Fanoušci progresivního rocku/metalu by měli zbystřit smysly, protože u našich východních sousedů se z ničeho nic objevila kapela, která se asi nemusí bát srovnání s jakoukoliv ikonou žánru. PERSONA GRATA funguje od roku 2000 a „Reaching Places High Above“ je jejím debutem. Debutem, na kterém jsou v podstatě pouze čtyři řadové skladby (k tomu dvě mezihry), což při stopáži čítající zhruba padesát minut dává tušit, že se kapela docela rozmáchla. Když mrknu na časové údaje, tak nejkratší skladba má přes sedm minut a nejdelší přes čtrnáct, intermezza pak jednu resp. tři minutky.
Jestli někomu uniklo v předchozím odstavci slovíčko „asi“, tak bych si na něj dovolil upozornit. Progresivní rock/metal, alespoň tak, jak je nejspíš většinově chápán, totiž v mém přehrávači nebývá častým hostem, nepoznám, jestli hrají DREAM THEATER, nebo nějaký jejich epigon, neposlouchám YES... Tímhle vším chci naznačit, že k nahrávce přistupuju s víceméně čistým hledím... A to mi i po řadě poslechů zůstalo, kapela jej rozhodně neušpinila, dokonce na něm nezanechala skoro žádné šmouhy, i když je to vlastně docela mišmaš.
A to platí hned na úvodní „Ace“, která se pohybuje mezi metalovými a rockovými vodami, v nichž plují jak ostré kytarové pasáže, včetně dlouhých instrumentálních úseků, tak klávesové party; zpěv se vyvíjí od speedmetalového ječáku po střízlivější polohy, které víceméně vládnou. Zvuk kytar mi místy připomíná zvuk kytar před třiceti (nebo více?) lety, působí jako retro, ale docela příjemné. Skladba, ač je nejkratší, toho obsahuje tolik, co by někomu jinému stačilo na několik písní. A tady je na místě otázka, jestli to s tou rozevlátostí pánové nepřehnali? Mně osobně to nevadí, poslouchám to s chutí, i když po chuti mi jsou spíše ty tradičnější pasáže a divočina zhruba uprostřed, s rap-vokálem, mě až tak nebere. Zato následující dlouhé sólo je fajnové. V trochu odlehčeném duchu se odvíjí „Edge of Insanity“ začínající ženským smíchem; Jana Vargová pak pomáhá i se zpěvem, melodie jsou od začátku příjemné, ale refrén je doslova nakažlivý, až mám dojem jakéhosi deja-vu... Po trochu svižnější pasáži nastává totální zklidnění, pohodička, kterou dotváří žensko-mužský duet, přičemž zpěvačka má éterický hlásek, který do muziky skvěle pasuje. Skladba ještě stačí vygradovat další splašenou pasáží, překlopit se kamsi do přírody, kde zní něco jako flétna a zpívají ptáci... a to pořád není konec, flétna (snad) dostává větší prostor a připomíná mi „Benefit“ od JETHRO TULL (jinou nahrávku od nich neznám – úsměv) a po dvaceti minutách bych s chutí otočil desku – abych si od přehršle motivů a nápadů na chvilku oddychl. Ale pánové moudře usoudili, že ten oddych je opravdu na místě a zařadili první intermezzo, které nás odnese na východ, do ulic „Istanbulu“, kde se hraje na orientální strunné i bicí nástroje, kde čas plyne pomaleji, kde svítí slunce... Příjemné odlehčení.
V podobném duchu bych mohl pokračovat u dalších dvou sáhodlouhých kompozic, ale myslím, že k představení tvorby slovenských virtuózů předchozí věty stačí. PERSONA GRATA prostě hraje instrumentálně a kompozičně náročnou muziku, která čerpá nejen z progresivního rocku a metalu, ale odskočí si i k vážné hudbě („Venice“) či k art rocku („I am you“). Já jsem s nahrávkou víceméně spokojený, baví mě, jen tu a tam si říkám, jestli některý zvrat nebyl příliš dramatický, což platí hlavně na hodně rozevlátý instrumentální „Orient Express“. Ale víceméně mě to baví, uznávám kvality souboru i vokalistů a proto hodnotím tak vysoko. Nejvýš závěrečný takřka čtvrthodinový majstrštyk, nejen kvůli fantastickým zpěvům.
Jen mě mrzí, že nemám k dispozici kompletní booklet, na recenzi totiž kapela zaslala pálené promo v pošetce. Takže jen pár slov k titulní straně, která vypadá honosně. Kombinace zlaté a hnědé barvy je očím libá, použité ornamenty a motivy odkazují na minulost a symboly královské moci pak mohou naznačovat, kam by slovenští progresivci rádi vystoupali. I když na slovenském žánrovém trůnu už nejspíš sedí; o jiné tamní kapele podobných kvalit nevím.
P.S. Po nahrání alba kapela vyměnila část sestavy a zpěvačka Jana Vargová bude s kapelou vystupovat i na koncertech.
