Skřehot havranů podbarvován zvonkem umíráčkem vyprovází na poslední cestu pohřební káru zdobenou emblémem DEA MARICA, jejíž cíl a směr je osudem daný a neměnný... Tento otřepaný a mírně klišovitý začátek jsem k přiblížení aktuálního titulu „Curse of the Haunted“ britských melancholiků použil záměrně, protože podobné přívlastky napadnou po doposlouchání hudebního obsahu na předloženém cd možná mnohé z vás.
Aby nedošlo hned na začátku k nějakému nedorozumění, rozhodně nechci srážet hodnotu probíraného alba, jen prostě nemohu zabránit tomu, aby se mi při poslechu něco málo přes hodinu trvajícího materiálu nevkrádalo do mysli slovo „standard“. Ten je v podání londýnské aktivní party (od jejíhož vzniku v roce 2012 jde již o druhý dlouhohrající řadový nosič, tzn. co rok album, což se dnes už moc nevidí, zvláště v doom metalu) na poměrně slušné úrovni, ale pořád něco chybí k tomu, aby to bylo na první ligu. Nahrávka a kapela samotná asi nejvíce sedne vyznavačům klasického doom metalu, který není příliš funerální, a je z něj spíše cítit, že autoři vyrůstali i na klasickém metalu/rocku let osmdesátých, podobně jako třeba SOLITUDE AETURNUS nebo CANDLEMASS, čímž ovšem nechci říct, že zní stejně.
A když už jsem zmínil tyto žánrově spřízněné veličiny, dostávám se k prvnímu mému „problému“ s předloženým hudebním obsahem, a tím je vokál. Ten totiž výše zmíněné dělá unikátními a nezaměnitelnými, zatímco zpěvák Roberto Mura se snaží, ale... Myslím, že když už někdo v tomto stylu vsadí na převahu čistého zpěvu, měl by být jistý, osobitý a emočně uvěřitelný. Přednes Roberta mi přijde příliš „civilní“ a nucený, někdy až atmosféru rušící a mírně za uši tahající (viz např. songy „Skeletons and Blind Skulls“ či „Don't Pray for Them“), a tak paradoxně vítám občasné zpestření v podobě klasického chropotu, střídmě zahušťujícího náladu skladeb. Ty mají přitom solidní hudební kostru. Kytary střídají táhlé melodické linky lehce evokující rané „Brajdy“ s hutnými riffy, které dávají skladbám správnou gradaci, a někdy podprahově vyloženě citují zmiňované „klasické“ metalové časy, pochopitelně v patřičně loudavém tempu. Samozřejmě nechybí akustické vybrnkávačky a různé vyhrávky, které se však předvídatelně opakují, někdy až příliš často. To vše postavené na překvapivě pestrém spodku, opravdu je radost soustředit se na hru bubeníka, který je variabilní a i když daný žánr logicky nedává bicmenům mnoho prostoru k předvádění, zde je to lahůdka. Je zřejmé, že muzikanti už mají něco odehrané a své nástroje ovládají velice dobře. Otázka je, zda to stačí k zdárnému výsledku.
Mým druhým „problémem“ je jakési umělé prodlužování skladeb, a tím i jejich nepřiměřená délka, jakožto i celého alba. Jistě, skladby někdy obsahují opravdu pěkné momenty a nápady, ale není jich zase vzhledem k délce tracků tolik, a nefunkční opakování některých motivů působí občas až unavujícím a monotónním dojmem. Muzika sice pěkně plyne (tak mě napadá, že jestliže existují ortodoxní doom fans, kteří si tu „svou“ hudbu berou i do auta, tak „Curse of the Haunted“ je ideální volba), ale pří soustředěném poslechu se může dostavit i vkrádající se pocit mírné nudy.
Zkrátka, potenciál tu bez diskusí je, je s čím pracovat, ale k většímu zaujetí osudově náročného posluchačstva je potřeba ještě na pár detailech zapracovat. U čeho bych se ještě z pohledu našince pozastavil, je závěrečný song „Lady Greensleeves“, při jehož začátku jsem se zarazil a pak se musel usmívat. Náhoda jak bič, ale ústřední leitmotiv nedá nevzpomenout na píseň „Dobrodružství s bohem Panem“ od paní Marty Kubišové (skvělá deska „Songy a balady“ z roku 1969). Samozřejmě nepředpokládám, že by DEA MARICA někdy tuto skladbu v podání naší zpěvačky slyšeli, spíše je nabíledni, že irská lidová „Greensleeves“ může být motivačním zdrojem skrze žánry a dobu...
Budoucnost ukáže, kam se DEA MARICA posune, jestli tedy vůbec nějaký krok vpřed plánují. Své posluchače si kapela určitě najde, ale lehké to mít nebude. Kapele bych přál, aby se výrazněji prosadila, je evidentní, že tu svou hudbu hrají ze srdce a bez kalkulu, ale poslední informace o současných personálních problémech není dvakrát povzbuzující a tak nezbývá, než držet palce v boji s osudem.
