehrávat. Nevím jestli naštěstí, nebo bohužel, se tomu tak nedělo. O tom, že THE BODY produkují hluk a jsou prostě ošklivá a zlá kapela, dvou týpků, kteří vypadaj, že to poslední, co by je zajímalo, je jejich vzhled, není třeba se dohadovat, ale jako ultra zlo na mě na živo nezapůsobili. Z desky je z nich cítit odporně tíživá atmosféra, naživo mi to přišlo jen tíživý, což není vůbec špatně, ale chyběl mi nějakej přesah, kterej z dobrýho koncertu dělá excelentní. Trochu mě zamrzelo, že nezazněly věci z „Christs, Redeemers“, který jsem si zamiloval hlavně díky nasamplovaným ženským vokálům a skvělým chorálům, které tak krásně kontrastně do té škaredé hudby zapadaj, škoda, to mi docela scházelo.
THE BODY působí jako duo, ale hned od začátku se mi něco nezdálo. Zatímco kytarista a křikloun Chip King postával za stánkem s marchendise, jeho bubenického kolegu jsem neviděl celej večer. A když si chlapi začali stavět nástroje, bylo jasno, že bubeník Lee Buford tady dnes večer není. Na místě nic nezjišťuju, ale zpětně se dozvídám, že z nějakých důvodů Lee nepřicestoval a zaskočil za něj jakýsi Mat z jakýchsi PISSGRAVE, kterej měl na přípravu pár dní (díky za info, pane Michal). Takže jsme viděli vlastně 50 % THE BODY. Nicméně absence Leea neubrala THE BODY na výrazu. Koncert byl přesně takovej, jakej jsem očekával, přece jen na netu koluje dost záznamů a příprava nebyla podceněna (úsměv). Set plný hutných, podladěných riffů, k tomu korespondující bubenický rytmy a všude pod povrchem se motající noise hluky, tohle všechno občas přeřvával svým zdánlivě nesmyslným jekotem Chip. Dunělo to slušně, ale zas takový nápor, který by rval za uši, to nebyl, a i já, tzv. špuntař, jsem tuhle ušní praktickou pomůcku nepotřeboval, a to je co říct (úsměv). V tomhle bodě THE BODY zklamali, a zvěsti, které je předcházely, byly klamavý (úsměv). Očekával jsem větší kravál, téměř na hranici únosnosti. Co mě mrzí, je, že se do koncertu nedostávám na plno a o nějaké pohlcenosti nemůže být řeč. Neustále kontroluju hodinky, aby mi neujelo poslední metro, takže po necelé půlhodině musím odejít a je po všem.
Cestou domů překvapivě nejsem hluchej, což je pozitivní zjištění, ale na jednu stranu jsem rozpačitej z těch všech dojmů. Protažení koncertu mě fakt mrzí, v tomhle organizátory chválit nebudu, naopak. Může se stát, že se akce z objektivních důvodů protáhne, tady jsem žádné nepostřehl. Ubrat jednu předkapelu a bylo by to akorát, toť jednoduchej recept tady od klávesnice. Takže když to shrnu: 50 % THE BODY celkem fajn, ale větší hostiny se budou letos servírovat jinde. Čekal jsem o kousek víc. Zklamanej ale nejsem.
Trochu jsem měl strach z toho, že je akce naplánovaná na neděli. Koncert v neděli je prostě koncert v neděli, a už tohle je u mě většinou špatně. Rozumím, turné. Ale tak nějak bych předpokládal, že to, že je akce v neděli, zohlední i pořadatel. Ne, nezohlednil. Bohužel se mi dostalo toho, čeho jsem se tak trochu bál. Viděl jsem sety dvou kapel, o které při vší úctě k jejich kvalitám, nešlo, a z THE BODY slyšel necelou půlhodinku. Pěknej dík. Prostě jsem musel jít na poslední metro, abych se dostal k parkovišti. Kdyby někdo pro příště věděl, jak se dá zaparkovat u Chapeau Rouge, tak ať mi dá echo, vzal bych to.