Seznam skladeb:
Čas: 47:02
Sestava:
Host:
www.personagrata.sk
ROZHOVOR
Jestli někomu uniklo v předchozím odstavci slovíčko „asi“, tak bych si na něj dovolil upozornit. Progresivní rock/metal, alespoň tak, jak je nejspíš většinově chápán, totiž v mém přehrávači nebývá častým hostem, nepoznám, jestli hrají DREAM THEATER, nebo nějaký jejich epigon, neposlouchám YES... Tímhle vším chci naznačit, že k nahrávce přistupuju s víceméně čistým hledím... A to mi i po řadě poslechů zůstalo, kapela jej rozhodně neušpinila, dokonce na něm nezanechala skoro žádné šmouhy, i když je to vlastně docela mišmaš.
A to platí hned na úvodní „Ace“, která se pohybuje mezi metalovými a rockovými vodami, v nichž plují jak ostré kytarové pasáže, včetně dlouhých instrumentálních úseků, tak klávesové party; zpěv se vyvíjí od speedmetalového ječáku po střízlivější polohy, které víceméně vládnou. Zvuk kytar mi místy připomíná zvuk kytar před třiceti (nebo více?) lety, působí jako retro, ale docela příjemné. Skladba, ač je nejkratší, toho obsahuje tolik, co by někomu jinému stačilo na několik písní. A tady je na místě otázka, jestli to s tou rozevlátostí pánové nepřehnali? Mně osobně to nevadí, poslouchám to s chutí, i když po chuti mi jsou spíše ty tradičnější pasáže a divočina zhruba uprostřed, s rap-vokálem, mě až tak nebere. Zato následující dlouhé sólo je fajnové. V trochu odlehčeném duchu se odvíjí „Edge of Insanity“ začínající ženským smíchem; Jana Vargová pak pomáhá i se zpěvem, melodie jsou od začátku příjemné, ale refrén je doslova nakažlivý, až mám dojem jakéhosi deja-vu... Po trochu svižnější pasáži nastává totální zklidnění, pohodička, kterou dotváří žensko-mužský duet, přičemž zpěvačka má éterický hlásek, který do muziky skvěle pasuje. Skladba ještě stačí vygradovat další splašenou pasáží, překlopit se kamsi do přírody, kde zní něco jako flétna a zpívají ptáci... a to pořád není konec, flétna (snad) dostává větší prostor a připomíná mi „Benefit“ od JETHRO TULL (jinou nahrávku od nich neznám – úsměv) a po dvaceti minutách bych s chutí otočil desku – abych si od přehršle motivů a nápadů na chvilku oddychl. Ale pánové moudře usoudili, že ten oddych je opravdu na místě a zařadili první intermezzo, které nás odnese na východ, do ulic „Istanbulu“, kde se hraje na orientální strunné i bicí nástroje, kde čas plyne pomaleji, kde svítí slunce... Příjemné odlehčení.
V podobném duchu bych mohl pokračovat u dalších dvou sáhodlouhých kompozic, ale myslím, že k představení tvorby slovenských virtuózů předchozí věty stačí. PERSONA GRATA prostě hraje instrumentálně a kompozičně náročnou muziku, která čerpá nejen z progresivního rocku a metalu, ale odskočí si i k vážné hudbě („Venice“) či k art rocku („I am you“). Já jsem s nahrávkou víceméně spokojený, baví mě, jen tu a tam si říkám, jestli některý zvrat nebyl příliš dramatický, což platí hlavně na hodně rozevlátý instrumentální „Orient Express“. Ale víceméně mě to baví, uznávám kvality souboru i vokalistů a proto hodnotím tak vysoko. Nejvýš závěrečný takřka čtvrthodinový majstrštyk, nejen kvůli fantastickým zpěvům.
Jen mě mrzí, že nemám k dispozici kompletní booklet, na recenzi totiž kapela zaslala pálené promo v pošetce. Takže jen pár slov k titulní straně, která vypadá honosně. Kombinace zlaté a hnědé barvy je očím libá, použité ornamenty a motivy odkazují na minulost a symboly královské moci pak mohou naznačovat, kam by slovenští progresivci rádi vystoupali. I když na slovenském žánrovém trůnu už nejspíš sedí; o jiné tamní kapele podobných kvalit nevím.
P.S. Po nahrání alba kapela vyměnila část sestavy a zpěvačka Jana Vargová bude s kapelou vystupovat i na koncertech.
Seznam skladeb:
- Ace
- Edge of Insanity
- Istanbul
- Orient Express
- Venice
- I am you
Čas: 47:02
Sestava:
- Adam Kuruc – keyboards
- Martin Huba – solo guitar
- Martin Stavrovský – vocals, rhythm guitar
- Ján Šteňo – drums
- Timo Strieš – bass guitar
Host:
- Jana Vargová – zpěv
www.personagrata.sk
ROZHOVOR
