BEASTMILK – Climax

Na začátku mého zvýšeného zájmu o BEASTMILK byl front cover. Jednoduchost sama, ale má v sobě magickou přitažlivost. To se musí uznat. A i když mě k poslechu vyprovokoval hlavně titulní obraz, nedá se říct, že by to bylo to jediné, co po poslechu „Climax“ hodnotím jako povedené. Materiálem, s jakým BEASTMILK přišli, bych si dovolil tvrdit, uhodili hřebíček na hlavičku.

Jednoznačně určit styl, jakým se BEASTMILK prezentují, není úplně jednoduché. Setkal jsem se v případě „Climax“ se všelijakými škatulkami a přirovnáváními, ať už z oblasti fantasmagorií, až po ty reálnější. Nabízelo by se napsat, vem čert žánry, hlavně že to člověka baví. Ale co je to, co je na nich tak zajímavé? BEASTMILK hrají hudbu, ze které je cítit lehkost a časy minulé, a to je to, oč tu běží. Nevyhrabávají se vyloženě kostlivci z rakví, nevalí se na nás těžké riffy á la BLACK SABBATH, ale za vyloženě soudobě znějící kapelu je lze považovat stěží. Je z nich cítit punkový základ, což by šlo převést do moderní terminologie označované jako post punk. Zaslechnout lze gotické vlivy, klasické rockové postupy, ale hlavně velký um složit silné a energické songy. To vše je zahaleno do stylového zvuku, který dodává celé desce tu správnou náladu. Svěží, ale zároveň i dostatečně chladnou. To samé se dá říct o způsobu hry samotných muzikantů a o ovládání jejich nástrojů. Nejmarkantnější je to na hře bubeníka a nazvučení jeho soupravy, ale ani basa a kytara nejsou v ničem pozadu. Korunu tomu nasazuje hlavního principál Kvohst, jehož vokál je něco, co se neomrzí, a zvedá desku o level výš.

Nikdy jsem nevyhledával podobně znějící kapely, na druhou stranu jsem se jim ani nebránil, ale BEASTMILK se mi se svými deseti věcmi dokázali nastěhovat do hlavy takovým způsobem, že je těžké je odtamtud vyhnat, o což se ani vlastně nesnažím. Při prvních vyslechnutích „Climax“ mi přišly všechny motivy trochu povědomé, a jako celek mi album nepřipadalo jako nějaká nová odpálená bomba. Po uležení se ale vše změnilo, a teď nechápu, jak jsem mohl být na začátku tak hluchý. BEASTMILK nasekali na album plno hitovek s takovou lehkostí, až se člověk diví, odkud se jim ty nápady berou. Vše zní přirozeně, lehce a zábavně, slabší místa se pochopitelně také objeví, ale v tak malé míře, že nemá cenu je vytahovat na světlo.

Stejně jako u hromady jiných skupin si lze položit otázku: Přišli BEATMILK s něčím novým, neokoukaným? V tomto směru se kladná odpověď nalézá těžce. Přece jen vliv kapel jako JOY DIVISION, THE CURE, BAUHAUS atd. je slyšitelný, ale třeba já jsem ten případ, že mě ze jmenovaných kapel žádná nikdy vyloženě neuchvátila, zatímco s BEATMILK zažívám opojné pocity. Vliv je tedy jasně slyšitelný, ale díky umění vytvořit opravdu skvělé a nakažlivé hitovky (zejména začátek desky, kdy následuje jedna pecka za druhou), okořenit je stylovým a mimořádně povedeným a opět jinak položeným (než jak ho známe z HEXVESSEL, CODE, atd.) vokálem multivokalisty Kvohsta, se deska právem řadí k tomu nejlepšímu a nejzábavnějšímu, co loni vyšlo.

O tom, jak tato finská senzace, která je momentálně hodně skloňována, funguje naživo, se budeme moci přesvědčit v květnu, kdy roztančí pražskou Sedmičku.