Původně jsem myslel, že kapelu LOVCI LEBEK vynechám a přijdu o něco dýl. Což o to, název mají perfektní, o tom není sporu, ale ukázky na Soundcloud mě nepřesvědčily. Vlastně mi spíš napověděly, abych se „Lovcům“ vyhnul obloukem, pokud nechci být zase naštvanej. Noise, to je to, co je má charakterizovat, a ono jo. Přece jen mi to ale nedalo, já se snad nikdy nepoučim, a do klubu přicházim ve chvíli, kdy je slyšet jen kravál, hluk... blbost. Pro ty, kterým do té to doby přišli LOVCI LEBEK jako neznámá kapela: představte si NAPALMED, a rázem víte, jaká bije. Jenže! LOVCI LEBEK mě převezli. Čekal jsem na pódiu jednoho pošuka s počítačem, ale z omylu mě vyvedl hned první pohled na stage, kde sice jeden podivím výše zmíněnej popis splňoval do puntíku, ale navíc měl sebou kytaristu, a k mému velkému údivu i bubeníka. Tohle mě donutilo se prorvat do první řady a zkontrolovat, jestli neblouzním. Oproti (hl)ukázkám na netu (kterým jsem moc nedal), kde jsem bicí nezaslechl, tady na ně hrál skutečný člověk, a když se přidala kytara, do toho něco noise ruchů, najednou to i hrálo a znělo to trochu jako hudba, do který se dalo i lehce pohybovat hlavou. Nevěřil bych tomu, ale musím říct, že mě to sem tam bavilo. Samozřejmě, občas to bylo takový prkený a předvídatelný, a i podle pohledů, který si muzikanti mezi sebou vyměňovali, a několika pasáží, kde každej hrál něco úplně jinýho a absolutně k sobě nic z toho neladilo, jsem měl pocit, že sem tam na něco „Lovci“ zapomněli, bych se spíš přikláněl k tomu, že set tvořila z půlky čirá improvizace. Přesto to nebylo vůbec špatné. Dostal jsem asi desetkrát víc, než jsem očekával a vzít je jako předkapelu k THE BODY nebyl vůbec blbej nápad.
Černý obdelníčky,██████, NIC, nemáme jméno atd., popravdě, už mě začíná tenhle název dost srát. Ze začátku jakože dobrý, tajemno, pak sranda, ale čím dál víc o tom přemýšlím a skloňuju, tak mi ten název přijde horší a horší, nu což. Ještě jsem je nikdy naživo neviděl, a na jednu stranu jsem rád, že už to konečně mezi náma dopadlo. Druhá strana mince je taková, že tady ten večer v Chapeau být nemuseli. Zbytečně kapela navíc a tématicky sem taky úplně naladila. I když mám rád multižánrové večery, přece jen tohle byl večer o něčem jiném. Nicméně musím „šest černejch obdelníčků“ pochválit, působili hodně kompaktním dojmem, bylo z nich cítit, že jsou momentálně dost v kurzu, a to, co hrají, mají v malíku, navíc měli i slušnej zvuk. Jestli se nepletu, zazněly z vinylovýho „Dema“ jen dvě věci a to první a poslední, kde ve „IV“ mi přišly ty skvěle zahraný bicí z desky naživo hozený trochu jinak. Co jsem si zapamatoval, tak z novinek mi v hlavě utkvěla hlavně druhá věc v pořadí, která zněla jako DEAFHEAVEN ze „Sunbather“, i se všema těma holčičíma elementama, tady už jen chyběly růžový trika. Netvrdím, že to znělo špatně, ale je toho už na mě nějak moc, a všechny ty postupy jsou jak podle jedný šablony. Další věci mě bavily hlavně ve chvílích, kdy se hudba rochnila ve středních tempech, to obsahovala celkem dost chytlavých vyhrávek. Protipól nastal, když kluci přitopili pod kotlem a vložili tam trochu, někdy až zbytečně moc často, „kaskád“, a zněli asi jako dva tisíce dalších kapel. Za což může částečně asi zvuk, a částečně to, že to člověk slyšel poprvé a těžko rozezná v těch sypačkách nějaké odlišnosti, které chci věřit, že tam jsou a při domácím poslechu na eventuální další desce je objevím. Přes to všechno jsem byl tak nějak lehce rozpačitej a přiznávám, že ještě zatímco před rokem jsem měl radost, že u nás někdo něco takového konečně hraje, začínám být podobným stylem přežranej, a i když nemám rád ty kecy, že je něco vyčerpaný, v atmo blacku to už začíná zavánět lehčí nudou.