Seznam skladeb:
Čas: 1:01:42
Sestava:
http://deamarica.bandcamp.com/
https://www.facebook.com/DeaMarica
http://www.weirdtruth.jp/
Aby nedošlo hned na začátku k nějakému nedorozumění, rozhodně nechci srážet hodnotu probíraného alba, jen prostě nemohu zabránit tomu, aby se mi při poslechu něco málo přes hodinu trvajícího materiálu nevkrádalo do mysli slovo „standard“. Ten je v podání londýnské aktivní party (od jejíhož vzniku v roce 2012 jde již o druhý dlouhohrající řadový nosič, tzn. co rok album, což se dnes už moc nevidí, zvláště v doom metalu) na poměrně slušné úrovni, ale pořád něco chybí k tomu, aby to bylo na první ligu. Nahrávka a kapela samotná asi nejvíce sedne vyznavačům klasického doom metalu, který není příliš funerální, a je z něj spíše cítit, že autoři vyrůstali i na klasickém metalu/rocku let osmdesátých, podobně jako třeba SOLITUDE AETURNUS nebo CANDLEMASS, čímž ovšem nechci říct, že zní stejně.
A když už jsem zmínil tyto žánrově spřízněné veličiny, dostávám se k prvnímu mému „problému“ s předloženým hudebním obsahem, a tím je vokál. Ten totiž výše zmíněné dělá unikátními a nezaměnitelnými, zatímco zpěvák Roberto Mura se snaží, ale... Myslím, že když už někdo v tomto stylu vsadí na převahu čistého zpěvu, měl by být jistý, osobitý a emočně uvěřitelný. Přednes Roberta mi přijde příliš „civilní“ a nucený, někdy až atmosféru rušící a mírně za uši tahající (viz např. songy „Skeletons and Blind Skulls“ či „Don't Pray for Them“), a tak paradoxně vítám občasné zpestření v podobě klasického chropotu, střídmě zahušťujícího náladu skladeb. Ty mají přitom solidní hudební kostru. Kytary střídají táhlé melodické linky lehce evokující rané „Brajdy“ s hutnými riffy, které dávají skladbám správnou gradaci, a někdy podprahově vyloženě citují zmiňované „klasické“ metalové časy, pochopitelně v patřičně loudavém tempu. Samozřejmě nechybí akustické vybrnkávačky a různé vyhrávky, které se však předvídatelně opakují, někdy až příliš často. To vše postavené na překvapivě pestrém spodku, opravdu je radost soustředit se na hru bubeníka, který je variabilní a i když daný žánr logicky nedává bicmenům mnoho prostoru k předvádění, zde je to lahůdka. Je zřejmé, že muzikanti už mají něco odehrané a své nástroje ovládají velice dobře. Otázka je, zda to stačí k zdárnému výsledku.
Mým druhým „problémem“ je jakési umělé prodlužování skladeb, a tím i jejich nepřiměřená délka, jakožto i celého alba. Jistě, skladby někdy obsahují opravdu pěkné momenty a nápady, ale není jich zase vzhledem k délce tracků tolik, a nefunkční opakování některých motivů působí občas až unavujícím a monotónním dojmem. Muzika sice pěkně plyne (tak mě napadá, že jestliže existují ortodoxní doom fans, kteří si tu „svou“ hudbu berou i do auta, tak „Curse of the Haunted“ je ideální volba), ale pří soustředěném poslechu se může dostavit i vkrádající se pocit mírné nudy.
Zkrátka, potenciál tu bez diskusí je, je s čím pracovat, ale k většímu zaujetí osudově náročného posluchačstva je potřeba ještě na pár detailech zapracovat. U čeho bych se ještě z pohledu našince pozastavil, je závěrečný song „Lady Greensleeves“, při jehož začátku jsem se zarazil a pak se musel usmívat. Náhoda jak bič, ale ústřední leitmotiv nedá nevzpomenout na píseň „Dobrodružství s bohem Panem“ od paní Marty Kubišové (skvělá deska „Songy a balady“ z roku 1969). Samozřejmě nepředpokládám, že by DEA MARICA někdy tuto skladbu v podání naší zpěvačky slyšeli, spíše je nabíledni, že irská lidová „Greensleeves“ může být motivačním zdrojem skrze žánry a dobu...
Budoucnost ukáže, kam se DEA MARICA posune, jestli tedy vůbec nějaký krok vpřed plánují. Své posluchače si kapela určitě najde, ale lehké to mít nebude. Kapele bych přál, aby se výrazněji prosadila, je evidentní, že tu svou hudbu hrají ze srdce a bez kalkulu, ale poslední informace o současných personálních problémech není dvakrát povzbuzující a tak nezbývá, než držet palce v boji s osudem.
Seznam skladeb:
- The Tower
- The Last Goodbye
- Skeletons and Blind Skulls
- Doom Bar
- Edge of Darkness
- Dead and Damned
- Don't Pray for Them
- Lady Greensleeves
Čas: 1:01:42
Sestava:
- Roberto Mura – zpěv
- Riccardo Veronese – kytara, basa
- Marco – bicí
http://deamarica.bandcamp.com/
https://www.facebook.com/DeaMarica
http://www.weirdtruth.jp/
