TARJA – Colours in the Dark

"Vejdi se mnou v tanec ohně..."

Třetím počinem, vzešlým z Tarjiny hry na vlastním písku, skončilo tradiční hájení pokusů nové formace o definici vlastního stylu. Sedmileté prošlapávání vlastní cesty, sedmileté putování s řadou škobrtnutí a zdánlivě nepřekonatelných překážek. Zatímco debutové "My Winter Storm" položilo základy Tarjina rukopisu v poměrně nevyzrálém kontextu, následující "What Lies Beneath" bylo socháno s nepochybně větším umem. Triádu let, vmezeřená mezi mezi aktuální a předešlou desku, věnovala TARJA krom zdokonalování se v umění skladby i vydání prvního živého alba a sérií tradičních vánočních koncertů. Po boku s Mikem Terranou uspořádala orchestrální turné "Beauty and the Beat", postavené na operních áriích a muzikálových číslech. K tomu stihla s nadhledem okomentovat dění ve své bývalé skupině. Pokud dobře počítám, vystoupila TARJA během propagace své předešlé desky celkem devětkrát na naší půdě; více než polovici z toho jí záda jistil orchestr.

Ač se vzduch na sklonku loňského léta tetelil spíše horkem než očekáváním duhové černi, natěšenost Tarjiných příznivců cloumala internetovou sítí s blížícím se datem vydání každý den o trochu víc. První náhledy pod kůži nové desky dávaly tušit, že za tradičně silnými řečmi vydavatele nestojí jen přání světící myšlenky; "Colours in the Dark" se vybarvovalo v mimořádně podařenou kolekci skladeb. Vyzrálou kolekci s rozpoznatelným rukopisem, podbitou nezaměnitelným zpěvem.

Studiové album "Colours in the Dark" vznikalo napříč celým světem a z písní je to rozhodně cítit. Úvod již tradičně obstarává vážněhudební motiv - po dumavé Mozartově zádušní mši a hravých barokních figurách přichází Ravelovým Bolerem nasáklá "Victim of Ritual". Silný refrén je podtrhnutý lehce afektovanými vokálními rejstříky, které kontrastují s Tarjiným lyrickým sopránem; zprvu nesourodá struktura písně získává po několika posleších charakter organicky propojených partů. Oproti "Anteroom of Death" - úvodní písni z předchozí desky - necílí "Victim of Ritual" na líbivost, ač mají obě jmenované ve vínek zasetou jistou teatrálnost. Víc než kdy jindy je třeba k Tarjině produkci přistupovat bez předsudků a s ochotou vícerého protočení celého alba. Teprve tehdy totiž vysvitne mezi příkrovem mlhy motiv, dávající té které písni smysl. Ukázkovým příkladem je excelentní cover Petra Gabriela "Darkness"; Turunen se podařilo zachovat její tíživou, minimalistickou atmosféru - i navzdory rozvolnění původních aranží a jejich zasazení do rockovějšího kontextu. Tarjin mrazivý projev přidává skvělé písní novou, zádumčivější dimenzi. Experimentální "Lucid Dreamer" ve své střední pasáží zkouší ustát dědictví rockového psychedelična přelomu 60. a 70. let; namísto klávesových ploch stojí za snivou atmosférou skleněná harmonika.

Dostatečný prostor na albu je samozřejmě věnován i těm, kteří upřednostňují přímější, drsnější zvuk. "Never Enough" byla představena o rok dříve na živé desce "Act I". Verze ze studia eliminovala sborové zpěvy a propůjčila skladbě "civilnější" charakter, který trpí přílišným natahováním hlavního motivu bez dalších nosných nápadů. Co se naopak vydařilo, je "Neverlight", ve které syntezátorové rejstříky doplňují baskytarový základ skladby, to vše doplněné o vydařenou kytarovou mezihru. Turunen nezapomíná dávat prostor i orchestrálněji pojatým kouskům, oproti svým předešlým albům však využívá symfonické nástroje jen tam, kde to potenciál písní dovoluje ("500 Letters", zmíněná "Neverlight"). Všechny zmíněné tváře skladeb kulminují v "Deliverance", výpravné záležitosti s experimentálně pojatými bicími linkami. Velkolepost skladby dá vzpomenout i na ty nejlepší kusy z dílny Tuomase Holopainena, i když se sluší přiznat, že úrovně jeho kompozičních schopností TARJA nedosahuje. Porovná-li se ale "Oasis" z debutu s "Mystique Voyage" (obě napsané kompletně jen zpěvačkou), vypluje na povrch markantní rozdíl a řádový posun ve zpěvaččině schopnosti skládat. Ambientní "Oasis" mohla být při nejlepší vůli označena za oddychovou, průměrnou záležitost, "Mystique Voyage" naopak srší nápady - trojjazyčný text, reflektuje Tarjinu životní dráhu, chytlavé melodie upomenou místy na Vangelise. Jen ten proslov na začátku si mohla odpustit, při desátém poslechu začíná iritovat.

Kosmopolitní charakter desky podtrhuje závěrečná balada "Medusa", nejlepší tklivý kousek, kterému kdy Tarja Turunen propůjčila svůj zpěv. Zapomeňte na utahanou "Swanheart", tahle záležitost předčí i zbožňovanou "Sleeping Sun"! Orientálním procítěním překonává "The Siren", duet s Justinem Furstenfeldem (Blue October) se doplňuje víc, než se kdy Tarje podařilo s Marcem Hietalou. Snaha popsat takto silné písně ukazuje sisyfovskou snahu transformovat noty ve slova. Působivá tečka působivé desky.