A najednou se vyrojila mlha, hustá tak, že by se dala krájet. Zvuk drtil a trhal vnitřnosti, lidem se podlamovala kolena, a někteří to neustáli a padali na zem, krev se valila z uší... a tak dále, a tak dále. Ne, to není text z Rákosníčka, jen další falešné bujné fantasie. Možná leckdo nabyl dojmu, po přečtení promo textu lákajícího ke koncertu, že by se něco takovýho mohlo v podzemí Chapeau Rouge odehrávat. Nevím jestli naštěstí, nebo bohužel, se tomu tak nedělo. O tom, že THE BODY produkují hluk a jsou prostě ošklivá a zlá kapela, dvou týpků, kteří vypadaj, že to poslední, co by je zajímalo, je jejich vzhled, není třeba se dohadovat, ale jako ultra zlo na mě na živo nezapůsobili. Z desky je z nich cítit odporně tíživá atmosféra, naživo mi to přišlo jen tíživý, což není vůbec špatně, ale chyběl mi nějakej přesah, kterej z dobrýho koncertu dělá excelentní. Trochu mě zamrzelo, že nezazněly věci z „Christs, Redeemers“, který jsem si zamiloval hlavně díky nasamplovaným ženským vokálům a skvělým chorálům, které tak krásně kontrastně do té škaredé hudby zapadaj, škoda, to mi docela scházelo.
THE BODY působí jako duo, ale hned od začátku se mi něco nezdálo. Zatímco kytarista a křikloun Chip King postával za stánkem s marchendise, jeho bubenického kolegu jsem neviděl celej večer. A když si chlapi začali stavět nástroje, bylo jasno, že bubeník Lee Buford tady dnes večer není. Na místě nic nezjišťuju, ale zpětně se dozvídám, že z nějakých důvodů Lee nepřicestoval a zaskočil za něj jakýsi Mat z jakýchsi PISSGRAVE, kterej měl na přípravu pár dní (díky za info, pane Michal). Takže jsme viděli vlastně 50 % THE BODY. Nicméně absence Leea neubrala THE BODY na výrazu. Koncert byl přesně takovej, jakej jsem očekával, přece jen na netu koluje dost záznamů a příprava nebyla podceněna (úsměv). Set plný hutných, podladěných riffů, k tomu korespondující bubenický rytmy a všude pod povrchem se motající noise hluky, tohle všechno občas přeřvával svým zdánlivě nesmyslným jekotem Chip. Dunělo to slušně, ale zas takový nápor, který by rval za uši, to nebyl, a i já, tzv. špuntař, jsem tuhle ušní praktickou pomůcku nepotřeboval, a to je co říct (úsměv). V tomhle bodě THE BODY zklamali, a zvěsti, které je předcházely, byly klamavý (úsměv). Očekával jsem větší kravál, téměř na hranici únosnosti. Co mě mrzí, je, že se do koncertu nedostávám na plno a o nějaké pohlcenosti nemůže být řeč. Neustále kontroluju hodinky, aby mi neujelo poslední metro, takže po necelé půlhodině musím odejít a je po všem.
Cestou domů překvapivě nejsem hluchej, což je pozitivní zjištění, ale na jednu stranu jsem rozpačitej z těch všech dojmů. Protažení koncertu mě fakt mrzí, v tomhle organizátory chválit nebudu, naopak. Může se stát, že se akce z objektivních důvodů protáhne, tady jsem žádné nepostřehl. Ubrat jednu předkapelu a bylo by to akorát, toť jednoduchej recept tady od klávesnice. Takže když to shrnu: 50 % THE BODY celkem fajn, ale větší hostiny se budou letos servírovat jinde. Čekal jsem o kousek víc. Zklamanej ale nejsem.
